P jako Peklo

9. dubna 2011 v 21:55 | Ebika |  Kouzelný slabikář
PS: Co se stane, když se setkají tři naprosto odlišné názory? Jeden Démonův, druhý Ďáblův a ten třetí Lidský? Jak se náš Aramis vyrovná s tím, že na něj někdo upetl léčku? No já myslím, že to zvládne celkem s optimismem na jeho poměry. Povídka má přesně 12 str ve worldu. Fakta jsou upravena aby se hodila do Pekla.

Věnování: Sisi-cterar, za to, že jsi stále se mnou, i když teď tak málo píši :)

PS2: Tak přeji všem příjemné počteníčko a snad nebudete na konci moc překvapení ;-) :-P

A opět to budu muset rozedělit na dvě části




P jako Peklo

Čtvrtek

Ta denní rutina už mi lezla celkem krkem, každý den to samé, vstanou vyčistit si zuby plus ostatní hygiena, sprcha, každodení hodina při vybírání oblečení, které by mě dostatečně prezentovalo.
Potom otevřít, zavřít, zabezpečit, vyjít, jít, nakopat pár démonům prdel, odmakat si svoje, odejít z práce, dát do držky, dostat do držky, lehnout, spát a tak to šlo stále a pořád dokola až do toho osudného dne...

Odmakal jsem si svůj každodenní rituál a vyšel ven stejně jako jindy, všude kolem se pohybovaly bledé tváře zračící hrůzu, ale i touhu po bojích.

Já strach neměl, patřil jsem do vyžší třídy démonů, proto jsem neměl sebemenší problém, projít kolem někoho a jen tak abych si nezkazil dobrou reputaci, mu dát hákovku, většinou do nosu, ten i nám démonům celkem pomalu a bolestivě strůstal celých pět minut.

Jak už jsem podotkl na začátku tento den byl ovšem zcela jiný a odlišný od jiných těžkopádných dnů, kdy jsem se šíleně nudil a tak jsem vrazil téměř každému kdo se na mě byť jen třeba úkosem podíval.

Pomalu jsem procházel kolem té polorozpadlé budovy kolem které procházím vždy, když jdu do práce, po zemi se válely odpadky všeho druhu, hlavně chlast a nedopalky cigaret, podotýkám, že tohle je ta slušnější část pekla.

Démoni se neohlíželi po nikom a raději se ani na nic nedívali, co kdyby byla třeba daná popelnice přeměněný démon čekající na svou příležitost.

Nevím... všechno bylo celkem podivné už od rána na Vršku svítil jasný úsvit měsíce a v zapadlých temných uličkách se ozývaly všelijaké výkřiky bolesti, ale také vzdechy slasti, věčinu části ulice, ale stejně jako vždy prorůstaly jedovaté trsy vábivě vypadajících rudých bobulí sladké medové vůně.

Říkalo se, že každý kdo je kdy snědl jim propadl jako feťák heroinu, a když se k nim včas nedostal, tak zemřel, takže je celkem pochopitelné, že jsem procházel i kolem pomalu zarůstajících těl, jež obepínaly na první pohled jemné, ale přitom jako ocel pevné šlahouny, vysávající z nich ještě jejich zbylou energii. Někde ještě vykukovalo několik bledých tváří s šíleným pohledem a dlouhými slinami kapajícími jim od úst až k zemi, jak hleděli na na první pohled velice lákavé bobule, rmoutíc se nad tím, že už na ně dávno nedošáhnou.

Ačkoli to tak nevypadá byl to také jistý druh démona velice nízké třídy s ještě nižší inteligencí.

Abyste pochobili Démoni u nás se řadi do několika kategorií a těmi jsou, od nejnižší třídy...

Třetí třída-Masojedi, Krvepijci, Paralojni, Waterseti a potom z druhé třídy a to se týká hlavně těch co pověčinou vypadají jako lidé Upíři, vlkodlaci, bludičky, sudičky, smrťáci a mnoho dalších, které jistě znáte.

No a potom je první třída démonů a to jsou pověčinou Lovci považují se za šlechtu a nadevšemi a vším rozhodují a to jsem já.

Poslední a to nultá třída jsou ti nejmocnější vůbec a z těch už zbyl jen jeden poslední a tím je

Gabriel, bohužel, i když by to peklo potřebovalo byl to jediný dostupný padlý archanděl vůbec a obávám se, že i po dlouhá tisíciletí ještě bude.

Ona rostlina se řadila do skupiny Paralojnů, neboť se nazejímala o nic jiného než je její vlastní přežití a živila se magickou silou z démonů vyžších tříd, kteří propadli jejich kouzlu, rozmnožovali se naprosto primitivně na hnijícím mase, no, ale dost o nich ještě jsem zapoměl na podtřídy no podtřídy spíše jsem měl říct podtřídu a to jsou Enimalri jsou hned pod šlechtou jejicch inteligence je na naprosto vysoké úrovni stejně jako u člověka a jako u šlechty, akorát je tu malý zádrhel nemají téměř žádné magické schopnosti akorát zvířecí dravost a schopnosti daného druhu, kterému se narodili, ty poznáte tak, že mají na hlavě roztomilá zvířecí ouška a pověčinou i ocásek, těm co se narodili plazům nebo rybám obvykle na kráse moc nepřidalo když měli šupinatý zelený obličej a ošklivé blánovité uši jako solar.

Tam u nás na ministerstvu jsme měli hned několik takových, ti se starali o obyčejné věci jako jsou nízké přestupky tj: Napomáhání "dobru" , Využívání cizích sil, Prosté radosti normálního hnusného lidského tvora "fuj"

No a my jsme tady od toho abychom se postarali o démony co sešli z cesty a chcou si svou duši vykoupit, nebo jinak závažněji porušují naši démonskou matrici, to je něco jako váš zákoník práv.
Nejzávažnější provinění jsou Sekty, to jsou démoni uctívající kohokoli jiného za boha než je náš Pán Gabriel, některým z nich se pověčinou z nám neznámých zdrojů dostavájí do rukou knihy zvané Bible je to to nejodpornější zlo, které by s velkým počtem přívrženců dokázalo vyhladit i obrovské skupiny démonu od nejnižší třídy po nejvyžší, je to to nejhorší co lidé vymysleli.

Války, zmar, zmatek a zoufalství ach ano jak ty lahodí našim duším, ale Bible?! Víra v Boha?!!
Kde na to proďábla přišli?!!!

Vymysleli tu nejhorší zbraň proti nám všem a já upřímě nechápu jak se něco takového může dostat do démonických rukou.

Takový zrádci jsou obvykle vyslícháni a hned po tom okamžitě a bez prodlení popraveni, tím nejhorším způsobem ze všech...
Vyhoštěním do lidského světa.

Já osobně jsem se ještě s lidmi nesetkal osobně a ani o to nějak obvzlášť nestojím.

Vstoupil jsem do jedné z vysokých budov renesančího "ražení", pomalu jsem zamířil k velkému točitému schodišti u stěn a klidně kráčel nahoru, za sebou jsem uslyšel rychle kroky, a proto jsem se otočil a překvapeně hleděl na toho téměř pořád vážného soudního zapisovatele Leonarda, mimochodem máme spolu celkem podivný vztah, ale to až později.

Uříceně se předemnou zastavil a hlasitě oddechoval.

"Aramisi, musíš se okamžitě dostavit, na komisi o případu Kněžích, tomu neuvěříš!"

Překvapeně jsem se na něj zahleděl, co by mohlo být tak strašně důležitého aby tohle rozhodilo zrovna Lea, je to přece jen další Sekta, jejíž členy jsme pochytali opravdu jen náhodou, je to jedna z těch sebezničujících magorů objetující své vlastní životy vlastní víře ve vlastní představu boha a jeho pokorných za využívání Bible, která byla okamžitě po odebrání spálena, myslel jsem, že už byly popraveni.

"Proč? Oni ještě nebyly popraveni?"

"To- tomu neuvěříš, neuvěříš co se stalo, co ti idioti provedli! To prostě musíš vidět! Dělej!"

Chňapl mě za ruku a táhnul za sebou zpátky dolů a poté do podzemních kopek, ve které se vykonávají výslechy, k mému překvapení, jsem odbočili v pravo, chodbou která vede, k nejvyžšímu.

Vytrhl jsem se mu, vůbec jsem nechápal co se děje.

"Leo jestli si ze mě děláš blázny"

Zavrčel jsem výhružně, ale on jen protočil očima a rychle se vydal chodbou dál považujíc za jasné, že jej budu následovat, chvíli jsem jen hleděl na jeho vzdalující se záda, uvažoval jsem o tom, že se na to vykašlu nechci mít pletky s nejvyžším, ale nakonec jsem si povzdechnul a vydal se rychlým krokem za ním.

Téměř stejně tak rychle jsem jej dohnal a srovnal s ním krok, před velkými obloukovytými dřevěnými dveřmi se rychle otočil na patě a váhavě si mě prohlédl.

"Já jen radši by sis měl vzít všechna svá vyznamenání a dej si pozor Pán zuří tak jako ještě nikdy"

"Css-o?

Když jsem viděl jeho vážný výraz, tak se v hrdle zarazily všechny otázky a mávnutím ruky, jsem se převlékl, najednou jsem tady stál ve svém svátečním hábitu, černé zlatě vyšívané kalhoty mi obepínaly svalnatá ztehna, černé vysoké boty až po kolena byly perfektně naleštěné a bez jediné chybičky zlaté přezky a střívbrné vzory na nich jim dodávaly pocit přeplácanosti.
Obyčejná saténova černá košile obtahovala opravdu hodně z mnoha předností mého těla, také byla zlatě vyšívaná, přez sebe jsem měl přehozený opravdu dlouhý plášť tahnoucí za sebou po zemi a na pravém rameni sepnutí menším zlatým plamenem působícím obyčejnou přezto živou přezkou.
Své dlouhé ebenové vlasy jsem mě rázem rozpuštěné po ramenou a zádech a na hlavě jsem měl vysoký cilindr, se zlatým řetízkem kolem dokola .
Kolem pasu jsem měl připnutý dlouhý a široký Drakův meč v pochvě černější než celý zbytek mého zevnějšku.
V botách zapíchnuté dvě zláté ohnivé dýky a na rukou rukavice z Watersetí kůže, jsou velice účinné proti ohnivým kledbám.
Po celém lemu mého pláště se mi táhly odznaky různých hodností, žijící si vlastním životem, všechny byly vyznamenáními z různých bitev.

"Leonardo nečum na mě jak nadržený beram a konečně mi řekni co se děje! Přpadám si jak papoušek ve víloze"

Nahlas a pronikavě se rozesmál

"Já být tebou tak sklidnim hormon nebo bude mít dneska Gabriel k večeři právě pečenýho papouška"

Odsekl, zaklepal a rychle měl strčil dovnitř, zaraženě jsem se rozhlédl všude byly v kruhu postavení velitelé růztých hodností a zamyšleně hleděli na něco ve středu místnosti.

"Aramisi, na tebe jsme čekali..."

Pánův zvučný hlas se rozlehl ozvěnou vysokými klembovými stropy odrážejíc se od bohatě zdobených zdí a jejich maleb, až ke mně stojícímu přímo před ním. Trhl jsem sebou a klesl před ním na jedno koleno.

"Přejete si pane?"

Chvíli bylo ticho, zvedl jsem hlavu a zahleděl se mu do očí, ve kterých se už zračila zuřivost a až nadpozemsky chladný klid.

"Řekni Aramisi setkal si se někdy s někým z Kněžích? A pravdu!"

Vyletěl najednou ze svého temného trůnu a objevil se předemnou, chytil mě za bradu a jeho oči na mě blýsky až nadpozemským hněvem. Naprosto jsem netušil o čem to mluví.

"Ne, pane"

Naklonil hlavu na stranu a zamyšleně si mě prohlížel, nakonec pronesl jisté.

"Ouch"

A vrátil se zpět na svůj trůn.

"Aramisi! Aramisi..."

Hlasitě sepjal ruce a tlesknul než pokračoval.

"Já ti samozřejmě věřím Aramisi! Jsi jeden z nejlepších bojovníků a mých ochránců. Jsi pravý Lovec , a proto..."

Zapřel se o dlaň a loket si opřel o opěrku trůnu, dlouhý povzdech a zamyšlený pohled, tohle , tohle se mi opravdu, ale ani trochu nelíbý.

"...Pověz Aramisi, kdybych ti teď řekl, že tě hodlám, tady a teď hned popravit na místě a utrhnout ti tvá temnotu nesoucí křídla, poslat tě do světa lidí, co by si udělal. Aramisi?"

Dech se mi zadrhl v hrdle, já něco udělal?! Něčím jsem se snad provinil? Začala se mě zmocňovat panika.

"Pane já, ničím jsem se neprovinil"

Svěsil jsem opět hlavu, na jeho otázku jsem neodpověděl, ale on ví stejně tak jako já, že bych se nebránil pokud by to bylo opravdu jeho přáním.

Dlouze si mě prohlížel a potom zdlouhavě odpověděl na mé nevyřčené otázky.

"Aramisi, setkal si se někdy s člověkem? Víš jací lidé jsou? Jak prázdné a pusté mají duše? Jak zkázonosnými jsou pro Peklo?... Ne samozřejmě, že netušíš, nikdy jsi žádného člověka nepotkal.
Aramisi, netuším jak, ale za pomoci TVÉ krve Kněží otevřeli bránu, mezi peklem a zemi, odpověz mi tedy na otázku, jak? Jak získali tvou krev, když si se s nimi nikdy nesetkal?...."

Vyvalil jsem oči, hlavou se mi rozběhli zmatené vychry myšlenek, netušil jsem co to pro mě, pro nás a vůbec pro celé peklo znamená.

"Aramisi, nemusíš mít strach, bránu jsem již uzavřel a nebyly napáchány téměř žádné škody, věřím ti, ale trest tě minout nemůže, to jistě chápeš, a ačkoli se mi to nelíbý, jsem nucen tě připoutat svazkem spojení"

Hlasitě jsem vyjekl.

"Cože?! To ne! Radši mě zabte!"

V té chvíli jsem opravdu nad ničím jiným neuvažoval, radši bych zemřel než abych se nechal spojit s jiným démonem. To by bylo mým prokletím, zkázou. Svazek spojení je to nejhorší co může kohokoli potkat každý by radši zemřel než aby něco takového připustil.
Je to závazek obrovské hodnoty, znamenalo by to, že bychom byly spojeni takzvaným Spojením duší, démon, se kterým jste spojeni ví přesně na co ten druhý myslím předvídá každý jeho krok a co víc patří mu tělem i duší, namená to naprosté odříznutí od normálního života. Znamená to, že já bych někomu patřil a ten někdo by patřil mě, jakékolik byť sebenepatrnější narošení spojení by způsobylo nepředstavitelná muka. To nedopustím, pro mě by byla muka už jen to, že bych nebyl nepředvídatelný a naprosto soběstačný a svobodný což je pro démona mého postavení dost důležité.

"Já se tě na to, ale neptal Aramisi, jsem již konečně rozhodnut, tvé spojení s Brianem zachrání a napraví jinak nenapravitelné škody, které TVÁ krev způsobyla. Temto soud je ukončen a rozsudek bude vykonán teď hned a na místě. Zavři oči!"

Pokusil jsem se rychle zvednout a dát se na ústup bohužel příliš pozdě, má vůle není pevnější než jeho, mé tělo poslouchá nyní jeho pokyny, jakobych jej už ani nevlastníl.

Uslyšel jsem sprosté nadávky a řev, než jsem někoho konečně chytl za ruku, která se mi snažila zuřivě vytrhnout.

Slova jsem se donutil nevnímat, cítil jsem jak se pomalu, ale jistě ztahuje smyčka kolem mého srdce, moci i duše, která je pevně svázavána mnohem mocnějí magií, s někým jiným, zamračil jsem se a nevědomky otřásl.

Když obřad dokončil, směl jsem otevřít oči, bylo mi přikázáno abych nyní svého druha utvrdil v našem spojení, tou nejspolehlivější cestou... prostě a jednoduše , nic originálního, jen pouhý polibek.

Málem jsem spadl na držku, když jsem se probral z hladového polibku, který jsem tomu stvoření věnoval.

"Kurva práce! Co ty si za mamrda!"

Vyletělo ze dřív než jsem si stačil uvědomit, že jsem to řekl nahlas a síní se rozhlehl smích podobný zvonkohře, jakoby o sebe cinkaly rampouchy.

"Ano, přesně tak řekl jsem téměř žádné škody, bohužel jeden smrtelník se dostal mezí nás, svým svazkem jej dnes v noci učiníš svým a do týdne z něj bude něco jako démon, vskutku komické jak dobrý trest sis zvolil, že?"

Neschopen slova jsem jen zíral do dvou černých a pěkně vzpurných očí. Člověk? Se mnou je ve spojení člověk? Pomoc!

Zřejmě jsem se tvářil opravdu vyděšeně, protože se mi začali smát i ostatní démoni a to odporné cosi se usmálo, teda spíš ochechtlo.

Zavrčel jsem a zašlklebil se taky.

"Aby ti ta huba neupadla"

Postavil jsem se chystal se k odchodu, v tomhle "svazku" jsem už nehodlal strávit ani den, musí přece existovat možnost jak to zrušit, jestli ta možnost opravdu je rozhodně ji najdu! Ohlédl jsem se na to stvoření už jen jeho přítomnost mě nadměrně iritovala a pak taky, jak se sakra Kněží dostali k MÉ krvi, jak?!

"Tak hneš tou prdelí nebo si tam přimrz"

"No já tady rozhodně nepřimrz, ale tobě zřejmě zamrzly obvody když si to myslíš"

Odsekl stejným tónem, co si ten zmetek o sobě vůbec myslí?! Na přítomnost ostatních jsem přestal brát ohledy, přikráčel jsem si to k němu a zvedl ho do vzduchu pod krkem, doufal jsem, že tak zavřel tu svoji nevymáchanou držku, ale zřejmě jsem se zmýlil.

"Ne asi jsem se spletl ty obvody se ti určitě zavařily, už ti jde i pára z uší"

Odevšech se rozezněj hurónský smích, ale když jsem po nich hodil jedním se svým pohledů, hned zmlkly, všichni kromě Pána, jak já ho začínám nenávidět. Pustil jsem toho mrňavého skřeta na zem a vydal se na odchod, přičemž jsem za sebou pořádně prásknul dveřmi, když v tom jsem málem vrazil do Lea, který zcela nestydatě odposlouchával za dveřmi a tvářil se napůl naprosto nevěřícně a šokovaně a napůl tak pobaveně jako ještě nikdy. No kdo by se taky nepobavil na cizím ponížení, že?!

Chvíli bylo ticho, kdo by taky nebyl, kdyby se ocitl v situaci, kdy neví co má dělat natožpak něco říct. Ze síně za dveřmi se ozvalo lehké zavolání "Aramisi něco jsi tady zapoměl" Hned na to se Leo začal pochechtávat, dokud jsem ho nezpražil pohledem.

"Já být tebou tak držím hubu tímhle totiž naše aférky končí"

Podivuhodné jak najednou mlčí.

Po tomhle jsem se otočil a vešel zpátky do síně opět se šíleně chechtajících démonů, no vidět tohle nějaký člověk, hned by o nás stratil mínění šílených krvelačných bestií na poblázněné hirekei.

Zadíval jsem se opět na to stvoření, tentokrát se na mě díval jinak, naprosto vážně, ale s bázní a odvahou.

"Já z toho co se stalo taky nejsem zrovna nadšený, ale já na rozdíl od tebe nemám na výběr"

Tak tímhle mě teda dodělal, naprosto jsem cítil jak rudnu vzteky, najednou jsem nevěděl ani co dělám, jen vzdáleně jsem vnímal jeho překvapený výkřik a ještě větší závan veselé histerie kolemstojích, jen opravdu vzdáleně jsem si uvědomoval, že to něco táhnu za sebou přez celé ministerstvo po podlaze až ven, kde jsem zjistil, že už pomalu, ale jistě začíná noc a s ní přichází i zatmění měsíce stejně jako vždy a až teprve, když za námi bouchly dveře jsem si plně uvědomil, kolik strachu můj rozzuřený pochod způsobil a že teď se mi budou démoni určitě vyhýbat ještě několik týdnů než se opět odváží jít přez tuto ulici.

Hodil jsem ho celého zedřeného na svou postel a zhodil na zem plášť, hned následně jsem si za doprovodu jeho upřeného pohledu začál rozepínat knoflíčky u své košile a...

"Tak ty jsi myslíš, že jsem měl na výběr?..."

Hodil jsem na zem i už rozeptitou košili a začal si odepínat kalhoty.

"Vypadalo to tak? Vypadalo to snad, že je Pán sám snad někdo komu se dá odporovat?"

Mluvil jsem klidně možná, že i to ho vyděsilo dost na tolik aby se tak bláhově pokusil o útěk.

Hravě jsem jej chytil kolem pasu až jsem se trošku otočili a přirazil jsem ho na stěnu, bolestně vyjekl, ale to jsem neřešil, před očima se mi rudě mlžilo, ještě nikomu se mě nepodařilo, tak namíchnout.

"Tak to bych ti měl dokázal, jak jsem za to vděčný ne?"

Zašvitořil jsem mu do ucha, které jsem následně olíznul, zřetelně jsem cítil jak se otřásl odporem.

"Co to nedokážeš udržet tu svou andulku v kleci?"

Nechápal jsem, kde se v něm opět i v takovéto situaci vzala ta drzost.

"Tak to jsme si kvit, ty zase jazyk, co kdybys ho za to využil k něčemu užitečnému hmmm?"

Pokusil se mě praštit, ale co proti mně znamená, něco tak magicky slabého jako je člověk, že?

"Obávám se, že s ním moc věcí nesvedu, ale možná bych na něco přišel, kdyby mě ten tvůj dravec netlačil do žeber"

"Ujišťuji tě, že to brzy nebudou žebra, ale něco mnohem lepšího do čeho tě bude tlačit"

"Co?! Tak jedině do prdele n-e?"

Na konci se zarazil a dořekl to nějak trhaně, stejně tak se pomalu nadechl a najednou byl úplně v klidu, nebo spíš v - šoku? Když v tom se prudce odrazil rukama od stěny a pokusil se mě uhodit do tváře, plynulým pohybem jsem jej hodil zpátky na postel a skočil tam hned za ním, rozkročil jsem se posadil se mu na boky, sotva jsem se k němu trochu sklonil už začal vyvádět a zuřivě se ohánět rukama se slovy.

"Nemaj ptáci radši ječmen?! Co ho jít píchat do pytle s kukuřicí!!!"

Začal být až nesmírně histerický, no vy byste se téhle scéně nezasmáli? Já tedy rozhodně ano a taky jsem tak udělal.

"Kukuřice došla a navíc dravci radši něco živýho a těžko dobyvačného... co myslíš, jak silný máš svěrač?"

Nadhodil jsem nakonci jakoby zamyšleně a začal z něj strhávat oblečení, začal vyděšeně kvíkat a zorničky se mu strachem snad i svrkly, neboť nebyly skoro vidět, hmmm i když to samé bych mohl říct o bradavkách... No jak se tak na něj dívám třeba to zas nebude až tak špatné.

"Cože?..."

Co to říkal? Fakt jsem mu nerozuměl.

"Jestli máš zájem o něco kluzkýho a úzkýho můžeš zkusit Fredyho, mám ho doma v akvárku, je to žabák!!!"

Zálibně jsem si ho prohlídnul, opravdu nevypadá špatně, sklonil jsem se a políbyl ho na obě ztuhlé bradavky, následně jednu z nich olízl a druhou začal třít mezi prsty.

"Tak co Kleopatru je to moje kočka ta ti u toho bude i kvičet!!"

Namítl ještě slabě, v jeho hlase zazně pláč. Kdepak utekla ta jeho drzost? Tohle se mi začíná líbyt víc a víc, mít takhle někoho v moci, to se moc démonům nestává, většinou jsou totiž všichni až příliš dominantní a někdy se o post být nahoře, bojuje i krví.

"Kvičet mi u toho můžeš i ty, pokud na to příjde"

Zamumlal jsem jen tak na půl úst a začal jej pomalu připravovat na svůj vstup, přecejen chci ho mít použitelnýho i zítra, když už na to příjde, pousmál jsem se, prsty jsem narazil na prostatu a z jeho úst se i přez všechny značné protesty vyloudilo zasténání.

Ještě chvíli, chviličku, nasměroval jsem svůj penis k jeho pevně sevřenému otvoru a zatlačil, šlo to dost těžko, když byl v takové křečil, pevně sevřel oči a spod zavřenýh víček se mu vyloudilo několik slz.

"Ale no tak, musíš se přece uvoltit, v takové křeči bys snad nebyl ani po Šaratici..."

"Kéž, by aspoň bych ti ho posral!"

Odsekl zkrz sevřené zuby.

Posunul jsem se opět trochu dovnitř a stálo mě opravdu hodně sebeovládání abych si ho nevzal hned, démoni opravdu tak moc trpělivý nebývají a vztek? Jakoby se rozplynul, možná to byl jen strach a ne ty ostrá slova, která vypouštěl s těch svých téměř vyditelných vybledlých rtů.

Byl tak zarputilý a ty jeho mírně žhnoucí tvářičky... ne-možná, že opravdu nebude zas tak špatný.

Sklonil jsem se k němu a políbyl jej na rty, chtěl jsem je vidět jinak, roztoužené, mírně pootevřené, zaměstnané toužebným sténáním, vypouštění těch vášnivých tyrád slasti.

A nebo taky, možná jsem až příliš rychle změnil názor, zamračil jsem se odtáhl, když v tom jsem si uvědomil, že už jsem v něm celý a jeho oči na mě s očekáváním hledí, jeho rty opět touží, teď byly mnohem hezčí, stále tak bledé, ale vystouplejší.

Možná, že nepatřil mezi ty nejkrásnější a rozhodně nebyl tak nádherný, jako ten ledový a nikdy nepovolný Archdémon Leonardo, ale teď..., zavrčel jsem bylo mi jedno co teď! Přirazil jsem poprvé a rychle, bolestně přivřel oči a vykřikl, ano přesně tak tohle se mi líbý.

A znovu, a znovu tak dlouho dokud jsem neskončil, potom jsem se jen svalil vedle něj a otočil se k jeho třesoucímu se tělu, to co jsem teď cítil rozhodně nebyla vina přesvědčoval jsem sám sebe, ležel jsem se zavřenýma očima tak dlouho dokud jsem neusnul.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama