Tááááááááááááááááááááááák pokrááááááááááááčko!!! XD
KAPITOLA 02
Derek:
Dezorientovaně jsem se rozhlédl, všichni byli v pohodě. Akorát coca-cola a Bacil se přestali řehtat, jak dva nadržení hřebci a Stáz tvářit jako by spolkla citrón, výraz všech včetně mě prostoupil šok.
Vždyť mi jsme sakra nabou, nab, NABOURALI!!
"Ty vole Bacile, ty jedno hovado! Říkal jsem že nás povezeš, jak kdybys vezl anglickou královnu a ty to najebeš do stromu!"
Zavrčel coca-cola, jo abyste to chápali coca-cola mu začali říkat už v první třídě na základce a popravdě já ho taky nikdy neviděl v jiným triku než v červeným s bílým nebo černým potiskem.
"Sry kámo já nechtěl za to nemůžu, že Stáz musí zkusit připálit spodky k prdeli každému kunďákovi co ho spatří."
"Jo?! No moc ti to nevadilo, když s mě šoustal!"
Vyštěkla nazpátek Stazi a začala kontrolovat, jestli jí nic nechybí.
"Bacil šoustá každou, proto je to bacil ne?!"
Zavrčel jsem.
"No dopr!"¨
"Co!"
Bacil se tvářil, jako kdyby proletěl předním sklem a mě došlo, že se jeden z nás ještě neozval. Pohled mi mimoděk sklouzl vedle mě.
"Ty vole vždyť je sním ámen!"
"Drž pysk colo!"
Zařvala na něj stáz a už se přezemě natahovala a zkoušela pulz, pak se stáhla zpátky.
"Je tuhej." Stáz.
"Cože?!" Derek.
"Zakopat." Bacil.
"jak jako tuhej, si spadla z višně nebo, co ne?!" Derek.
"Je, je mrtvej chápeš to?! Bacil ho bacil! Do háje, do prdele!" Stáz.
"Držte zobáky a zavolejte někdo sanitku!" cola.
"Zakopat." Bacil.
"Vždyť to je vražda! Oni to budou brát jako vraždu!" Stáz.
"Džržte huby! Držte huby!!" Derek.
"Sakra držte ty posraný pysky! Musíme se ho zbavit!" Bacil.
Všechno ztichlo, dokonce i já sakra, ale přece nepůjdu kvůli tomu kusu šutru do lapáku, ani já a ani nikdo jiný.
Do prdele!
Do prdele! Sakra! Sakra! Do hajé! Sakra!
"Co?"
Zakoktala se stáz a vytřeštěně se rozhlédla, podíval jsem se bokem, coca-cola zamračeně taky, bacil…
"Zakopem ho, tady ho nikdo hledat nebude!"
"Seš blbej ty vole, každej ve třídě ba co víc na celý škole ví, že někam s náma měl jet dneska, každej!"
Začala Staz vřeštit.
"Tak řeknem, že nedorazil."
Je mrtvej.
"To nezabere, nikdo tomu neuvěří!"
My, my ho zabili!
"To si piš, že uvěří, každý tomu uvěří, když všichni řeknem to samí!"
On, on sakra! Nesnášel jsem ho, ale tohle?! Sakra!
"Sakra to přece nejde, nemůžem ho tady jen tak někde nechat a zakopat! Jestli na to příjdou je konec, do prdele copak ty nechápeš, že to bude vražda, bude to vypadat, že jsme to naplánovali, takhle je to jenom nehoda!"
Nikdo si nezaslouží umřít, ne, ne mezi, ne kvůli lidem, které skoro nezná, ne jenom kvůli tomu, že má ledově tupý pohled.
"Plánovaná nebo ne! Já to auto řídím, sakra budou mi dělat testy a zjistí, že hulím a zavřou mě, udělají ze mě vraha a to kvůli tobě ty jedna blbá děvko!"
Nehýbe se, jenom sedí, po tváři mu stéká proužek krve, jak se uhodil do hlavy o boční okýnko, v tom jsem si toho všiml.
"A co to okno?!"
"Co?!"
Otočili se na coca-colu jak stáz tak bacil tak já.
"No okno, je prasklé a celé od krve, co s tím oknem jak to vyřešíš, dveřím není nic, takže bouračka to asi nebyla, tak co jim řekneš o tom okně? Hmmm?"
To, už mě taky napadlo.
Naše pohledy se setkali.
A v tom mi došla celá ta skutečnost, netušil jsem, jestli to co dělám, dělám správně, ale jinak to nešlo, čas nejde vrátit zpátky, nejde a nikdy nešel.
"Asi někdo ze třídy."
Podívali se na mě.
Nevěděl jsem, co mám dělat, jen jedno bylo jisté vedle mě seděla mrtvola, kluk, kterého jsme zabili, kluk který umřel, protože řídil zhulený bacil.
"No neříkejte, že jste to už zapomněly, přece, jak jsme ráno vyjížděli od Stázina domu, tak odněkud vyletěl šutr a trefil se do bočního okna, asi někdo kdo bacilovi závidí, jeho dárek k narozeninám."
"ne…"
Stáz, nemusím to douf…
"Ale vlastně jo, ti! Byly to ti kluci z tý druhý školy, ti co nám furt nadávaj a tak, že?"
Podívala se po cocacolovi, na mě, na bacila. Na mrtvého Lucase, ach bože smrt, mrtvého!
"Jo"
"Jo"
"Jo"
"pak je to tedy jasné"
Dost dlouho jsme jen ztuhle seděli a sbírali odvahu, prokristapána právě jsme se chystali zakopat našeho spolužáka, spolužáka, kterého jsme zabili my! Člověka!
Nakonec. Vylezli jsme z auta, draly se mi do očí slzy, Stáz brečela, coca-cola se díval někam pryč oči taky podivně rudé, bacil, no bacil byl první, kdo si kleknul na kraji rybníku a začal hrabat do té nejměkčí bahnité hlíny rukama.
Pomalu jsme k němu došli.
Kopali jako jeden muž.
Bylo ticho.
Pohřební ticho.
Strach.
Zlost.
Vztek i nenávist, každý by si nejraději rval vlasy, každý by nejraději řval. No já bych utekl, kdybych mohl, ale to já nemohl, nemohl jsem je v tom nechat, nechat v tom bacila, kterého znám už tolik let, možná, že hulí a není zrovna vzorem ideálního… no teď je to už jedno.
Jáma by byla, netuším, jak dlouho jsme tam byli, jak dlouho jsme brečeli, rozmýšleli, co teď, co bude dál.
Bolelo to.
Nikdo se nechtěl Lucase ani dotknout, nikdo ho nechtěl k hrobu dotáhnout.
Shodně jako mušketýři padl pohled na bacila.
"To ty! Tak dělej!"
Neodpověděl, taky to věděl, nereptal, došel k autu, otevřel dveře, Stáz zařvala. Lucas vypadl ven a mrtvolně zůstal ležet na zemi.
Chvíli bylo ticho, nikdo se ani nehnul.
Nakonec se Bacil schopil a zvedl ho do náruče, když šel k nám, ustoupili jsme, zahleděli se bokem.
Nikdo ani nepípl, když tělo jako kus hadru dopadlo do jámy, a nikdo nemluvil, když jsme bahno naházeli na tělo.
Zaházeli jsme to větvěmi a listím.
Nasedli do auta.
Ubrousky otřeli okno od Lucasovi krve, a jakoby jsme, tam nikdy ani nezastavili, ani nebyli, jeli prostě dál.
V tom Bacil pronesl.
"tak co budem dělat, až tam dojedem?"
…
…
…
…
"Tywe netuším, ale jedno vím jistě s tebou si zaplavat nepůjdu, úchyláku!"
Váhavý smích. Nebo jsem si ho možná jen představoval, já se totiž nesmál a cola vedle mě taky ne.
To be continuted…
no co co co to jako zase
ty mi teda dáváš co pro to chudáček Luky
ale snáším to kupodivu docela dobře
tak hurá na další díek 