V Sasukeho jméně

4. srpna 2011 v 0:45 | Ebika |  *****Jednodílné...
Tak po dlouhé době zase něco.

Naruto!!!!

Ano ano po dlouhé době jsem se odhodlala k povídce na Narutta, tak doufám, že se vám bude líbyt všem přeji příjemné počteníčko :-P

Jo a opět na dve části pardon pardon



1.Část

Přítomnost:
Na tuhle chvíli jsem čekal tolik let...
*
Minulost:
Šance přicházejí a odcházejí, stejně tak jako plyne čas a nikdy se nezastaví. Ohněň v našich srdcích pohasíná a barva našich tváří spolu s věkem zesiná, ovšem lesk, lesk našich očí nikdy nezmizí, vzpomínky nikdy nezahynou, naděje je to poslední co zemře a já Sasuke Uchiha jsem se rozhodl, že se vzdám svého rodiného proklení, které tady je a bude ještě tisíce let, že ze sebe nenechám udělat jen bezduchou loutku, která stratí naděje a sny.

Já Sasuke Uchiha tímto přísahám, že ač budou mé činy sebehorší nikdy se nevzdám svého srdce a své naděje, že existují i jiné životy, kde budeme spolu.

Tímto opakuji tvá slova Naruto, protože tohl je tvá cesta ninži tvé nindo "NIKDY SE NEVZDAT SVÉ CTI A VŽDY PLNIT SVÁ SLOVA" Jednou, tě požádám o odpuštění.

Dal jsem své slovo a to teď splním, omlouvám se...

Promiň.

Vím, že mě miluješ, vždyť já tebe taky.

*
Přítomnost:

A Teď je tady konečně to mohu udělat...
*
Minulost:
Pochopil jsem to zatímco v jiném světě zemřeme na jiném místě v jiném čase se opět narodíme a nehledíc na to, že staré vzpomínky vybledly stále jsou tady stále jsou v historii a vepsané v pergamenech a knihách, o kterých my obyčejní smrtelníci nemáme ani ponětí, že vůbec existují.
*
Přítomnost:

Konečně se ti mohu omluvit Sasuke...
*
Ve světle, Přítomnost:
"Naruto jsi si tím jistý? S tím, že si se stal andělem si stratil svou lidskou schránku už si na tebe nevzpomene, nezáleží na tom, že se znova narodil, zapoměl rozumíš?
Ale ty si stále tady a ne jen pro něj, nedělej to! Anděl se smutným srdcem je horčí než démon. Pokud teď odejdeš, je ti dofám jasné, že se už nikdy nevrátíš, nebudeš patřit ani k nám ani k lidem, nemůžete být spolu tak tomu bylo dáno v milosti a je stále"

"Michaeli jsem rád , že se staráš, ale Sasukeho miluji a slíbyl jsem mu, že se mu omluvím, možná že si říkáš archanděl, ale nepochopil jsi to nejdůležitější"

Rozkřikl se blonďáček oděn do záře místo roucha a hleděl na pozvednuté obočí svého druha a pobočníka po mnoho let.

"Miluji ho! A to mi stačí! A navíc jak sám říkáváš, každý si zaslouží druhé šance a já věřím. Věřím! Žeto tentokrát dokážeme my oba!"

"Jsi tedy rozhodnutý?"

Ozval se tentokrát jiný melodický a jemný hlas a Naruto pohlédl do tváře Archanděla Gabriela (Hele fakt, že to má být pán pekel prosím ignorujte, i když to záleží na náboženství ne? No nwm no... xD)

"Stoprocentně, nikdy jsem si nebyl jistější!"

S mírným úsměvem pohlédl do Michaelovy zmučené tváře a pokývl hlavou, Michael jen rezignovaně svěsil ramena.

"Dobře tedy běž a nezapomeň, jsme s tebou, tohle je jiný svět než ten který znáš"

Jen co to dopověděl Naruta obeztřelo oslepující světlo.
*
Přítomnost:
Pomalu jsem otevíral oči a začal si uvědomovat hned několik věcí, dýchám...
Což je podle mě víc než jen dobré, je to znamení, že mám srdce, které mi bije a zuřivě tluče do prsou.
Slzí mi oči a vidím rozostřeně, všechno mě bolí a na jazyku cítím příchuť krve. V duchu jsem jásal a skákal radostí. ŽIJU !!! JÁ ŽÍÍÍJŮŮŮ!!! Chtěl jsem na všechny křičet, že, že žiju.
Oslepovala mě bledá záře a všude kolem hluk nebyl jsem zvyklý, na takový rámus.
"Naruto! Naruto slyšíš mě! Miláčku no tak Naruto vzbuď se!"
Někdo mě proplesknul po tváři a jen tak tak se mi na tu osobu podařilo zaměřit svůj skelný pohled.
Překvapením jsem rozevřel doširoka vyděšené oči.
"Mami?"
Zachrčel jsem jak se mi nedostávalo z mi neznámého důvodu dechu.
Rudovlasá žena oděná ve společenském sáčku a sukni se na mě zeširoka usmála a pokývla hlavou, ovšem pohled jejích starostlivých očí zakrýt nedokázala, hned na to k ní přiběhl vysoký blonďák a taky si ke mě přikleknul, něco mi říkal,a le to už jsem moc nevnímal.
Cítil jsem, že mě někdo zvedá opatrně do vzduchu a se stejnou opatrností nakládá na nosítka, všude se to blýskalo modrorudě a šíleně mi houkalo v uších, nebo co to bylo?
Mírně jsem natočil hlavu a dech se mi zadrhl v hrdle, někdo začal něco křičet a na obličej mi dali kyslíkovou masku, něco říkali, ale já to nevnímal jen jsem hleděl na toho černovlasého kluka, který mluvil s policií a který do mě zabodl svůj uhlově černý pohled.
Nedostávalo se mi dechu, Srdce mi zuřivě mlátilo do všech stran, cítil jsem pocit povznesenosti, jakoby seděl na mráčku a létal tam a zpátky do předu a do zadu, přesně tam kam se mi zachce, když svůj pohled stočil zpátky na toho policistu a promluvil jakoby mě ovanul jeho dech a šeptal jemná slovíčka do mého ucha stejně tak jako tomu bylo té noci dávno tomu co zemřel.
Pár dní před jeho popravou pár dní před tím, kdy mě donutil k tomu jej zabít, pár dní před tím, kdy jsem ještě ani neměl zdání o tom jak moc silná touha po pomstě jej zžírá. Vždy uměl dokonale ovládat své pocity a té noci tomu nebylo jinak, ale nevěřil jsem tomu , že by mi lhal věděl jsem, že mluví pravdu věděl jsem to, cítil jsem to.
Ještě chvíli jsem ho sledoval než mě pohltila něžná nicota Morfeovi náruče, kterou jsem si už téměř nepamatoval.
Je- to, celkem příjemné.
*
Když jsem otevíral oči bylo mi podivně mdle, svět se se mnou točil, hlavou se mi míhaly obrazy, o kterých jsem neměl ani zdání, tři tváře se křížily a všechny na mě mluvily najednou. Všechny křičely. Proč?!
Proč tak křičíte, když mě tak šíleně bolí hlava.
Strácím pocit gravitace a postel na, které ležím se mi strácí v mlhavých obláčcích kouře, které mě jakoby dusily.
Jen matně jsem si uvědomoval, že jsem tiše zašeptal "Prosím, ticho"
Jen matně jsem vnímal přítomnost všech a tři nadšené výkřiky a následný vpád setřičky a doktora pár chvil na to.
Dotýkal se mě pocit, pocit volnosti, který jsem znal až příliš dobře, ale nechtěl jsem, ještě ne, teprv jsem přišel nemohu jít zpátky a potom jsem usnul, znovu jsem usnul. Naposledy jsem jen zaslechl táhlý pípavý zvuk.
*
Probudil jsem se příštího dne, když okeními tabulkami prosvítaly líbezné paprsky slunce, hladíc mou tvář, stejně měkce a hladce jakoby se mě dotýkal, anděl.
Co já vím třeba tam skutečně byl, jen jako smrtelník, jsem jej neviděl, říkali přeci, že se mnou zůstanou ať už se stane cokoliv.
"Thcunade-san?"
Přišel jsem stejně jak tenkrát do kanceláře bez zaklepání, když jsem byl požádán, abych se tam dostavil, dostal jsem jednu tajnou misi, nikdo opakuji nikdo se o ní nesměl dozvědět, za jedinou noc jsem měl najít celosvětově hledaného nindžu s ebenově černými vlasy a onyxovýma očima.
Strnule jsem na ni zíral, ale věděl jsem, že nemohu odmítnout ne, ne teď když už svou misi znám.
Té noci jsem prošel nepozorovaně branami Kohohy a se zlomeným srdce a slzamy na tvářích vyplnil úkol , který mi byl uložen.
Padl jsem na kolena vedle bezvládně ležící postavy a poprvé od mých šesti let brečel jako malý kluk, kterému máma s tátou nechtěli koupit zmrzlinu, na kterou měl tak strašně velkou chuť.
Položil jsem si jeho hlavu do klína...
"Promiň... Sasuke, promiň... miluji tě, miluji"
Kdyby tomu bylo dáno hned toho dne bych se zabil, ale bylo tady příliš slibů.
"Jednou se setkáme a všechno bude jinak"

S jedinou prolitou slzou jsem pomalu zamžoural do světla a pohlédl do třech nejistých výrazů.
"Jsem v nebi"
Bylo to první co jsem řekl, když jsem nad sebou spatřil vznášet tři obličeje lidí, které jsem na celém světě ze všeho nejvíc miloval.
"Naruto jsi v pořádku?"
Zeptal se mě nejistě mů...
"Tati?"
Hleděl na mě tak nějak podivně zaraženě, ale probral se, rychle mě chytil za ruku.
"Ano jsem tady, je ti špatně, počkej zavolám doktora."
Zmáčknul tlačítko dřív než jsem to stihl zamítnout a potom se spustila další lavina pokřiků.
Jen jeden člověk v místnosti mlčel a mlčenlivě si mě prohlížel.
"Sasuke?"
Překvapeně zvedl hlavu.
"No to mě podrž, ty si pamatuješ moje jméno? Byl jsi tak na mol, že se tomu divím, bohužel Temari mě pověřila úkolem odvést tě domů a kdyby ses mi nesral do řízení nemuseli jsme se nabourat!"
Na to mě hned naši začali bránit a všechno začalo na novo.
"To, že-jsem udělal?"¨
Nabourali jsem a to kvůli mě, mrzí mě to Sasuke nechtěl jsem ti ublížit už nikdy jsem nechtěl, nikdy.
"A jsi v pořádku?"
POdíval se na vysloveně tím svým pohledem ala si blbec Naruto, ale přikývl.
"Téměř nic se mi nestalo já byl narozdíl od tebe připoutaný a když jsme najeli do toho stromu , tak jsem neproletěl předním sklem"
Do pokoje vtrhl doktor a začal mě prohlížet a na všechno se vyptávat, když zjistil, že cítím nohy i ruce vyditelně se mu ulevilo.
"Víte, jak se jmenujete?"
"Uzumaki Narut..."
"Chtěl si říct Namikaze, že jo!"
Skočila mi do řeči máma zatímco otec jen zamyšleně hleděl.
"Jasně!"
Vyskočil jsem jako čertík z krabičky, kdo má do háje vědět, jak se v tomhle životě jmenuji?
"Víte kolik je vám let?"
"No ehm..."
Když jsem ve svém životě umřel bylo mi dvacet, takže tam zas tak velká odchylka být nemůže.
"Tipl bych si tak dvacet?"
Doktor na mě zamžoural očkami a s pozvednutým obočím eliminoval situaci, než z něj vypadlo.
"Asi?"
Když se mu nedostalo jiné odpovědi, než pokrčení ramen, povzdechl si a svěsil ramena.
"Pamatujete si jak se jmenují vaši rodiče?"
"Jistě , že ano! Minato Namykaze a Uzumaki Kushina"
Hleděli na mě jak telata na hnoji, proč?
"Myslím, že váš syn má amnézii a trpí utkvělou představou, že je někdo jiný"
Ehm, eh co? Teď jsem si vážně připadal jako usorotonkachi.
"Jmenuji se Naruto ne?"
"Naruto je jenom tvoje webová přezdívka, no podle toho seriálu, o kterém si včera tak básnil"
Co?
Mám pocvit, že bych sípěl, kdybych to vyslovil nahlas, ale myslím, že ostatní si můj pohled vyložili zcela přesně.
"Ve skutečnsti se jmenujete Yuki Hiroki podle tvé matky Sáry Hiroki za svobodna, no a já jsem Chikako Namykaze, ten kluk se kterým jsi jel v autě je Sasuke Uchiha"
No jak co?! No vlastně ano, to je pochopitelné je jiná doba a jediné co se udrželo je příjmení otců no dá se říci, že Uchihové byli vždycky ujetý na kreténská jména.
"Oh, eh aha no..."
Nedokázal jsem vyžbleptnout jedinou souvislou větu, kterou bych mohl nějak odůvodnit to všechno, když v tom jsem se zaraženě zasekl a juknul na toho někňubu co se mi poškleboval.
"Problém Sasuke?"

Optal jsem se podrážděně, ale on se na mě jen zadíval opět naprosto nečitelným pohledem a s nosem skoro na stropě prohlásil.
"Ale kdepak ty idiote, jen jsem se trochu podivil, že ti ta ráda do hlavy nepřinesla aspoň trochu rozumu, ale to bych očekával příliž což?"
Chvíli jsem koulel očima, než jsem se pousmál a pokrčil rameny.

"No samozřejmě, ale to bych po tobě chtěl naoplátku já příliž, kdybych si myslel, že hlupák jako ty pozná pravý intelekt"
Překvapeně rozevřel doširoka oči a hned na to mě propálil pěkně vražedným pohledem.
"No to bys opravdu chtěl, ale jak si s oklikou řekl, pro blbého každý blbý"
"Dost ubohá poznámka na Uchihu ne?"
"Jak ty mužeš vědět co je pro Uchihy ubohé"
Pozvedl jsem obočí a s radostí odpověděl...
"No to opravdu nemohu, koneckonců jsem blbý ne?"
...naprosto samolibě.
Hřála mě pozornost, kterou mi dával, i když zrovna v tak nepatříčné situaci.
Ale on se jen uchechtl a...
"No aspoň že to pžiznáš, jsem nucen přičíst ti bod k dobru Naruto"
Pronesl spomaleně jakoby se bál, že to nepochopim.
Ale to už do toho zasáhla sestřička.
"A všichni ven pacient musí být v klidu, s trochou štěstí jej doktor pustí zítra domů"
Máma s tátou se se mnou s rychlým kouknutím na hodinky rozloučili s tím, že zítra příjdou zase a jako poslední odcházel Sasuke. Ve dveřích pootočil hlavou a zamumlal.
"Sbohem Naruto"
Zadrhl jsem se v polovině pohybu, zrovna když jsem se natahoval po peřině a zazíral do již prázdných dveří.
Znělo to tak, tak... Tak jakoby se loučil, tak jako před třemisty lety, tak... rozhodně.
Srdce mi začalo tlouci jako splašené, vnitřnosti se mi začaly kroutit jako had, nějaký stroj začal strašně hlasitě a rychle pípat, všechno ve mně řvalo a rvalo všechno na kusy, NE! NÉÉÉÉÉÉ.....
Vnitřní hlásek vyzníval do stracena, několik párů rukou mi zabraňovaly v tom vstanout tlačili mě zpět do postele, ale já nechtěl, já musel, JÁ MUSEL jít za ním. Nemůžu jej teď znovu stratit.
Zatemňovalo se mi před očima, všude kolem blikaly červená, žlutá, modrá a zelená světýlka. Začal jsem sebou ještě více trhat, nechtěl jsem se poddat spánku, ale ten to nezajímalo.
Bezostyšně mi ukradl mou mysl odnášejíc ji do neznáma, stejně tak tělo bezduše a klidně dopadlo zpět do měkých tkanin.
Druhý den mě propustili, ovšem pokud někdo čekal, že z toho budu nějak obvzlášť nadšen pak se mýlil.

Máma s tátou, mě dovezli autem domů a celou dobu se mě snažili rozptilovat všemožnými žertíky a blbinami hl. V případě otce, ale já na nic z toho neměl náladu celou dobu jsem se vyptával akorát na své přátele "Jak se kdo jmenuje? A kde bydlí? A kolik jim je let?" Měl jsem nekonečno otázek, ale Sasukeho jmíno nebylo v jediné odpovědi.
O pár dní později mě začali zžírat pochybnosti.
Neměl jsem poslechnout Michaela? Neměl jsem jen zahodit tu svou hloupou vytrvalost a nadutost, neměl jsem náhodou zapomenout na to, že nějaký Sasuke kdy vůbec existoval? Nebylo by to pro mě lepší? Pro nás oba?... Pounout se vpřed, dělat jen svou práci, chránit a milovat všechno, všechny?
Zatřepal jsem hlavou a hodil sebou zády na postel, rozhlédl jsem se po svém pokoji. Nevypadal špatně, no rozhodně to bylo o dost lepší, než to v čem jem bydlel ve svém životě.
Na stropě byl nalepený obrovský plagát s nápisem The Gazzete a ostatní stěny byly polepeny různými obrázky kytar, vymalováno bylo černou barvou, která stejně nebyla moc vidět přez všechny ty obrázky, v rohu stála opřená kytara, a kterou jsem ani zdaleka netušil jak se hraje a všude po podlaze a zemi byly rozházeny různé noty, na psacím stole pod oknem ležel černý notebook a po stranách byly postaveny dva obrovské repráky, jedna vestavěná skříň s naprosto pomuchlanýma a nepoužitelnýma hadrama a v rohu na plovoučce pohozený adidas batoh se školními věcmi.
Naprosto jsem nechápal jak tady může někdo žít a ještě pomalej mi docházelo, že to já tady teď budu žít.
Pomalu jsem se zvedl a došel až ke stolu, kde jsem otevřel několik šuplíků, které jsem jen tak ledabyle prohrábl a zase je zavřel, až obsah toho posedního mě poněkud zaujal, byl tam jeden diář a pravděpodobně deník.
Na diář jsem se podíval se smíšenými pocity a nakonec jej vytáhl, když jsem ho otevřel obočí mi vyletělo skoro do vlasů jak jsem zazíral, bylo to plné samých jmen kontaktů a telefoních čísel, mysel jsem, že mi ty oči opravdu vypadnou, jak jsem nechápal kde jsem vzal tolik kontaktů na tolik dívek... zahleděl jsem se na pár prvních jmen...
Sakura Haruno 777 514 910 u kina na rohu 5 a street
Temari 900 876 145 obchodní centrum
Hinata, Neji, Serena, Kiba, Gara, Kankurou....
Jak jsem otáčel stránky, jmen a kontaktů příbývalo a přibývalo až jsem narazil na poslední stranu, na ní bylo napsané jediné jméno Sasu zbytek chyběl a byl důkladně začmáraný telefoní číslo a adresa chyběli úplně jakoby ten kdo to psal nevěděl zda si to zaznamenat nebo ne...
Ze zamyšlení mě vytrhlo zaklepání. Zvedl jsem hlavu a zavolal.
"Jo?"
Do tveří nakoukl vysmátý otec a živelně prohlásil.
"Vem si věci, dneska tě do té školy hodím, ale zítra už půjdeš sám"
Chvíli jsem naprosto nechápal, alre oklepal jsem se docela rychle.
"J-Jasně"
Diář jsem dodil zpátky do šuplíku a na deník jen letmo pohlédl, však času mám dost. Vyskočil jsem na nohy vzal bágl a pelášil za otcem jak vocásek.
Nasedli jsme do modrého Messerati, a když jsme pomalu vyjížděli, tak jsem se jen letmo zadíval na dům, ve kterém jsem teď bydlel, byl celkem velký a třípatrový, pro mě, kdybych bydlel sám tak naprosto nepraktický ovšem pro osmičlenou rodinu by byl ideální, to je taky právda, podíval jsem se před sebe.
"To jsou, ale idioti"
Zabrblal jsem nahlas abych ukázal jak strašnou nechuť cítím k těm blbý kreténům co se na naše auto nalepili jak zezadu, tak ze předu na délku tří palců, takže musel otec dávat sakra pozor aby vůbec vyjel.
Táta se na mě zamračil, ale nic neřekl, konečně se mu podařilo vyjet. Pomalu jsme projížděli ulicemi a já okukoval co jsem mohl. Moc dobře jsem si byl vědomý toho, jak po mě otec sem tam pokukuje nakonec se kidně zeptal.
"Vzpomínáš si na něco?"
"Hmmm...ne"
Zamumlal jsem na půl úst a dál nehnutě zíral na okolní domy.
Auto nakonec tiše zastavilo a otec mi ještě stihl ukázat školu, než jsem vystopil a vydal se jejím směrem.
Byl jsem imformován o tom, že studuji uměleckou střední a chodím do UM4 a letos bych měl skládat maturitu, tak to je úžasné řekl jsem na to jen, protože jsem neměl ani tucha z čeho tu maturitu budu skládat, když jsem v životě do tomuhle podobného zařízení nechodil.
Vstoupil jsem dovnitř a kradmých pohledů, některých si absolutně nevšímal, zrovna jsem se rozešel směrem do třídy, když mi něco nebo spíš někdo skočilo zezadu po krku a nechtělo se mě to pustit.
"Něco mi dlužíš Yu-ki"
Zavrčel mi do ucha temný hlas, jen jsem se zajíknul a pomyslel si, že s tímhle jsem se zřejmě moc nepřátelil protože mi říkal mým pravými jménem a ne Naruto jako všichni ostatní.
"Netuším o čem to mluvíž a už vůbec ne kdo jsi, ale jedno ti garantuji, jestli mě okamžitě nepustíš šlehnu ti takovou, že spadneš na zadek a zůstaneš na mě zírat s otevřenou pusou a vyjeveným výrazem"
Zavrčel jsem nakonec nebezpečně já a ten někdo odemě odskočil jakoby se popálil.
"Klídek kámo, to byl jen vtip"
Bránil se nějaký kluk byl celkem dost podobný něomu koho jsem znal kdysi, mával před sebou rukama a jeho hnědé vlasy mu létali na všechny strany, potom když viděl, že na něj jenom zírám, tak se nervozně podrbal na zátylku a zakřenil se.
" Páni kámo, kde jsi byl tak dlouho, skoro dva..."
Zarazil se, když zazvonil a se šklebem hodným Sasukeho se zdekoval s prostým
"Pak vole, zatim"
Jen jsem zakroutil hlavou a vydal se hledat svou třídu, ale ať jsem se snažil jak jsem chtěl zdejší písmo mi nebylo ani trochu povědomé nakonec jsem zaklepal na jedny dveře a šouravě vstoupil, když v tom mě málem trefil šlak.
Zíral a valil jsem oči na na, to to to... Polkl jsem, když se na mě podíval a nebezpečně přivřel oči.
"Yuki Hiroki Namykaze, doufám, že máte pádné vysvětlený vaší dvouměsíční absence"
Nebezpečně se zašklebil.
"Kakashi-sensei"
Založil si ruce a nevině se mě zeptal tónem, který neznačil nic dobrého.
"Tak mi si tykáme?"
Když jsem neodpověděl, tak si jen poraženecky odfoukl.
"Yuki, Yuki nevím co s vámi, neměl jsem na výběr již jsem navrhl vaše vyloučení, počítám, že to bude dnes schváleno a vzhledem k tomu, že jste již plnoletý, i když to není poznat vaši vážení páni rodiče o tom nebyly imformováni, zbalte si věci a běžte, kryl jsem vás už dost dlouho"
Zaklapl jsem na prázdno ústa a strojeně se otočil,dveřmi, které jsem pomalu nechápavě zavíral, proletěla papírová koule, zahlédl jsem už jen nesouhlasný Kakashiho pohled a zavřel.
Kuličku jsem pomalu zvedl a rozložil vzkaz na něm jsem luštil poměrně dlouho, ale stejně k ničemu, kolem někdo procházel, zvedl jsem pohled a zavolal.
"Hey ty!"
Daná odoba se otočila a ztuhla na místě, viděl jsem jen jak mu poskočil ohryzek a slyšel jak hlasitě polknul.
"Budeš tak laskavý a přečteš mi ten vzkaz?"
Zamával sem na něj papírkem, on se jen rozhlédl jakoby hledal únikovou cestu, ale nakonec se váhavě a trhaně přišoural a s jasným strachem vykoktal.
"P-Poč-čkej d d do p přestav přestávky S-Sakura"
Vzal jsem si od něj kousek papírku a tázavě se zahleděl na jeho rychle mizící záda, jak se dal na zběsilý úprk.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama