PS: Tak seznamte se s novou kapitolovkou s Názvem Za branamy osusu, a věřím, že ti kteří milujou ocasaté a ušaté busou více než spokojeni
Tak směle do toho za každý názor budu víc než vděčná :::::------)))))
ZA BRANAMY OSUDU
DÍL PRVNÍ; ORION
Byla to noc, stejná jako všechny ostatní a přesto jiná…
Ö dlažební kostky na ústraní stromy prorostlého parku, se ozýval jemný cinkot, jakoby rolniček, lístky stromů hebce ševelily svou píseň a tichou melancholii prostoupenou oním místem. Bylo ticho a tma, svým způsobem samozřejmě. Zemí proplouval nostalgický mír a vše splývalo v naprosté harmonii se svým prostředím, zdánlivě dokonalé, ne však překrásné to ne.
Svým způsobem by se krása dala specifikoval milióny slov, zde bylo tím nejlepším řešením cinkot kapek tišších než ticho samotné, zpěv větru ve vzduchu, vlhká vůně květů bříz a hrůzně a děsivě sklánějících se vrb k zemi, jakoby snad sám vzduch napovídal… zde je mír.
KOLEM CELÉHO PARKU byly rozestavěny menší či větší rybníčky, na nichž vesele skotačili vrabci s kapkami vody, které díky dešti snad pršeli nahoru.
Celé to osvětlovala jemná záře srpku, však né vše bylo takovým jakým se zdálo.
Na jedné z laviček u vyvýšeného kamene trčícího z jednoho rybníčku pod majestátnou vrbou se choulila drobná postava, těžko říct zda to byl člověk, někdo procházející kolem by mohl říct, že to byl duch, ale dokáží mrtvé duše plakat? A pokud ne… jsme snad svědky stvoření osmého divu světa?
Tiše se třásl, tiše si broukal téměř neslyšnou melodii času tik ťak tik ťak zná někdo takovou píseň? Ten chlapec zřejmě ano, s každou slabikou sebou jedno lehoulince ochmýřené ouško trhlo, ocásek klimbal taktéž tik ťak tik ťak…
Vypadal tak křehce, kdo by to byl řekl, kdo by si myslel, že je tohle jedna z mocností světa…
Klidnou noc však narušily kroky, byly ladné, rychlé jako kroky šelmy na lovu. Nocí procházel temný klidný chodec přesto zcela jasně mířící právě k oné postavě chlapce choulícího se v ochraně starodávného stromu.
Vysoká tmavá postava se zastavila u lavičky, na níž chlapec ležel, klidnýma očima si měřil to drobné tělo, jeho však zdánlivě vyděšená a uplakaná tvář neodradila od dalšího počínání.
"Kdo jsi?"¨
Chlapec přestel tikat svými nadbývajícími končetinami a zvědavě pohlédl do nyní přísné tváře.
"Kdo ty?"
Odpověděl překvapivě pevným hlasem.
"Jsem Chodec, chci vidět oprávnění"
Odpověděla postava se stejně nepřípustnou tváří.
"Chci vidět oprávnění"
Zopakoval chlapec a postavil se na nohy, jeho držení těla bylo stejně tak dokonalé, ocásek držel důstojně zahnutý nahoru, ouška byla zato velmi zvídavá, otáčela se neustálé v nepřetržitém rytmu, jakoby zkoumala okolí.
Postava vysokého muže vypadala jakoby se naštvala, ale ochotně vytáhl pergamen zpod svého černého pláště, podávajíc jej o něco drobnější postavě, která na něj letmo pohlédla a pak zpět na neznámého muže.
"Oprávnění!"
Přikázala postava už o něco prudčeji až sebou mladík v podivném hábitu a úzkých složitě zdobených kožených kalhotách trhnul.
Mladík ještě chvíli hleděl, vypadalo to, že uvažuje o tom, co má udělat.
"Potřebuji snad oprávnění, k tomu abych mohl plakat?"
Optal se arogantně, naprosto ignorujíc Chodcovu podruhé zopakovanou otázku.
"Děláš si ze mě blázny?"
Zeptal se teď již značně vykolejený Chodec.
"Měl bych?"
Optal se posměšně.
"Doporučuji vám abyste mi okamžitě ukázal své oprávnění neb budu nucen udělat jistá opatření, aby se naše setkání již neopakovalo"
"Ale no táák nebuď labuť"
Usmál se chlapec, což vypadalo na jeho propadlé a slzami zmáčené tváři opravdu komicky.
"Po čtvrté a naposledy vás žádám o vaše oprávnění a rychle nebo ztratím trpělivost"
Chlapec se ušklíbl a pokrčil rameny.
"Budiž, mám jej v tašce"
S tím se ladně otočil a pohupujíc boky, se vydal zpět k lavičce, od které se během jejich rozhovoru nepatrně vzdálili.
Sehnul se nad černým vakem, ve kterém se začal hrabat zuřivě něco hledaje. Když v tom se ozvalo vypísknutí a následné…
"Mám ji! Mrška jedna ušatá, chtěla mi upláchnout"
Vítězně se zašklebil a vydal se zpátky k značně netrpělivému Chodci.
Natáhl k němu ruku i s daným oprávněním a právě, když se jej chodec chystal převzít, (velice překvapeně si jej prohlížejíc samozřejmě neboť oprávnění v podobě zvířat se již hodně dlouho nevydávalo, což ale neznamenalo, že už neexistují) Myška vyklouzla z chlapcovy dlaně a rozhodla se vydat na zběsilý úprk.
"Pozor utíká!"
Chodec se za ní hned rozeběhl, za to chlapec se jen pomstychtivě ušklíbl a rozhodl se pro rychlé vypaření.
Rozběhl jsem se za tou myší, naprosto ignorujíc všechny mé smysly, napovídající mi abych to nedělal, zrovna když se chystala ona myš skočit do jednoho z temných zákoutí parku, tak jsem po ní v rychlosti skočil já a rychle po ní chňapnul. Otráveně jsem se ušklíbl, když začala myš zuřivě kvičet o pomoc.
Zahleděl jsem se jí do očí a napojil se na její myšlenky nad, kterými jsem se musel chtě nechtě začít pochechtávat.
"Ty jeden odporný koní ksichte okamžitě mě pusť, rozumíš?!"
"Za jakým účelem jste byli propuštěni ven?"
"Jak za jakým účelem ty hlupáku jeden! Ten čubčí syn mě prostě chytil a strčil do kapsy zrovna, když jsem utíkala za svými mladými! A teď mě okamžitě pusť!!!"
Začala neuvěřitelně vřískat, tak jsem ji položil zpět na zem a s vražednými myšlenkami typu - Já ho zabiju, vykastruju, uškrtím! Spratek jeden labilní!… - Jsem se otočil a hned následně v čirém překvapení zarazil, v momentě mi na čele naskočila silně tepající žíla a zmocnil se mě neuvěřitelný vztek, který jsem jen takřka držel pod kontrolou.
Chvíli jsem uvažoval, že se vydám po jeho stopě, než jsem se rozhodl, že tu na něj prostě počkám. Sebiánové si věčinou k místům jako jsou tato, tvoří citové vazby, jistě se sem vrátí, zatímco já si tu na něj počkám.
Tohle si ještě někdo odskáče, takhle nezodpovědně se tu promenádovat a ještě bez prověření a oprávnění.
Vyskočil jsem na jednu ze zídek mezi dvěma panelovými domy a sesul se po zdi na její plechový a mokrý povrch.
Chvíli jsem naslouchal všem zvukům, abych se ujistil, že mě nepronásledoval a hned po tom se bláznivě rozesmál.
Což o to však ale byla noc a tak jsem za to dostal pochvaly víc než dost hlavně v podobě starých bot vylétajících se z oken, kde se před pár okamžiky rožla světla, ale ani to mě nezastavilo no řekněme, že o zábavu jsem měl postaráno alespoň na dalších deset minut, než se mě opět zmocnil smutek.
Schoulil jsem se u chladné, mokré a smradlavé stěny, do klubíčka a až moc dobře si to uvědomujíc, začal opět plakat.
Ano pro Sebiána v mém postavení se to nehodilo, ale já už stejně neměl nic co bych mohl ztratit, všechno mi ten odporný bastard vzal a teď mě ještě bude pronásledovat ten pitomý
Chodec.
Pomalu, ale jistě jsem začal usínat a byl jsem za to i vděčný.
TO BE CONTINUTE...
chi chi chi chichtá se jak blázen už se těším na pokráčko