close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Mimozemšťan??? 10

1. prosince 2011 v 15:00 | Ebika |  Mimozemšťan???
PS: Tak všem přeji mocinky móóóc krásný prosinec a hlavně přeji moc pohody, tímto datem začíná předem ohlášený měsíc plný P.Ř.E.K.V.A.P.E.N.Í.!!!

A začínáme jak jinak než kulatinami našeho MIMOOZEMŠŤANA !!!

Tak šup šup směle do toho "Palec nahoru" A tohle je první povídka, kterou jsem sama napsala po dlouhé době, která se líbý i mě samotné ha ha ha ha ha hanahnahnah "Chechtá se O_o"

PS:Prosím aspoň o hvězdičkové hodnocení, děkuji xD Xd :-D





Mimozemšťan ??? 10



Daniel v té chvíli absolutně netušil co má dělat, měl tolik otázek, na které neznal odpovědil, ale chtěl je….

"Dimi, Jak? Co?..."

Ušklíbl jsem se, tohle je ten poslední člověk na světě, kterému bych měl chuť vůbec něco vysvětlovat.

Když Danyel viděl, že s ním Dimi nehodlá nijak komunikovat rozhodl se pro malou lež, ta přece ještě nikdy nikomu neublížila none?

"Hledal jsem já… Proč si se nevrátil jistě by se všechno vysvětlilo a to i- tenhleten- "omyl" Mohl by si u nás zůstat- já…"¨

CO to TU KECÁ!!!!

"OMYL?"¨

Dany se zarazil a dal mi tak víc než jasnou odpověď, pro jistotu jsem se chtěl ještě ujistit.

"Omyl?"

Už jsem zavrčel a zcela jasně vycenil zuby.

"Omyl!!!"

Když neodpovídal všechno bylo najednou tak jasné, takže tohle všechno byl jen omyl, myslel jsem, že ho zabiji, vůbec poprvé ve svém životě jsem byl opravdu naštvaný!
Jak si dovoluje říct, že to byl omyl!!!
Že mé dítě je OMYL!

A to jsem si na něj někdy chvílema, vzpomínal.

"Omyl?! Danieli to ty jsi omyl! Jsi jen hříčka přírody! Nejsi nic jen člověk, obyčejný a hloupý… HLOUPÝ člověk!"

V té chvíli se Danyel naježil.

"Jo?! Tak co já jsem zatím viděl, tak to ty jsi tady ten zmutovaný hybrid! Kde ses narodil? V Černobilu?"¨

V té chvíli jsem začal vidět až kosmicky rudě, ani jsem si neuvědomil jak, ale najednou jsem stál, držel ho pod krkem a prskal jak naježená kočka, který příšláply ocas.

Další události mi jaksi splývaly, ani jsem nevěděl jak, ale najednou jsem byl na té stěně já a to i s bonusem.

V jediném okamžiku jsem se pohroužil do toho dechberoucího polibku, jakoby mě něco k tomuto člověku, k této osobě přitahovalo, jakoby něco ignorovalo všechny protesty mého rozumu a\podřídilo se mi neznámé vyšší moci.

Obmotal jsem mu ruce kolem krku a naprosto se podřídil jen tomu, co chtělo mé tělo, ale jen do doby než se ze začátku chodby ozvalo překvapené zalapání po dechu.

V té chvíli se odemě Dany jen s jasnou neochotou odtrhl a zadíval se tím směrem zatímco já jen těžce oddechoval a sondoval, co mě krucinál přimělo udělat tohle!

Až příliš pronikavě jsem cítil horkost, která prostupovala mým tělem, bylo to o tolik jiné než to před jak mě Alex…
Tady jsem se zdrhl a do oči se mi vehnalo něco nápadně se podobající slzám, což mě dost zmátlo a vyděsilo zároveň, prudce jsem od sebe Daniela odstrčil a s rukou na stěně utíkal do svého pokoje přičemž jsem cestou srazil něco, co spadlo na zem, jak hruška.

Zabouchl jsem za sebou dveře, po kterých jsem se následně sesunul k zemi a zuřivě se snažil potlačit všechno to nutkání, znovu se schovat do té pevné náruče, ve které jsem netušil nic o světě, ve kterém žiji.

OOOO

Nevěděl jsem co mě to popadlo, ale tak strašně mě to k němu táhlo, když jsem zaslechl ono zalapání po dechu, tak jsem se jen neochotně odtrhl od těch lákavých panenkovských rtů a zlobě zazíral na Alexe stojícího ve dveřích, kterých zcela jasně nebyl schopen pobrat to co právě viděl.

Když jsem se tak, tak na něj díval a na tu zlost v jeho očích konečně jsem si to uvědomil, ta nemoc ta nemá nic společného s geny nebo s tím, že naše matka hodně pila, když jej čekala, ale bylo to v něm, to všechno, bylo jen a jen v něm.

Zrovna jsem se mu chystal říct ať radši okamžitě vypadne, sám jsem měl dost problému udržet sám sebe abych se na Dimiho nevrhnul a hned tady a na místě si ho nevzal, to vzrušení bylo nepopiratelné, ale to by se mi nesměl Dimi vytrhnou a vrhnout se Alexovým směrem, se spadlou čelistí jsem hleděl na to jak jej Dimi srazil, jakoby byl Alex jen list ve větru a vrhnul se po schodišti do druhého patra.

Zamyšleně jsem se za ním díval, viděl jsem ho všehovšudy za celý svůj život třikrát a pokaždé, když jsem jej viděl, si něco z něj našlo cestičku ke mně. Ať už to byla namyšlenost, kterou mi ukázal, když jsme se, setkali poprvé přez jeho nedůvěru, zhnusení i strach až po jeho ostrý jazýček a vášnivá ústa.

Mám takový podivný pocit, že s ním by nebyla nikdy nuda, ale kdo vlastně je?

Jak s ním mám teď po tom všem mluvit?

Jak se k němu mám chovat, a i kdyby se mi náhodou podařilo najít cestu k němu, není už pozdě? A co bych měl dělat se svým bratrem?

Ta zlost co měl v očích, když se postavil a zahleděl se směrem, kterým Dimi zmizel….

Ze zamyšlení mě vytrhl až rozzuřený hlas mé drahé snachy.

"Danyleli! Ty jeden skřete! Co se to tady u všech čertů děje! Máš mi teda, hodně co vysvětlovat!..."

"Vy všichni…"

Přisadil si můj bratr hlubokým barytonem, který na mě používal, jen když jsem byl malý a jen když jsem něco opravdu moc potento.

Nasadil jsem dost pokřivený úsměv a mírně odvětil.

"Myslím, že to vy taky."


OOOO

Když mě přestaly pálit oči potlačovaným pláčem, tak jsem se pomalu zvednul a chtě nechtě musel uznat, že Dany líbá víc než úžasně.

Přez počáteční šok až k onomu vášnivému polibku.

Zvednul jsem ruku k ústům a přejel si po rtech, které mě stále příjemně brněly, ten pocit byl tak zvláštní.

Po kolenou jsem se dopravil až k posteli, na kterou jsem si vylezl a zahleděl se do temnot, jenž zaslepily můj zrak.

V jediné chvíli do mě uhodilo jako blesk poznání, že se vlastně ani nezlobím, nemohl bych být naštvaný vždyť Dany přece nemůže za to co udělal Alex zatímco tam on nebyl, on přece nemůže za to, že jsem se nedokázal bránit.

Hluboce pohroužen do myšlenek jsem se natáhl na postel a zavřel oči, dítě kopalo a říkalo mi, že bych se měl najíst, že má hlad a jako na povel mi zakručelo v břiše, ale řekl jsem si, že to vydržím rozhodně je lepší se jednou nenajíst, než jít teď dolů za NÍM, kteréhož mám víc než nutkavou touhu zabít, ale byl jsem si víc než vědom toho, že kdybych Alexovi jakkoli ublížil ať už za cokoli už bych zde neměl útočiště, které potřebuji do doby než se pro mě můj lid vrátí.

Pomalu, ale jistě jsem sklouzával, do dlouho vytouženého klidného spánku.

"Dimitriji!"
"Ano? Děje se něco Adre?"
Zadíval jsem se na něj zkoumavým a zamilovaným pohledem, ostatní dvojice proudící kolem nás jako na vlnách moře jen s úsměvy kroutili hlavami a pohazovali, tak svými dlouhými buď stříbrnými nebo zlatými hřívami.
"Dimi"
Zakňučel Adre a smutně se na mě zadíval, s rostoucí obavou mi zmizel úsměv z tváře a plně jsem se na Adreho začal soustředit, ten ke mně přikročil a objal mě , v té chvíli se mě zmonil takový mír, připadal jsem si jakobych najednou, zničehonic uměl létat.
"Miluji tě, Dimi"
Zašeptal mi do vlasů a vtiskl mi na čelo cudný polibek.
"Já tebe, Adre. Ale proč mi tohle říkáš, když to už dávno vím?"
Chvíli se mezi námi rozhostilo tíživé ticho.
"Já, tak jsem uvažoval jestli by ses nechtěl zajít někam najíst?"
Nadnesl nezávazným odlehčeným tónem.
"Rád"
V tichosti mě jen chňapl za packu a pak mě táhl za sebou jak pytel brambor a to doslova, na čež jsem nedokázal samím překvapením nic namítnout.
V jedné hospůdce na pobřeží jsme si objednali dobrý ovocný mošt a salát s mořskými potvorami, jedl jsem ve zmateném tichu, přičemž jsem sem tam juknul po smutně vyhlížejícím Adrem.
"Dimi, ty si dostal úkol"
Zvědavě jsem zvedl hlavu.
"A proč mi to říkáš ty?"
Nadzvedl jsem hned na to jedno obočí.
"Protože jsem o to požádal Stoleté"
"Aha… a?"
"Oni, objevili novou planetu a vypadá to, že je obydlená"
"Ale to je přece úžasné ne? Za posledních několikset let bylo objeveno spousty planet, na které víc než jen jednou za den chodím se svými úkoly, tak kde je problém?"
Usmál jsem se, vypadá to, že měl Adre zase plané obavy, je to moje láska.
"Poslouchej mě prosím…"
Už jsem, mu opravdu nerozuměl.
"Zdá se, že je ta planeta obydlená stejně inteligentními tvory jako jsme mi sami a přezto, tak moc odlišnými. Staletí vyřkli obavy, v souvislosti s tvory obývajícími tuto planetu. Vypadá to, že jsou velmi násilnými a ty… jsi věděc! Ne bojovník, Dimi - ty - musíš tu misi odmítnout, pro mě. Prosím, Dimitriji já tě prosím…"
To jsem, ale udělat nemohl má touha po tom prozkoumat jinou planetu s jiným druhem obyvatel přezto na stejném vývojovém stupni, mě víc než nadchla.
Adreho obavy jsem odsunul stranou, tolikrát je měl a přeze všechno se nikdy nevyplnili, s těmi tvory se jistě bude dát nějak mluvit, vyjednávat o míru a přátelství.
"Adre…"
Prudce jsem se posadil na posteli, až mě chytly křeče do zad a dítě začalo zuřivě kopat, asi vycítilo špatné rozpoložení.

Po tvářích se mi začali kutálet slzy, jedna vzpomínka za druhou jakoby události posledních dní celý ten procez navrácení vzpomínek jen urychlily…

OOOO

"Tak?! Odkud se znáte?"

Když jsme všichni seděli za stolem v jídelně, tak můj bratr Adam převzal všechnu kontrolu nad věcmi budoucími…

To be continute…





 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 lily2335 lily2335 | E-mail | 3. ledna 2012 v 15:22 | Reagovat

jéé super dílek,promiň je to už hodně dlouho co jsem tu nebyla, ale je skvělé, že stále píšeš. :-)

2 Niera Niera | Web | 29. ledna 2012 v 21:26 | Reagovat

ahoj supr povídka to už je konec.. honem další díl jsem napnutá jako kšandy.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Na všechny povídky, fikce i příběhy se vztahují má autorská práva a nebyly sepsány za účelem zisku ani osobního obohacení. Jedná se především o fan nebo originální tvorbu, prosím aby nebyla šířena bez mého vědomí a svolení, jakékoli kopírování a šíření dál, je zakázáno.
Kontakt: Ebika94@seznam.cz