PS: HA!!! Konečně jsem se odhodlala k tomu začít tuto povídku opět psát! Upozorňuji, že ultimátum 4 kapitoly stále platí;) Zároveň připomínám, že záleží jen na vís jestli bude tento blog pokračovat i příští rok, takže prosím o komentíky .-)
Od kladných přez smajlíky, od hvězdiček po krytiky, každý komentíček, vítá tento bloček od Ebiki xD Díky, Díky, Díííííííkýýýýý :-D
3)Díl-Cože?! 1/2
Jakmile jsem dočetl noviny, tak mi Marta donesla snídani, do které jsem se s chutí a hlavou plnou myšlenek vrhnul.
Samozřejmě má mysl chladně kalkulovala, co by se z nastalé situace dalo vytěžit, jako jeden z uznávaných autorů BL románů, by mi jistě věřili, že je dost možné, že toho chlapce znám a pokud si opravdu nic nepamatuje, bylo by to všechno tak strašně snadné.
Dokonce bych ho možná dostal i do postele.
Pravdou je, že od té doby co jsme se setkali, mi stále leží v hlavě, jeho obraz mě tam tlačí jak osina v zadku, nedokážu se toho výjevu zbavit a těch jeho zelenkavých očí, které v tom všudypřítomném bledém sněhu zářily jak dva smaragdy.
Pronásleduje mě ve snech.
Uslyšel jsem bouchnutí dveří, tak mi došlo, že Marta už odešla, ale to jsem se šeredně spletl, když asi o minutu později strčila hlavu do dveří a zaraženě oznámila.
"Přišla, vaše sestra Pane"
V té chvíli jsem vdechnul kousek slaniny a začal se dusit, Marta hned přiběhla a jala se mi na pomoc, dala mi takovou herdu do zad, až jsem málem vyletěl z křesla, ale nakonec to opravdu schytal jen ten kousek slaniny, který mi čirou náhodou uvízl mezi zuby.
S očima plnýma slz, jak se mi dlouho nedostávalo dechu, jsem po Martě mrknul a ona mi pro potvrzení svých slov přikývla.
"Říkala proč?"
"Ne Pane, jen že je to naléhavé"
"Aha, no…"
Povzdechl jsem si, co mám taky dělat jiného než ji přijmout, že?
"Tak ji sem pošli a tu snídani už odnes, jaksi jsem ztratil chuť"
Marta si jen povzdechla a cestou ven vzala i tác s nedojedenou snídaní. Chvilku jsem si pohrával s myšlenkou, že svou sestru pošlu domů s tím, že na ni nemám náladu, a nebo jí hned jak vstoupí do dveří, hodím mou VÝBORNOU snídani na hlavu, s tím ať už mě ráno neobtěžuje.
"Bráško!"
Rozpřáhla ruce s úmyslem mě obejmout, bohužel při pohledu do jejího rozesmátého obličeje jsem dostal šílenou chuť jí ten úsměv smazat. Jak si vůbec dovoluje mít po ránu, tak dobrou náladu a ještě MĚ obtěžovat, když ví, že jsem ráno vždycky\ nevrlej.
"Příště tě pošlu domů a bude mi ukradený, že za mnou letíš přez polovinu státu"
Zahudral jsem.
"Ale, ale stále stejně příjemný?"
Optala se stejně roztaženým úsměvem.
"Samozřejmě, stále stejně blbá?"
Pronesl jsem naoplátku líbezně já.
"Ale nepovídej, že víš, kdo to blbec je?"
"Jistěže vím, jeden stojí přede mnou"
Zachetala se.
"Tak to abys nás seznámil, ne?"
"Jistě, zrcadlo je v koupelně"
Odvětil jsem a pak jsme se oba šíleně rozesmáli, ale potom jsem zvážněl.
"Ale proč si přijela?"
"To se nemůžu ani bez důvodu přijet podívat na svého bratra?"
Pohodlně se rozvalila v křesílku naproti mně a zkoumavě se na mě zahleděla.
Přivřel jsem oči, toje přeci samozřejmé, že něco chce jinak by tady do mě nevypalovala díru, pak se zahleděla do země, jakoby uvažovala, vyděsil jsem se.
"Koberec ne! Ten je Perský!!"
Zase se šíleně rozlechtala až se popadala za břicho, zmiňoval jsem už, že mě z ní začíná bolet hlava?
"O koberec se neboj, o něj dneska nejde"
"Hmm… tak povídej"
"Víš, jde o to, že mě povolali k jedné misi"
"A co já s tím?"
O tom, že pracuje jako lékařka v NASA, jsem věděl, ale absolutně jsem netušil co s tím mám já společného.
"Tvá poslední kniha Ledový žár, byla opravdu úžasná a to jak tam Ric…"
"Nevykrucuj se, už mi lezeš na nervy"
"Dobře, dobře, Jde o to, že jsem slíbila, že se postarám o toho kluka McKlerence, kterému vyvraždili rodinu alespoň do doby, než se uzdraví, jenže jak ti už jistě došlo, ta mise je dost důležitá tudíž ji nemohu odmítnout a toho kluka mají pustit dneska a já musím…"
"Dneska odjet…"
Dokončil jsem za ni, a už jsem tušil, co po mě bude chtít, jen tak "tak" se mi podařilo udržet svou tvář nečitelnou.
Kdybych to přijal hned, tak by si moje sestra jistě myslela, buď že jsem nemocný, nebo že mi hráblo, ale já měl ve skutečnosti jen ohromnou radost…
To be continute…
wow je to nádherný