close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Samova zpověď

21. ledna 2012 v 23:42 | Isis |  *****Jednodílné...
PS: Hojki lidííí!!! MÁM TU TUPLOVÉ PŘEKVÁPKÓÓÓ!!!

Napsala mi jedna super holka, s tím, že by si přála uveřejnit někde svou povídku, no a shodou okolností je to moje fakt bezva kámoška, takže jsem to jakože riskla a řekla ji o svém Alter Egu "Ebice" a ona jako "Fakt? Super! Tě hned využiju!"

Jsem si řekla proč ne a pokrčila rameny, njn jenže abyste nebyly sklamaní není to yaoi a ani shounen-ai a ani slash a ani hetero, je to jenom jedna úžasná povídka, kterou jsem před chvílí dočetla a naprosto trapně to rozdýchávala nejmíň 10 minut jako fakt se mi už dlouho nestalo.

Hned na začátku vás zaujme a polapí do svých sítí, rozhodně nikdo kdo si ji přečtě NEBUDE LITOVAT! TO NELZE! A kdyby ste byly tak hodní, odeme to moc nebere si myslí, že ji chválím jen tak aby se neřeklo, ale od vás nějaký ten komentíček by se šikl.

Takže tohle je vlastně i má žádost o pomoc Dokopněte Isis k dalším toulkám její úžasné Fantazie prosíííím!



Kráčím dále temným stínem,
Strach překonám v světě jiném.
V temném koutě svého žití,
Čekám, kdy mě znovu chytí.
Vím, že život pasti líčí,
Ve mně však naděje klíčí.
I když žiju v temnotě,
Nechci umřít v samotě.
Kolik dnů a kolik nocí,
Budu bloudit bez pomoci.
Chtěl bych vyjít ven na světlo,
Dobro by mně nejspíš smetlo.
Mám strach, že tam nepatřím.
Že krásu světa nespatřím.
Znám krajinu jenom v noci,
Když tam venku bloudí vlci.
Zlí tvorové ožívají,
Zlou moc nade mnou mají.
Možná budu volný jednou,
Dobří lidé mě pozvednou.
Jenže do té doby tady,
Zůstanu a budu platit.

Samova zpověď

Kdysi dávno jsem věřil, že bych mohl být jako ostatní, a žít mezi lidmi. Zpočátku to bylo těžké, ale po čase jsem to dokázal a oni mě milovali. Byl jsem šťastný a myslel jsem si, že to bude trvat navěky. Ve skutečnosti to vydrželo jen pár krátkých let, určitě ne víc než deset. Když jsem dosáhl plnoletosti, začala mně dohánět minulost. Ne, že bych si na ni pamatoval, tehdy mi bylo sotva pár měsíců, ale Ti kdo zabili mé pravé rodiče, teď chtěli dostat i mě.
Táta s mámou se, kterými jsem žil už skoro osmnáct let, mě ochraňovali dál, tak jako to dělali vždycky. Já je měl nejraději na světě, ale myslel jsem si, že už jsem dospělý, a že to takhle nemůže pokračovat. Měl jsem rád svůj život a všichni mě měli rádi, chtěl jsem v něm pokračovat, ale když jsem se musel stále skrývat, už to nebylo stejné.
Věděl jsem, že mě nemůžou takhle chránit navždy, jednou to muselo přijít, ale už vím, že jsem měl ještě počkat. Ani zdaleka jsem nebyl připravený na to, co mě čekalo. Oni to věděli a nikdy by mě nepustili. Ale já je podvedl, oklamal jsem je a utekl jsem. Chtěl jsem čelit svým nepřátelům. Nenáviděl jsem je. Teď už ani nechápu, proč jsem k nim cítil takovou nenávist. Vím, zabili moje rodiče, ale já si na ně ani nepamatoval. A navíc nikdy jsem nemohl mít lepší rodiče než ty, kteří mě vychovali, a to jsem vždycky věděl. Byl jsem ale mladý a hloupý. Byla chyba, že jsem utekl, ale trest, který za ni přišel, byl příliš tvrdý.
Mohl jsem tušit, že mě tolik neochraňovali bezdůvodně, konec konců moji rodiče nikdy nepřeháněli, vždycky stáli pevně nohama na zemi a vždycky dělali správná rozhodnutí. Přece jen už spolu byli více než 300 let a dobře věděli, jak to na světě chodí. Věděli, kdy mi hrozí opravdové nebezpečí, a kdy ne. Teď už mě ale chránit nemohli a já si musel projít peklem. To, co jsem prožil v následujících pár letech, bych si raději nepamatoval, ale i když bych si to moc přál, nikdy už to z paměti nevymažu.
Když jsem se setkal se svými nepřáteli, nedošlo k žádnému boji, přestože jsem se na něj tak těšil. Hlavou i prošlo pár ran z revolveru. Když jsem se probral, na nic jsem si nepamatoval. Celý můj skvělý život byl pryč. Jakmile ti šílenci zjistili, že jsem to přežil, pochopili, že jsem příliš mocný a cenný na to, aby mě zabili. Ale byli mnohem horší věci, co se mnou mohli udělat. Oni byli posedlí mocí, milovali ji, to bylo asi to jediné, co kdy milovali, a také byli velice zlí. Byli tak mocní, že je nikdy nikdo nedokázal zabít, byli tady už od nepaměti, a určovali řád mé části světa - světu zla.
Přesvědčili mě, že patřím k nim, ne že by to teda bylo těžké, vzhledem k tomu, že jsem si nic nepamatoval. Postupem času, ale přibývalo důkazů, a já si byl naprosto jistý, že jsem jeden z nich. Jak by tomu taky mohlo být jinak, byl jsem přece stejný jako oni, i když ne úplně, byl jsem trochu jiný, ale mocný, a možná mocnější než kdokoli přede mnou, a to se jim líbilo. Když mě konečně našel táta, neměl žádnou šanci mě přesvědčit, že jsem někdo jiný. Jak bych taky já mohl vyrůstat mezi obyčejnými lidmi. Brzy pochopil, že cokoli mi vysvětlovat je naprosto zbytečné, já už měl jiný svět a tomu jsem věřil. V tomhle novém světě jsem měl velký úkol, byl jsem velitelem celé armády, měl jsem ničit ty zlé bytosti, které nedodržovaly pravidla světa zla. Tyto pravidla samozřejmě určovali mí noví nadřízení, teda tehdy jsem si myslel, že staří nadřízení. Neměl jsem ani jediný důvod o nich pochybovat, byla to dobrá pravidla, většinou o utajení našeho světa. Bylo přece správně chránit svůj svět.
Jednou za čas se přes mou víru v pravidla, kterou mě naučili mí věznitelé, se ukázal můj táta a zkoušel mě přesvědčit, abych s ním odešel. Do dnes nechápu, že jsem ho neudal, bylo to přece jedno z největších porušení pravidel vůbec, mluvit s někým zvenčí. Nejspíš jsem někde uvnitř cítil, že bych toho navždy litoval. Tehdy jsem nepřemýšlel o tom, proč ho kryju. Prostě jsem si myslel, že to není dost důležité, abych tím obtěžoval ostatní. Nakonec mě přece nikdy nemohl přesvědčit. Bylo to jako házení hrachu na zeď, pro mě to byl jen blázen, který riskuje život, z mě neznámých důvodů, dělal jsem přece správnou věc. Moje práce sice zahrnovala zabíjení, ale jen těch, co porušovali pravidla, zasloužili si to, dobře věděli, co dělají a jaký přijde trest. Jedině tak šlo ochránit, ty ostatní, co dodržují pravidla, před lidmi. Kdyby se lidé dozvěděli o našem světě, že existují mocná stvoření, navíc zlá mocná stvoření, byl by s naším způsobem života konec. Navíc většina z těch "potrestaných", tedy těch co byli zabiti v zájmu celku, byli vrahové a zabijáci. To ovšem nebylo důvodem, proč byli potrestáni. Zabíjení lidí bylo povolené a naprosto běžné. V tomto světě na tom nebylo nic divného, dělal to každý, aby přežil. Kromě mě samozřejmě, já nikdy nemohl zabíjet lidi, nikdo nechápal proč, ani já to nechápal, byla to prostě jedna z těch věcí, které ve mně zůstaly vštípené ještě z minulého života, a já je prostě neřešil, protože jsem slepě věřil svojí nové realitě.
Ve skutečnosti jsem měl problém s celým tímhle novým životem, jen jsem si to zatím ještě neuvědomoval. Vždycky mi vadilo zabíjet, teda pardon "trestat", dokonce i ta zlá stvoření. Přestože jsem věděl, co dělají, že jsou to zabijáci, a navíc porušují pravidla. Vždycky jsem někde uvnitř věřil, že někteří z nich by se mohli změnit, kdyby dostali šanci. Jen jim prostě nikdo nikdy neřekl, že se dá žít i bez zabíjení. Věděl jsem samozřejmě, že většina z nich by se nikdy svého způsobu života nevzdala, přesto někteří možná ano. Bylo pro mě těžké zabíjet, když jsem věděl, že někteří z nich by nemuseli být zlí. Jistěže jsem si nic z toho nechtěl přiznat, protože to by znamenalo, že to co dělám, není správné. Já neměl jediný důvod pochybovat o tom, co mí nadřízení dělají. Až do jedné události.
V lesích na severu ležela jedna malá vesnice, kde žilo asi kolem čtyřiceti obyvatel. Všichni si byli moc blízcí, žili skoro jako rodina. Proto jednoho dne, když jeden z nich porušil jedno ze základních pravidel o utajení, nevěděli, co udělat. Pravidlo porušila jedna mladá dívka, kterou měli všichni rádi. Přesto jakým životem tam žili, ji nikdo z nich nedokázal udat. Avšak po nějaké době vesnicí procházel jistý cizinec a ten zjistil, co se ve vesnici stalo. Nikomu to neřekl. Dobře věděl, že kdyby vesničané zjistili, co ví, nikdy by se z vesnice živý nedostal. Přesto jakmile opustil vesnici, spěchal k mým nadřízeným a nahlásil porušení zákona. Když ti zjistili, k čemu došlo, rozhodli, že všichni obyvatelé vesnice musí být potrestáni. Neboť každý, kdo se dozvěděl, že někdo porušil zákon, a tento čin nenahlásil, se stává spoluviníkem.
Byli jsme tedy s celou armádou vysláni do vesnice a všechny do jednoho jsme v ní měli zabít. Mělo se jednat o exemplární trest, aby se něco takového už nikdy nemohlo opakovat. Když jsme dorazili, mnoho vesničanů začalo utíkat, ti byli zabiti ihned. Zbytek obyvatel byl odveden do středu vesnice, kde měli být jeden po druhém popraveni. Když jsem viděl kolik "nevinných" má být zabito, bylo mi z toho zle. Vždyť nejmíň třem z nich bylo sotva patnáct a další 2 vypadali taky ještě jako děti. Před nimi stály ženy a chránily je. Tehdy jsem poprvé pocítil, že to co děláme je špatné. Věděl jsem ale, že nemůžu nic udělat. I kdybych neuposlechl rozkaz a nařídil armádě, aby se vrátili, stejně by poslali další, a já bych jenom ztratil postavení. Pak už bych sotva něco změnil. Pochopil jsem, že je všechny nezachráním. Přesto jsem v tu chvíli cítil, že jestli něco neudělám, už sám se sebou dále nevydržím. Rozkázal jsem tedy vojákům, aby počkali, až odvedu děti do lesa, než zabijí ostatní. Řekl jsem jim samozřejmě, že je zabiju sám, a naházím jejich zbytky do vody. Vzal jsem s sebou i jednu z žen, kterou jsem tam nedokázal nechat. Všichni se strašně báli, já je dovedl k jezeru kousek od vesnice a řekl jim, aby utíkali přes vodu, že tam už je vojáci nevystopují. Nevěřili mi, ale když jsem je několikrát pobídl, někteří z nich začali utíkat. Když ostatní viděli, že jsem je opravdu nechal odejít, utíkali za nimi.
Uteklo jich tenkrát celkem sedm. Když za mnou přišli ostatní vojáci, byli velice podezřívaví a nechápali, proč jsem je odvedl k jezeru. Já se jim, ale z ničeho zpovídat nemusel, byl jsem jejich nadřízený, a když jsem řekl, že jsou mrtví, nemohli nic namítat. Přesto někdo z nich zřejmě mluvil s nadřízenými, protože si mě zanedlouho potom zavolali, a vyptávali se mě, co se tehdy v lese odehrálo. Řekl jsem jim, že dospělé jsem nechal zabít ve vesnici a děti jsem zabil u jezera a naházel je do vody, myslím si ale, že mě už tehdy začali podezírat. Od té doby totiž musel být stále někdo se mnou, možná si mysleli, že nevím, že mě některý z vojáků vždycky sleduje, ale nevím to jistě, taky jim to mohlo být docela jedno.
Z velení mě stejně neodvolali, věděli dobře, že jsem nejlepší bojovník ze všech, kromě některých starších, kteří už dávno na výpravy nechodili. Ještě když jsem žil s rodiči v San Francisku mě totiž táta naučil skvěle bojovat, používal k tomu kouzla, takže jsem docela určitě byl jedním z nejlepších bojovníků vůbec. Můj výcvik, trval přes rok skoro 16 hodin denně, za tu dobu už se dostanete do formy. Nemyslete si, že to bylo něco strašného, protože to zní docela hrozně, když o tom tak přemýšlím. Táta bral sice trénink celkem vážně, ale bylo to hlavně proto, aby to nebyla jen ztráta času, sám jsem ho musel prosit, aby mě učil. A mě samotného to hodně bavilo, s tátou jsme si toho při výcviku dost užili. Teď si myslím, že to bral tak vážně taky proto, že dobře věděl, jak moc to jednou budu potřebovat. V téhle době jsem si samozřejmě nepamatoval, odkud umím tak dobře bojovat, myslel jsem si, že nás to učili ve vojenské škole, přišlo mi sice divné, že takhle bojovat umím jen já, a nikdo jiný nic podobného vůbec nepoužívá, ale tvrdili mi, že jsem měl speciální výcvik, což mi přišlo jako dobré vysvětlení a nepátral jsem po tom, kdo byl můj učitel.
Během velení jsem se taky naučil spoustu nových triků. Stal jsem se nejlepším stopařem ze všech, na což jsem tenkrát nebyl zrovna dvakrát hrdý, protože jsem byl radši, když někdo utekl. Spoustu jsem toho o stopování už věděl, jen jsem si nevzpomínal odkud, takže to vlastně nebylo ani tak velké zlepšení, ale jak jsem už říkal. Byl jsem pro ně opravdu cenný, nejen pro to jak jsem byl mocný, ale taky proto, že jsem toho uměl spoustu v boji, stopování a mnoha dalších věcech. Neměl jsem ovšem tušení, že všechno co vím, jsem se učil proto, abych se uměl ubránit právě těm, pro které teď pracuju.
Později se mi ještě párkrát podařilo zachránit pár civilistů, ale brzy už to mělo skončit. Na každé další akci mě hlídali, takže moc příležitostí mi nezbylo. Navíc jsem byl stále víc duchem jinde, začalo mi pomalu docházet, že takhle to nepůjde navěky, že už to moc dlouho nevydržím. Začal jsem přemýšlet o tom, jak z toho ven, brzy jsem ale pochopil, že není úniku. Když jsem jen naznačil, že bych chtěl skončit v armádě, všichni se mi málem vysmáli. Pravděpodobně se mi zapomněli zmínit o pravidle, které říká, že cesta z armády neexistuje. Skončit v ní by bylo něco jako v našem světě velezrada, a kdybych snad zkusil utéct, budou mě stopovat tak dlouho, až mě dostanou a zabijí.
Pochyb už jsem měl v hlavě tolik, že už to na mně nejspíš začínalo jít vidět, ale já byl úplně mimo, a vůbec jsem si toho nevšiml. Pomalu už jsem nechápal, jak by něco z toho co se tady děje mohlo být správné. Nikdy nedělali žádné výjimky, když na něco nebylo pravidlo, bylo to automaticky zakázané. Bylo mi z nich špatně a bylo mi špatně ze sebe a z toho co dělám a nemohl jsem z toho ven. Jen jsem vzpomínal na to mučení, co jsem přetrpěl jen proto, aby ze mě udělali lepšího vojáka, lepší vražednou zbraň. A věděl jsem, že i kdyby se mi nějak povedlo utéct, už nikdy nebudu stejný. Vzpomínal jsem na všechno to železo, co do mě nalili, jen aby se mi znova nemohlo stát, že ztratím paměť, teď jsem začínal chápat proč. Když mi vymyjí mozek, chtějí, aby to bylo natrvalo. Jenže asi nepředpokládali, že jim nestačí vyčistit mi hlavu. Museli by mi vyčistit i srdce, ale to už se jim nepovede. Sami se o to postarali, mozek i srdce teď mám chráněné spoustou železa. Možná ta nesnesitelná bolest, když mě svázali řetězy a mučili mě tím svým železem, tou svojí dokonalostí, přece jen stála za to. Sami si mě vytvořili a teď už se mě jen tak nezbaví.
Tehdy jsem teprve pochopil, co je to opravdová nenávist. Uvědomil jsem si, že se odtamtud musím dostat za každou cenu, a že se jednou pomstím, protože na to svinstvo, co jsem tady musel dělat, už nikdy nezapomenu. Navždycky už mi bude špatně z nich i ze sebe. A navždycky už budu nenávidět sebe za to, že jsem byl takový idiot, ale taky je, za to že ze mě udělali zrůdu. Dobře jsem věděl, že toho jednou budou litovat, protože jsem příliš mocný na to, aby se mně jen tak zbavili.
Musel jsem dál pokračovat, musel jsem dál chodit na akce a dál předstírat, že jsem jejich velitel, a že věřím, že všechno, co děláme, je správné. Ale už jsem věděl, že čekám jen na svou příležitost a taky jsem přesně věděl na kterou.
Když se potom znovu ukázal táta, už jsem nečekal, až mě začne přemlouvat, abych s ním odešel. Vysvětlil jsem mu, že s ním nemůžu odejít, a že by mě hledali. To ho samozřejmě vůbec nezajímalo, postavil se jim už tolikrát, a kdykoli by to udělal znova, tušil jsem, že by mě před nimi ochránil, tak jako vždycky. Ale to jsem už nemohl dopustit. Už se nesměli znovu připlést do mého života. Řekl jsem mu, že potřebuju jeho pomoc, ale musím se jim postavit sám, jinak mě nikdy nenechají nepokoji. Nebyl nadšený z toho, že tam budu muset ještě zůstat, ale slíbil mi, že mi pomůže jakkoli budu chtít. Nejdřív jsem si potřeboval vzpomenout. Musel jsem si vzpomenout na to, kdo jsem byl, a kdo jsem. Táta říkal, že to nebude jednoduché, a bude to chvíli trvat, ale s pomocí kouzel to zvládneme.
Od té doby za mnou chodil každý večer a každý večer pronášel zaklínadlo, které mě přeneslo zpátky v čase. Nebylo to ale tak jednoduché, ne vždycky jsem jen sledoval svůj život. Někdy mě kouzlo zaneslo i do budoucnosti nebo do úplně jiné reality, vždycky tam, kde jsem potřeboval. Nebyl jsem z toho dvakrát nadšený, ale pravda byla, že jsem neměl čas, abych mohl prožít 18 let znova a to jen o večerech, potřeboval jsem něco rychlejšího, a tohle kouzlo mi mělo připomenout, kdo jsem taky tím, že se v určitých situacích budu muset správně zachovat. Někdy to bylo dokonce i nebezpečné, ale musel jsem to riskovat. Občas jsem si ze svého výletu dokonce něco přinesl zpátky, ale nevěděl jsem, k čemu mi to bude. Musel jsem tomu prostě věřit. Třeba jednou jsem si přinesl mapu, která v jedné z dalších akcí, na které jsem musel dál chodit, pomohla zachránit 5 životů. A jednou jsem si přinesl opravdu mocný lektvar, který prý dokáže zničit naprosto cokoliv a taky kohokoliv zabít. Nevěděl jsem, k čemu mi bude, sice mě hned napadlo použít ho na své věznitele, to by ale asi nebyl nejlepší nápad vzhledem k tomu, že jich bylo víc než dvacet a lahvička jenom jedna.
Při další akci, jsem se snažil zachránit 2 civilisty, jenže jeden z vojáků je chytil a oni ze strachu prozradili, co jsem udělal. Oba je zabil. A já musel předstoupit před nadřízené. Bylo jasné, že tentokrát mi to jen tak neprojde. Nebyla to první akce, kdy nám někdo utekl, a teď měli důkaz, že v tom mám prsty. Hned jsem jim tvrdil, že oba civilisti lhali, a že se mi je jen nepodařilo najít. Protože se to stalo poprvé a žádný jiný důkaz neměli, přisel jsem jen o hodnost. Od teď už mě sledovali na každém kroku, poslouchali za dveřmi mého pokoje, a každou chvíli mě chodili kontrolovat, bylo jasné, že s kouzly a tátovými návštěvami je konec. Už mi nechybělo moc, abych si úplně vzpomněl, do hlavy se mi vracela spousta myšlenek z mého minulého života, ale pořád jsem si sám nemohl vzpomenout na přesné zážitky. Rozhodl jsem se, že to musím dotáhnout do konce, dalšího večera jsem utekl a zavolal tátu, tentokrát jsem v minulosti strávil víc času než obvykle, když jsem se po 22 hodinách vrátil zpátky, vzpomínky se mi konečně vrátily. Teď mi teprve došlo všechno, co mi ve skutečnosti udělali. Bylo mi tak zle, že už jsem se nedokázal vrátit zpátky, beztak už mě stejně hledali, takže by mě nejspíš popravili. Musel jsem zmizet.
Nemohl jsem se ale vrátit domů. Táta mi chtěl pomoct, ale poslal jsem ho pryč a slíbil mu, že kdyby bylo nejhůř tak ho zavolám, ale byl jsem pevně rozhodnutý, že tentokrát vyhraju, že získám zpátky svoji svobodu. Musel jsem jen vymyslet, jak toho dosáhnu. Vzhledem k tomu že jsem byl nejlepší stopař ze všech, byl jsem nejlepší také v útěku, znal jsem všechny triky, jak někoho najít, ale taky jsem věděl, co stopaře doopravdy dožere a co je zdrží. Největší hrozbou pro mě byl jeden ze starších, můj učitel, věděl jsem, že zná všechny triky, co já a možná ještě nějaké navíc, a potom určitě byl zkušenější než já, a jak se ukázalo, byl mi pořád v patách. Utíkal jsem víc než 7 týdnů, což se za posledních několik tisíc let podařilo jen několika výjimečným osobám, a snažil jsem se vymyslet co nejlepší plán, jak z toho ven.
Nakonec jsem pochopil, že jediná možnost, jak uniknout je, donutit je, aby to vzdali. To oni ale nikdy neudělají, protože na to mě příliš chtějí. Jediná věc, kterou respektují nade vše, je právo, a jediné na co nikdy nedají dopustit, je jejich slovo. To jsou jejich největší slabosti. Došlo mi, že mě nenechají nepokoji, dokud to nebude zákonem zakázané. Můj plán byl, donutit je, aby napsali nový zákon, zákon, který říká, že pokud se někdo rozhodne opustit armádu, nesmí být nikdy sledován a nesmí mu být nikdy ve jménu práva ublíženo, jako pocta za služby svému druhu. Zdálo se mi, že jako zákon to zní hezky, teď už je jen přesvědčit, aby to vyhlásili.
Věděl jsem, že už to nemůžu odkládat, a taky jsem už věděl, jak je přesvědčím. Už jsem pochopil, k čemu mi bude lektvar, který jsem si přinesl ze své cesty, lektvar, který dokáže zabít naprosto kohokoliv. Nepomůže mi k tomu, abych svého nepřítele porazil, na to je ho příliš málo, ale bude mi stačit, abych ho s ním mohl vydírat.
Vzal jsem lahvičku s lektvarem a schoval jsem si ji do kapsy. Potom jsem zašel do krámu a koupil jsem tam ještě jednu prázdnou lahvičku, úplně stejnou jako tu, kterou jsem měl v kapse. Lektvar byl rudý, vypadal jako červené víno, koupil jsem tedy láhev červeného vína a naplnil jsem jím prázdnou lahvičku. Teď vypadala naprosto stejně jako lahvička s lektvarem. Potom jsem zamířil zpátky k sídlu svých nepřátel. Věděl jsem, že jestli si mně někdo všimne, je po všem, ale byl jsem si jistý, že mě zatím nikdo nesleduje a nikoho ani nenapadne hledat mě právě tady, budou čekat, že jsem na míle daleko. A měl jsem pravdu, stačilo být zticha a za chvíli jsem se proplížil až do audienčního sálu. Teď už jen stačilo, aby se začalo něco projednávat. A na to se dalo celkem spolehnout, nic se neprojednávalo snad jen na Nový rok, to si všichni starší gratulovali, kam až to dotáhli a povídali si o tom, jak daleko to ještě dotáhnou, člověk by řekl, že byli tak staří, že už si ani nepamatovali, kdy mají narozeniny. Asi po hodině začali do audienční místnosti opravdu přicházet starší, když tam byli skoro všichni, vyšel jsem ze svého úkrytu. Vytáhl jsem z kapsy lahvičku s lektvarem a varoval je, aby nic nezkoušeli, že jsem si přišel jen promluvit. To starší samozřejmě považovali za urážku a jeden z nich se mě pokusil zneškodnit, poté jsem ho zasáhl lahvičkou s lektvarem a on shořel v plamenech. Tím jsem si získal jejich pozornost, zároveň jsem je ale opravdu rozzuřil. Pak jsem ale vytáhl z kapsy lahvičku s vínem a oznámil jsem jim, že jestli ještě něco zkusí, tak zabiju dalšího. Z toho už dostali strach, někteří z nich se začali pomalu plížit ke dveřím, upozornil jsem je však ať to nezkoušejí, sami mě cvičili a vědí, co dokážu. Nestálo by jim to za to. Tak mi začali vyhrožovat tím, co mě všechno čeká jako zrádce. Řekl jsem jim, že bychom se mohli dohodnout na kompromisu, oni by mohli klidně odejít a mohli by dokonce i dostat tu lahvičku, mám jen jeden požadavek. Samozřejmě že na to slyšeli, žili už příliš dlouho na to, aby se jim chtělo umřít, to by znamenalo změnu a tu oni přece nenávidí, navíc určitě věděli, že by přišli do pekla. Přesně jak jsem očekával, začali vyjednávat, měli strach. Tak jsem jim přednesl svůj nový zákon a požádal jsem je, aby ho zapsali a dali vyhlásit. S tím naprosto nečekaně nemohli souhlasit, musel jsem jim vysvětlit, jak se věci mají. Tak jsem jim řekl, že jsem si vzpomněl na svou minulost, a že mi něco tak trochu dluží, a taky jsem jim připomněl, že jestli to neudělají, pak někoho z nich zabiju. Začali mi vyhrožovat, co se mnou udělají, jestli to udělám, na to jsem jim ale vysvětlil, že to mě moc neděsí vzhledem k tomu, že já se odtud jinak už stejně nedostanu, moje jediná šance je ten zákon a kdo teď řekne, že ho neschválí, tak ten je už mrtvý.
Vzhledem k tomu, že se proti zákonu nikdo nevyjádřil, byl schválen. Musel jsem jim jen připomenout, aby ho zapsali do zákoníku a dali vyhlásit. Když se tak stalo, lahvičku jsem jim klidně odevzdal a věřil jsem, že svůj zákon oni nikdy neporuší. Věděl jsem, že si zákony někdy různě interpretují, ale byl jsem si celkem jistý, že jsem ho definoval dost jasně. Pro ně možná až příliš. Ještě mi chvíli vyhrožovali a snažili se najít nějakou kličku, ale nakonec to vzdali, pochopili, že tentokrát prohráli, ale slíbili mi, že to ještě není konec. Tak jsem jim musel aspoň říct, že v té lahvičce, co tak pečlivě střeží, je jen červené víno a pak už jsem si byl jistý, že mě nenávidí stejně jako já je.
V tom vězení jsem strávil víc než rok a stihl jsem udělat víc hrozných věcí, než s kolika se kdy dokážu smířit. Někteří říkají, že to byli jen upíři, a že většina z nich už byla stejně ztracená, byli to prý jen vrahové, ale já jsem přece taky upír, i když jen napůl, protože moje matka byla člověk, a proto vím, že některým z nich bylo pomoci, a i když se počítají mezi zlá stvoření a jejich zabití je prý dobrá věc, pro mě to tak nikdy nebude, a všichni to bývali lidi a někteří z nich možná ještě trochu i byli.
Potom jsem se vrátil domů do svého "normálního" života, no jak asi mohl být normální, když táta byl čaroděj, máma člověk a žili spolu už víc jak 300let? Pro mě byl naprosto normální, a i když už to nebylo stejné, jako před tím než jsem odešel, pořád jsem ten domov miloval. A vždycky budu.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 lily2335 lily2335 | 6. února 2012 v 22:26 | Reagovat

no teda eh co na to říct hehe nemám slovdobrá povídka O_O  :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Na všechny povídky, fikce i příběhy se vztahují má autorská práva a nebyly sepsány za účelem zisku ani osobního obohacení. Jedná se především o fan nebo originální tvorbu, prosím aby nebyla šířena bez mého vědomí a svolení, jakékoli kopírování a šíření dál, je zakázáno.
Kontakt: Ebika94@seznam.cz