druhá část

9. dubna 2011 v 21:56 | Ebika
tadýýý :-)



Druhý den

Probudil jsem se a rychle se otočil, s úlevou jem zjistil, že postel vedle mě je prázdá, potom sjem se jakoby zarazil a pomalu vstal, tiše jako šelma jsem prohledal celý svůj byt, ale po nezvaném vetřelci ani stopy.

"Jo Čtvrtek je bezva den"

Zvolal jsem nadšeně hned na to jsem si povzdechnul, to byla tejhorší noční můra jakou jsem kdy měl.

Odmakal jsem si svůj každodenní rituál a vydal se do práce, ovšem byo mi opravdu dost divné, že jsou šechny ulice tak prázdné, potkal jsem jen jednoho upíra, ale ten zdrhal jakoby ho na nože brali, jen co mě uviděl, pokrčil jsem jen rameny a šel dál.

Pomalu jsem vstoupil dovnitř hlavními dveřmi ministerstva a hned se tam ke mně přihrnulo několik démonů s překotnými omluvami, na které jsem jen pokýval hlavou, nevědíc o čem mluví, když v tom jsem uviděl Lea a pomalým krokem k němu přešel, pátravě se na mě zahleděl a pokýval hlavou.

Šli jsme spolu do jedné z nepoužívaných místností, ostatní zmatek se nás přestal týkat, přirazil jsem jím o stěnu a hluboce ho políbyl, hořce se zasmál, tak jak to umí jen on.

Rozepl jsem mu kalhoty, bude to jen rychlovka stejně tak jako vždy, po té jsem je rozepl i sobě a on mi obtočil nohy kolem boků, zdá se, že dneska na boj o postoj dominanty není čas, no nevěděl jsem, že je až tak sexuchtivý. Samolibě jsem se pousmál a vstoupil do něj, bral jsem si ho rychle a bezmilosti, potřeboval jsem se utvrdit v tom co je realita a co sen, neboť jsem si stále připadal poněkud omámený.

S hlasitým zasténáním jsem oba vyvrcholili a prožívalo společnou slast, když v tom to uděřilo.

Měli jste někdy pocit, že vám někdo drtí vlastníma rukama vnitřnosti? Že se vám snaží vyrvat srdce z těla, že vám popraskají sřeva a mozek vybuchne na kaši, že se vám tvář mění v mrak a bolest otupila všechny smysly, nevědomky jsem začal zmučeně řvát a šílenstvím snad i rvát vlasy.

Po nekonečné době mě pohltila blahodárná tma, zdálo se to jako chvilička, když jsem znovu otevřel oči.

Zorničky se mi překvapeně rozšířily, když jsem rozpoznal Pánovi soukromé komnaty, vymrštil jsem se do sedu a téměř hned na to zjistil, že jsem nahý, chytil jsem se za hlavu a v duchu nadával jak dlačdič.

Do prdele! Kurva! Do piče!! Co se u satana stalo?! Co?! Proč?!!! Já jsem zase něco provedl!!! Teď si mě dá Gabriel k snídani a grilovaného k tomu!!!

"Tak ty mě v duchu oslovuješ jménem?"

Zazněl mi u ucha překvapený hlas, zarazil jsem v mžiku všechny myšlenky a s kamenným výrazem pootočil hlavu, no samozřemě kdo jiný, tohle jsou přece pánovy komnaty, mohl jsem čekat, že tu bude.

"No vzhledem k situaci ti to omluvím a vlastně jsem to já kdo ti dluží omluvu"

S tím se zvedl a začal zhrzeně přecházet po pokoji, vytřeštil jsem na něj oči. Já... Co? Zadíval se na mě pohledem, že všechny mé otázky chápe.

"Smazali ti paměť Aramisi, celou tu dobu, tě měli pod lupou a mě taky přesně věděli co udělám, to se už nesmí opakovat"

"Já, omlouvám se ale, ale ničemu nerozumím"

Odvážil jsem se jakoby pípnout a hned jsem zmlknul, když se ty rudé zorničky zapíchly do těch mých.

"Vspomínáš si na případ Kněží?"

Oddechl jsem si, konečně něco co znám, ale zřejmě předčasně..

"Samozřejmě"

Odpověděl jsem popravdě.

"Tohle tě asi sklame Aramisi, ale měli jsme špeha přímo na Ministerstvu. Kněží byly mnohem větší hrozbou než jsme si zprvu uvědomili a troufám si říci, že to, že jste je pochytali, byla opravdu jen jedna obrovská náhoda, ale teď k věci.
Jediný kdo měl celou tu dobu přístup k tvé krvi byl tvůj nejvěrnější přítel Leonardo, není-liž pravda?"

Chtěl jsem něco zaraženě namítnout, ale on pokračoval.

"Jediný kdo o tobě všechno věděl, jediný kdo mohl vědět o každé tvém kroku, jediný kdo se k tobě mohl dostat tak blízko aby si mu věřil dost na to, že by sis byl od něj schopen klidně vzít i otrávený lektvar a nepoznal bys to, jediný komu jsi byl schopný věřit natolik aby si mu do rukou svěřil Briana..."

Pokračoval dál zatímco já jenom valil oči, Co? Kdo? Jaký? Který? Čí?

"Brian?"

Jakoby se zarazil, ale potom pokračoval.

"Ano zavázal jsem vás Poutem spojení před dvěma lety"

Začal jsem zhluboka dýchat musel jsem jinak to prostě nešlo.

Jedna, dva, tři...
Začal jsem to pomalu odříkávat jako algebru, když v tom mě něco zasáhlo jakoby záblesk vzpomínky.

Vášnivé proplétání těl... Sladké rty... "Ame v kolik se vrátíš dneska? Abych se stihl připravit" Rošťácké plamínky v očích a tichý smích... Dvě černě ochmířená ouška v mých dlaních.

Nádech, výdech čtyři, pět, šest...

Viděšené oči... První probuzení... Hamba.... Zlost...Touha.... slast... smích... bolest.... Kolem pasu mě objaly, ruce, provázené toužebným pohledem... tichý rozpustilý hlas... slova šeptající přísliby her... Rudé vlasy mezi mímy prsty... tichý klidný dech... spokojený pohled... Těžko skrývaná bolest... Smrt... "Dnes jsme pochytali zbytek těch idiotů, naštěstí Bibli u sebe neměli"... "Nemusíš mít strach pohlídám jej než se vrátíte" Záchvěv úsměvu.

Najednou toho bylo tolik chytil jsem se za hlavu, postel se prohnula, překvapeně jsem se zahleděl na svého pána.

Černá...zrcadla... všude černá... černá, rudá, modrá... černá rudá modrá, ta lačná svině modrá...

"Aramisi já vím, že si zatím téměř na nic nepamatuješ, ale teď si na něco vspomenout prostě musíš, musíš Zjistit kde je Brian dobře? Spoj se s ním"

"Co? Co?! Ne , ne ne ne ne ne, počkat chci vědět co se to tady děje! Dva roky?!"

takový zmatek co se stalo co? Zapoměl jsem dva roky svého života?

"Tak dobře, ale nesmíš zuřit okej?"

Heh? Přikývnul jsem.

"Leonardo byl ten špeh, ale nikdo to nevěděl. Za ty dva roky, které si nepamatuješ, se po celém peklu začali otvírat bráni do lidského světa, démoni neposlouchali a Exorcisti nás začali vyvražďéat, já a má skupina jsme tedy často jezdily po cestách a zavíraly ty brány. Briana hlídal většinou Leonardo, nikdo nemohl tušit, že byl on tím zrádcem.

Toho dne jsme odjížděli daleko na sever, kde byla otevřená brána větší než všechny před tím, přišla zpráva, že mají Briana a hodlají ho obětovat s jeho polodémonskou krví by už brána nešla uzavřít, musel by ji uzavřít jiný polodémon a to stejně tak silný jako já jistě chápeš , že nikdo takový neexistuje"

Začala se ve mně vařit krev, tak on mi vymazal paměť unesl mi mého druha a a , doprdele to je fakt démonský.

Ale to přece nevysvětluje proč jsem tady,a le to teď nehodlám řešit, začal jsem se rozhlížet.

"Kde mám své oblečení"

"Řekl jsem abys byl v klidu!"

Zavrčel na mě,a le nebral jsem na to ohledy pokud jsem s tím polovičním démonem vydržel, tak dlouho bez toho aniž bych jej zabil, pak zřejmě stojí za to riskovat kvůli němu život.

Mávnul jsem rukou a hned jsem byl ve svém černém hábitu a dřív než si to Pán stačil uvědomit, tak i venku.

Měli jsme pouto, víc než to sem nepotřeboval vědět.

Použil jsem jednu ze svých nejdůležitějších schopností.

Vládu nad mým tělem převzala má moc a mysl včetně všeho ostatního byly odsunuty do pozadí, ještě poslední myšlenka, kterou jsem měl, patřila vyhledávání Briana, našel jsem jej celkem rychle, naše pouto sice něco rušilo, ale momentálně mi to bylo jedno.



Tělo se změnilo v obrovský temný stín, mohutné tlapy dopadly na pro ně tak mizernou zemi, mysl pohánělo to jediné... Hlad


O měsíc

"Tak už se probuť"

Něco mě zašimralo na nose a následně se ozval tichý smích, ohnal jsem se po tom ruku a otočil se na druhý bok.

Zaslechl jsem tiché kroky a opět mě něco zašimral na nose, tentokrát se ozvaly dva hlasy, které se nahlas rozesmáli, když smích ustal mi dost povedomí hlas se zeptal toho druhého.

"Neměl by se už probudit?"

Chvíly bylo ticho, postel se prohnula a někdo mě políbyl na čelo, zezadu mě naprotitomu objaly dvě ruce.

Vspomínky se mi pomalu tříbyly pod zavřenými víčky a najednou jsem všechno chápal.

V mých vlasech se objevila hebká dlaň jemě je čechrajíc.

"Měl, však on se už brzy probudí a ty se pojď osprchovat ať mu nesmradíš pod nos, ještě by nám utekl"

Ozval se nakonec ten druhý a já se nepatrně pousmál absolutně nechápu jak se něco takového mohlo stát, ale mé vzpomínky konečně spolupracují, takže i přezto, že to nechápu vím, že to je pravda.

"To je proměna opravdu tak vyčerpávající?"

Uslyšel jsem jeden z těh hlasů znovu, ale už vzdáleněji.

Potom jen klapnutí dveří a šum vody spolu s tichými vzdechy.

Pootevřel jsem oči a pousmál se, pomalu jsem vstanul a nehý přešel až k oněm dveřím, které jsem následně otevřel a tiše se vplýžil.

Na ta dvě těla byl opravdu božský pohled, byly zaujatil jen sebou, takže mi ani nemohlo přijít divné, že si mě nevšimli.

Objal jsem toho prvního co mi přišel pod ruku a políbyl jej na rameno.

Rudé oči se na mě zadívaly společně s těmi rozjitřenými černými.

"A mě bylo předtím divný, že jsem se probudil v tvých komnatách Gabi"

The end
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 sisi/ctenar sisi/ctenar | 18. dubna 2011 v 20:38 | Reagovat

bombastico !

2 svetfantasie svetfantasie | 25. dubna 2011 v 22:13 | Reagovat

pěkné :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama