REQIEM

18. prosince 2011 v 18:48 | Ebika |  Kouzelný slabikář
Taj jj trochu jsem se nudila :-)
Jen na vlastní nebezpečí, dost by mě zajímal váš názor, ale upozorňuji, že to není ani yaoi ani shounen-ai
Spíš... No, když to četla má setra, tak to nazvala složitou literaturou, k zamyšlení absolutně nechápu proč "Drbe se na hlavě" příjde tam pochopitelné naprosto všechno, teda alespoň pro psychopaty, břídily a pro ty, kterým není vždycky zrovna nejlíp.




Začínající…

Tj. nepopiratelný fakt, když jsem tu sám, oblouzněn, přesto uchvácen, v naprosté letargii hledící vpřed, neuznávající nic, žádná pravidla, žádné zákony života či smrti.

Tichá…

Jako voda, voda v říčce či potůčku, je tu vidíte ji, slyšíte jen jemné ševelení, zříte tu ladnost vody v jediném pohybu lehoulince se tříštícím o kameny, víte, že tu je, přesto o sobě nedává znát jiným faktem nežli časem, jímž u ní strávíte naprosto uchváceni nádherou a jejím líbezným hlasem.

Lichá…

Jako nepravidelná, jedinečná, nenapodobitelná, nepopiratelná, nezapomenutelná, je zde, tady a teď, vím, co chce. Já vím, co by zrovna ona chtěla. Však já jí to nedám, pokud ona nevyslyší naoplátku mé přání, já si přeji…

Hodina…

Čas, prosté a jednoduché to přání, však ona se netváří tak nadšeně jako já. Přezevšechno se otáčí a odchází pryč, zmocnil se mě podivný, nežádoucí pocit opět ta…

Samota…

Je tak ničivá, tak stresující, až jsem si pomalu, ale jistě uvědomoval, že se mi už opravdu krátí, už dlouho se tak cítit nebudu, vlastně už nikdy.

Pot…

Vy asi netušíte jaké to je vědět, co přichází, co po vás vztahuje své dlouhé hnáty, nikdy nás neopouští, nikoho z nás, myslím, že se to nedá popsat ani slovy, najednou jsem vnímal vše, každou buňku mého těla jenž se začala víc než bolestivě ozývat, každou kapičku bolesti stékající mi po čele ba co víc po těle.

Podivný zvuk…

To, když mi zapraskaly mé zmožené kosti a napnul se každý sval.

Krev…

Najednou jsem ji cítil snad víc než cokoli jiného, měla podivnou vůni, takovou železitou, přitahovala mě a její průzračná barva, i její chuť, když jsem ji olízl z prstů, se mi zalíbila a zachutnala jako nektar z květů, jako víno, které jsem ještě před pár vteřinami miloval víc než cokoli na světě.

Uvědomil jsem si, co jsem udělal, bylo to děsivé a ten poživačný pocit, v hlavě mi zablikalo "CHCI VÍC!" a "TO JE ŠPATNÉ!" zároveň

Strach…

Ano, ano koho by se nezmocnil, že? Snad každého mě však po chvíli přešel, těšil jsem se…

Líná…

Jak pomalé to může být, všechno bolest, strach, krev, jenž teče líněji než vlastní pot odkapávající mi z čela zvuky, jenž by se, měly mnohem rychleji dostávat k mým uším a rezonovat mi v hlavě na poplach, lichá, tichá hodina pozbývající jakéhokoli citu, tolik všeho, nedokázal jsem se v sobě vyznat, bylo to

Děsivé…

Stejně tak, jak bouřlivé a vlny zuřivě mordující skaliska vyčnívající z moře nad hladinu, prosící o trochu světla, trochu vzduchu, chtějící víc štěstí než být uvězněny tam dole nikdy neviděny, nikdy nevyslyšeny. Takhle si ony odpykávají svůj trest, podobně jako já, nikdo jim nepomůže, jsou zcela samy.

Pomalé…

Zmocňující se každé mé myšlenky, na možnou cestu zpátky, teď už však bylo pozdě a navždy bude.

Hříšné…

To ta krev dodávala tomu všemu, tak hořkosladkou chuť, přinášela přísliby tomuhle všemu rovnající se stejně hořkosladké odměny.

Zrádné…

Ačkoliv jsem věděl na sto procent, pro co jsem se obětoval a co tím získám, co ztratím, nemohl jsem ničemu věřit, ne dokud nebude po všem.

Nevypočitatelná…

Je jako včelka, kolem níž bez povšimnutí projdete, co by vám taky mohla udělat, že? Nic jste jí neprovedly ani jste si jí nevšimly, ale ona si pamatuje, co bych mohl udělat, stejně jako to udělaly, jiní.

Pro jistotu tasí vpřed a trefuje se přesně do středu mé dlaně. Zmateně vzhlédnete, proč?

Poutající…

Věci minulé svědčí buď o vině či nevině, ona se však neohlíží, když něco chce, tak to i dostane, když chce zabít, zabije, když chce uřknout, pak uřkne, když bodnout, bodne, ale tam kde to bolí nejvíc, nezajímá ji, čím jste se provinili, co jste chtěli, každý je vinen v něčem

Řeka…

Rudá, na podlaze uklidňující.

Louka…

Tak tvořivá, nedokážete si představit, jak překrásné tvoří obrazce, vypadají jako rozkvetlé růže, tak milosrdné a přející, křehké. Vědí, že je to naposledy co je vidím a vědí taky proč, ale neodsuzují mě, nikoho a nikdy.

Černobílá…

Blikla mi před očima, začal jsem cítit nadpřirozený chlad, to nebylo to do teď celkem i příjemné horko, tohle bylo jakobych umíral.

Jedinečná…

V čem? Leda tak v tom, že je jen jednou za život.

Bez života…

I ty růže se mi už zhnusily, vůbec totiž už nebyly milosrdné, to ony s sebou přinesly ten rdousící chlad.

Stará…

Teď jsem si byl již jist a vzpomněl si na svá stará přání, na to čím jsem chtěl kdysi být, na to jak jsem dokázal milovat, stejně jako nenáviděl vášnivě, bouřlivě a nepopiratelně se vrhal vpřed, tehdy jsem věřil, že dokážu cokoli, že dostanu vše, co chci, a též se tak stalo.

Mladý…

Chlapec, byl tak líbezný. Miloval jsem ho jako nikoho na světě, ach ty vzpomínky. Nenávidím je, proč mi zatemňují mysl právě v mé poslední hodince?

Malá…

Tajná, láska se stala tou nejzáštiplnější mrchou, docílila jen toho, čeho chtěla a pak mě opustila, svině!

Velká…

Bolest, dokážeme ji cítit, když chceme, i když nechceme, je to darem? Prokletím? Vysvobozením? Já bych řekl, v poslední chvíli si to uvědomuji… životem. Radši nežít než-li jako její otrok.

Tenká…

Jizvička, na mé tváři, kdysi, tak krásné dnes zohavené, ve dvou očích, které jak jsem věděl, zatím obě mám, muselo být tolik pohrdání lidmi, že na mě už zanevřeli. Co vy svině! Ty jizvy jste mi daly vy!!

Zlá…

Nálada, předtucha, myšlenka. Jen pomsta, chtěl všechno a neměl nic. Hodlal jsem to konečně dokončit.

Ošklivá…

Odporná, bijící do očí najednou nebylo nic, co bych chtěl víc než jen znovu vidět ten její odporný škleb na tváři, najednou jsem se až zrůdně komicky těšil na její návrat, až si pro mne dojde, až se ji vysměji do tváře, to bude naposledy, co se mi dva setkáme.

Vábivá…

Jako noc, prázdnota mysli, po ničem na světě jsem najednou netoužil víc, než-li nemyslet, nechtít nic co mě kdysi v životě tak vábivým hláskem volalo k sobě a chtělo to víc a víc mé pozornosti, až mě to zcela pohltilo, vlastní rozsudek "VINEN!! VINEN!!! VINEN!!!!"

Přesto krásná…

Jakmile jsem to zaslechl, mé rty neopustilo víc než obyčejná prosbyplná motlidbička "ODPUSŤ JÁ, MUSEL A ZÁROVEŇ CHTĚL VÍC NEŽ COKOLI NA SVĚTĚ"

Vyzívající…

Braň SE předemnou, no tak, jen to zkus! No? Co můžeš ztratit? Odpověď byla prostá "nic" Však ještě, když jsem se opovážlivě nazýval člověkem, uvěřil jsem v mou šanci jak se ještě snad zachránit.

Jedinečná…

Naděje, byla ničím, to jsem vzápětí zjistil. Proč, proč jsem jen toužil po tom, tak strašně toužil? Porazit ji! Přemoci! Ukázat jí, že na mě nemá! Že mě nikdy nedostane. Bylo to jako úsvit, jak jsem si chvíli na to uvědomil. Jedinkrát za den, když jsem jej prošvihl, když jsem se k němu otočil zády, vše pozbylo smyslu, ne však mé největší přání.

Přezevšechno osvobozující…

Jarní deštík? Možná, spíš to byl jen pouhý sebeklam. Ještě naposledy jsem se ohlédl zpět, a když pak pohlédl zase vpřed, bylo to…

Uklidňující…

Tohle byla ta jediná možná alternativa.

Neuvěřitelná…

Pravda smrti. Spočívala v jediné zásadní otázce, co to vlastně znamenalo zemřít? Teprve teď, když mi zbývá posledních pár minut neřesti, jimiž byl můj život pln, jsem si to uvědomoval, to po čem jsem toužil, nebylo zemřít, ani přelstít smrt, ale… osvobodit se… jednou provždy.

Spása…

Ve vlastním pološíleném smíchu jsem opět zaslechl ty tiché nyní víc než cokoli na světě žádoucí kroky, do zmodralé a bledé tváře, do popraskaných rtů a zakalených očí, do vyschlé popraskané nahé kůže na mém těle se vpletla jako vítr do vlasů, nevyřčená, nečitelná, nepopsatelná slovy, neopějná verši, stejně hebká jako sluneční paprsky… Smrt.

Klid…

Veškeré vzpomínky a myšlenky se shlukly do jediné zcela postradatelné chvíle. Zbytek zachvátila míle a míle klidu a spásy.

Mír…

To bylo vždy to jediné, co jsem opravdu a z celého srdce chtěl. Dva pohledy, jeden výsměšný jako život sám, druhý prázdný tiše prosící dokud jim nedošlo…

Němota…

Má ústa zradila, nemohl jsem poděkovat ba co víc ani vykřiknout, ty oči se tiše chechtaly, ledová chapadla přejela po mém těle, téměř snad láskyplně, než se obemkla kolem mích plic, chtěl jsem řvát nečekanou nikdy nepoznanou a zcela náhlou bolestí.

Tohle jsem nechtěl! Ne!

"I ty?! Proč? Proč si mě zradila!"

Věděl jsem na jistotu, že to zaslechla, ale odpovědi jsem se nedočkal jen krutého nemilosrdného smíchu a potom ten skřípavý časem poznamenaný hlas.

"To sis opravdu myslel, že smíš smlouvat se smrtí? Ha ha ha ha ha Ty! Hlupáku!"

Končící…

Život, je stejně zrádný a krutý jako začínající smrt.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 lily2335 lily2335 | 3. ledna 2012 v 18:11 | Reagovat

ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ no páni já nemám slov to bylo dokonalý,úchvatný ne to pořád není ono je to dechberoucí prostě super jen tak dál :D :-)  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama