PS: A jedem dál! XD
3)Díl-Cože?! 2/2
"Prosííím, že si ho vezmeš k sobě, pěkně prosím"
Začala na mě dělat psí oči, což jsem si náramně užíval, vždycky si to strašně užívám, když potřebuje moji pomoc, no jo no vím, že bych neměl, že je to moje mladší sestra, ale já už jsem prostě takový.
"Co za to?"
Vypálil jsem hlavně vytěžit, co nejvíc to jde. Sandra, to je moje setra, se zardila a zazírala na mě skrz štěrbiny očí, které nebezpečně přivřela.
"Ta vážně nikdy nic neuděláš zadarmo, že?"
Na chvíli jsem se, jakoby zamyslel, než jsem rázně přitakal a se škodolibým úsměvem sledoval, co z ní vypadne.
"Myslím, že by mohlo stačit…."
A tak jsme se domlouvali a domlouvali, až jsem se, domluvili a jak!
Potěšeně jsem se zasmál, netušil jsem, že by byla schopná zajít až tak daleko.
OOOOO
Seděl jsem na nemocniční posteli, věděl jsem, že si pro mě každou chvíli někdo přijede, ze začátku jsem trochu šílel, bylo to celé podivné, ten pocit, že nic nevím, že mám v hlavě zmatek, ten podivný pocit, jako bych ani nebyl na stejné vlně, jako všichni ostatní, ve stejné dimenzi.
Vše šlo skrze mě, přezevšechno jakoby to mnou jen procházelo, nezanechávajíc za sebou stop.
Když mi řekli, že je celá moje rodina mrtvá, a že budu muset mít osobní ochranku a lékaře, že mě budou sledovat na každém kroku. Přišlo mi to zcela normální, ale ten pocit, že je něco špatně, že je něco moc špatně.
Šlo to pryč, míjelo mě to, neohlíželo se…
Měl jsem na sobě to samé oblečení, ve kterém mě našli, a čekal jsem, až si pro mou osobu přijdou a odvedou mě odtud někam daleko, někam kde to neznám, někam kde jsem ještě nikdy nebyl, ale údajně to bylo dokonalé místo pro mé uzdravení, tak uvidíme, i když ani jsem nevěděl na sto procent, jestli si vůbec chci vzpomenout.
Doktor říkal, že je dost možné, že se vzpomínky vrátí v několika následujících dnech a pokud ne, tak pak se již nevrátí asi nikdy, ale co MĚ je to jedno.
Říkal jsem jim, že se mi odtud nechce, že chci zůstat tady, alespoň dokud si nevzpomenu, ale podle mého psychoterapeuta, to nebyl dobrý nápad, tak jsem se naštval a pěkně ho seřval.
No co no, tak oni ho platí z mých peněz a on ještě nedělá to, co po něm požaduji?
Pomstychtivě jsem se ušklíbnul, za to zaplatí.
Ozvalo se zaklepání, tak jsem jen s kamenným výrazem zvedl hlavu a zahleděl se právě vstupující sestřičku.
"Pane, už si pro vás přijeli."
"Hmmm"
"Nechcete něco na cestu?"
Ptala se dál laskavě s milým úsměvem na rtech, i když bylo, jasně vidět, že ji moje ignorace dokonale vytáčí.
"Nemáte třeba žízeň?"
"eee"
"A nepotřebujete si ještě odskočit?"
Povzdech.
"eeee"
"V tom případě dovolte, abych vám pomohla do kabátu a doprovodila vás před nemocnicí, kde na vás už čeká vaše limuzína spolu s Panem Jakobem Wänhertem, který na vás po dobu léčení bude dohlížet"
"Grrr"
Pomalu jsem se k ní došoural a nechal si od ní obléknout kabát, který mi i zapnula a následně na to mě vyvedla z místnosti, ve které jsem strávil zhruba měsíc, a směřujíc k východu se potěšeně hihňala na kolemstojící sestřičky, které jí závistivě pozorovaly.
Protočil jsem oči a raději se díval do země.
Na recepci jsem ještě podepsal nějaké papíry a vyšli jsme ven.
Jen koutkem oka jsem se podíval na obrovskou mahagonově černou limuzínu, ale to co mě opravdu zaujalo, byl člověk, který z ní právě vystoupil.
Byl to muž, které jsem sahal nejmíň po bradu, na sobě měl ležérně obléknutou bílou košili a halapala převázanou černou kravatu kolem krku, černé volnější kalhoty s koženým páskem a perfektně naladěné polobotky svědčili o tom, že si na sobě dost zakládá.
Měl po krk dlouhé hnědé vlasy a pronikavé oříškové oči, chvíli jsem na něj doslova zíral jak včela na med, než jsem se z toho oklepal. On se jen pousmál a vytáhl si z kapsičky na košili malý doutníček, elegantním pohybem si jej zapálil a k mému nosu se dostala jemná vůně máty smíchaná s těžkým kouřem, podivná to kombinace.
Připadal mi tak strašně povědomý.
"Pane Aleku, je mi potěšením, že vás poznávám."
Pronesl nadneseným tónem a ušklíbl se, já mezitím dostal tik do pravého oka.
Otočil jsem se na onu sestřičku, která mezi námi nervózně těkala pohledem, jakoby nevěděla, koho si má vybrat a vyprskl jsem na ni, až chudák leknutím nadskočila.
"To mám jako strávit něco přez měsíc v jednom domě s tou ježibabou v županu?!"
"A-ale Pane, t-to je přeci Jakob"
"A?"
"No ten Jake"
"Co?"
"Pře…."
"Děkuji vám mladá dámo, ale myslím, že představit se dokážu sám, koneckonců budeme mít spoustu času na povídání a teď pokud nás omluvíte, nechci aby nám uletělo letadlo."
Nasucho jsem párkrát otevřel a zavřel pusu, jak jsem nevěděl co říct a než jsem se nadál seděl jsem v autě a dost akutně bojoval o kyslík, neboť jsem si tam připadal jak žid na popravě.
Dokonale jsem zatuhl, když jsem si uvědomil, že na mě ten podivný týpek zírá hladovým pohledem.
"Měl byste si vzít své léky, Pane, dnes naposledy."
Nadskočil jsem a praštil se hlavou o strop té zatracené limuzíny, hned na to se ozval sytý smích a v té jediné chvíli mi došlo, že následující měsíc bude hotové peklo na zemi.
Mrknul jsem na doktora, co se tlemil jak měsíček na hnoji a vzal si od něj léky, věděl jsem, že po nich budu spát a byl jsem za to rád, hlavně ať si z téhle hrůzostrašné cesty NIC nepamatuji!
OOOO
Byl jsem příjemně překvapen, když jsem ho viděl poprvé, nebyl ani zdaleka, tak okouzlující jako je dnes a ten otrávený výraz ve tváři…
Dokonalé.
Po menší rozepři jsme si nasedli do auta, i když Alek z toho nevypadal příliš nadšeně, ale to jsem neřešil, měl jsem s ním jisté plány a ty jsem ve velice brzké době hodlal realizovat, i když teď budu mít spoustu práce s knihou mám termín do konce měsíce.
Sledoval jsem ho jak kočka myš a vůbec mi to nevadilo.
Byl jsem si stoprocentně jistý jedinou věcí, teď je už jen a jen v mé moci.
Pousmál jsem se, ne samozřejmě nutit jej do ničeho nemohu a ani nebudu, ale tak samo jako jsem si jistí s tím, že už nemá kam utéct, tak "tak" samo jsem si jistý i tím, že mi velice brzo podlehne.
Což napověděl už ten pohled, který na mě vrhl, když vyšel z nemocnice.
A to ještě netušil jaké překvapení jsme mu s mou MILOVANOU, už jsem říkal jak ji miluju?, sestřičkou přichystali.
Pohlédl jsem z okýnka jen abych zjistil, že už jsme na letišti a podíval se zpátky na Alekovu spící a uvolněnou tvář.
To be copntinute….
áá já chci okamžitě další díl *naštvaně si dupla nožkou do země*
to je prostě dokonalé
