Kolaps 4 (4-4)

1. května 2013 v 23:47 | Ebika |  *****Jednodílné...
Tak lidičky moji, jsem tu a je tu i nová kapitolka konečně jsem dokončila povídku, kterou jsem začala psát radši ani nevím kdy
Varování: mírně vulgární, sex
PS: A vidíte jak jsem slíbila, i kdyby mi měla téct krev z nosu.
Věnování: Aki a Lili
Tak přeju příjemné počteníčko a zábavu zatím pp Vaše Ebi
PPSS: Kapitolka je delší ma 7 str ve W. jako taková menší kompenzace pro vás :-D

Probral jsem se nehldíc vpřed ani v zad, vyloženě zíral do prázdna, v jediné vteřině mi to docvaklo…
Ten project, který jsem měl udělat je teď k ničemu, můj život je k ničemu, moje jediná naděje na alespoň trochu toho štěstí spadla na zem stejně tak jako nově nanesený prach a špína, stejně jako ostatní mně zadupal do země a vší silou naTŘÍSKAL NA MENŠÍ POLÍNKA, KTERÝMI MOHOU TOPIT.
Tohle není to co jsem chtěl.
Kam se podělo mé odhodlání, kam se poděli mé sny o budoucnosti, kam zmizela naděje.
Chcete to vědět?
Bylo až k nevíře jak pokryteckým jsem se stal, věřit někomu, i když jste to vy sami…, kde je řád, kde je ta POSRANÁ VÍRA, která vás táhla vpřed představují matku táhnoucí své dítě za ruku k zubaři, ke kterému se dítěti nechce.
Kde je TA ZKURVENÁ PRAVDA!!!!!!!!
Chcete to vědět?! JO?! V PRDELI!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
"Áááááááááááááááááááááá!!!!!!!!!!!!!! K čemu je všachna ta zasraná dřina! K čemu?! Když mě skolí nějaká pojebaná chřipka!!!"
Vyskočil jsem na nohy a vběhnul do obývacího pokoje v jediném momentě začali lítat všechny věci co mi přišly pod ruku a co? Koho to zajímá?! Nikoho protože já KUR** nikoho nemám!
Nikoho!!!
a-a nic!
Dokonce, už ani tu pitomou práci.
Myslí se mi mihla cituprostá rezignace, však vzápětí se proměnila v hněv.
Bylo mi zle a točila se mi hlava, v tom všem mi to ani nedošlo, ale…
Teď už nemám opravdu, ale opradu nic, hlavou mi prokmitla děsivá myšlenka, k oknu odletěla židle a roztříštila sklo, jak střepy dopadaly na zem, ve vlastní zlosti, v tom třeskutém zvuku, v těch třiceti vteřinách, kdy se z venku ozvalo vyděšené zavřeštění, mi před očima bliknul celý můj život, jakobych umíral a přezto do mysli se mi vloudila ten nejhorši pocit, ta nejhorší myšlenka jaká mě mohla napadnout… pochybnost.
Jako ve spomaleném filmu mi před očima proletěl střep a v záři zapadajícího slunce bleskla vzpomínka jako v zrcadle.
"Táhni!! Táhni, ty nechutná hnido!"
Malému sotva sedmiletému chpci se začaly třást rty a vlhnout oči, se strachem hleděl do očí svého nepřítele…
"Proč tady vůbec lezeš! My tě tu nechceme,nebo to potřebuješ říct jinak? Vyhláskovat? Ty smradlavý tupoune?!"
V očích soka zahlédl škodolibý lesk, takový podivný, rozpitý. Jakobych začal ztrávet zrak. Mihla se mu hlavou myšlenka.
"Ha ha ha, podívejte, ha ha on, on brečí!"
Ozval se tenoulinký dívčí hlásek a třídou prošuměl zprvu váhavý smích, ten však nabíral neustále na intenzitě.
Já-ja brečím? Ne! Drobnými třesoucími se ručkami si otřel vlhké oči a nevěřícně se zadíval na své mokré dlaně.
"Asi na to nemá…"
"je to srab…"
"ha ha chtěl si říct smrad"
"Ježiš proč tady vůbec leze, mi ho tu přece nechceme…"
V hlavě se mu prohnalo tornádo, celá fůra možností co by teď měl udělat, ale…
Nenechali ho.
Nikdy.
Měl strach a byl sám, vždycky a přitom, přezevšechno… tenkrát si myslel, jak strašně není statečný, když si sednul do lavice a nechal po sobě házet banánem a lepit žvýkačky do vlasů.
Stačilo jedno slovo.
Možná, kdybych je tenkrát pobavil.
Kdybych se alespoň trošičku přetvařoval, nechali by toho, ale…
Byl jsem takový hlupák, možná, že bych žil ve lži, ale měl bych kam jít, měl bych komu se jít vybrečet na rameno.
Ztuhle jsem zůstal stát, zatímco hlavou mi prokluzovali ty nejhorší vspomínky, totiž celý můj život, střepy už dávno ležely na zemi, tam venku byl klid a tady, tady v bytě… Hučela pouze sprcha, ha ha no jo měl bych hodit sprchu, měl bych…
Heh…
Spr-sprchu?!
Zarazil mě trochu hluk, ale moc jsem to neřešil asi má *Tomík* zase noční můru, blaženě jsem pod proudem horké vody přivíral oči a spokojeně masíroval ztuhlá ramena, vzápění na to jsem se spokojeně usmál pod představou toho, že by mi je namasíroval někdo jiný třeba… To… DOST!!
Tady přestává veškerá legrace!
Od té doby co jsem byl doslova a do písmene přinucem se nastěhovat do jeho bytu, jsem na něj nepřestal myslet.
Stále mi hlavou kolovaly myšlenky typu.
Proč mu ještě nikdo nevolal třeba na mobil, nebo proč tady za ten týden nebyla jediná návštěva, nebo proč se po něm nezháněl alespoň někdo z práce.
Z obývákujsem zaslechl nějaký opravdu divný zvuk.
Znělo to jakoby se tam někdo strašně rychle přehraboval ve věcech.
Že by se vzbudil? Přišlo mi na mysl.
Rychle jsem vypnul sprchu a hmátnul po žpanu, který vysel u dveří, rychlým krokem jsem prošel chodbou a…
Všechna zlost mě přešla. Ježiš u mě je- u mě je někdo-u mě někdo je!
Mozek automaticky přepnul z módu nasraný zabiják se sebelítostnými sklony na vyděšeného zabijáka se sebeobranými sklony, bez rozmyslu jsem se vrhnul k obývací stěně a odsunul, nebo spíš zhodil televizy na zem, ta s třeskem dopadla na zem až se ozvalo hlasit zapraskání a několik jiskřiček jak jsem ji vytrhnul ze zásuvky.
Příliš jsem to neřešil a hmátnul po revolveru, bez jasného uvažování mechanicky zkontroloval zásobník a následně jej prohodil už tak rozbitým oknem, opět se ozval vyděšený výkřik, který jsem vůbec neřešil.
Zaslechnul jsem kroky na chodbě a v panice se rozhlédl kolem sebe a hmátnul po porvní věci, která mi přišla pod ruku, totiž po…
Vběhnul jsem rychle do obývacího pokoje a hned na to mě na několik vteřil oslepila tma, můj udivený sluch a zaslechl jen rozbíjející se sklo a vyděšené zajíknutí, hned na to na zem spadl stůl jen kousíček od mé hlavy.
Vyjeveně jsem začal vnímat teplý čůrek stékající mi po spánku dolů na smetanový koberec, který jsem stále zaražen s němou fascinací sledoval, tak dlouho než jsem si uvědomil co se stalo.
Překvapen jako nikdy jsem vzhlédnul směrem nahoru a mé překvapené oči se zabodli do dokonale strnulého obličeje jednoho z mých zaměstnanců.
Bradu měl skoro na zemi a zděšeně na mě hleděl jak tele na vrata, po čele mu stékal plot a bělal, mé pohotové reakce se vrátili, až nadlidsky rychle, takže jsem tak tak stihnul zachytit hroutící se tělo.
Musím přiznat, že takhle vykololejený jsem opravdu ještě nikdy nebyl, hlavou mi běžel jeden záběr za druhým a já nebyl sto pochopit co bych asi právě teď měl udělat.
Kolem hlavy jsem viděl hvězdičky a v náruči mi ležel anděl, takže to jsem asi… mrtvý?
Tak mě tak napadlo, že jestli je lopravdu po mě, tak chci aspoň spočinou v posteli, zvedl jsem se na nohy a dopotácel se i s andílkem do ložnice, kde jsem sebou placnul na postel a-asi- usnul.
Zamžoural jsem do tmy hledajíc bílé světlo, nebo aspoň rudý ohen, když jsem ani jedno z toho nenašel s radostí jsem si uvědomil, že v pekle tedy nejsem a se smutkem , že ani v nebi ne.
Pomalu jsem se rozkoukával kolem sebe a zjistil, že ležím v tomově posteli, ale byl tu malý zádrhel onen jmenovaný tady totiž nebyl, jak bych jinak předpokládal.
V hlavě mi blikala řervená kontrolka ala na něco jsem asi zapoměl, v ušíchm mi vzučelo a já si s nechutí uvědomkil, že mám zcela určitě migrénu, pomalu jsem se posadil a složil hlavu do dlaní ohromen jsem se podíval na své ruce, na kterých jsem cítil obvaz, projistotu jsem si celou hlavu ochmatal abych si byl stoprocentně jistý.
Po dlouhé úvaze, kdy jsem dospěl k jistým závěrům jsem se nepokrytě rozesmál, tak jako snad nikdy v životě.
Vyplížil jsem se z pokoje a šel za šramotem, který jsem zaslechl z kuchyně, za každým rohem jsem se radši ještě několikrát rozhlédl, protože člověku tady v tom bytě opravdu nemůže být nikdy jasné co ho tady potká.
Až jsem s úlevou dospěl až ke dveřím do kuchyně, byly pootevřené, tak jsem do nich jen opatrně šťouchnul, tak abych nebyl slyšet, nerad bych aby mě přetáhl navrchol všeho zlého ještě pánvičkou nebo nedej bože nožem, to už by taky nemusel probudit nikdy.
Nad obrázkem, který se mi ale naskytnul před očima by člověk zaplakal.
U pultu stál ke mně otočený zády Tom, ale postoj byl velmi strnulý, ramena se otřásala a ozýval se tichý vzlykot.
Jedna moje část "ta zlá" podotýkám ho chtěla nechat vydusit přecejenom já se tady o něj starám vzal jsem si volno v práci, těším ho z jeho nočních můr a on si mě prosím milostpán přetáhne po hlavě konferečním stolkem, na druhou stranu ta dorbrá část věděla, že on nemohl vědět o tom, že by s ním někdo v bytě byl a pravděpodobně si myslel, že jsem zloděj nebo tak něco.
"Dobré ráno, Pane Nováku."
Pozdravil jsem zdvořile a snažil se příliš nevnímat ztuhnutí jeho postavy a posadil jsem se na židli, odkud jsem na něj zahlížel.
Otřel si oči a popotáhnul, pak se ke mně konečně otočil a zabodl do mě své uslzené oči.
"Dobré, Pane ředite…."
"Css"
"Říkejte mi Eriku, konenckonců přeztože vy mě neznáte já vás myslím znám už víc než dobře, a na konec do třetice všeho zlého myslím, že to já jsem tady v postavení toho, kdo určuje pravidla, takže ne! Nemůžeš mi dál vykat!"
Jenže když jsem se na něj znovu podíval uvědfomil jsem si, že mluvím do dubu. Zíral na mě s pusou dokořán div že neslintal. Podivil jsem se co mu zase přelítlo přez nos, když mi došlo, že mám na sobě pořád jen župan a k tomu se ještě po cestě rozvázal.
Málem jsem zrudl studen, ale opět se ozvalo mé právé já, které se dokonale vyžívalo v rozpacích svého zaměstnance a ego jež bylo víc než dobře polichoceno.
Místo toho abych si ten župan zavázal, tak jsem dělal jakože jsem si toho vůbec nevšimnul a spolu s pozvednutím obočí ještě víc rozkročil nohy, moc dobře jsem věděl kam jeho pohled směřuje a náležitě jsem si to i užíval.
"Tome?"
Trhnul sebou a přestal slintat "konečně opravdu při tom vypadal jako dement", ne že by mi vadilo, že takhle zíral zrovna na mě, přímo jsem se tetelil blahem, možná, že z toho nakonec přece jen něco bude, něco víc, když už jsem tady tak dřel.
"Možná ti to nedochází, ale já očekávám odpověď."
"J-jo jasně."
Vykoktal, opravdu okouzlující.
Se vznešeností lva, jsem se zvedl a vytáhl talíře, na které jsem rozložil toasty, které Tom dělal, zalil jsem čaj a vše donesl na stůl se vznešeností anglického lorda.
Tom němě hleděl dokut jsem ho posunkem ruky nevyzval aby se posadil, beze slova tak učinil a pustil se do jídla, chvíli jsem se na něj jen díval čekal jsem, že až se vzpamatuje vypadne z něj aspoň omluva, ale to jsem se zjevně spletl.
Se zamračením jsem se taky němě pustil do jídla, když jsme oba dosnídali, poznamenávám, že Tom dřív a já jsem to schválně protahoval jak jsem jen mohl, protože se rozhodl na mě čekat.
Potom jsem se na něj podíval.
Vypadal opravdu hrozně, jakoby byl těsně před zhroucením.
Ovšem znovu mě překvapil.
"Asi bych se měl omluvit"
"Opravdu?"
Opět mi cuklo obočí.
"Ale…"
"Hmmm?"
"Když nad tím tak uvažuji, tak mi omlouvání nikdy moc nešlo a navíc padáka mám stejně, protože jsem nedodělal tu práci."
On si to nepamatuje?
"Takže vzhledem k tomu předešlému, jak jsem již řekl omlouvání mi příliš nejde, asi proto že jsem nikdy neměl komu, ale vidím v tom aspoň jednu světlou stránku, konečeně mohu udělat to co jsem chtěl udělat už dávno."
"ano? A to má být j…"
6dle zavrzala a dřív než jsem to stihl doříct seděl mi na klíně a umlčel mě polibkem.
Na tváři mě zalechtali středně dlouhé blonďaté vlásky a do očí se zabodly jako dva smaragdy tvrdé a zároveň odhodlané vášnivé oči.¨
Najednou mi celá ta jeho řeč o omlouvání docvakla, ale v duchu jsem pokrčil rameny a řekl si proč ne, že?
Když mi to tak pěkně nabízí.
Chvíli jsem ho nechal ať si dělá co chce, i když vypadal po několika minutách kdy jsme se oba začali dusit, že se spíš bojí odtrhnout, protože bych mohl stihl otevřít pusu a něco mu na to říct, ale to je opravdu neměl v úmyslu.
Po těle mi běhali malí mravenečci, s rozkoší jsem vnímal nějisté prstíky, které zavadili o mou bradavku, ale to už opravdu nešlo. Hrubě jsem ho chytl za vlasy na temeni a trhnul mu hlavou dozadu, zhluboka jsem se nadechl a spolu s výdechem mi uklouzlo táhlé zasténání.
Načež jsem se na něj opět vrhnul a hladově pohltil jeho plné růžové rty jazyky samozřejmě také měly svou roli v této sexuchtivé hře.
Přisál jsem se mu na krk, kde jsem udělal obrovský cucflek rukama jsem mu zajel pod tričko a štípnul ho do bradavek zasténal jak kur*****, čímž mě ještě víc dostal tričko letělo přez hlavu, mapoval jsem jeho hruď drsnými polibky, cítil jsem jak se mi penis nalévá krví, věděl jsem, že to brzy příjde, neměl jsem čas chtěl jsem ho!
Hladově se na mě vrhnul, až jsme málem oba skončili na zemi, ale ustáli jsme, pevně jsem jej chytil v pase, a dolů letěli tentokrát kalhoty se spodním prádlem, navzdory vzrušení a téměř zvířecí touze, které mě ovládala, jsem si uvědomil, že bych jej měl připravit aspoň trošku, ale nedal mi šanci, bez varování se na mě napíchl, z toho pocitu jak mě úzce obejmul ten teplý tunel jsem hlasitě zafuně, spolu s tím se ozval bolestivý výkřik, nebral jsem to na zřetel a začal mu pomáhat s nasedáváním. Bolestivé vykřiky se postupně změnili na žádostivé sténání, kterým se přidal k tomu mémo.
Automaticky jsem jej chytil za jeho kopí a začal pumpovat, když jsem cítil, že se blížím vrcholu.
Stačilo pár tahů, pár vteřin a dva jazyky propletené do sebe abychom oba ve stejnou chvíli o několik okamžiků později vyvrcholili.
Kuchyní se ozývalo dvoje hluboké oddechování.
Rychle se ze mě zvedl a než jsem si stihl uvědomit co se vlasně stalo opřel se rukama o stůl a vyšpulil ten svůj narůžovělý zadeček.¨
Z análního otvoru mu teklo mé sperma rozjařeně jsem ho chvíli sledoval.
Můj!
Blesklo mi hlavou.
Je jen Můj!!
Opět mi proletělo myslí, když jsem si ho tvrdě bral, stůl sic protestoval, ale nápor zvládnul.
Tu noc si pamatuji dodnes.¨
Dělali jsme to ještě pětkrát divoce a nespoustaně, také téměř němě jen výkřiky slasti rezonovaly bytem.
A ráno?
Ráno jsem si to uvědomil.
On to asi opravdu bude anděl.
A padáka? Zešílel?! Aby si mohl najít místo někde jinde a aby si ho jiný všiml?! Nikdy je jen Můj!
¨Spokojeně jsem si hověl ve své kanceláři nohy na stole ruce za hlavou, praci jsem měl už hotovou, ale můj miláček ještě ne, čakal jsem na něj a nudil se.
Víčka se mi pomalu zavírala, aby se vzápětí zase otevřela a postava na židli se sklonila k interkomu.
"Anetko, jednu kávičku, presso kostka cukrku 2 smetánky, a honem!"
"Jiste Pane Výkonný řediteli, hned to bude!"
Jop, přece bych nespal když vím, co mě večer čeká, krom toho i kdo.
Pousmál jsem se, tak konečně se karty obrátily.
The end
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 lily2335 lily2335 | E-mail | 2. května 2013 v 18:16 | Reagovat

O_O  8-O :-?  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D tak tenhle díl mě totálně dorazil  ty ses mě rozhodla zabít že jo :-D  :-D ebičko bylo to super :-D zase mám ten svůj šílenej výtlem :-D a jsem štastná :-D a svatosvatě ti přísahám, že minimálně týden na tebe nebudu naléhat at něco napíšeš ;-)  :-D ale stejně si to neodpustím alespon pro ted :-P  :-D už sis myslela, že na tebe budu tlačit žejo? :-D  :-D tak zatím ahoj a měj se hezky ;-)  :-D  :-D

2 lily2335 lily2335 | E-mail | 16. května 2013 v 12:06 | Reagovat

ahoj Ebičko a blogísečku moc se vám omlouvám za to, že jsem včera nestihla pogratulovat k nazozeninkám :D už se to nebude opakovat přísahám, mnooo aspon se o to pokusím ;-) takže ti milý blogísku a tobě milá Ebičko přeju mnoho nových čtenářů a aby jste s námi vydržely ještě dalších mno aspon 100 let :-) ;-)  :-D  8-) a ted jdem oslavovááát :-D  :-D  :-D  :-D  :-D

3 Shiro Akimari Shiro Akimari | E-mail | Web | 28. června 2013 v 14:46 | Reagovat

oi Eb-chan.... gomen gomen gomen... nechcela som tak náhle zmiznúť, ale mala som maturitu a pomedzi ňu príjmačky... ešte mi jedny zostali *má ich vo štvrtok*, tak naozaj gomen, že som tu nebola... o tých pár dní, keď už konečne budem mať pokoj, sa ozvem, okej?

4 Shiro Akimari Shiro Akimari | E-mail | Web | 28. června 2013 v 14:48 | Reagovat

[2]:Eb-chan mala narodky? Naniiii? *cíti sa ešte horšie*

Nee, otanjoubi omedetou Eb-dono ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama