close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Srdcem hvězd 1

28. dubna 2011 v 22:31 | Ebika |  Srdcem hvězd
Srdcem hvěz 1
PS:Ahojki tak máme tady novou povídečku, tak snad se bude líbyt je na čtyři části z čehož mám tři již napsané tažke další kapitolka bude přednastavená na zítřek odpoledne pokud nebudou komentíky, tak nebudou ani povídky a jak ste si jistě všimli, tak se oprAvdu psát snažím.

k povídce: Takže něco u mě naprosto neočekávaného Milostný trojůhelník, Nebo možná Čtyř-úhelník? (uvažje, ale nakonec to odmávne rukou) Je to shounen ai i yaoi, tak snad e bude líbyt skusila jsem něco u mě neočekávaného, teda aspoň myslim.

Tak všem přeji příjemné počteníčko



"Opravdu bych si přála vidět ještě někdy slunce, hvězdy říkaly, že je prý krásnější než Měsíc."

Bělovlasý se pousmál a objal křehkou černovlasou dívku kolem pasu, zahleděl se do jejich laskavých očí a jemě ji políbyl na malé hnědé znamínko pod pravým okem.

"Si stejně neskrotná jako vítr, kterému vládneš. Věř mi, ty slunce určitě spatříš"

Její něžnou tvář ozdobil unavený úsměv.

"Samozřejmě, kdo by se mému meči do cesty postavil, aby mi v tom zabránil, že?"

Vzal jeden z pramenů jejích vlasů a hebce se jej natočil na prst, něžně přivoněl.

"Kdo by vítr do sítí polapil."

"Nikdo"

"Kdo by jasnou oblohu v tvých očích uvěznit dokázal."

Tělo v jeho náručí mírně ztuhlo, úsměv jakoby zamrzl a pohled se ustálil kdesi v dáli.

"Nikdo neboť ty náleží jen zlatu tvých očí"

Opět se pousmál jedna jeho ruka uchopila jednu z jejích dlaní a po sametové kůži pohladila, přízvedl ji ke svým ústům a pečlivě zlíbal každý její kousíček.

"Posečkej ještě. Neodcházej"

Jakoby žár v jeho slovech uhasil i tu poslední naději, kterou její oči měly.

"Musím a ty to víš, den už brzy nadejde"

Viděli jste někdy někoho, kdo dokázal svým zlatavým pohledem zajít vešchnu zem? Kdy tráva začala znovu růst, stromy dýchat zatímco se vzduchem nesl lehký šum moře a vše kolem zpívalo vlastní písně?.

"I ty musíš, válečníku"

Těžký povzech.

"Ano, tedy už půjdu"

Postavil se na nohy a jeho tvář opět ozdobil úsměv...

"Smím vám pomoci?"

Natáhl k ní ruku se šibalskými jiskřičkami v očích a útesy se roznesl smích podobající se zvonkohře.

Po té se dlaněmi setkali a na rozloučenou se políbyli. Žena se otočila a ladnými kroky odcházela směrem k moři. Ještě naposledy než smočila špičku své nožky v mořské vodě se otočila a zamávala, (kdyby věděl, že to byl poslední pohled, který mu kdy věnovala, nikdy by ji ze svého náručí nepustil)
Potom nastal zvrat, z moře vyletěli šípy a protnuly její tělo v luk, skrz na skrz, plání se rozlehl křik.

"Nééééééééé!!!!"

Avšak byl již konec, když k ní doběhl zaslechl jen prostá tichá slova.

"Setkáme se"

Na to ji on odověděl ačkoli již byla mrtvá.

"Miluji tě hvězdičko"

Nechal své slzy kanout na její pobledlou tvář, avšak do úsvitu byl pryč, její tělo vrátil moři a přísahal, že její světlo opět vzplane.

"I nocí se pro tebe stanu" Nesl se tichý šepot.

__

"Maminko! Maminko!! Vyprávěj mi prosím ještě tu pohádku"

Zvolala asi sedmiletá holčička a skočila svojí mamce kolem krku. Ta se zasmála a zatočila se s ní do kola.

"Ale to víš, že jo"

Skočila i s ní v náručí do postele a uložila ji vedle sebe. Přikryla ji peřinou až po bradu a zamilovaně se ni usmála, ve dveřích se mihl stín a ženin úsměv se ještě víc rozšířil.

"Eli to toho ještě nemáš dost? Máma ti to vypráví každý večer, už to musíš znát na spaměť"

Zasmál se muž ve dveřích a vešel do pokoje, kde se taktéž usadil na postel a políbyl malou holčičku na čelo.

"To nevadí, když máma to umí, tak krásně vyprávět"

Pronesla maličká šišlavě a zahihňala se. Její rodiče na sebe jen navzájem pohlédli a pousmáli se.

"No, tak když umí, tak krásně vyprávět, tak to bych si to taky neměl nechat ujít, že?"

Pronesl pobaveně a taky si přilehl.

Holčička se zasmála a vypískla...

"To rozhodně ne!"

"Tak, jo, ale budeš spinkat, okej?"

Vložila se do rozhovoru opět maminka a holčička na ní hodila psí kukuč a olízla si dva prsty.

"Na psí uši a kočičí svědomí"

"Tak to jo"

Pronesl její otec a pohodlněji se uvelebil, maminka se na to jen pousmál a začala vyprávět.

"Kdysi, před několika tisíci lety existovaly, dvě králoství...
Jednomu se říkalo Sluneční a tomu druhému zase Měsíční. (zasmála se) Jedno království bez druhého nemohlo žít, stejně tak jako den bez noci. (Na chvíli udělala dramatickou puzu.)

Jednoho dne se v Měsíčním království, narodil potomek, který měl převzít trůn po svém otci. (zahleděla se do očí holčičky) Byla to princezna... Jmenovala se Nataša, každým rokem sílila a krásněla, rostla jako z vody, s mečem v ruce bojovala jako lvice, naopak v šatech tančila jako labuť na jezeře, každý z princů ji chtěl.

Čarodějové dávných věků, elfové i víly, obyčejní lidé či tvorové noci... avšak i bohové se do naší spanilé a divoké princezny zamilovaly.

Měla toliko nápadníků, kolik by jí každá jiná záviděla, ale... každou nabýtku k sňatku odmítla. Její otec začal zuřit a přísahal, že ji oddá prvnímu čistokrevnému nápadníkovy, který o její ruku požádá.

Mnoho a mnoho z krásných princů i velectěných elfů již odmítla, a tak dny plynuly a jediná nabýtka nepřibyla.

Nataša byla šťastná jako ještě nikdy a každé noci se potichu vykrádala z hradu, na útesech, hranicích Slunečního a Měsíčního království se potajmu scházela se svou jedinou láskou chrabrým a čestným bojovníkem Slunečního království Remšem, ale jednoho dne se všechno zvrtlo.

Království navštívil vzácný host a požádal o princezninu ruku, král okamžitě kývl avšak Nataša ho razantně odmítla a vznešeného pána urazila.

K jejich smůle to byl Bůh noci jménem Áraknés, který se strašně nahněval a princeznu zaklel s tím, že pokud jí on mít nebude aspoň jí ve svém království uvězní a bude vězněna tak dlouho dokud jeho nabýtku nepříjme.

Zaklel ji do hvězdy... A ještě teď pokud bys chtěla ji můžeš spatřit na obloze plné jejich sester, svůj slib dodržela nikdy na Áraknésovu nabýdku nepřistopila a její duše, proto věčně bloudí noční oblohou.

Král svých skutků nikdy nepřestal litovat a královna je od toho osudného dne zahalena v černé, ale pověsti praví, že její princ bojovník slunečního královstvý Remeš jí celý ten čas střeží, že díky lásce k ní se stal nesmrtelným jezdcem noci a sřeží všechny stejně krásné duše.

Všechny ty, které by se aspoň vzdáleně podobaly té jíž miloval. Duši Nataši..."

Když dovyprávěla a opět se podívala dolů, měla nutkavou touhu se rozesmát, ale udržela se. Oba pohladila po vlasech a smutně se podívala do prázdna.

"Kdo ví jak to tenkrát bylo, ale..."

Ukápla ji malá slzička.

"Kdo nás bude střežit až nám odejdeš hvězdičko"

Pomalu se postavila a zhasla lampičku, tiše za sebou zavřela a odkráčela do ložnice.

Za oknem mezitím stál černě oděný jezdez s touhou hleděl do ztemnělého odrazu vlastní tváře v černém okně a přez jeho tvář přelétl úsměv.

"Miluji tě hvězdičko"

Po té stejně tak tiše jako se objevil zmizel v mlze, ale... nebyl daleko.

To by continuted...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 petratetra petratetra | 11. května 2011 v 1:13 | Reagovat

zajímavé zajíma mě jak to bude dál :-)  :-D  :-)

2 sisi/ctenar sisi/ctenar | Web | 9. června 2011 v 18:40 | Reagovat

tak toto je parádní povídečka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Na všechny povídky, fikce i příběhy se vztahují má autorská práva a nebyly sepsány za účelem zisku ani osobního obohacení. Jedná se především o fan nebo originální tvorbu, prosím aby nebyla šířena bez mého vědomí a svolení, jakékoli kopírování a šíření dál, je zakázáno.
Kontakt: Ebika94@seznam.cz