Chaoz

6. června 2011 v 23:49 | Ebika |  Kouzelný slabikář
Chaoz

PS:enší oddechovka.
Wairing: Krátká cca 2 A4 , krev, upíři, potencionální smrt, morbidní, shounen-ai, NeYAOI!!!



Nástupiště, tichý smích, mňoukot opuštěného kotěte...

Korálkovitá očka, ten jejich lesk...

Samotá, strach, očekávání, němá přesto jasně slyšitelná naděje...

Jediná chvíle, jediný pohled a bylo to jasné...

Miluje mě...

To poznání mě přikovalo k zemi, bylo možné aby živá bytost zakořenila a v jedinou chvíly jí byly odpuštěny všechny hříchy jejího nebe?...

Bylo možné aby se v jediné vteřině změnil celý svět a poupě vykvetlo v květ?

Chlapec se stal mužem...

Byla to však slza jež uhasila jeho hořící srdce, jedna, jediná, jedinečná stejně jedinečná jako hrst plná perel jejich lasturový zpěv jejich nikdy nekalená krása roky a roky se vrstvící …

A přitom krása jejich duše je stejně křehká jako tekoucí slzy po lících, utekla v žalu jeho poznání...

Já odejdu, musím a-on to ví...

A andělé jsou mi svědkem, že hned jak se vrátím, jeho duši vyhledám a zachráním, i kdybych ty něžné krůpěje měl po letech ze země posbírat, neboť stejně jako ty něžné perly i jeho oči zůstanou navěky půvabné stejně jako dnes, když je opouštím...

Avšak to jsem si říkal před pěti lety za to ted když tady ležím, pláču jenom já a on, tady není.

Když jsem se vrátil, řekli mi, že se absolutně pomátl a že ho zavřeli do blázince však má to byla vina, to kvůli mě tohle všechno, svírám jeho ruku, denně vídám jeho nevidoucí oči, jeho téměř neznatelný úsměv, ale jedno vím jistě ať je kdekoliv je šťastný a pokud on já budu s ním.

Povzdechl jsem si, jakoby to bylo teprve včera co jsme se poznali, za to teď jen tiše mlčím tkám jeho osud, kutím co dál, co a jak...

Doufal jsem, že by na mě čekal, že bychom žili spolu, ale to je pryč cožpak se dá milovat prázdné tělo? Bez duše? Bez špetky citu?

Ne...

Nemá žádnou naději, nikdy se z toho nedostane, to by musel začít komunikovat a to neudělal už pět let, jeho stav se nezlepšil a ani nezlepší.

Povzdech.

Musím si najít jiného druha...

A nebo...

To poznání mě udeřilo jako gong, či kostelní zvony...

Z kapsy jsem vytáhl kapesní nožík, trhl jsem rameny no co, aspoň jeho tiché trápení tímto ukončím, on nemá co ztratit, já nemám co ztratit...

CVAK

Pomalu jsem se ostřím příblížil k jemné kůži na jeho krku, jakobych snad toužil po jediném záchvěvu strachu v jeho tupých očích, ale chyba mílil jsem se žádný tam nebyl a už nikdy ani nebude...

Přiblížil jsem se až tíživě pomalu svou rukou k jeho tepně a bez zavahání, bez miligramu soucitu...

ccccssss

Tichý lichý tah, přesný s chirurgickou praxí, strach nahánějící a rudé krůpěje máčející jeho bělostnou alabastrovou pleť.

Měl bych snad pro něj plakat? Koneckonců byla to má vina, to co se jemu stalo avšak, bral jsem to jako vysvobození pro něj, koneckonců, i kdyby se ještě někdy ze své letargie probudil nikdy by mi neodpustil tu zradu, nikdy by sobě neodpustil tu slabost...

Bylo to až téměř rudé prostěradlo co mě vytrhlo z myšlenek...

Jak jsem tak na to hleděl, vspoměl jsem si na to co miloval, co měl ze všecho nejraději...
Zamilované upíry, jak rád takovéto knihy a povídky četl, miloval je vždycky se u nich tolik smál, nebo plakal a já jej utěšoval...

Uchechtl jsem se sám pro sebe, bylo to sice morbidní, ale co bych pro něj neudělal, tiše zalapal po dechu, bylo-li možné ještě více zblednout pak se to stalo právě teď...

Naklonil jsem se k němu, políbyl jej na čelo....

PO pá minutách s tváří a ústy umazanými od krve s železitou pachutí v ústech jsem se zvedl zhlédl na to mrtvé tělo, na jeho tváři se kvěl úsměv...

Myslím, že tuto chvíli si navěky uložím v paměti ta prosebná slova, jenž poprvé po pěti letech opustila jeho rty...

Stále a dokola dokud mu hlas neochraptěl, stále a dokola, dokud z jeho náhle jasných očí neutekla všechna vřelost, láska, němota a nenahradila to všechno prázdnota...

Bylo to však prosté "díky" Jež mě vytrhlo z opojení a já si uvědomil, že piji již mrtvou studenou krev...

Pomalu jsem se zvedl prohlédl se, vkoupelně v tom sterilním prostředí, v odrazu vždy pravdu mluvícího zrcadla a jakobych prozřel...

- - -

"Och, tak takhle to bylo"

Políbyli jsme se, usmáli na sebe, chladné oči bez citu se odměřeně přeměřili jakoby byly odvěkými nepřáteli.

Byl-li jsem kdy člověkem, pak si na to nepamatuji, ale do teď si pamatuji jak se zrodil vůbec první a momentálně i dva nejstarší upíři na celé této planetě.

Nebylo to v lásce a co víc ani nenávisti, ale v prozřetelnosti...

Té jediné jež donutila obyčejného člověka ochutnat lidskou krev a hned vzápětí si uvědomit, že to budou ony Upíři legie jenž brzy zaplaví svět a všem duchaprostým lidem dokáží, že oni...

Skutečně...

Existují...

A že oni, jsou tady pány...

Monentálně se tiše ukrýváme v malé zemičně v USA San-francisco,(nwm jak se to píše), a jen trpělivě vyčkáváme, až příjde náš čas a společnou silou pomůžeme ve zrodu dalších z nás.

The end
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 sisi/ctenar sisi/ctenar | Web | 9. června 2011 v 18:39 | Reagovat

kdyby do toho bylo zapojený yaoi nemělo by to takovou krásu v sobě někam se yaoi prostě nehodí a tohle je právě to ,místo :)) bože krásně jsme to popsala úplně to vidím a taky v tom možná to yaoi si představuji :D je to úžasné je to takový výnatek ? nemáš k tomu celou sérii ?? :-D  ;-)

2 Pajos Pajos | E-mail | Web | 24. ledna 2012 v 13:02 | Reagovat

Super blog ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama