Z temnot do záře

6. března 2011 v 17:39 | Ebika |  Kouzelný slabikář

PS: Takže něco po dlouhé době, je to pokračování povídky Uvězněn v ledu, začátek je důvodem toho co se stalo v prvním díle, kdo první díl nečetl, tak je skopírovaný v téhle povídce kurzívou, tak aby to bylo poznat.
Obě povídky jsem svým způsobem spojila, kdo první díl četl to co je kurzívou může klidně přeskočit, nic nového tam připsané není.

No celou povídku ybch chtěla věnovat Mojemu super SBéčku Sisi, neboť je na to téma, které mi navrhla. Zároveň bych se ti chtěla omluvit Sisi, že to trvalo tak dlouho, ale jak už jsem ěolirát psala na počítač se teď skoro vůbec nedostávám a čs je mrcha.

Wairing: 15-18 plus, A to na co jste u mě už zvyklí

Tak přeji příjemné počteníčko a hodně zážitků vaše Ebi

PS2: A jak jsem právě zjistila povídku musím rozdělit na dvě části, odkaz na druhou bude hned pod tou první částí




Když si myslím, že bychom mohli být již navěky spolu vždycky do toho něco vejde, vždycky se objeví někdo, kdo mé tvrzení obrání, kdo ho převrátí naruby tak, že v očích ostatních klesnete na tak mizernou úroveň, že jim najednou nestojím ani za to aby si do mě utřeli boty.
Už jste někdy chtěli bojovat za něco, v co jste věřili? Za něco v čem byla mizivá naděje na trochu normální minulost na pár šťastných vzpomínek, na pár pohlezaní od štěstí a políbení od lásky? Na pár obětí vychrných snů a zálíbení hlásku jenž ve vaší hlavě šeptá slůvka naděje a něhy, jenž vás svým tekutým melodickým zlatem obejme do opojného světa divů, ze kterého nechceme odejít ani, kdyby na tom závisel náš život.
První nitka praskla ve chvíli kdy jsem to nejméně čekal, zhroutila mé vzdušné zámky a vrátila zpátky na tak zvanou Planetu Zemi, kde jsem si připadal jako Cizokrajník marťanský, který se pase jen a jen na utrpení ostatních, na utrpení jiných, kde jsem nedokázal pochopit v čem, nebo kde vidí ti takpřejícní lidé život?
Druhá nitka praskla, už jste někdy cítili ten svíravý pocit když se mám na zádech vezl obrovský, mohutný kříž vlastních hříchů na jehož koncích se houpali škodolibý skřítci a řechtaly vám do ucha, už to skončí, brzo to skončí, protože ty to nevydržíš.
Ale pozor nitky byly ještě tři, tenčí než ty dvě ped tím, ale byly... zatím.
Když vám přítel do očí řekne, Táhni už tě nechci nikdy vidět! Když vám rodina řekne, Jsi blbec, nic nikam nedotáhneš a nic nikdy nedokážeš! Když vám lidi kolem vás říkají, Špíno! My o tebe nestojíme, my tě tu nechcete, tak táhni odkud jsi přišel! Když vám už i ten vždy bolest odnášející vítr do ouška šepta slůvka lásky s podtónem příslibu krásných zítřů a vám v uších zní ozvěna vlastních slov " Za každým mračnem se skrývá slunce" A vy v té chvíli zjistíte, že ON je vlastně vaším krvezrádcem, že to on vás nechce propustit ze svého objetí z dětských her a snění o tom co dokážeme , co bychom mohli udělat.
Když si uvědomíte, že každý krok ve vašem životě byla chyba a vy již nic nemůžete napravit, protože základy vaší stavby zdrolil čas a vy si uvědomíte, že není cesty zpátky, že pokud jste ty základy jednom postavili špatně, tak takové i zůstanou.
Třetí nitka praskla a zůstal strach.
Co přijde, co to bude zítra, kdo vám tentokrát podkopne nohy, kdo vás zradí, kdo nás ty co stále před očima výdají krajinu čiré vody a oddávají se vzdušnému opojení, objetí všeho toho co se stalo a minulosti, kterou byste nejraději ze všeho nechali za sebou, kdo nás zachrání, když ti kterým jste ze srdce nejvíc věřili zradili a zdrolili vaše břehy...
Škoda praskla i ta čtvrtá, nic už nezůstalo skryto vaše zoufalá touha vrátit se zpátky která vás vázala, s okolním děním vás dohnala na kolena a donutila tiše prosit. Vás. Vás, kteří jste si vždy zakládali na hrdosti na cti, tu chvíli uvědomění opět odnesl vítr a ačkoli jste tomu již dávno nevěřili v hlavě vám zpívaly hlasy andělů " Za každým mračnem je slunce" do uší vítr šeptal plačtivá slova útěchy, která nepomáhala, ale ničila, všechno co se dalo, thcunami pocitů smetlo i to poslední co nám ze zdravého rozumu zbylo.
A potom to jediné co zbylo byla ta nejtenčí nitka ze všech... vědomí. Vědomí plout s vědomím toho co nás tíží a dokázat se tomu postavit a pokaždé když spadnete se drápete na nohy, zas a znovu, ale už k sobě nikoho nedokážete pustit, k rodině se chováte jakoby vám odpadla nevím od kud, k přátelům, kteří si opět myslí, že všechno je vpořádku a vy s nimi budete dál plout po proudu, jste tak lhostějní jak to jen jde, k útěše se stavíte zády, už ne už to nejde. Kříž na zádech je den ode dne těžší a těžší.Temno před očima se ještě víc zvyšuje, je to chyba všechno je nepropustná lež a vy se stáváte ještě lhotejnější ke svému okolí, zázemí, rodině a potom, když otevřete oči PRÁSK... Co se stalo? Jak se to stalo? Jak jste mohli být tak hloupý, jak jste to mohli dopustit , to nejde to nelze, jak jsem to jen mohl dopustit. Rty se němě pohybuji, když hledím do zrcadla na svůj nynější obraz. Obraz někoho a zároveň nikoho. Já nejsem nic...
Poslední záchvěvy nitky, její hlas zněl jako brnkání kytary a potom, když už jen dozníval její bzukot. ... šílenství. Je osvoboující.
Konec tomu krutému nelítostnému zoufalství.
Pohlcuje mě stejně jako půda déšť. Nutí plakat, lkát nad hloupostmi těmi pitomostmi, díky kterým jsem přišel o všechno. O všechno co jsem kdy měl o všechno co jsem kdy chtěl, obraz v zrcadle se rozpadal v prach a jediná záchrana v tomhle temnu byla tak blízko, tak na dosah a přezto vzdálenější než cizí galaxie... Žít.
Existuje někde svět, ve kterém bych byl šťastný?
Pokud ano...
Cestu do něj jsem již dávno minul.

°°°°

Unaveně se složím na židli a prohrábnu si prsty vlasy, každý na mě musí vidět, že jsem značně znavený a jediné na co dokáži myslet je postel, která jako jediná mi dokáže poskytnou to čeho si mé tělo žádá, no i když, v téhle chvíli bych si v nouzi vystačil i s tvrdou zemí.
V tom si na něco vzpomenu, nikdo o mém malém tajemství neví, ale vám ho myslím prozradit můžu neboť vy to asi nikomu nevyžvaníte, že?
Nebudete mi to věřit, ale oběvil jsem osmý div světa, je to postava tak neuvěřitelné krásy, s tak neuvěřitelnou osobností, že jsem se do ní a jejich očí hned a v mžiku zamiloval.
Pomalu jsem se zvedl a ladným krokem šelmy se vydal na to správné místo, na to jediné místo, kde jej uvidím.
Vykročil jsem ze dveří a několikrát zahnul doleva, jednou do prava a potom šel dlouhou obrazy zdobenou chodbou, až na její samotný konec, kde byly jen jediné zamčené dveře.
No můj dům je hotový labirint,a le to jenom protože to tak chci, tak aspoň mám jistotu, že tady mou lásku nikdo nenajde, pomalu jsem otevřel dveře a pousmál se, když jsem uviděl, že tady na mě celou dobu čekal.
Usmál se na mě tím svým okouzlujícím úsměvem, ze kterého se mi vždy podlamují kolena a jeho rty se pohli v němém pozdravu, který jsem mu hned oplatil, viděl jsem, že se na mě už dlohou dobu těšil, však já na něj taky pomalu jsem přešel k ledové stěně a položil na ni svou dlaň a on to po mě hned zopakoval máme to tak vžité, že už to děláme naprosto totožně a ve stejnou chvíli, opřel jsem si o led i čelo a natáhl se pro jeden z jeho chladných polibků.
Věděl jsem, že to co líbám nejsou jeho rty, ale jen diamantová hradba z ledu, která se nedá rozehřát ai roztopit a už vůbec ne rozbít.
Jeho tvář pokrývali perleťové kapky zmrzlé rosy a jeho platinové vlasy vlály, jakoby na jeho straně bylo těsně před bouří.
Plné rty jemné malinové barvy se usmívaly, stejně láskyplně jako svit v jeho očích, který jak jsem tušil byl i v těch mých.
Tak strašě moc jsem toužil pohladit jeho ladné tělo, přitiskout jej na sebe a již nikdy nepustit ze svého sevření.
Oči barvy hořců, které mě často němě sledovaly, se zaryly hluboko do mého vlastního pohledu a prosili o vysvobození o spásu.
štíhlí pas pokoušel mou touhu a přivával přísliby těch nejkrásnějších chvil.
Pousmál jsem se, když jsem zahlédl mérnou bouli v jeho rozkroku, taky jsem byl vzrušený a teda vůbec jsem se mu nedivil komu bych se nebyl, že? Všichni mi padají k nohám, na kolenou prosí o jedinou noc v mém loži, ale já ne já si svou lásku a své objetí schovávám, jen a jen pro toho jediného, kerého skutečně miluji
Tak strašně mě vzrušoval a doháněl mě k šílenství k naprostému bláznoství, jak ladně tančil v tom malém prostoru v jeho ledovém vězení, jak mohl být někdo tak krutý a zavřít anděla do kostky ledu, vždyť už jen pouhý jeho pohled přinášel příslib neřestí a mnoha vášnivých nocí, tak rád bych někdy slyšel jeho hlas, určitě je melodický a rozechvívával každou strunku v těle.
Musel na všechny působit, jakoby zpívali samotné sirény, vábivý a přesto nedosažitelný stejně tak ledový jako jeho vězení.
Tak proč jej tam někdo uvěznil? Musel být tak překrásný vím, že pohled na něj za průhlednou krystalickou zdí není ani zdaleka tak překrásný, jakým by mohl být.
Cítil jsem, jak se mi z pohledu na něj dme má pýcha jak touží po uspokojení.
"Chceš mě?"
Viděl jsem, že něco odpověděl,a le neslyšel jsem jeho slova, samozřejmě že mě chtěl proč jsem se tak hloupě ptal?
Pomalu jsem se pohladil od tváře, přes odhalenou hruď až k lemu kalhot, které jsem naásledně rozepnul a jakmile ladně zklouzly ke kotníkům vystoupil jsem z nich, spodní prádlo jsem si nikdy neoblékal, ak jsem se hned vystavil jeho mlsnému pohledu sklouzl jsem mezi nohy a pevně uchopil vlastní mužství přostuil blíž ke stěšně a opřel se o ni téměř celým svým tělem, cítil jsem jemné pohlazenía hned jsem věděl.
Že se mě dotkl vílí dech, že mě má láska pohladila očima, chtěl jsem mnoem víc, než rychlé sebeuspokojování, ale dneska jsem byl vážně unaven za doprovodu smutného pohledu jsem se udělal a potřísnil semenem průhlednou zeď.
V zápětí jsem uviděl jen platinovou změť vlasů rychle mizící dolů a spřekvapením hleděl jak růžový jazýček dychtivě olizuje místa, kde se ještě před chvíli nacházelo mé semeno, které pomalu a líně stékalu a ž dolů a samotnou zem.
"Promiň už musím jít"
Zašeptal jse, když se mě začala zmocňovat únava.
Viděl jsem jeho rty šeptat tiché, němé "ne" a rozhodl se, že mu jen dnes víjmečně vyhovím chvatně jsem se otočila vyrazil z místosti, po chvíli jsem se vrátil zpět i s dvěma pokrývkami a dvěma polštáři, dvě z věcí jsem podali jemu a dvě vzal sám uložil se na zem a spal, s úsměvem na rtech neboť jsem věděl, že on mě nikdy neopustí navždy bude se mnou protože, on mě miluje a já jeho.
Jako nikoho na světě, je jen on a já.
Když jse se druhého dne probudil usmál jsem se na něj promrzlími, rty byla mi celkem zima, viděl jsem jak uhrančivě mě sleduje a jak tiše po mě touží.
tiše jsme si povídali, jen očima, zkoumali jsme se navzájem tak jako vždy nebylo místo, o kterém bychom nevěděli že jej ten druhý má.
Po nějké době bylo zase teplo a mě se zmocnila touha opět spát jakoby mě někdo násilím nutil opět zavřít oči a odejít pryč.
Když jsem se,a le potom probudil najednou bylo všechno jinak.
Ležel jsem v posteli a nademnou se sklněla má matka.
"Sestro! Sestro probudil se, zavolejte někdo doktora, no tak sestro!"
Ničemu jsem nerozuměl do pokoje vběhl doktor a po prohlídce nademnou z úžasem kroutil hlavou.
"Nedoufali jsme , že se ještě proberete Lorde Davisi"
"C-co-cože?"
Jak to mysleli, kde to jsem a - vždyť - usínal jsem přece s - v, tak nemohl jsem si vzpomenout na nic jen na tu tvář.
"Zítra můžete domů, zdá se, že opěrace proběhla mimořádně dobře máte veliké štěstí"
"Já no ano, asi ano"
Ten doktor se otočil a mou matkua o něčem se s ní začal bavit a mě začalo všechno docházet, ajk sjem je tak pslouchal.
Byl jsem na operaci měl jsem na mozky nádor, který na něj tlačil a způsoboval mi tak nesnesitelné bolesti, ale kdo byl potom on?
Byl, je, já vím, že je skutečný, dotýkal jsem se ho, mluvil s ním, vím to, vím.
Miluji ho! Kde je kde?!
Doktor se na mě podivně podíval a potom mi píchnul do kapačky čirou tekutinu, po které jsem hned usnul.
Když jsem se probudil, nestíhal jsem se divit, všechno šlo tak strašně rychle byly tu dva moji nejspolehlivější bodygardi a matka s mými ěcmi, říkala ať se jdu převléknou, takl jsem se šel převkléknou, až na malou maličnost, nějak jsem pozapoměl co kde patří.
Tak nakonec splaska ruce a začala mi pomáhat, řekla, ruce nahoru, zvedl jsem je, řekla řekla zvedni pravou nohu, zvedl jsem ji, cokoli řekla to jsem udělal, chtělo se mi brečet, chtělo se mi rvát vzteky, kde tak kde je, vím, že to bylo skutečné.
Vyšli jsme z mého pokoje a procházeli chodbami, když v tom jsem se zarazil viděl jsem ho stál přímo předemnou v celé své kráse, ještě nádhernější než kdy dřív, ale jak se tam dostal?
Jak?
Proč mu tak ubližují proč jej stále stěhují z místa na místo, proč mu nedají pokoj.
Stál jsem tam a jen na něj hleděl v němém úžasu,a le dlouho jsem to nevydržel vrhnul sjem se na něj a nesledoval jeho vyděšený pohled když to viděl, svou matku jsem nevnímal ani doktory, kteří se mě snažili odtáhnou pryč, chtěl jsem být jen a jen s ním.
Zuřivě sjem se bránil,a le nakonec jsem prohrál, připoutali mě k postele já brečel, brečel sjem ajko malý kluk protože jsem chtěl být s tím koho miluji, proč, proč mě nenechají?
Chmtivý blázni, já patřím jen jemu, jen a jen jemu! Mému ledovému princi.
Vím nebo jsem spíš nějak z dálky tušil, že jsem to křičel i nahlas, připouali mě k posteli a do úst vložili roubík, zuřivě jsem sebou trhal chtěl jsem jít za ním, ale nemohl.
Někdo přišel píchnul mi něco do žíli a řekl...
"Je nám to moc líto"
Co?!
Když jsem se probudil už jsem nebyl připoutaný seděl sjem v bílém pokoji a bíle povlečeném lůžku a naproti mě bylo zrcadlo, s nadějí jsem k němu přešel a láskou se málem roztekl, neoddelili nás nechali ás spolu.
rychle jsem se mu omlouval za to, že je zase někde jinde, sliboval jsem, že spolu budeme někde jinde, že už nedovolím aby ho zavírali do toho vězení, nezáležeje na tom z čeho.
Tohle nemůže udělat nikdo.
Nahnul jsem se k němu a jemě ho políbyl věděl sjem , že to ucítil přez tu tenkou vrstvu zrcadla a najednou sjem zase spolu byly tam v našem ledovém vězení v jediném zrcadle navěki splyuli v jedo tělo a jednu duši, je tak nádherný.
*
"Omlouváme se,a le vypadá to, že se operace nezdařila nádor ta byl již příliš dlouho a způsobil halucinace, nemá šanci se z toho dostat"
Chvíli bylo ticho, potom se žena otočila a se slzami na krajíčku odkráčela dlouho bílou chodbou ven, kde ji obklíčili novináři a zaslepili blesky z jejich fotoaparátů.
Otázky odmávla rukou a nasedla do auta, kde si teprv dovolila prolít jedinou slzu, než vedle sebe uslyšela hlas jejího druhého syna.
"Stejně si to zasoužil, parchant zahleděný jen sám do sebe! Já bych mu dal víc než jen pohled do zrcadla!"
Zášť prskala z každé hlásky.
*
Usmával jsem se a něj a najednou něco věděl.
"NIkdo nás, nikdy neoddělí, nikdy! Miluji tě můj princi"


°°°°

"Pane? Sledujete jej každý den..."
Tiché konstatování, ale to jsem věděl i bez něj, ale copak to nejde?
Můžu si sledovat koho chci, můžu chtít koho chci, můžu mít koho chci a tomu darmožroutovy to může být jedno!
Do teď ebenové oči zrudly a vzduch pročísl zápach síry, plameny zvolna pohasínaly, na širokých planích opět zavládl klid.
V přepychově zařízené místnosti uprostřed "ničeho" seděl v koženém křesle zdánlivě obyčejný muž, graciéznost pohybů mu byla vlastní.
Bledá pleť, krutý úsměšek na rtech a samolibý pohled.
Naprostá sebedůvěra v sebe samého, neexistovalo nic a nikdo, kdo by mu bezestrachu pohlédl do očí a přezto. Každý chtěl. Každý toužil.
Pohladit tu kůži. Přičichnout té líbezné vůně, která zvolna připlula k jejich nosu.
Pleť laskala pohled, ladnost hladila duši.
Každý rys jeho tváře vábil k hříšným nocím.
I tak ovšem, led na jeho srdci nikdo nikdy nepozřel zblízka, věčina ani nevěřila, že tam je, při pohledu na toho anděla, copak šlo mu nepadnout do náručí? Naodevzdat se mu?
Nikdo by se nedivil, že mu všichni kdo ho kdy potkali s radostí zaprodali duši.
Byl smrt, byl Pánem mrtvých.
Bolest má přeci tiše vábit, ukazovat své hříšné záhyby těla, lákat do své náruče chvilkového opomění kdy na všechno zapomeneme.
Ovšem, kdo do jeho náruče padne tomu již není pomoci.
Je jako chobotnice.
Nejdřív ukáže své krásné stránky, dá nám co chceme. Po čem toužíme klid, opojení, vášeň snad.
Ale potom začne pomalu ztahovat smyčky a když už vás má.
S sebou vás ztáhne pod vodu.
Smrt je záludná, ona si nevybírá, ona nesmí, přezto její Pán je tak unuděný.
I k němu se donesli zvěsti.
Na zemi je prý muž co si myslí, že je krásnějším než kdokoli jiný, jeho pohyby byly jakoby tančila víla, pohled vyhledával jen sám sebe v každém zrcadle. Vždy na sobě našel neviditelnou chybu či smítko prachu, které musel setřást hned ze svého oděvu.
Byl králem, lvem všech vrstev, všechny si podmanil svým ledový fialkovytým pohledem, nebylo nikoho kdo by mu k nohám nepad, měl tolik lásky kolik htěl.
Ale on? Miloval jen sám sebe.
Ďáblovi se však zalíbyl a ten , že ho teda chtěl jeho nemoci využil hned.

°°°°

Tohle nemá cenu, já už nemůžu.
"Odpusť mi to Můj anděli"
Cítil jsem jak mi po tváři ztekla slza, on ji viděl taky, chtěl mě utěšit, ale nemohl stejně tak jako já jeho, chtěl jsem jej obejmout schovat ve své náručí ale nešlo to, ta proklatá stěna.
Zmocnila se mě zuřivost, chtěl jsem za ním, musel jsem jít hned za ním.
Nikdo nemá právo ho jen tak věznit, nikdo!Krása má být svobodná aby jí každý mohl závidět její dokonalost!
"Néééé!!!!!"
Taková zuřivost, nevěděl jsem, kde se ve mně vzala, až tříštící se střepy a cinkavý zvuk mě probudil.
Zděšeně jsem na to hleděl.
"Panebože, ne! Ne!! Odpusť, odpusť mi to prosím!"
Zrcadlo se sesypalo na zem, hned jsem se jal zbýrat jeho střepy, nemohl sem ho tam přeci nechat jen tak ležet.
Mou jedinou lásku, toho jediného co mě nikdy neopustí.
Slzy se mísily s krví, z dlaně, která to všechno zavinila.
"Kde jsi?! Kde?!!!"
Panika. Och bože já jej zabil!
"Ne!!! Ne!!!! Neopouštěj mě! Si ještě moc mladý moc krásný, nesmíš mě opustit ty ne!! Och, prosím to ne, to ne. Ty ne prosím!"
Nemohl jsem se nadechnou, musel jsem vypadat příšerně, ale poprvé mi to bylo jedno, já už se neměl komu líbyt.
Nemohl jsem najít ty zprávné dílky, vždy jsem šáhnul po špatném.
Jeho obraz byl rozmazaný, rozkouskovaný, zákrvácený.
Krev?! Cítil jsem jak se mi pomalu, ale jistě zrychloval tep až najednou zajiskřil závratnou rychlostí.
Srdce nestihalo. Každy úder, kerý vynechal jsem nahradil vzlykem.
ON krvácel.
"Kvůli mě"
Hlas mi zkřípal, v uších mi zazněli zvony a on plakal, jeho slzy se mísily s těmi mými, nevěřil, že jsem to mohl udělat, takhle jej zradit, po tom všem.
Ta zuřivost, ten adrenalin, který se mi po tom zjištění, že já jej zabil, vlil do žil, že jediný pohled na mou... tu oddpornou všivou dlaň.
Dopustil jsem se naprostého šélenství, kterého jsem si byl naprosto vědom...
Kap, Kap... Kap, Kap, Kap
Zasloužím si to!
Kap, Kap... Kap, Kap, Kap, Kap, Kap... Kap
Zasloužím si to!!
Kap, Kap, Kap, Kap, Kap Kap, Kap..........
Zasloužím!!!!!!!
Oči neviděly, bolest jsem ve vlastní zuřivosti necítil.
Ovšem ta zuřivost.
Se zvláštním opojením jsem hleděl na to jak má vlastní ruka seká obrovstkým kusem zrcadla do té druhé a všude stříká krev.
Musel jsem se přeci pomstít.
Ta zrůdnost zavraždila to jediné co jsem měl.
Zkousl jsem do zubů vlastní triko, ruku s masem ořezaným všude kolem kosti, strčil pod svou patu.
Dup...
A vše se projasnilo...
"Áááááááááááááááááááá!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!"
Tomu zvířecímu výkřiku co se mi vydral z hrdla jsem nevěřil.
Začal jsem vnímat okolní vjemy jakoby někdo chtěl abych trpěl tak moc jak to jen jde.
Cítil jsem jak mě někdo podebral pod rameny, někdo zvracel...
Zmocňovala se mě podivná lehkost a nejednou bylo vše tak snadné.
Uměl jsem létat.
Na obrazec vlastního zápestí ležícího uprosřet krví potřísněné podlahy a stěn, jsem nepohlédl, střepy by my mohli ukázat obraz toho, koho jsem vlastní rukou zabil.

°°°°°°°°°°°°°°

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 blocek-irma blocek-irma | Web | 6. března 2011 v 17:46 | Reagovat

ahojky moctě prosím hlasni promě jsem pod jménem blocek-irma

http://brka13.blog.cz/1103/2-kolo-sonb

Samozdřejmě ráda oplatím a moc hezky blog

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama