6. července 2011 v 2:06 | Ebika § Misuki
|
PS: Pro luls23
PS2: Tak snad se vám to bude líbyt povídku, jsem se rozhodla ukončit, neboť Misuki, z problémů nedostatku času zrušila spoluautorství a v tomto dílu, je ještě část, kterou ještě napsala ona, zprvu jsem si myslela, že bych mohla v povídce pokračovat sama, ale potom mi došlo, že by to bylo vůči spoluautorce dost nespravedlivé.
PS3: Pokud by byl opravdu velký zájem mohla bych připsat menší epilog v podobě yaoi a menšího náhledu budoucnosti, ale to by musel být vážně zájem.
Tak všem přeji příjemné počteníčko a doufám v komentíky, i když je to poslední díl, zatím pp JENOM VAŠE Ebi
Chlad noci 8
Rychle jsem zamířil k taxíku, které na mě čekalo před vchodem a popsal mu cestu, chvíli na mě koukal jako na vola, ale nakonec jen s pokrčením ramen vyjel.
Sledoval jsem krajinu z okénka a stejně tak jako ubíhající domy mi v hlavě utíkaly myšlenky, zabývající se vším co se stalo, všechno to od té chvíle , kdy jsem jej uviděl na tom náledí, byl tak neviný tak čistý…tak, dětinský.
Chtěl bych vrátit čas napravit, všechno co jsem mu udělal, chtěl bych abych tenkrát věděl, že se to stane a na nějaké hloupé prášky se vykašlat.
Poraženecky jsem si povzdechnul a sklonil hlavu vzpomínka létala za vzpomínkou až k Denisovi.
Nenáviděl jsem se za to, jak jsem mohl, vždy´t jsem Alexe málem…podvedl.
Měl jsem pocit, že se dusím vlastní sebelítostí.
Alexi promiň.
V duchu jsem se mu onlouval snad tisíckrát, ale nebylo mi to nic platné stejně mě neslyšel, teď už zbývalo doufat, že se to nedozví…nikdy, nedozví.
Miluji tě počkej na mě prosím …
"Alexi"
Tiše jsem zašeptal a nevšiml si dvou očí sledujících mě ve zpětném zrcátku.
Alex:
Vyděšeně jsem mlátil rukama a snažil se jej ze sebe zhodit, ale nebylo to nic platné, z očí se mi vydraly obrovské slzy a on se hlasitě rozesmál.
Strhal ze mě oblečení a hrubými dotek mě začal hladit po celém těle , podařilo se mi uvolnit jednu ruku, kterou jsem mu okamžitě zabořil do tváře a nechty zaryl do kůže.
Hned se ode mě odtrh a rozzuřeně zavrčel šáhl si rukou na obličej a se zhrozením hleděl na vlastní krev na prstech.
Hodil po mě takovým šíleným pohledem až jsem se musel přikrčit, zpoza pasu vytáhl žalízka a přípoutal mi ruce k pelesti postele , strhl ze mě to poslední co jsem měl v podobě minikraťásků a prohlížel si mě s oplzlým úsměvem na rtech.
Totálně vykolejeně jsem se snažil kopat nohama jak to jen jde…ne, ne kvůli sobě, kvůli toho, že jsem tady s úplně cizím a k tomu úchylným chlápkem co mě chce přefiknout, ale kvůli Chrisovi nedokázal bych se mu po tomhletom podívat do očí.
Z očí mi tekly slzy a hlasitě jsem vzlykal, volal jsem o pomoc a bylo mi jedno jak poníženě jsem při tom vypadal.
Třeba, třeba mě Chris slyší a příjde mě vysvobodit.
Kdybych nebyl v téhle situaci hořce bych se zasmál, jak optimistické, ale nerealistycké, Chris mi nemůže pomoci, neví kde jsem, neví o mě nic, nic…
Hrubé doteky zvyšovaly na intenzivitě, už to nebylo jen odporné a nepříjemné, už to bylo i bolestivé, vrhnul se mi na ústa, které začal hladově, plenit.
Kousnul jsem jej pohotově do jazyka a na to mi přiletělo takové dělo, že jsem měl pocit, že mi tvář ošlehnul proud ohně.
Chris:
Byl to tak příšerný pocit, stále jsem sledoval krajinu za okénkem než jsem ucítil štiplavý zápach.
Rozhlédl jsem se odkud to jde, ale pravděpodobně to bylo z topení, které jelo na plné obrátky, bylo mi ztoho na zvracení.
Překryl jsem si cípem trika ústa a nos a poprosil taxíkáře aby to vypnul.
Jakmile se tak po přikývnutí stalo, zahlédl jsem obrovské…smetiště?
No aspoň už vím odkud jde ten pach.
Vzpoměl jsem si na Denisova slova a věděl, že jsem již blízko…
Alex:
"Jsi jen obyčejná děvka! Obyčejná špinavá děvka!"
Sykal mi tvrdě do ucha a přitom mě držel za vlasy. Vzlyknul jsem. Já tu přece nejsem dobrovolně!
"Já...nejsem žádná děvka.."
Zasyčím bojovně a dívám se mu do očí. Hrubě se zasmál a díval se mi do zaslzených očí. Nic víc neřekl a obkročmo se na
mě posadil. Vyjeknul jsem. Měl jsem pocit, že s něj snad prasknu. Ztěžkla jsem vydechl. Byl opravdu hodně těžký. Naklonil se mi nad obličej a já nad svým tělem ucítil ještě větší tíhu.
"Bože..."
Vydechl jsem. Opravdu jsem se bál aby mi pár kostí nezlámal. Nemeškal a pusu mi zaplnil tím jeho odporným slizkým jazykem. Jen jsem nechutně přivřel oči. Nemohl jsem nic víc. Nechtěl jsem aby to bylo ještě horší než je to teď.
Chris:
Za chvíli jsme zastavili před budovou. Zřejmě to stoprocentně byla TA budova, do které jsem se potřeboval dostat. Podal jsem mu pár peněz a upaloval ke vchodu. Přivřel jsem oči. Ještě chvíli. A budu mít svého Alexe zpátky.
Pomalu jsem došel k černorůžovým dveřím a díval se na ně. Musel jsem najít odvahu vejít tam. Do toho domu kde trpí...moje jediná radost ze života. Zhluboka jsem se nadechl a otevřel dveře. Ovanul mě jakýsi pach něčeho neurčitého. Něčeho špinavého. Pořádně jsem se díval okolo a vnímal tu odpornou hudbu co jim tam hrála. Udělal jsem krok vpřed a už mě nic nezastavilo.
Došel jsem k baru a nechal si zavolat vedoucího tohohle...nevěstince. Po chvíli ke mě přišel chlápek. Mohl mít snad 50 let.
"Co si přejete?" zeptal se mě typickým ruským přízvukem. Zašklebil jsem se.
"Máte tady..nějakého Alexe?" houknul jsem mu do ucha. Šel jsem na to obkročmo. Odporně se zasmál a sjel mě pohledem.
"Ale bude to něco stát." řekl mi částku a já jen nechápavě poulel očima. Přikývnul jsem a dal jsem mu je.
"Budeš muset 30 minut počkat mladej. Někoho teď má.." řekl mi ještě číslo pokoje a odešel. Nemeškal jsem a hned se odebral do pokoje s číslem 13. Nemusel jsem hledat dlouho. První patro hned druhé dveře. Zaklepal jsem a ozval se vzlyk.
"Mám ještě půl hodiny!" sykl ten někdo. Srdceryvně jsem si oddechnul a dveře jednoduše vyrazil. To co jsem viděl mě donutilo zastavit se a ani se nehnout. Alex ležel přivázaný u postele a nad ním se skláněla ta holohlavá svině.
"Panebože.." šeptnul jsem.
"Jaký bože?! Vypadni nebo zažiješ něco cos ještě nezažil chlapečku!" to už jsem nemohl vystát. Čapl jsem ho za krk a stáhl na zem. Měl jsem v sobě nehorázný vztek a tak jsem ho začal mlátit. Bylo mi všechno jedno. V hlavě mi pouze blikalo jméno ALEX. Neznal jsem se a bušil do toho chlápka jak by smet. Za chvíli pode mnou bezmocně ležel a já se odebral k Alexovi.
"Lásko...lásko.." špitl jsem a hladil ho po tváři. Uhnul mi. Nevnímal jsem to a začal hledat klíček od želízek. To se mi po chvíli povedlo. Sundal jsem mu želízka. Jeho ruce volně padly na polštář a on brečel. Objal jsem jej.
"Alexi.." špitl jsem ale nic. Neodpovídal. Vzal jsem do ruky mobil a zavolal policii. Přesně jsem jim nahlásil adresu a už jen čekal co se bude dít.
Posadil jsem se k Alexovi na postel a něžně jej hladil po vláscích.
"Alexi neboj už to je dobré jsem tu s tebou"
Naklonil jsem se nad něj a šeptal mu do ucha, ale bolest v jeho nádherných očích ani příval slz, jsem tím nezastavil, bylo to moc málo na to co si tady zažil.
Vzal jsem ho pomalu do náruče a i s ním na rukou se zvedl.
Bylo to jakobych držel právě narozené štěně co se nemůže postavit na nohy, tiše plakal a tiskl se ke mně a já nemohl ni dělat byl to tak odporný pocit bezmocnosti.
Sešel jsem až dolů a mířil si to k východu, když v tom mě zarazil v chůzi ten odporně slizký hlas.
"Hej!Nesmíš je odsud odvádět, zaplatit si je můžeš, ale jenom tady v pokoji nic venku!Jasný!?"
Křičel za mnou, ale já se znovu rozešel pryč každou chvílí by tu měla být policie a mám takový nezdárný pocit, že otočit se na toho chlápka by pro něj znamenalo jistou smrt.
Nejraději bych je tady ty zmetky nakopal všechny a …
…Zakroutil jsem hlavou, abych z ní vyhnal tyhle myšlenky.
Alex:
Nemohl jsem to zastavit , byl jsem tak šťastný, že pro mě Chris přišel dřív, než se něco stalo, chtěl jsem mu to říct ty dvě slova, ale najednou jsem už nemohl jakoby se tím co se tady a teď stalo něco změnilo, něco dost podstatného tohle si budu pamatovat až do konce života.
Bezmyšlenkovitě jsem se na Chrise tisknul, chtěl jsem jej cítit co nejblíž u sebe chtěl jsem , potřeboval jsem nutně vědět, že je tady se mnou.
Že mě už jen tak neopustí.
Chtěl bych na to zapomenout, ale dá se to vůbec?
Můžu zapomenout na něco takového?
Najednou se z venku ozvaly, stále se přibližující houkačky, jedna za druhou se překřikovaly a oznamovaly tak příjezd policie i s posilou.
"Alexi, vidíš? Už to bude v pořádku nikdy už nedovolím aby ti něco udělali, slibuji…věříš mi?"
Zmateně jsem se na Chrise podíval, ale nebyl jsem schopný odpovědět, myšlenka na to jak se mě ten chlápek ještě před chvílí snažil znásilnit, ty vzpomínky tady vždycky budou…
Snad jednou vyblednou.
Ještě víc jsem se k němu přitiskl, najednou, tak moc jsem po něm toužil...
...abych si připoměl, že, že to nemusí bolet, že mi nikdo neublíží, protože... protože já mám Chrise a ten mi NIKDY neublíží.
Zavedli nás na policejní stanici, kde mě o tom nutili mluvit a potom, všechno mi splývalo, pamatuji si jen, že jsem neměl strach už ne, byl totiž se mnou.
Můj Chris.
Chris:
S úsměvem, ale i starostí jsem jej uložil do peřin a sklonil jsem se nad ním, políbyl jsem jej stroze na tvář a chtěl jsem se o otočit a jít něco udělat k večeři hodně zhubl.
Je to vůbec možné aby zhubl ještě víc?
Uchechtl jsem se však já si to svoje koťátko už vykrmím, když v tom mě něco čaplo po ruce, překvapeně jsem se otočil.
"Alexi? …. Lásko, spinkej ještě já zatím zajdu udělat nějakou dobrůtku, která ti určitě vrátí úsměv na tvář"
Spikleneky jsem na něj mrknul, ale on mě stejně nepustil, zahleděl se mi do očí.
Najednou jakobych viděl, to co on.
"Jediné co dokáže vrátit úsměv na mou tvář si ty Chrisi a ty to víš"
Odpověděl mi zcela vážně až mě to zaskočilo, naprosto zmrazen jsem na něj zíral, neschopen slova na tohle u něj nejsem zvyklý.
Ze stavu nouze, kdy mi začali vařit mozkové závity ně vytrhlo až prudké trhnutí a zvonivý smích.
Chtěl jsem se zvednout a zcela přísně jej plísnit, že by se mě šetřit, ale to se mi do zorného pole dostal ten jeho rošťácký pohled.
Sklonil se, líbnul mě na tvář a ze mě to najednou vyletělo.
"Chci tě!"
Zarazil se, ale potom se znova rozesmál.
"Taky tě miluju"
Hraně jsem vykulil oči.
"tak to abych se někde schoval! Jesli je totiž tvoe představa lásky být uvázaný k post..."
Umlčel mě polibkem, do kterého jsem se s cutí zapojil.
Myslím, že ať už se stane cokoli, my dva zůstaneme spolu.
The end
a čo je z jeho z bratom ? :/ JOj .. ale pekna to skončilo ;)