close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Smaragdová noc

17. května 2012 v 1:17 | Ebika |  *****Jednodílné...
Ehm... jak to dopadá když má někdo fakt těžkou, ale fakt těžkou depku se dozvíte po přečtění této naprosto ******* povídky O_o
Varování: Tragédie :), Vulgarysmy O_o, 18+ ;) , Fantazy heh, by mělo být asi vše ne ještě je to kratší jenom pět stránek, ale tak myslím, že to bude víc než bohatě stačit budete mít dost jenom po prvním odstavci, taky po tom druhém a třetím njn atd. .ů.
Teď už jen přeji všem krásné počteníčko *Jop to tedy bude* ;););)



Smaragdová noc
"Prosím bože, udělej mě člověkem, prosím bože udělej mě opět člověkem, abych mohl rozdávat naději těm, co ji potřebují, abych se mohl opět od srdce zasmát, prosím bože udělej mě znovu člověkem abych opět cítil, abych opět slyšel tlukot svého i jiných srdcí. Prosím bože udělej mě naposledy opět člověkem, abych mohl vidět to, co nemrtví nevídají abych mohl vidět to, co mrtvé oči nezhlédnou v zrcadle. Prosím bože prosím dej se slitování a udělej mě opět člověkem abych uzřil západ slunce abych cítil první letní pohlazení první políbení podzimního vánku první vůni jarních květin, prosím bože udělej mě opět člověkem abych mohl zapomenout, jednou provždy na to co jsem abych mohl být kýmkoli chci, prosím bože udělej mě opět člověkem abych už nemusel závidět dech těm, co pravidelně dýchají den co den. Neslyšně tě tiše prosím udělej mě znovu člověkem, naprav chyb, kterých jsem se dopustil. Já prosím bože slituj se v duši hříšníka a zhlédni svým vlídným okem i sem hlouběji až tam kde zemské jádro hřeje nejvíce, až do podsvětí a očisti mě. Prosím bože udělej mě aspoň na jediný den člověkem. Prosím!"
"Tak co princezno, jak se dnes máme?"
Neodpověděl jsem, ani jsem se neohlédl, bylo mi to jedno.
"Tak ty jsi uražená? Že by tě opravdu tak strašně mrzelo, že jsem svou návštěvu včera u tebe ošidil?"
Nač jsou odpovědi? Jen hloupé zbytečné tlachy.
"Princezno?"¨
Obmotaly se kolem mě dvoje silné paže, jedny ze zadu, jedny zepředu, přetahovaly se. Ty druhé byly moje.
"Ty se mnou nemluvíš?"
Polibek na krk, bylo mi to jedno, netoužil jsem po ničí společnosti natožpak po té jeho.
"Prosím bože očisti mě od těch špinavých rukou, od těch zapáchajících polibků mrtvol a jejich hnijícího dechu"
Položil mě pod sebe, nalehl a pokračoval ve své podle něj vzrušující hry.
"Tak to to musíme napravit, nemyslíš?"
Pohlédl na mě snad s očekáváním v jeho ledových očích, ale což pokud už nic, jeho oči budou to poslední, co zplesniví a vyteče z těch černých seschlých očních jamek.
Zamračil se.
"Takže ty se mnou opravdu nehodláš mluvit?"
"Proč, proč mě mučíš? Tak si mě již vem a ukoj své neukojitélné tělo."
Jeho odporný škleb se protáhl do ještě odpornějšího.
"Já věděl, že jsem ti chyběl."
Jak? Jak si jenom něco takového můžeš myslet, ty jedna odporná příšero?
"Prosím bože milost, zbav mě té ohavnosti, klidně ze mě v očistci stáhni kůži a vlastně klidně mi tam nech jen drátěnku, jako trest za své hříchy si budu zdírat kůži den co den, bolest překusujíc přitom jako orbitku. Jen mě prosím, prosím proměn alespoň na jediný den v člověka, prosím bože udělej mě opět člověkem a pak si mě dej klidně k obědu."
Prosil jsem stále jsem v duchu doufal, že mé prosby vyslyší a ač jsem věděl, že je to marné, že prosím již celé věky, stále jsem věřil, ale ne dnes, dnes se mnou nikdo nebude mávat, dnes nebudu jen vějířem v rukou šlechticů, dnes nebudu jejich letním vánkem, dnes ne, dnes ne, ne ne ne ne ne.
Pohladil mě po boku, políbil na levou bradavku, druhou prohnětl v prstech.
Vrátil se zpátky nahoru, zatímco rukama rejdil po mém těle, do ouška mi něco šeptal znělo to jako ukolébavka, líbezná slůvka něhy stejně tak jako vášně věděl jsem, že chtěl, aby se mi to líbilo on nebyl zlý, to jen já se už nedokázal jeho polibkům oddat tak jako jsem to dělával, když jsem ještě dýchal.
Prsty mě něžně, pomalu a hlavně trpělivě připravoval, jeho kůže se otírala o tu mou, když spracovával naše údy v pravidelném rytmu, v tanci bez kročejí.
Bylo mi zle z toho, jak můj vlastní penis mohutněl pod vlnou přírazů toho ohyzdného a ošklivého těla.
Vzhlédl jsem nahoru do jeho tváře, hned mě ovanul nepříjemný dech, dokonce i zápach z jeho nosních jamek, to asi jak mu hnije jeho mozek, žaludek mi udělal netrpělivý přemet.
Seschlá kůže s nezdravým nádechem běloby a kouřové šedi, tam kde by měly být vrásky se skrývaly nezřetelné rýhy, jakoby po noži z nichž na mě div nekoukaly červy. Musím ho kvůli tomu pochválit aspoň, že se před návštěvou u mě myje, kdyby mi totiž při sexu s ním do obličeje padaly na vrchol všechno zlého chrobáci či jiná havěť, obávám se, že by to tentokrát nebyl žaludek co by dělal přemety, ale něco mnohem většího.
Ucítil jsem jak se do mě ponořil, opět se mi do očí nahrnuly slzy ponížení, zhnusení, strachu. V ústech se nahromadily zvratky, které jsem jen stěží posílal zpátky, tam odkud přišly. Den odedne mi bylo hůř a hůř, den odedne byl i on nechutnější a nechutnější.
Políbil mě na ústa, opět mě natáhlo tentokrát však zdlouhavěji, to asi ten zbytek masa, který mi šmejdil až kdesi v krku, snad kdysi dávno by to někdo nazval jazykem. Teď však? Hnijící hadí ocas, Sloní trus skladovaný při teplotě 50°C v uzavřené průsvitné a půl čtverečního metru veliké, nádobě podlitý močůvkou a hnojem. By byly stokrát lepší než ten tlející hnus co mi v hubě válel sudy a myslel si, že je sexy.
"Pomoc! Pomoc Bože, prosím smiluj se!"
Nesmiloval, tělo na tom mém se pohnulo a pak znovu a znovu, už nebylo oč prosit, znovu se to stalo a znovu stane.
Chraplavý výkřik plný rozkoše, křupání rozkládající se páteře a hnusný zápach připomínající zkažen rybí maso. Ta břečka, co se mi rozlévala v mých útrobách, mě trávila jako kobří jed. Nebolelo to, to ne.
Bylo to jen tak odporné, jak odporné to být může.
Nedá se popsat slovy, bylo víc než jen zvrácené, nenachází slov pro činy, které sám pořádně nechápu. Zdá se však, že jsem proti všem jedům imunní, jaká to ale škoda.
"Dnes se vidíme naposledy princezno."
Překvapeně jsem vzhlédl do těch modrých hlubin. Cože?
"Nu ano, jak sis jistě stačil všimnout, můj čas se chýlí ke konci, ale neměj strach přesně jak jsem ti slíbil, nezůstaneš sám. Příjde jiný, který tě bude stejně milovat jako já."
Ha? Jiný?! Milovat jako ty?! Ty ses někde uhodil! Ha ha ha ha ha. Žádná porážka? Stále budu potřebný? Pro zrůdy? Čím? Proč? Jak jsem si to zasloužil, kde jsem provedl tu neskutečnou chybu! Chci zhnít, chci tlít stejně jako oni! Proč! Proč se nemůžu taky jen tak rozložit. Říct čau můj čas vypršel, ale nebojte příjde jiný, kterého budete moct stejně šukat jako mě! Kterému se z vás taky bude zvedat kufr!
Kurva! Já vám seru nato, že jste hodní a a a něžní a vážení, ale já kurva snad posraný. Ten tam nahoře mi asi hodil bobek na hlavu ve chvíli, kdy jsem narodil. A co? Jsem přece jen zkurvený bastard, z rodiny kde matka byla alkoholička a otec hnusný vrah! Ha! Já mám, ale fakt posranou karmu asi jsem v minulosti dělal věčně sfetovanou kurvu a na fet jsem si kradl z cizích kapes. Proč by mě jinak tak nenáviděl!
A, že v příštím životě to možná bude lepší, když za činy zaplatím teď?! To už není k smíchu já na jiné životy nevěřím mě stačí ten co mám teď! Ne moment! Já vlastně nežiju! Žil jsem 14 debilních let než jsem potkal jeho! Než ze mě udělal svoji kurvu! Hnusnou děvku, kterou pak pošle dál, protože mu se rozpadá jeho odporný pták!
"Zab mě! Kurva tak mě zab! Je mi to u prdele, rozumíš?! Radši chcípnu než abych se nechal šoustat další tobě podobnou obludou!"
V Překvapení se chvíli nezmohl na slovo, ale to já taky ne, taky jsem nečekal, že to ze mě vylítne, to jsem si asi posral, ale tak co může to být snad ještě horší? Ne, to se teprve uvidí já jim na to všechno taky seru!
"jestli mě nezabiješ, zabiji tebe já a zdrhnu rozumíš?"
"Cože?! Tak já na tebe tak hezky, dobře se o tebe starám, v životě jsem tě netýral a ani tě neuhodil a ty mi den před mou smrtí prskneš do obličeje, takovou…. Grrr takovou…"
"Chceš říct do očí bijící pravdu. Ne?!"
"Ty jeden malý zkurvisyne, chtěl jsem ti jen dát to cos nikdy neměl a ty se mi tímhle odvděčuješ? A já přemlouval svého bratra aby se tě ujal po mě, ale kašlu to na to rozumíš? Líbíš se přece samotnému představenému Nesmíru. Ať si tě tedy šuká on! Dám mu tě jako dar!"
Z vyvalenýma očima jsem hleděl do jeho rozšířených zorniček, vnímal jsem, jak mnou třásl, když v tom mu pravé oko, prasklo a jen tak si líně vyteklo z toho ohavného ksichtu přímo na můj vytřeštěný a pobledlý obličej.
Něco jsem zachrčel, sám pořádně netuším, co a dal si ruce před obličej, prudce jsem ho od sebe odstrčil.
Nechápal jsem to jak se z toho blonďatého anděla, který se kdysi objevil u nás ve městě. Jak se z toho muže, po kterém šíleli všichni, kteří ho byť jen koutkem oka zahlédli. Sváděli jej na každém kroku ženy i muži, dokonce i ti těžce odpuzení byť jen myšlenkou na muže a muže. A on si tenkrát vybral mě v té době jsem byl chudý sám s matkou alkoholičkou a i bez základní školy, a když se objevil on a tak podivně se na mě podíval, jakoby viděl víc než jen špínu, stal se mým andělem, po pár dnech bych ho následoval i do pekla, a taky že ano. Co z toho kurva mám! Šel jsem s ním do pekla a on nejenže začal po pár letech hnít! Ještě mě tady chce sakra tady nechat! Poslat štafetu dál! Ale ne! To mu přece nedovolím.
Odsunul jsem se od něj co nejdál a schoulil se v rohu pokoje, po tvářích se mi po opravdu dlouhé době kouleli slzy, už jsem se na něj nepodíval, nemohl jsem.
"C-co s…se s..s.s t-te…bou s…s…sss..sta-lo?"
Najednou ke mně rychle přešel.
Chtěl mě obejmout, no v té chvíli jsem si to neuvědomil a přemohl mě záchvat paniky.
"N….ne! nech mě! Nesahej na, nesahej na mě!"
"Omlou…."
Chytl jsem první věc co mi přišla pod ruku a pak…
Všechno mi to splynulo v mlze, ale když se ta rozestoupila.
Na podlaze jen ležel zbytek toho, co jsem kdysi miloval a byl jsem to ochoten následovat i do pekla nevědom si toho jak strašné to peklo je. I tak jsem snad stále doufal, že tam kde je on může zářit jen světlo štěstí a naděje.
"Prach jsme a v prach se obrátíme."
Mísa na ovoce v mé ruce mi ve chvíli, kdy jsem na ní zahlédl zbytky pomalu v prach se měnícího masa, přišla tak neuvěřitelně komická.
Myšlenky mi létaly všude možně, nakonec jsem usoudil, že byl už stejně mrtev. V každém případě, smrti se mi dostane, byl to šlechtic. Jeho prach mělo pohltit zemské jádro a plně se rozložit měl až na posvátném náhrobním kameni svých předků.
Pak můj pohled zabloudil k těm dveřím.
Vzpomněl jsem si na své nejvroucnější přání a to mi stačilo.
Bylo tak snadné dostat se napovrch až to bylo k neuvěření avšak zamrzelo mě, že když jsem vyšel byla noc a slunce mě tak nemohlo zbavit mého špinavého těla, spálit mou hříšnou duši, jenž si zaslouží ztrestání za všechno nejvíc ze všeho však za to, že nelituje. Ničeho.
V knize rodu Nesmíru to zůstalo pamětihodnou událostí, ta noc krom toho co se stalo i to co bylo pak.
Ta jediná noc mi převrátila celý život naruby a potom?
Jako bychom zapomněli na minulost na to, co se odehrálo, i na to co se mělo odehrát.
Zůstalo to v nenávratnu a potom ve svitu té všeobjímající noci, jsem vzhlédnul do nebes, jakoby se mi zjevila má budoucnost mé pravé poslání.
Byl to měsíc, nešeptal mi to…
To tam jsem měl odejít, to tam jsem měl doletět ve své Vesmírné, tedy pardou Nesmírné lodi do galaxie odkud už není návratu.
Věděl jsem o perfektním místě, odkud se to dalo dokázat.
Pevnými rozhodnými kroky jsem se vzdaloval od toho prokletého místa.
Z rukou mi kapala černomodrá krev, za sebou jsem nechával rudé krůpěje potu i neochvějné bolesti.
Věděl jsem, že jsem učinil hříchům za dost této hříšné noci.
On mě proklel, povolal mě k sobě a přestože mě nenáviděl a již zanevřel na mě, učinil mě v této chvíli nejšťastnějším. Dal mi svolení…
Svolení očistit se od tohoto života, svolení znovu se objevit mezi lidmi. Vidět jejich krásu, úsměvy, slzy, štěstí i smůlu. Směl jsem se dotknout naposledy hvězd. Ano vím to na 100% On všechny miluje i ty co zhřešily a nemohli najít cestu zpátky.
Má víra mě zachránila.
Rozhlédl jsem se, všude byly skály staré jako svět, mocné a děsivé jako peklo samo. Ucítil jsem moře slaný vzduch. Měsíc pomalu zacházel a to k tomu neměl právo, vždyť mě ještě nepřijal!
Neobjal mě ve své ledové, ale utěšující náruči, musel jsem hned jednat, druhou šanci bych už nedostal, rozběhl jsem se.
"Sbohem"
Noční nebe i s hvězdnou přikrývkou se nademnou uzavřelo. Na tváři měsíce se v té chvíli vytesal úsměv. Jako když sochař vytesal úsměv panně, jež mu právě pro jeho dílo pózovala.
A já? Přímo v jeho středu.
Po jeho dusivém objetí se mi nedostalo dechu, přesně tak jak to má být.
Smaragdová peřina se mi odrážela v očích a já?
V této chvíli bych k smrti rád…
…zemřel.
A tak se taky stalo. Zatímco já si jen na dně moře seděl se smutkem hleděl, jak měsíci úsměv zmizel a čirou vodou prostoupili první sluneční paprsky.
The end
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 lily2335 lily2335 | 29. května 2012 v 14:30 | Reagovat

tý jó, paráda už se nemůžu dočkat až napíšeš něco dalšího :D  :-D

2 lily2335 lily2335 | 29. května 2012 v 14:35 | Reagovat

málem bych zapoměla všechno nejlepší ke 3. narozeninám a abys měl víc a víc čtenářů :-D  ;-)  :-D

3 NIera NIera | Web | 8. června 2012 v 20:30 | Reagovat

moooooc pěkné těším se až zase něco napíšeš, zajdeš zase někdy ke mně na blog?? a mohla bych tě požádat aby si pro mě hlasovala tady ?? http://domush-kaa.blog.cz/1206/5-kolo-sonp pokud ano tak děkuju :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Na všechny povídky, fikce i příběhy se vztahují má autorská práva a nebyly sepsány za účelem zisku ani osobního obohacení. Jedná se především o fan nebo originální tvorbu, prosím aby nebyla šířena bez mého vědomí a svolení, jakékoli kopírování a šíření dál, je zakázáno.
Kontakt: Ebika94@seznam.cz