Já a Probuzení - Kapitola 05

1. ledna 2013 v 18:08 | Ebika |  ...a proto, Lucasi
Tááááák, opožděně všechno zdravíčko a štěstíčko do Nového roku!!!!
Krapet spěchám, ale říkala jsem si,m že jsem už dlouho nic neopřidala tak vám sem něco hodím, tak tady je další kapitolka , kde se dozvíte jak to s Lucasem nakonec dopadlo :), tak přeji příjemné počteníčko a hóóóóóóódně zábavy!!!! xD

Jop a za to slouhhé čekání je kapča o dost delší, ju? Tak zatím pp Vaše Ebi



KAPITOLA 05
Lucas:
Nakonec jsem šel s Alexem, tak nějak jsem mu zhruba řekl, jak to všechno asi tak bylo, stejně to celé viděl tak nač něco tajit ne?
Ten se mezitím pomalu uklidňoval a taky říkal, že u něj můžu zatím přespat, nevěděl jsem, kde se nacházím, takže, jsem ani nevěděl jak se odsud dostat, ale Alex říkal, že od nich jezdí vlaky tak se mrknu, jak mi to odsud pojede, ale budu si asi muset něco vydělat, protože všechny moje věci zůstali vzadu v autě v kufru.
Jak jsem tak šli tak jsem se začal pomalu uklidňovat, ale opět se mě zmocnila únava, šel jsem popravdě jako náměsíčný, kulhal jsem, Alex mě skoro nesl, bylo mi fakt špatně, i když jsem si dávno uvědomil cože se to vlastně stalo, stále jsem tomu tak nějak nemohl uvěřit, nechápal jsem to. Tu jejich zvrhlou logiku.
Alex po mě po očku jukal, ale já jej moc nevnímal, byl jsem totálně mátožný, pokud se to tak dá nazvat.
Pomalu, ale jistě jsem dělal pohyby jen automaticky, jak mi to radil můj instinkt.
Jen těžko jsem vnímal vyděšený ženský hlas, ke kterému se později přidal i jeden mužský a ještě hůř jsem vnímal, toho podivného muže o několik minut později.
Usnul jsem.
A bylo mi strašně, ale strašně dobře, najednou nic nebolelo.
Slastně jsem si povzdechl, tak nakonec to opravdu byla jen noční můra.
Derek:
"Bože! Hej Tome!"
Podíval se na mě tak vyjeveně, že jsem se málem skácel k zemi.
"Přestaň obtěžovat tu nebohou květinku!"
Zvolala Bára, oba jsem se, na ni otočili, já na pokraji zhroucení, Tom dost nechápavě.
"Jo kotě, je ještě nezletilá!"
Přidala se do toho Stáz.
Tak to už jsem se skácel, ale opravdu.
"O-o čem to mluví?"
Zeptal se vyjeveně Tom, stále nechápajíc situaci.
"O tvém novém milenci."
Oznámil právě procházející cola, nechápavě nademnou kroutíc hlavou.
Tomovi okamžitě vyletělo obočí téměř do vlasů a znova se podíval na mě. Já však nebyl schopný vysoukat ani hlásku.
"Jo a bacha na něj, píchá." Stáz.
"Ech?"
"Jasně, že jo dyť má bodliny!"
"Echeche?"
"A-a kouše, k tomu. Je to divoch."
Podařilo se mi ze sebe vydolovat, všichni jsme se řechtali jak šílení a do toho Bacil.
"Kdo?" Ó ten dychtivý tón.
"Klídek kámo není to tvůj typ" Bára.
"Jo?! Jak to můžeš vědět!"
"Ty rád kaktusáky?"
"Co?" Tom.
Na to se ozvalo vyvřísknutí, jak od raněného telete, to když si to božátko opravdu sedlo, bylo mi ho opravdu líto já to fakt, chtěl říct, ale tomu se prostě nedalo odolat.
Všichni se naňho podívali a začli se znova řehtat. Hned na to nový výbuch smíchu.
"Kur! Do pičeééééééééééé!!!! Co to kurva je?!!!"
Rozhlédl se kolem gryzlím pohledem.
"Eh, no…"
Skusil jsem to.
"…kaktus?"
Doplnila mě Stáz.
"Chudák, bylo to jeho poprvé a tys na něj hopsnul tak rychle."
Cola.
"Jop znásilnil si ho boráka, a kdo, že je tady úchyl?"
Chytnul se hned bacil.
Podívali jsme se po sobě a vyjma Toma se rozřezali na celé kolo a sborově zařvali.
"Bacííííííííííííííííííííííííííííííííííl!!!!!!!!!!!!!"
Na to se Tomík nasral a prohodil, ten kaktus oknem i s tím pěkným květináčem.
"hej, ten byl jako můj a teď je v pr…" Bára.
V tom se ozvalo zařvání.
"Kerej Debil!!!"
Vzápětí proletěl kaktus zpátky oknem, ve kterém se zrovna objevila Kačena celá zrudlá vzteky a trefila se Tomovi přímo do řitě.
"Dóóó!!!!!!!!!!!!! Pr…" Tom.
"Já bych řek, že teprv teď je v prde…" Nemohl si odpustit cola krotící se v naprosté křeči po podlaze, stejně jako ostatní.
"…zpátky ve svém análním bytečku." Dokončil jsem a dodělal jsem i chudáka Toma.
Do toho všeho se ozvala Káča stále ještě kypící vzteky a s rudým otiskem na čele od květináče.
"To je fakt skvělé, jak se úžasně doplňujete."
Alex:
"Já nevím, prostě ho tam hodili a no… Vždyť jsem to, už říkal!"
Vybouchnul jsem, už po páté jim tu oznamuji, co se tam vlastně stalo, a kdo je ten kluk, kterého jsem sebou přivedl, ale rodiče, a dokonce ani brácha mi to nechtěli věřit.
"Přestaň si vymýšlet, tys ho zmlátil, že jo?"
Vyjel na mě Nick můj bratr.
"Ne! Sakra, tak se ho zeptejte sami, až se vzbudí!"
Bouchl jsem znova.
"Okej, okej Klid!"
Zaburácel do toho můj otec. Už na první pohled je vidět, že to on je tady autorita, mamka je spíš taková tišší a drobnější, ale otec to je detektiv, ale momentálně pracuje jako policista na místní stanici, je totiž na rekonvalescenci, kvůli jednomu úrazu, o kterém nám nechtěl nic říct.
Zároveň vlastníme jeden menší obchůdek, takže se máme celkem dobře, když se to tak vezme kolem a kolem.
"A co si tam dělal ty?"
Promluvila konečně máma a podívala se na mě tím svým úžasným pohledem, kterým dokázala stejně jako štěně říct i nevyslovitelné.
Za to mě v tu ránu málem kleplo, nechtělo se mi to říkat, ale věděl jsem, že lhát teď nemůžu, kdybych teď neřekl pravdu a oni by to poznali, tak by mi nevěřili, že to co říkám do teď byla pravda a netuším jestli by to ten kluk, Lucas někomu řekl.
Chvíli jsem ještě mlčel, ale pod těmi pohledy se to nedalo vydržet.
"fajn, porval jsem se s bandou těch debilů, ze sousedního města a oni mě tam přivázali ke stromu a nechali."
Věděl jsem, že ostatní nejsou moc rádi, že se pořád s někým peru, ale do prdele, tak ať mě furt neserou s těma jejich nejapnýma poznámkami, na moje přátele, oni to nejsou povinni poslouchat a já už vůbec ne!
"Dobře to si spolu vyřídíme později, ale teď bychom měli kontaktovat jeho rodiče."
"No, to je ten problém, on u sebe nic nemá, říkal, že všechny jeho věci zůstali v kufru jejich auta.
Odpověděl jsem otci.
"Tati?"
Podíval se v tom Nick na tátu, ten zvedl hlavu a s Nickem si chvíli zírali navzájem do očí, jak já tohle nenávidím, vždycky pak něco vymyslí, něco naprosto, k nasrání.
Lucas:
Pomalu jsem otvíral oči a mou mysl zaplavovaly vzpomínky a myšlenky nejrůznějšího druhu.
Popadla mě neskutečná zlost, vzápětí na to však zmatení, to když jsem se rozhlédl kolem sebe a uvědomil si, že tohle rozhodně není můj pokoj.
A téměř na 1000% jsem ležel v cizí posteli, ta moje totiž nevoní po vanilce a skořici, byla to opravdu silná vůně, co nelezla jen do nosu, ale i do mozku, bylo to až protivné.
Rozhodl jsem se, že dřív než se pustím do nějakých úvah, tak bych si měl zjistit, kde že to vlastně jsem a navíc jsem z té postele chtěl opravdu rychle vypadnout.
Posadil jsem se a s hlasitým "Hepčíííííí!!!" si okamžitě uvědomil svou chybu.
Ze žeber na levé straně mi vystřelila bodavá bolest a v plíci mi to zachrčelo, na to se ozvalo pravé rameno a levé zápěstí, jak jsem si chytl nos, aby tady po mě, nikdo nemusel uklízet šušně.
S heknutím a vyvalenýma očima jsem si obmotal levou rukou kolem pasu a se zleknutím, když se bolest v žebrech ozvala znovu, vyskočil z postele, hned na to jsem zakňučel, jak jsem došlápl na zraněný kotník se zasýpáním, jak jsem se pokusil zavolat o pomoc, dopadl na zem, pěkně tvrdě na zadek.
Do očí se mi nahrnuli slzy, duhovky vyděšeně přejely po mé nahé postavě plné šrámů a modřin, s úděsem jsem zjistil, že mám celý hrudník, rameno a zápěstí obvázané fáčem a kotník zasádrovaný, kůže pod sádrou mě začala šíleně svědit.
"Panebože"
Zašeptal jsem, hned na to se dostavila neúnavná bolest hlavy, za kterou jsem se vzápětí chytnul, ale to jsem si neuvědomil, že ani má hlava nezůstala ušetřena srážky s betonem a sklem v autě.
Do hlavy se mi začal hrnout i ten zbytek informací, který mi stále nedocházel, to o tom jak mě potom ještě jednou přejeli a zakopali, jak jsem potkal toho kluka, toho Alexe, to jak byl ze mě vyděšený a nakonec mě s sebou vzal někam pryč.
V hlavě mi to pulzovalo, noha mě svědila a ruce pálily, jako bych je měl ponořené v hrnci s vařící vodou.
V levé plíci mi to chrochtalo a tak podivně klokotalo, chrčel jsem, jak se mi přestávalo dostávat dechu, když v tom se prudce rozrazily dveře.
Malátně jsem zvedl hlavu od duhových modřin posévajících mé nohy a břicho a bolestně zamžoural na příchozího, který se ke mně rychle rozešel.
Když jsem ho spatřil, nemohl jsem se najednou nadechnout, krev mi divoce vibrovala ve spáncích a já jindy, tak neskutečně výřečný člověk, samozřejmě ironicky nebo-li jenom v mé hlavě řečeno, pozbyl veškerých slov a jen němě otvíral ústa ve snaze odpovědět byť na jedinou z otázek, které na mě to stvoření chrlilo.
Vzápětí na to jsem zrudnul, když jsem si uvědomil, že jsem jenom v trenýrkách a jinak nahý, ještě k tomu na vrchol všeho zlého v tak neskutečně zuboženém stavu.
Bože, nebylo toho ponížení, už za dost, v tom jediném dni, pomyslel jsem si, když mě ten mimozemšťan vzal na ruce a opatrně mě položil zpátky do postele, po té se ke mně sklonil a začal mi kontrolovat obvazy, stále jsem nebyl schopen slova, stále jsem jen hleděl, jak ošklivé káčátko na labuť.
Do mých čokoládových očí se upřel pár tyrkysových, v tom pohledu jsem se klidně mohl topit jako v moři, zároveň hledat spásu jako tonoucí, najednou jsem nechtěl nic, ba co víc dokonce ani slyšel ten sametový hlas, to vábení tiché moci, které jen napomáhalo chapadlům, blaženosti v tom stáhnout mě do hlubin Atlanského oceánu a už nepustit.
Bylo mi vše jedno, netoužil jsem po ničem, po nikom. Byly jsme jen my dva a ta tichá líbezná melodie jeho hlasu.
Cítil jsem, vlastní otevřené rty, a ústa z nichž vycházela mi prapodivná slova, bez souvislosti.
Jemu to zdá se stačilo.
Jen kývnul hlavou, usmál se na mě, … takovým nádherných úsměvem, že jsem ho chtěl na místě odstřelit.
Chce mě zabít? Blbeček jeden.
Ó u Merlina, neber mi ten doušek vzduchu, co mi ještě zbýval, jinak zemřu!
Však zároveň vše ječelo na poplach.
Nechoď pryč! Prosím neodcházej!
Zvedl se, něco řekl, otočil se ke dveřím, nevím jak se mi to povedlo, ale mé tělo mě poprvé za celý den poslechlo, tak jak jsem chtěl a to když, jsem ho chytil za ruku a odmítal pustit.
Nevím co se dělo pak, asi jsem znova usnul.
Alex:
"Brácha?"
Otevřel jsem dveře do ložnice od našich a spatřil pro mě naprosto nepochopitelný pohled.
V tom se mi udělalo neskutečně špatně, myslel jsem si, že zvládnu všechno, po těch neustálých rvačkách a toho všeho humbuku co se kolem mě děje, ale to jsem se asi přepočítal pánové.
Nick zrovna přikrýval našeho hosta, ale rozhodně ne dost rychle abych neviděl jeho tělo.
Ne, že by byl ošklivý, vlastně měl celkem vypracované tělo, i když poněkud vyhublé, ale ty oděrky, škrábance a šrámy roztodivných barev pokrývající, tak neskutečně bledou kůži, která snad v životě neviděla světlo slunce.
Nehledě do těch vyděšených jiskrných očí, jsem se otočil na podpadku a radši rychle odešel, oznámit mamce, která je mimochodem zdravotní sestra, i když momentálně bez zaměstnání, oznámit, že se probudil.
Zatímco jsem zbíhal ze schodů, stále jsem si opakoval, že tomu klukovy podle doktora téměř nic kupodivu našemu i jeho, není.
Doktor Sendrsn, nad Lucasem kroutil hlavou a nechápal, jak po tolika úrazech mohl skončit, jen s rozbitou kebulí, lehce pohmožděným ramenem, vyvrtnutým zápěstím a zlomeným kotníkem. S tím, že alespoň dvoum zlomeným žebrům se prostě vyhnout nedalo.
Má prý být tak týden v posteli a bude okej, s tím že se nemá přemáhat a činit akrobatické kousky hodné Kaprfílda.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Shin_ny Shin_ny | Web | 5. ledna 2013 v 22:52 | Reagovat

Páni, jsem tak hrozně ráda, že z mých starých SB ještě někdo funguje!..:) Nejspíš už si mě nepamatuješ, na mém starém blogu sweet-isabel.blog.cz už jsem nebyla roky, ale teď jsem absolvovala jakýsi, říkejme tomu "poloviční návrat" na blog.cz..:) Pokud budeš mít zájem a vzpomeneš si na mě, můžeš si mi ozvat na můj nový společný blog..:) viz web..:)

2 Akimari Akimari | E-mail | 7. ledna 2013 v 3:38 | Reagovat

Oi, oi, oi!!!! Ja neverím. vážne neverím tomu čo vidím!!! Ono je tu pokračovanie? Po temer každodennom kontrolovaní či niečo nepribudlo (mimochodom aj na "hviezdičky" by som bola zvedavá), vynechám zopár dní a ono sa to tu objaví!!! To sa mi na náhodu nezdá *vyskúša to ešte aspoň raz a ak to pomôže, tak to bude robiť pravidelne :D*.
Chvíľami som bola zmätená, že čo sa deje *to bude tým, že je ráno*, ale potom mi to pekne postupne podochádzalo :D. Eb, zlatíčko ja ťa namieste zabijem a oživím. Aj keď si povedala, že bude dlhý diel, ja som ho prečítala tak rýchlo, že jednoducho dosť dlhý nebol. Toto sa nerobí, teraz, keď si začala pokračovať, tak budem potrebovať častejšie pribúdanie článkov (aby bolo jasné ^^)
Ja sa na tie tvoje poviedky furt tak vehementne teším a tavárim sa ako ididot s blaženým úsmevom pri ich čítaní (fakt! baka aniki ma vysmial :D)

3 lily2335 lily2335 | E-mail | 2. února 2013 v 14:47 | Reagovat

Jéé ahóóój Ebíííí :-D tak konečně mám spravenej komp :D ani nevíš jak moc si mi chyběla :-(  ;-) a naprosto souhlasím s Akimari ikdyž dlouhý přesto krátký :-P Chudáček můj Lukášek má bebí :-( a ohohó co to mé oči nevidí O_O že by se nám tu rýsoval páreček? 8-)  ;-)  :-D Ty mě vždycky dokážeš tak totálně odrovnat :-) ani netušíš jaký kolapsový stavy z toho mám a jsem naprosto nadšená :-D no dobře už radši zmlknu začínám moc žvatlat :-x a stejně si to neodpustííím JSI SUPER A JÁÁ SE UŽ NEMŮŮŮŽŮŮŮŮ DOČKÁÁÁÁT POKRÁÁÁÁČKÁÁÁÁ :-P  :-x  :-x

4 Akimari Akimari | E-mail | 1. března 2013 v 12:56 | Reagovat

Eb-chan volám do záhrobia, nechceš už vstať z mŕtvych? Niekoľko ľudí na tomto svete na teba stále čaká ^^

5 Shiro Akimari Shiro Akimari | E-mail | Web | 2. dubna 2013 v 2:45 | Reagovat

Eeeeb-chan~ tu Akimari :D ... už zase rozbieham blog (tak si plním svoj zaprášený sľub o kontaktovaní milovaných blogov) http://shiro-to-shiro.blog.cz/ ... tu ma nájdeš... ešte potrvá asi týždeň kým popridávam staré poviedky, ale už to bude okej :) .. ah a gomene za spamming, hľadala som nejakú osobitnú rubriku....

6 lily2335 lily2335 | 7. dubna 2013 v 0:51 | Reagovat

Ebíííí jsi tu? :-( dlouho se neozýváš a ani nepíšeš :-( stýská se mi etó nám, nám se už po tobě a tvých povídkách moc stýská :-( no, že jo mina ;-)  :-) tak dej aspoň o sobě vědět ju? :-( ať o tebe nemusíme mít moc velký strach ju 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama