5) díl - aneb I konec je dobrý

2. července 2014 v 23:47 | Ebika |  Dílo noci

TAK jo! Stálo mě to hodně sil, ale Liliku, když už jse ti to slíbila:-) a Samo vám ostatním taky. Zde je slíbené pokráčko a zároveň ukončení celé této pochybné kapitolovky, jež měla být jednorázovkou a podle toho to taky skončilo;) spolu s odstavci má poslední kapitolka čili tato 10 stránek!
Takže přeji příjemné počteníčko a... věnování je Lily, protože kdyby mě tak nenakopla svými skvělími komentíky, zůstala by tato povídka po tom fiasku s kompíkem, nedokončená. Takže děkujinkuji moc. a zatím ppp Vaše Ebi





5)Díl - aneb I konec je dobrý

S pousmání, jsem ho podebral pod nohama a pod hlavou a zvedl do vzduchu, cesta k letadlu, byla kupodivu celkem příjemná Alek hezky hřál a spokojeně broukal.
Jako kočička.
U letadla, už stála Marta, která nechala okamžitě vysunout schody, po kterých jsem pomalu vystoupal a Aleka, jen lehce nadhodil v náručí, abych ho nedopatřením neprobudil.

Interiér uvnitř byl vyveden v opravdu příjemných barvách hnědé a mahagonové, osvětlení bylo tlumené, ale zároveň dost jasné, v případě, že bych si chtěl něco přečíst, nebo něco napsat.

Prošel jsem malou "jakoby" chodbičkou, do "jakoby" obývacího pokoje a pomalu jej uložil, na pohodlně vyhlížející pohovku, ještě donést deku a …. Směle do práce.

"Pane?"

"Ano"

Ohlédl jsem se na jednoho ze svých bodyguardů, a čekal, co z něho vypadne.

"Můžeme vzlétnout? Je nejvyšší čas."

Překvapeně ohlížejíc se na hodiny, které ukazovaly, něco kolem 16:05 jsem přikývnul a šel se usadit. V momentě kdy se rožnulo rudé varovné světélko, jako zpráva od pilota, připoutal jsem se a Aleka objal kolem hrudi. Na to jsem se musel znovu pousmát, spal opravdu tvrdě.

Hned po vyplutí do oblak, jsem se pustil do svého nového bestseleru. Inspirací mi byla jedna jemňounká tvářička orámovaná lehce pokroucenými ebenovými vlasy.


Pomalu jsem otvíral oči a zamžoural nad sebe, už podle barev mi bylo okamžité jasné, že v nemocnici nejsem.

Mimo veškeré starosti jsem se unaveně protáhnul, až mi zakřupaly kosti v ramenou a trochu mi luplo i za krkem. No to je jasné, že když se někdo měsíc jenom válí v posteli, tak z něj nebudu namakaný kulturista a gymnasta v jednom.

Něco mi, zablesklo do očí, které jsem nespokojením zase přivřel a díky tomu zaslechl ten podivný zvuk, znělo to jako kousání… jo jako když křeček kouše tvrdý rohlík. Ne! Jako když toho křečka porcuje kočka na betonu.

Spokojeně jsem si do toho zamlaskal a pomyslil si, jaký nejsem šikulka, že jsem to vykutil.

V té chvíli jsem si zase začal uvědomovat co se děje a přemýšlet, kde že to vlastně jsem.

Připadal jsem si jako v inkubátoru a do toho ještě ten podivný zvuk škrábání drápů o podlahu, nemluvě o podivné snad… svistotu vzduchu. Jako bych byl v le….

Vymrštil jsem se! Vyjukaně vyvalil oči a prudce trhl hlavou do stran, samozřejmě nejdříve vpravo, pak vlevo a světe div se! Pohled mi padl na nemalý výtlem mého…. A sakra!

To je, Moje chůva!

"J-Jak… Kde? … CO?"

Otvíral a zavíral jsem ústa, jak ryba na suchu a tupě polykal veškerý obsah vět, které jsem si tak zoufale přál vyslovit.

"Dobrý večer, Aleku…"

Pousmál se, asi mému výrazu. Při zaslechnutí svého jména, jsem si zapřipadal jakoby mi do krku, někdo narval slimáka. Vařechou!
Hned na to jsem se, se stejným nadšením posadil a podrbal rozhořčeně na hlavě. Došlo mi, že mě sem musel donést on, po svých bych tady došel jen těžko.

"Nebude ti doufám vadit tykání, ne? Bylo by hloupé kdybychom se dorozumívaly divnými pazvuky, nebo opičím způsobem a já ti vykat nebudu takže, se s tím smiř a netvař se jako kdyby ti někdo dal pod nos tchoře."

Jestli čekal odpověď, tak se spletl, z podivného důvodu mi něco říkalo, ať mu nic nevěřím. Možná to dělal ten úchylný lesk v jeho čokoládových očích.

"No nevím, jestli si pamatuješ moje jméno, takže jsem Kevin Jakob II., Vyber si, které jméno se ti bude líbit víc a dle toho mě i oslovuj, ok?"

No to určitě. II. ! Měl jsem chuť si odfrknout a vyhodit nohy na stůl.

Pohled mi padnul na jeho ruce, které držely deník a tužku, v okamžení mi došla celá ta věc s porcující kočkou, i když méně pravděpodobná, přesto mnohem příjemnější domněnka než toho blba píšícího si dení - ček.

De-ní-ček.

HA!

Spokojeně jsem se usmál a Jakob mi to vrátil malým pokývnutím hlavou. Si myslel, že to bylo na něho, ne? No.. vlastně bylo, tak proč ho v tom nenechat ještě chvíli.

"Kde to letíme?"

"K moři."

Fakt? Podíval jsem se z okna, a co nevidím, tý jo to je ale překvápko. Moře! Pomyslel jsem si ironicky, na to bych asi nepřišel.

"Kam.?"

"Překvapení."

Blýskl se na mě svým dokonalým chrupem, až mě rozbolely oči. To mě mělo ohromit?

Chvíli jsem přemítal.

"Mám hlad. Kdy přistaneme?"

Podíval se na mě jak na mimozemšťana, takovým tím děsivým způsobem, kdy nemáte tušený co si o daném člověku myslet.

Na chvíli shlédl dolů na knihu, kterou měl v ruce A děsivě se ušklíbl.

Dekadentně přehodil nohu přes nohu, předklonil se. Hlavu si podepřel zápěstím ruky. A vyvalil na mě, tak zubatý úsměv, že jsem dostal strach, aby mě nesežral. Na kanibala sice nevypadal, ale to zezačátku ani Dr. Lecter.

Našpulil na mě rty, zděšeně jsem se vtiskl zpátky do sedačky očekávajíc, kdy ze mě vysaje duši.

Uchechtnul se a vymrštil v před, nestačil jsem ani mrknout a měl jsem jeho jazyk, až v krku. Neměl jsem tušení jak dlouho to trvalo možná vteřinu a možná hodinu, v každém případě já zatuh.

Tohle je, Mozkomoří polibek?

Mozkomor.

Ee?

Odtáhl se a foukl mi do tváře, po zádech mi přejel mráz. Srdce se rozbušilo jako zvon a v té chvíli mě zcela zcestně. Hloupě a naprosto od věci napadlo…

"Původně jsem chtěl říct… Popros!..., ale tohle je lepší štěně. O dost lepší."

…že Jestli byl tohle opravdu mozkomoří polibek, tak potom už chápu utrpení Siriuse Blacka. z povídky Blackův dědic. Žít bezduše je věc strašná, ale žít bez duše, protože vám byla ukradena, odcizena jako předmět, zcela nečekaně a neohlášeně, jako blesk z čistého nebe, je věc naprosto neomluvitelná.
Já jsem jen malý pes a on. On je ďábel! Zničí mě!
Proč?
Já to nechtěl.
Nechtěl. …

Policajti, říkali, že mě ochrání, než se vyřeší celá ta věc s mou rodinou, a taky než si vzpomenu a místo toho…

Vyhoupl se na nohy jako kočka a v podivné houpavé chůzi prošel kolem mě a zalezl za nějaký závěs, kde byla pravděpodobně "jakoby" Kuchyňka.

Roztřeseně mi upadlo tělo zpátky do sedačky, mlčky lapaje po dechu, který nepřicházel ani po šedesátém zavolání..

Třeba, měl taky strach.

Ten člověk byl divný a divně se čuměl a nechutně culil i to jméno! Je stejně ubohé jako! Jako!!!!

A sakra! Ten?! Jako Ten! Kevin Jakob?' Ten?!!

Můj idol?

Má modla?

Moje Meka!

Z nějakého důvodu mě přepadl stísněný pocit, který mě stahoval a dusil. Tuhla mi krev v žilách a já si z ničemnic jen tak uvědomil, že tenhle pomyslný mráz není z jeho pohledu, ale byl to strach.

Proč?

Tohle nebylo kvůli němu a ani kvůli mně.

Bylo to z něčeho tam venku.

Tam. Podíval jsem se znovu z okénka. Tam venku, tam na mě někdo čeká, někdo koho bych se měl bát, ale proč?

Proč?


Vrátil jsem se s talířem plným Lasagní, které jsem jen ohřál v mikrovlnce, vzhledem k tomu, že už byly předpřipravené Martičkou od rána.

Situace naprosto bledého Kevina mě však zasáhla asi tak připraveného, jako parašutistu, kterého zklamal i záchranný padák.

Se znechucením jsem nad sebou zavrtěl hlavou. Bylo mi ze sebe samého špatně, už velice dlouho, ale teď jsem si připadal jako zpráskaný pes. Jako bych to bez toho polibku nevydržel ještě chvíli!
Na druhou stranu, takhle můžu pokračovat. Dost!
Ne!
Nestálo to za to!

S povzdechem, jsem před něj položil talíř a spíš provinile než sebejistě, sednul zpět na sedačku.

Bezvýrazně se na to podíval a potom na mě. Byl to pohled někoho vzdáleného, pohled někoho bez duše.

Na to jsem se zamračil, nebylo přece možné, abych ho tak vykolejil, jen jednou pusou. Určitě nejsem první, s kým se kdy líbal.

Myšlenkami jsem zabloudil do ne tak dávné minulosti rozhovoru, který jsem vedl se svou povedenou sestřičkou. A se značným znechucením přiznal, že měla pravdu.

Ten kluk vážně není v pořádku, a tam venku je někdo kdo chce, kdo zoufale touží po něčem, co vlastnil jeho otec, nebo snad matka?

Tak si to shrňme.

Máme tady, smrt jeho bratra, dle slov mé sestry to byla zprvu zcela jasná příčina. Nájemná vražda. Podle výpovědi svědků, to byl normální věčně nadržený teeneidžer, který si prostě nedokázala říct dost, a sáhl na špatnou ženu. Podivné je to, že se vražda odehrála na štědrý večer přesně o půlnoci. Nejmenovaní policisté tvrdili, že byla na 100 % oběť před smrtí mučena.
Zjevně nedostali, co chtěli, jinak by nebylo zítřejší ráno nalezeno na koberci v předsíni, ležící tělo s koženým páskem kolem krku. Pachatel nebyl dopaden, neexistovala jediná stopa, tudíž nebyli oficiálně ani podezřelí.

Pro rodinu to byla strašná rána. Kevinova matka se zhroutila a otec se zařídil o stěhování, aby mohli začít jinde. Znovu.

Rok na to se bohužel situace opakovala. Smrt jedna a čtyřicetileté ženy a jejího o pět let staršího muže rezonovala všemi novinami… no vlastně do dnes.

Jejich poslední syn, tedy Kevin měl být na umělecké škole někde ve Francii, když jej ovšem chtěli konfrontovat. Nezdařilo se. Jak by taky ano, když tam nebyl. To proč? Tam nebyl! A to Proč? Oné noci neseděl se svou rodinou u štědrovečerní večeře, jsou hlavními otázkami každého agenta, který s tímto případem vůbec přišel do styku. Proto je tak důležité aby si Kevin vzpomněl.

Podle prozatímní zprávy to vypadá, na to že si na Kevinovu rodinu, někdo pěkně zasedl. Což o to jeho otec byl politik na slovo vzatý, určitě měl spousty nepřátel, ale proč zrovna o vánocích.
Proč šli pachatelé nejdříve po jeho bratrovi, který byl mučen s následkem smrti, pak jen o rok později jeho rodiče, kteří byly opět mučeni s následkem smrti udušením koženým páskem znovu 24. Prosince a smrt nastala znovu přesně v 0:00 hodin na přelomu dne a noci. A nyní?
Vánoce nejsou, ale policejní koroner s nuceným sebezapření oznámil, že způsob smrti Kevinových rodičů se od smrti jeho bratra přece jen trochu lišil. Ta jejich, byla uspěchaná. Očividně pachatel/é o poznání zvýšili tempo, způsob kterým je mučili, zintensivněl, a uškrceni, byly na poslední chvíli, těsně před odbitím půlnoci.

Proč…

Znovu jsem se na něj podíval, tentokrát hlouběji, do jeho drzých očí. Ta smaragdová barva se snažila něco sdělit, ale já jejich řeči nerozuměl.

Pokusil jsem se rozpomenout na naše první setkání, ale to jediné co jsem si pamatoval, byl malý drzý spratek, kterému pořád vyzváněl mobil. Jemu to bylo jedno, vůbec ho to nezajímalo.

Nejdůležitější teď, ale bylo dostat ho co nejdál od toho všeho, a taky i podle mě, je důvodné podezření, že se pachatelé tentokrát nepodívají nejdříve na datum v kalendáři. Jinak by bylo všechno celkem v klidu, koneckonců je teprve Březen.

Talíř stál na stole stále netknutý a Lasagne, které jsem pro něj s takovou láskou ohřál zase chladly.

No víte kolik mi to dalo práce, přijít na to, jak se ta podivná věc používá? Tohle pro mě vždy dělala má zlatá Martička. TA se k nám přistěhovala, až z jedné vzdálené zemičky někde v Evropě, jak to jen… jo! Česká republika, myslím. Bydlela tam někde u hranic se Slovenskem se svou rodinou, ale odjela za prací, a už ode mě neodešla, prý bych si bez ní nezavázal ani tkaničky od bot. To musím přiznat opravdu jsem si na ní příliš zvyknul.

"Budeš teda jíst?"

Otázal jsem se značně otráveně. On jenom přivřel oči. Velmi podezřelým způsobem.

Policii a těm co to vyšetřují, jsem poskytl, i své osobní detektivy, sice se tvářili nadšeně, ale neměli moc na výběr, mám známé i na ministerstvu a navíc, jsou oddaní především mě. Takže mám veškeré zprávy o vyšetřování, hned z první ruky.

V té chvíli nastala, prazvláštní situace. Poněkud opožděně jsem si uvědomil, že jídlo z mikrovlnky, už rozhodně nechutná, jako čerstvě uvařené, a pak mi došel způsob toho, proč jsem vůbec ochutnal to, co bylo určené Kevinovi. Ten malý spr…

"Ty smrade! Tak tohle si odpykáš!"

Vyletěl jsem na něj a skočil po něm, chvíli se bránil a kopal, ale to bych nesměl vědět jak na něj.
Stačilo se jen sklonit a…
Pousmál jsem se, když mu do tváří vstoupila roztomilá červeň a políbil jej znovu, tentokrát hlouběji, důsledněji prosmejčil doslova, každý koutek jeho lahodných úst, jazykem objel každičký zoubek, spokojeně vrněl.
Zase jsem chytal inspiraci, zase jsem cítil jak taji. Opět jsem okusil ten pocit, kdy bych mu byl schopen dát všechno na světě.
Naprosto bez rozmyslu, jsem mu rukama rejdil po těle, hladil jeho jemnou kůži na rukou, jen lehce přejel nad bradavkami ztvrdlýma touhou, nehty poškádlil jejich tvrdé hroty. Zavzdychal jako…

Vymrštil jsem se, popadl tužku a knihu a zabral se do psaní, ignoroval jsem i rudé světlo blikající mi nad hlavou oznamující, že přistáváme.

Na Kevina ležícího roztouženého na pohodlném sofa, též. Co naplat, jsem prostě tupý ignorant, a když mě chytne slina. Prostě to musím napsat. To je taky důvod toho, proč mám tolik přátel na ministerstvu. Divili byste se, kolik z nich by si nepřálo, aby jim někdo zkazil jejich kampaň něčím takovým jako je BL román, jehož ústředním hrdinou jsou oni sami.

Ze soustředění mě vytrhl specifický zvuk brzdění, díky čemuž jsem si i uvědomil, že jsme na místě. Spokojeně jsem zaklapl knihu a vzh….

Tak takhle se tváří vrahové těsně před tím než někoho zabijí?

Pomyslel jsem si při pohledu do Kevinovích očí.

Ten se nebezpečně předklonil a tichým i hromovým hlasem zároveň pravil.

"Tak nejen, s tebou budu muset strávit, kdo ví kolik dní, ale ty jsi ještě k tomu nechutný úchyl, co využívá lidi kolem sebe ke svému ještě úchylnějšímu psaní!..."

Nejsem úchyl! A není to úchylné psaní! Chtěl jsem namýtnout.

"….ale neboj se chlapečku, tohle ti nedaruju."

Zavrčel zlověstně.

A jak už to tak bývá, tak to i splnil.

Následnou cestu z letadla se mu podařilo držet hubu zavřenou, za což jsem byl i celkem rád, protože jsem na něj byl i naštvaný. Ta jeho divadelní předehra, mi dala jasně najevo, že to s ním nebude tak snadné, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Nakonec jsem si jen úpěnlivě povzdechnul, když mě napadlo, že to byl pravděpodobně jen záchvat puberty, spletl jsem se.

Následné dva měsíce mi ukázaly, co jsou zač ve skutečnosti, takové ty záchvaty puberty, co si jen tak přijdou a zas odejdou. Problém byl v tom, že se vracely nějak často.

To byla v jednom kuse přesolená jídla a nebo překořeněná, protože v momentě kdy zjistil, že neumím vařit, tak si na mě smlsnul.
Když jsem něco po něm chtěl, například aby vytřel, tak sic vytřel, ale nechtějte vědět čím. Já si to leštidlo vytíral z očí asi dvě hodiny. A mouchy, které z toho byly tak sjeté, že lítaly nožičkama navrch ani nezmiňuji. mravence snowboardující na zádech jsem si určitě pouze představoval.
Byl, tak protivný a drzý jak jen puberťáci být dokáží, takže popis jeho slovníku, přidávat rozhodně nebudu, ten si asi každý umí představit sám.
Nutno podotknout, že jsem si nic nenechal jen tak líbit, každý jeho kousek byl následně dopodrobna rozebrán, a potrestán.

Skrze veškeré ty příjemné věci, které přicházeli po těch špatných. Samozřejmě z mého úhlu pohledu. Mi jednoho dne opravdu ruply nervy.

Byla to taková ta chvíle, kdy si provinile uvědomíte, že si za to chování můžete celou tu dobu sami a rozhodnete se to odčinit. Já na to šel polehoučku. Nechtěl jsem se babrat s nějakými složitými plány, takový člověk jsem rozhodně nikdy nebyl. Krom toho stejně by mě napadali jenom věci typu… eee … fajn, tak jo, typu poněkud nevhodného, i když…
Myslím, že tím by byl Kevin překvapen mnohem méně.

Zrovna se díval na… Jak se to jen jmenovalo, Break, ech jo Breakout. Podival jsem se co dělá a všiml si, že tam sedí jen tak, bez pití, bez lupínků, nebo tak.
Hned za plazmovou televizi bylo otevřené dokořán francouzské okno, kterým dovnitř vál příjemně chladivý noční, mořský vzduch.
Usmál jsem se, když mi došlo, že bude mít asi dobrou náladu, kdo by ji měl špatnou v tak krásnou noc, no ne?

"Nechceš k tomu filmu něco k pití?"

Překvapeně na mě otočil hlavu a zíral jak vyvrženej vorvaň.

"Možná bych zvládl udělat i nějaké sendviče?"

Díval se způsobem, jako že uvažuje, a chvíli to opravdu vypadalo na smír. On není blbý, určitě pochopil, o co se snažím.

Zhipnotizovaně jsem sledoval, jak se ty růžovoučké rty oddělili přesněji vrchní od dolního, možná jsem vzdáleně zahlédnul, i kousíček růžovoučkého jazýčku, který jsem měl taky, už tu čest poznat.
A pak…

"Hovno vole, naser si!"

Ztuhl jsem jak socha a bezmocně mrkal, němě několikrát otevřel a zavřel pusu a stáhl mimické svaly, odpovědí na to mi byl Kevinův najednou nejistý pohled.

Tak já se taky pokouším starat o úplně cizího, kluka dávám mu jídlo, kupuju oblečení, jsem na něho jak mílius, ok možná, že mám někdy problém držet se zpátky, ale to je v podstatě taky jeho vina. Nemá být tak zatraceně sexy a roztomilý k tomu. Tady jde o princip a především o mé nervy.

Pomyslná struna praskla, pohár přetekl a než jsem si to uvědomil, držel jsem mu ruce přitisklé nad jeho hlavou a hladově mu kradl kůži na krku. Možná troška prudčeji kousl…


Vykřikl jsem, bolelo to, ruce mi hrubě držel za zápěstí nad hlavou a nemilosrdně si bral všechno na, co ústy dosáhl.

Chvíli mnou lomcoval pocit nejistoty a strachu, ale pak ačkoliv neplánovaně se dostavila, ona touha, kterou jsem poprvé ucítil, v letadle na cestě sem. V tom samém letadle, kde mi ukradl duši.

Nebudu přehánět, když řeknu, že jsem ho miloval, už dlouho předtím, tedy pokud se za dlouhou dobu dá považovat měsíc v nemocnici.

Zalapal jsem po dechu, když mě zuby štípl do bradavky, zatímco si jeho druhá ruka pohrávala s tou na druhé straně. Strach se pomalu, ale jistě vytrácel a dostavilo se zadostiučinění a spokojenost, už jsem se bál, že mu to nedojde.

Všechny ty tresty, jeho tresty. Miloval jsem je stejně, jako miluji jeho!

A potom, vždycky když skončil. Šel psát. Zamyšleně se mračil na deníček před sebou a pak se pustil s naprostou koncentrací do psaní, vše kolem přestal v tom momentě vnímat. Já si to pak potají chodil číst, kde kdy jsem nemohl ani dýchat, netušil jsem, že mě tak vidí. Jako…. Svatý obrázek.

Vzpomínkami jsem někdy zalétl do doby nemocnice, kde má jediná zábava byly jeho knihy…

Trhl jsem sebou, když mi po těle přeběhly zimomřivky, jeho jazyk jsem cítil úplně všude, protože on byl úplně všude. On ochutnal snad každý milimetr mého těla.
Hladil mě. Líbal. Bože a jak! Jak on uměl líbat. A jeho prsty, jeho dlaně byly všude, objímaly, milovaly.

…Žádná z nich se mi nelíbila, tak jako ta kterou píše teď, přes počáteční šok, že mě zneužil k tomu aby měl o čem psát, jsem se dostal, až k hranicneznající touze. Touze po něm. Došlo mi co snad jemu samému ne. Něco takového nedokáže, dokonce ani on napsat o někom na kom mu ani trochu nezáleží….

Najednou jsem se zarazil, když jsem ucítil jeho prsty u svého vstupu. Zlekl jsem se, ztáhnul, nepustil. Vytáhl se ke mně nahoru, a zajal můj pohled tím svým. Topil jsem se v čokoládě, a jak byla sladká, ale došlo mi, že ta kniha ještě nemá konec, takový ten který potřebuje každá, kniha, která za něco stojí a rozhodně jsem to nechtěl ukončit slovy hloupého klišé.

…Byla úplně jiná než ty předchozí, v těch používal jen své milence, psal o tom co jim dělal, jak reagovali, co si o nich myslel, ale tady. Byl jsem tam malý kluk v rodině, ve které se o něj nikdo nezajímal, dřív snad jeho sestra, ale ta pak odešla a on zůstal pouze s rodiči, kteří se mu z pro něj nepochopitelných důvodů vyhýbali, pořád se stěhovali, pořád před něčím utíkali. Ten chlapec, jmenoval se Peter, to nechápal a nenáviděl je za to, byl sprostý a drzý, nikoho neposlouchal měl vlastní hlavu, vždycky. …

Jak se to! Vyjeknul jsem, prohnul se v zádech, nehty na rukou zatnul do semišových potahů, nohu obmotal kolem jeho pasu. Mlčky naslouchal jeho tichému uklidňujícímu broukání. Bez toho aniž bych něco sledoval, zíral nad sebe a nedělal vůbec nic. Bože bože, bože! Sténal jsem jako šílený a Jake přirážel a přirážel! Pořád zrychloval, obmotal jsem se kolem něj celý jako chobotnice.
Ano! Oh! Ano, bože, bože. Víc!
Sténal jsem jako pominutý.
A potom. Z ničeho nic, hvězdy…
Ve vzduchu se vznášela vůně potu jenž odnášel vlahý mořský vánek a já si přísahám připadal jako malá mořská víla, rozplynul jsem se, jen tak na místě, v bílou mořskou pěnu, on mě objímal, i když jsem nechápal, jak když jsem jenom mořská bublina.
Oddechoval jsem, a pak mi došlo že chci znovu.
Skočil jsem po něm, vyvalil na mě oči, chtěl něco říct, ale nedal jsem mu šanci. Zvedl se do sedu otevřel pusu, chtějíc namítat. Já ho, ale políbil a bez rozmysl, za což mi mé pozadí druhý den poděkovalo, nasedl. Slzy, které mi vytekly z očí nebyly, důležité. To co důležité je. Je jen teď a tady.

…A jednoho dne. Někoho potkal a najednou, nebyl sám. Nezamiloval se do něj na první pohled a rozhodně ho neměl od začátku rád to ne, ale něco je spojovalo. Možná právě osud dvou postav z toho příběhu. Na pozadí drobné křižovatky života, se odehrávalo i něco jiného, něco co by mě ani Petera, nikdy nenapadlo, Jake sám zainteresovaný do příběhu, jako detektiv jménem Michael, který se s hlavním hrdinou potkal, toho dne kdy Peter našel své rodiče uškrcené doma v předsíni, řešil zdánlivě klamný případ nájemných vražd.
Jen málo lidí se dozvědělo, o co šlo doopravdy, protože nikdo a už vůbec ne před volbami nechtěl aby se v novinách nebo nedej bože v televizi rozmáhala zpráva o celkem dost rozšířené organizaci zvané Hypnos.
Nikdy bych si nepomyslel ani vzdáleně, že ta hloupá sbírka lapačů snů mé matky, mohla mít pro někoho cenu lidského života.
A Peterova sestra Jessica spolu s jejich rodiči, taky ne. Až později se ukázalo co taková banda sektářských vymidlenců dokáže, když něco chce.

Doopravdy nebyl případ trojnásobné vraždy mé rodiny, nikdy vyřešen a byl zasunut do dalších z mnoha archívů, nevyřešených případů. Já jsem zůstal s Jakobem, alespoň do snes. O můj život se "alespoň do dnes" nikdo nepokoušel, nevím proč, nevím.

Jen tajně doufám, že se k těm vraždám někdy někdo vrátí a znovu je otevře, i když jsem byl ignorant, tak jsem svou rodinu miloval. Zhluboka jsem se nadechnul, bylo tady tak krásně.
Miluju Květen a miluju, ten vlahý noční vzduch, i když…
Ohlédnu se, na postavu s mobilem u ucha. Možná, že jsou přece jen lepší věci, věci, které miluju mnohem víc.

"Pane detektive?"

Otázal jsem se nevině a on se na mě podíval se zvednutým obočím.

"Myslím, že se mi někdo pokusil vloupat do auta … a něco si tam asi zapomněl."

Vyčkávavě jsem se naň zahleděl, ten nechápavě došel ke mně a podíval se okýnkem dovnitř. V pochopení se na mě podíval s mírným úsměvem slibujícím věci budoucí.

"Opravdu? A můžete mi říct pročpak, by si zločinec, který někomu chce ukrást auto, zapomněl na zadní sedačce kondom?"

"Hups! Zda se to jako předmět doličný, že?... Neměl byste se o to postarat?"

"…Samozřejmě jako naprosto zodpovědný vládní činitel"

Dodal jsem ještě.

Zavěsil.

The end
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 lily2335 lily2335 | E-mail | 4. července 2014 v 15:11 | Reagovat

O_O páni po tom co jsem skončila polomrtvá na zemi smýchy, tak hned nato přestanu dýchat vzrušením, ty mě prostě chceš připravit o život :-D  :-D  :-D bylo to naprosto úžasný,dokonalý, perfektní :-D  :-D  :-D si zpět a vplné své síle :-D pánové se nezdají, ani jeden na to nešel zpříma a nepřiznají si to a nepřiznají no, aspoň Alek dostal rozum když už ne Kevin :-D budete mi chybět chlapci :-( žijte oba dlouho a blaze ;-)  8-)

Ebičko ty mi dáváš teda zabrat, ale hlavně chci říííct DĚKUJŮŮŮŮŮŮŮ a mersi za to že si :-D  :-D  :-D

ta tvá povídka mi vlila novou krev do žil :-D a trochu mě uklidnila před tou zítřejší cestou do Prahy na HokageConna kterej jedu s bráchou no snad to tam bude fajn po tý strastiplný cestě vlakem :-D už se tam těším od vánoc 8-)

tvé osvěžující povídky mě na cestě budou držet nad vodou :-D jsi opravdu kouzelnááá a ještě jednou děkujůůůůůů :-D  :-D

PS: že brzo zase něco přidáááš, prosím má nejmilejší a nejlepčejší spisovatelko :-D :-? jo já vím jsem nemožná :D ale přiznávám se slavný soude jiná už snad ani nebudu :-D  :-D

2 lily2335 lily2335 | E-mail | 7. července 2014 v 9:20 | Reagovat

ahoj Ebi-chan tak je víkend pryč a jsem odpočatá po tý vyčerpávající cestě vlakem nutno podotknout, že opět jen díky tobě a tvejm úžasnejm povídkám se to dalo přežít :-D  :-D  :-D

vím má otravná maličkost je už nejspíš víc než jen otravná :-D ale mohla by jsi prosím znovu něco přidat? Prosííím, protože Dílo noci mi jenom prohloubil můj hlad po tobě a tvých povídkách 8-)

tvé povídky jsou jako drogy :-P  :-D mno a to jsem si myslela, že už jsem po tom conu v pohodě. Evidentně ne :D

jdu si teď dát svoji denní dávku tebe :-D  :-D  :-D ;-)  :-D  :-D  :-D

3 lily2335 lily2335 | E-mail | 16. července 2014 v 9:07 | Reagovat

ahoj, ahoj Ebi-chan tak jak si užíváš prázdnin? :-D jestli taky pracovně tak upřímnou soustrast spolutrpitelko, protože u nás v tý sluneční výhni + sálající teplo z troby a ze sporáku tak v tom našem krcálku je vedro k padnutí :-( a jedinou útěchou jsi pro mě opět ty s tvými bezkonkurenčními příběhy 8-)  :-D když se konečně doplazím domů a mrtvá padnu na postel ;-) takže na tebe nechci tlačit s přidáním další povídky a prostě jen prosté DÍKY za to, že jsi a pořád píšeš ;-) :-D

PS: nezapomínej na relaxaci :-D  :-D ;-)  :-D  :-D

4 lily2335 lily2335 | E-mail | 27. července 2014 v 13:34 | Reagovat

ahoj Ebi- chan dlouho jsem ti nepsala a nepovzbuzovala tě, ale v práci to bylo dost náročné, zvlášť ty akce pro *papaláše* a navíc jsem byla i kvůli jedný takový akci mimo město :-? protože nikdo jinej nebyl k mání, takže jsem ve 4 ráno vypadla do práce a v 5 odpoledne se zase vracela no aspoň mám prozatím volno něž se mi šáfka ozve, abych naklusala zpátky do práce 8-)
a taky měl taťka třetí výročí kdy umřel, tak to pro mě s bráchou bylo ještě náročnější než jindy :-(

tak co Ebičko máš náladu na psaní? Protože, jestli jo tak tvá věrná čtenářka čeká na jakýkoliv tvůj výtvor :-D děsně se totiž nudí co má to volno ;-) ale jestli máš moc práce tak tě nechci zdržovat 8-) jen by bylo fajn kdyby ses zase ozvala ;-)  :-D

PS: tohle nedělám často, ale u tebe udělám vyjjjímku ;-) 8-) kdybys neměla náladu na psaní, ale chtěla si jen pokecat tak jsem na skypu :-D

lily23352  

PSS: poznáš mě podle kočičky :-D :-) ;-) :-P :-D

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama