Já a Já - KAPITOLA 03

19. srpna 2012 v 22:24 | Ebika |  ...a proto, Lucasi
Doufám, že vás povídečka zaujala, budete valit bulvi co všecko se ještě nestane.
Cha cháááááá, a že toho bude.
Bože jak já tuhle povídečku miluju, ona se mi táááák dobře píše. :-)


KAPITOLA 03
Lucas:
Proč! Proč nemůžu otevřít oči!
Proč! Proč nemůžu dýchat!
A co?! Co to mám v puse! Sakra! Pomoc!
Pokus jsem se pohnout, musel, musel jsem se nadechnout! Musím! Musím dýchat!
Potřebuju..
Potřebuji, vz…duch
Byl jsem si jistý, že mi vytryskly slzy, ale proč proč se nemůžu hnout, proč nemůžu dýchat.
Co, co se to děje!
Pomoc!
Pomoc!
Reflexy zapracovali, v krvi se mi zvedl adrenalin, ruce začali o překot mávat kolem sebe, ale všude nebylo nic jiného než jen… nic. Žádný kyslík, žádný vzduch.
Všechno bylo tuhé, pevné, mazlavé jako mast, beznaděj. Přišla rychle.
A ta nejhorší mrcha ze všech, k děsu se připojila panika.
A podivné mdloby, pomoc!
Pomoc!
Prosím, pomoc, pomozte mi někdo prosím.
Ruce i nohy kopali do všech stran v podivné křeči a najednou jsem na prstech ucítil zvláštní chlad, v mysli mi poblikávalo jen rudé varovné světlo.
Tělo mě přestávalo poslouchat, ale já musel, musel!
Nááááááááádech, výdech, náááááádech, výdech, nádech, výdech.
Mozku pomalu začaly docházet informace.
Já… ó můj bože, já, já jsem v zemi, bože , bože bože!
V očích mě štípalo bláto, měl jsem ho všude i v nose, v uších, v puse, myslím, že jsem nějaké i spolykal, ale jak, jak to?! Co? Co se stalo?! A kde? Kde to vlastně jsem?
Je mi…
Je mi strašná zima…
Stromy kolem ozařovalo zapadající slunce, zmocňoval se mě strach, nechápavost…
Kde to, kde to jsem, proč tu jsem.
Z očí mi vytryskly slzy.
Do hlavy vystřelila ostrá pálivá bolest.
Plíce snad zapomínali dýchat.
Krom bláta jsem se dusil vlastními vzlyky a v hlavě? Prázdno, nicota.
Opět panika, zuřivě jsem se dostával z bahna, ve kterém jsem byl celý zahrabaný, z hrdla mi vycházely tiché chrčivé zvuky, výkřiky hrůzy a strachu.
Jsem tu sám, někde, kde to neznám, zahrabaný v bahně, vyděšený, vynervovaný, zraněný. Sám u cesty bez světel, na stezce mezi stromy, mezi obrovskými lípami a smutečními vrbami.
Bože, bože, bože…
Objal jsem si kolena, nevěděl jsem, kam mám jít ani co dál, pohupoval jsem se dopředu, dozadu, třením si zahříval ruce s pomalu zasychajícím blátem, kolem se rozezněl orchestr cvrčků a nočních dravců.
Za mnou žbluňkla voda, vyskočil jsem na nohy a zakopl o kořen stromu. Upadl jsem, do nohy se mi zakousla bolest, jedna ruka mi podklouzla a já sjel do vody. Zařval jsem hrůzou, z bahna a vody vylétli v okamžení ovada a komáři.
Pustili se do mě jakobych byl první žrádlo, co kdy za celý svůj život vidí.
Všechno se mi bořilo do bahna podemnou, nemohl jsem se dostat na břeh, zachytil jsem se nějakého kusu traviny a přitáhl, v tom se ozvalo křupnutí a já po zádech spadl zpět do vody, do nohou se mi zamotal rákos a nějaké podivné řasy táhnoucí se odedna, začal se rojit hmyz, strašně moc hmyzu, prosím pomoc, pomoc, pomoc, pomoc…
"Pomoc, pomoc, pomoc, pomoc, pomoc, pomoc…"
Zmocňovalo se mě šílenství, přísahal bych, že mi stoupl tlak, kolem nohy se mihlo něco slizkého, srdce mi objala ledová dlaň, železné sevření.
Zařval jsem jak raněné zvíře.
Přez hrůzu a vlastní strachem nakřáplý hlas, jsem se nemohl vůbec nadechnout, končetiny pracovaly automaticky, jedna přez druhou a nejednou, jsem byl uprostřed cesty, sednul si.
Nehýbal se.
Nemohl jsem se pohnout, potřeboval jsem se uklidnit, ale když je tak strašná zima, a ta plíživá tma, bolest.
Sáhl jsem si na levý kotník.
Bolelo to jako prase.
proč nic nechápu, jak jsem se sem dostal a proč, proč jsem byl sakra u všech čertů zakopaný v zemi! V ZEMI!
Já to nechápu!
Já tomu nerozumím!
Probudil jsem se na úplně cizím místě, popotáhnul jsem, zakopaný v zemi, jsem tu sám a zraněný, sám v noci a je tma, a probudil jsem se zakopaný v zemi, bez schopnosti se nadechnou nebo pohnout, a v této chvíli, jakkoli jsem byl přesvědčený o tom, že já nikdy nebrečím, bulel jsem jako malý kluk, měl jsem takový strach a byl jsem tak neuvěřitelně vyděšený, tak neskutečně vyděšený.
A je tak neuvěřitelná zima, klíží se mi oči.
A přichází milosrdná tma, taková ze které nemáte strach, taková která vás obejme a odřízne od okolního světa.
Milovaná bohyně všech ztracených a vyděšených, tma jménem spánek.
Bohužel rád bych řekl, že to tímhle skončilo a já se ráno probudil ve své posteli, vyštěknul jsem na mamku -Dej mi pokoj spim!- Načež bych se v deset ráno opět zahrabal do peřiny a spal ještě nejmíň do 12, potom bych se slastně protáhnul a řekl si -To byl ten nejhorší sen na světě- a šel se nudit ke kompu, přez prázky zavedl svůj obvyklý stereotyp jednoho šíleně nudného života jednoho ještě nudnějšího člověka.
Pomalu, ale jistě jsem začal přicházet k sobě, do přivřených víček mi udeřil sluneční paprsek, který mi div, že lebkou neprojel jako nůž máslem, bolela mě hlava, byl jsem sám a v okamžení si uvědomil, že i ztracený a především zraněný, v hlavě se mi snad děli sumozápasy , přičemž mi jednoho místa neustále a bez přestání kloval neurvale datel.
Zmoženě jsem otevřel oči a vzápětí zjistil, že to tady vlastně vůbec nevypadá tak děsivě jak se to jevilo včera večer. To asi zapracoval ten stres a hrůza z toho, že jsem vylezl ze země jako zombík ze svého hrobu při svitu měsíce a úplňkové noci, v pravou půlnoc.
V tom jsem se zarazil, něco bylo špatně a já musel přijít na to c..cccccccccco.
Kolečka v hlavě zapadla na ta správná místa, svět se přestal točit i ti pitomí ptáci ztichli.
Já jsem přece, já jsem přece jel s těmi idioty na tu jejich posranou chatu!
Někde v nějaký prdeli světa, jak, jak to jen bylo, Vel-Ve-Vlke,l ne Velké, co! Co! Velké, Velká, ať jsem dělal, co jsem dělal, jméno té vesnice se mi nevybavovalo. No prostě do tý Velký prdele.
Ale to je jedno přece, jak to, co se teda stalo.
Vzápětí na to jsem zrudnul, jak jsem si vzpomněl na ten šílený trapas, až potom mi došlo, co se stalo po něm, až pak mi začalo docházet, co se dělo přibližně po té, co jsem se praštil hlavou do toho okna.
Do očí se mi opět nahrnuli slzy, v krku zarazil dech a hlasivky zaskřípaly.
"Bože, vždyť já bych byl mrtvý!"
V uších jsem znovu uslyšel vřískot brzd, prudký náraz, to jak jsem se odrazil rukama od sedadla předemnou, to jak jsem to v šoku špatně odhadnul i to jak mě potom někdo tahal ven z auta a mě bylo zle, zcela paralyzovaný jsem se nemohl pohnout, proběhlo mi to před očima i v hlavě jako zpomalený záběr nějakého černobílého hororu z roku 30!

Oni by mě tam nechali, sakra ne vždyť oni mě tam zakopali. Doma by určitě řekli, že jsem nedorazil, že mě ani neviděli, tak jeli bezemně, bože moje máma a táta, můj, můj starší bráška, příbuzní a moji přátelé nikdo, nikdo by nevěděl, kde jsem, a já? Já bych si tu prostě jen tak ležel zakopaný, protože, protože oni přece měli někoho zavolat, ne? Jak, jak si mohli myslet, že jsem mrtvý, vždyť to je blbost, vždyť i kdybych byl tak přece měli zavolat pomoc ne? Aby mě rodina nehledala, aby věděli, a co?! Já ó můj bože.
Ty zasraný zmrdi!!!
Přez rty se mi prodralo zvířecí zavrčení, pomalu jsem se vyšplhal na kolena a pokusil se dostat na nohy, když v tom můj i jindy citlivý sluch zaslechl smích a hlasitou hudbu a potom, už jen brzdy a šok.
V hrůze jsem vzhlédl a dřív než jsem stihl uhnout
!!!
Blikla na mě dálkáčema, oslepilo mě to, úplně jsem se zapomněl i nadechnou, měl jsem zlomená snad všechna žebra v těle, nedivil bych se, kdybych se viděl tam zhora, ale na to abych byl mrtvý si, až příliš vybavuji všechnu tu bolest.
"Bože, bože ty debile je tuhej vidíš ty oči?!"
"Zabil si ho!"
"Ježišikriste"
"Co to děláš?"
"Co asi volám sanitku!"
"Ne!"
"Vidíte tu jámu támhle?! Byl to asi nějaký vyšinutý sebevrah a čekal tady přesně na to, až ho někdo přejede, ale já o problémy nestojím, už teď mám podmínku, beztak jsem mu udělal laskavost!"
"No, když on vypadá, že už v ní byl a někoho mi strašně připomíná!"
"Drž hubu ty huso! Radši mi pomozte"
Po tomhle jsem se neodvážil ani pípnout, když zjistí, že žiju, nejspíš mě přejedou znovu, abych nikomu nemohl kecnout, co chtěli udělat! O Prosím pomoc!
Těm lidem jebe copak tady na tý zkurvený planetě není už vůbec nikdo normální?! Někoho přejedu, však co tak ho zakopu! Proč! Proč bych volal pomoc, to je přece jasný, že když jsem ho přejel tak je tuhej, nikdo přece nechce jít sedět kvůli takovýho magora co si chrní uprostřed cesty. Bože maminko, já tam nechci mami, tati!!
Najednou jsem se ocitnul ve vzduchu, bolestí se mi zamžikalo před oči, musel jsem pořádně stisknout zuby, zmocnila se mě panika, to jak jsem se ocitnul v té pro mě už známe díře.
Začali na mě házet hlínu, držel jsem hubu, musel jsem, snažil jsem se vypadat mrtvě což mi nedělalo zrovna velké potíže, neboť nebýt té nevýslovné hrůzy a ničím nezředěného vzteku zároveň, jsem si mrtvej i připadal, když se chystali zakopat mi i hlavu, pokusil jsem se nenápadně nadechnout, co nejvíc dokážu.
V tom jsem zaslechl motor auta, oni asi taky.
Podívali se na sebe, potom na mě a na ksicht mi v rychlosti naházeli, nějakou trávu, potom zdrhli do auta a zmizeli dřív, než se ta modrá audina prohnala nepovšimnutě kolem.
Odfoukl jsem si list z ksichtu a zahuhlal, jak mi bahno svíralo krk.
"Jsem doma mami."
To be continuted…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Niera Niera | Web | 27. září 2012 v 22:05 | Reagovat

Ahoj pěkně píše :) vím že sem tu dlouho nebyla, ale nebyl čas :( Jen jsem ti chtěla říct že zase rozjíždím blog tak se klidně někdy přijd zase kouknout :( nebo něco přečíst :)

2 lily2335 lily2335 | E-mail | 9. října 2012 v 14:49 | Reagovat

Ty nám teda dáváš O_O málem mě při tom kleplo :-D  :-D  :-D hele možná budu znít moc troufale :-? ale nešlo by připojit k endingu že ty paka skončej někde ve škarpě a budou umírat dlouuuuuho a bolestivě? :D  ;-)  :-D  :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama