close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Další část

6. března 2011 v 17:40 | Ebika |  Kouzelný slabikář

Druhá část


Překvapeně jsem se rozhlížel, všude byla tma.
"Jsem mrtev?"
Ozvěna vlastního hlasu mi rezonovala v uších se zvláštní naléhavostí.
Slyšel jsem vlastní srdce, to co všude kolem tlouklo bylo, moje srdce.
"Dýchám tedy... nemůžu být mrtvý"
Udělala jsem krok.
Pohyb vlastního těla mě naprosto vyděsil, byl jsem to vůbec já?
To co tady šepotem hlásalo ticho.
Byla to má ústa co to vyslovila?
Těžko!
S odhodláním jsem se vydal dál, ignorujíc všechny protesty mého těla.
V dáli jsem zahlédl světýlko.Bylo jako z olova, co se lesklo v slunečních paprscích, ano to světlo jsem znal, vždy, když jsem potřeboval vyvést z temnot, bylo právě ono to co mne vždy zachránilo.
Má láska...
On! Celičký můj svět...
Uvidím jej, znovu jej uvidím.
Srdce nestíhalo , když jsem se dal do běhu, slepě jsem následoval jediný bod.
Trvalo to věčnost, než jsem k němu doběhl.
Zadýchaně jsem před ním padl na kolena a zuřivě popadal dech.
Tělem se mi jako plazícíse had rozlévala něha.
Hluboký nádech a....
...vzhlédl jsem.
Jakoby mě něco praštilo obrovitou palicí, zatočila se mi hlava, tohle nebylo možné.
Pohlédl jsem dolů na své ruce, byly obě.
Do svých očí, byly stejně dokonalé jako vždy, alabastrová pleť a stříbříté vlasy téměř po pás, které házely všude kolem měsíční odlesky.
Růžové jemě vykrojené rty, tak vábivé k políbení.
Štíhlá šlachovitá postava, vždy dokonale tvarovaný zadeček, úzký pas a širší ramena.
Bylo to tělo jenž halil prostý bílý šat.
Se zhnusením jsem si ho hned svlékl, radši budu chodit nahý než v tom odporném kusu hadru.
Hned se odhalila až příliž jemná kůže bez jediného chloupku, mírně opálená.
Stejně jako oči i tělo vybízelo k pohlazení k těm nejkrasnějším chvílím, kdy ztrácíme rozum a oddáváme se tomu pocitu, kdy se vám všechno slije v jedno a netoužíte po ničem jiném než dosáhnout toho pomyslného vrcholu, na pár vteřin zapomenout i vlastní jméno a se jménem milovaného splynout v jedno tělo jednu duši a... dotknout se hvězd.
Na tváři se mi objevil úsměv při pohledu na tu spodní část těla.
Moc dobře jsem věděl, že jsem nádherný, ale až tak?
Chodidla...ta volala po něžných políbcích a něžném lechtání konečky prstů milovaného...
Kotníky...patřily víle? Či tanečníkovi?
Dlouhé štíhlé nohy a ta stehna....lákala, toužila po polaskání.
Na to ostatní, no co by se k tomu dalo více říct?
Dlouhý, štíhlý, pevný, mladý...mlasknul jsem si no není co dodat.
Jsem prostě dokonalý, nemám na sobě jedinou chybu.
Objevil se za mnou plamen, vyděšen jsem uskočil.
Pomalu z něj jakoby na obláčku kouře vykročila postava.
V té chvíli mi bylo všechno jedno i to, že tohle je naprosto nelogické.
Chňapl jsem rychle po tom kusu hadru co jsem ze sebe s takovou zuřivostí strhnul a zakryl se tím jako cudná panna.
Což jsem teda rozhodně nebyl!
Muž se zastavil předemnou.
Vyvalil jsem oči a to doslova..
Zmocnila se mě neuhasitelná žárlivost, tenhle bude dělat problémy..
Houby!
Okřikl jsem sám sebe..
Nesahá mi ani po kotníky!
Podíval jsem se do jeho očí, které jiskřily smíchem a hleděli kamsi za mě, když to trvalo moc dlouho a v jeho očích se začali mísit i jiskry touhy, ohlédl jsem se a se zavrčením odstoupil od zrcadla.
"Copak snad nezávidíš"
Líbezně jsem se na něj usmál.
Ještě chvíli mlčel a o to delší chvíli si mě prohlížel.
"Na to si zvyklí, že? Chceš aby ti všichni záviděli, chceš aby ti všichni padali k nohám, zatímco ty je míjíš, jen jako obyčejné podřadné tvory..."
Na chvíli se odmlčel.
"...Ne že by nebyly." Rozhodil ruce a pokračoval "Ale přecejen na tebe nemá nikdo, že? Si jako světluška, záříš ve tmě, lákáš ty co rádi hřeší do své náruče a odtáhneš je do těch největších sraček.
A když se ti přestanou líbit prostě necháš bažiny aby se o ně postarali, není-liž pravda?"
Mluvil tak tiše, při tom rázně, význam jeho slov mi asi i unikal, bylo mi to jedno jeho hlas byl jako nektar z květů, cítil jsem tu sotva slyšitelnou hrozbu ve vzduchu jak mi jemně vybrovala pod kůží.
"Líbí se ti tady? Tohle je přeci tvůj vysněný ráj, ne? Jen ty, zrcadlo, tvůj dokonalý odraz v něm, nyní jsi opravdu celý, ne?"
Změna tématu mě vykolejila a taky rychle vrátila zpět na zem.
V podezdření jsem přivřel oči, byl … nebezpečný.
"Co odemě chceš?!"
Zavrčel jsem.
Křivý úšklebek na jeho tváři se ještě rozšířil.Byl to.. anděl?
Ne, kdepak já nejsem mrtví.
Možná spíš, ďábel co si přišel pro mou duši, ale tu nedostane! Mě svým osobytým šarmem a zašedlou línou dekadencí neokouzlí, nejsme ve středověku.
"Zdá se, že si na to už přišel... Nejsi tedy jen prázdná porcelánová panna bez mozku"
Tak tohle mě urazilo, opravdu.
Vzhlédl jsem a setkal se s jeho onyxovým pohledem, ten pohled přitahoval, sliboval, liboval si v pozornosti, v něčem mi připomínal sám sebe, ale...
Pár línými kroky se dostal až ke mně, dech se mi zadrhl nevědomky v hrdle, sklonil se svou tváří k té mé a díval se zblízka do mých očí.
Běž. Běž dál!
Hlavou mi běžela jediná myšlenka, kterou nemohl přece slyšet, přez to …
Trochu se odtáhl, ale jen tak abychom se už nedotýkali nosy.
"Přišel jsem si pro tebe..."
Trhaně jsem se nadechl, když mě pohladila jeho dlaň.
"P-proč?"
Nejsem si tak zcela jistý tím, komu ta otázka patřila, jestli jemu nebo mému tělu, které mě zrazovalo.
S tím pohledem, který mě přitahoval jako magnet, jsem to letmé pohlazení téměř necítil, ale to neznamená, že nebylo.
Motýlí dotek na mé páteři postupoval, pomalu níž a níž a s ním jakobych upadal do prapodivného tranzu, u mého pasu se zastavila.
Uchopil mě za boky a trhnul se mnou směrem k sobě.
Sklonil se a jen jemě se otřel o mé rty těmi svými.
Kde se ve mně vzala ona vůle jsem netušil,a le dřív než mě jeho polibek stihl naprosto omámit jsem mezi nás strčil obě ruce a prudce jej od sebe odstrčil.
"Kdo si myslíš, že jsi!"
Nicotou se rozlehl krutý nelístostný a nadmíru pobavený smích.
"Já? Já jsem tvoje největší noční můra, ale pokud budeš chtít můžu být i tvým nejtajnějším snem a společně objevíme cesty ráje."
"No jistě za jeden prachsprostý krvavý podpis co? Táhni do pekla, tam odkud si přišel!"
Chvíli vypadal zaraženě asi nebyl zvyklí, na to, že ho někdo odmítnul, ale potom se opět usmál.
"Neboj, já se vrátím a ty mi podlehneš, ale nejdřív malá, pozornost abys i ty věděl, že ani já nejsem tak krutý. Trochu ti zdejší pobyt zpříjemním a až se začneš utápět v sebelítosti, já vždycky příjdu a pokaždé se tě zeptám znovu"
Po té zmizel v prachu, tak jako vždy.

V té chvíli jsem netušil, že jsem jeho nabýtku měl příjmout.
Nevím kde jsem byl, neznal jsem ani důvod toho proč tu jsem.
Jediné co jsem měl byly mé vlastní dohady a doměnky.
Každopádně byly, to roky, co jsem tady strávil a den odedne jsem měl o to nutkavější touhu se tomu skvostnému stvoření oddat.
A proč taky ne...
...co? Může být ještě něco horšího?
Jedno jsem pochopil stoprocentně, to co jsem tam "doma" tak strašně miloval, byl můj vlastní odraz,ale koneckonců kdo by mě, mohl nemilovat ne?
Nedivím se tomu, že jsem se z toho zbláznil.
Bylo tak kruté, že jsem nemohl mít sám sebe, vzít si mě, líbat sám sebe.
Dotyky vlastních rukou mi nemohli stačit, komu by stačilo se mě jen dotýkat? Moc dobře jsem věděl co se všemi dělám...a...nedivil jsem se tomu.
Ďábel se od té noci již neobjevil, na památku mi tu nechal dům s verandou a místností se zrcadly.Kolem domku byla zelená zahrada, ale nikdy jsem tu neviděl hvězdy, měsíc či snad slunce, tady nebyl den a noc.
Bylo to velice stresující, po nějaké časem jsem si uvědomil, že velice často uvažuji.
Sám o sobě, o věcech, které bych chtěl ale již nikdy je nedostanu.
Někdy mívám sny což je u mě obrovská vzácnost.
V těch snech se s někým miluji neustavičně, nevyčerpatelně a pokaždé, když se probutím netoužím po ničem jiném než aby ty ruce co mě hladily, byly opravdové.
Pronásledoval mě něčí pohled jehož barvu si bohužel nepamatuji.
Můj pohled padl na pohár s pořádně vychlazenou vodou.
Pousmál jsem se a přez slámku trochu usrkl.
Mouž žízeň to sice neukojilo, sušenky co leželi na slole neuspokojili můj věčně trvající hlad, ale ta iluze toho, že to každý den piji a každý den jím.
Ta myšlenka toho, že každý den spím, mě držela při zdravém rozumu "opět nabitém"
Pousmál jsem se, nevěděl jsem jak dlouho tu již sedím, ale byl jsem tak unavený.

Stál jsem někde na mýtině všude létaly různobarevní motýly, vládlo tu ticho, klid a to nejprostčí ze všeho, všudypřítoný mír.
Ve vzduchu voněli květiny, myslím Fialky a Petrklíče? Tak malebné, prosté jejich jednoduchost jim dodávala krásy, prostranství prorůstali růžové keře, když jsem natočil hlavu trochu víc na pravo mohl jsem vidět průzračný křišťálový potůček, lemovaný kapradím a rákosím celkový dojem onoho místa upevňovala vysoká tráva a sluneční svit jenž příjemě hladil nejen mou kůži, ale také a to hlavně, duši.
Byl by to ten nejkrásnější sen po všech těch letech, ale to by naproti nesměl stát on.
Zamračil jsem se.
"Už jsem ti jednou řekl, že ne."
Opět si mě jen prohlížel a byl tak strašně tiše jakoby tam ani nestál, jak to, že do toho prostého obrazu, tak dokonale zapadal a splíval s ním, když už jen jeho černý plášť s vysokým límcem důrazně upozorňujíc na to, že on není jen tak někdo, víc než hodně vynikal z okolí a na všechno křičel "Já sem nepátřím, mě se líbý jinde!"
"Doufal jsem, že ti těch pár dní v tvém "soukromém" vězení postačilo k tomu aby si si uvědomil, že to jediné co tě odtamtud může dostat jsem já"
Zamračil jsem se Pár dní? A já už litoval toho, že jsem jeho nabýtku nepřijal? Mě to přišlo jako roky, dlouhé bezedné roky odloučení od reality , od života.
Díval jsem se do jeho očí, které snad jiskřily smíchem a pobavením.
"Víš, že teď by se ti v kráse ani samotný Michael rovnat nemohl? Copak po tom všem utrpení, netoužíš ani po trošce lásky?"
Přibližova se ke mně velice pomalu mluvil, hlubokým barytonem, hipnotizoval mě očima, všechny mě smysly, nejdnou vnímaly jen jeho přítonost, tu podivnou kořeněnou vůni, která se tak hbitě bila s jemnými, ale velice aromatickými vůněmi lesních květin a všeho porostu.
A najednou stál přímo předemnou, v ruce držíc rudou růži.
Netušil jsem co s tím chce dělat, pečlivě jsem sledoval každý jeho pohyb, to jak zvedl ruku s růží, jak mě s ní pohladil po tváři, ten jeho jemný podmanivý úsměv, slibující oči.
Ty své jsem pomalu přivíral znovu jsem to cítil, tu jeho blízkost, přitomnost tu neviditelnou mlhu, která mě obestírala a jeho náruč mi byla najednou tak obrovskou oporou, když si mě k sobě hladce přitáhl.
Bylo mi najednou všechno jedno, dělej si se mnou co chceš, patřím ti.
A v té chvíli jakoby ve mně něco zcvaklo, rozum se zuřivě snažil prodrat do předu a křičel na mě, ne! Tohle ne! Ale co mi po něm bylo.
Tak strašně dlouho jsem necítil ničí pohlazení.
Jeho silné tvrdé rty, všemocný polibek, stačilo, tak málo jediné pohlazení jeho silný rukou a potom jsem už jen cítil jemný větřík pohrávavající si s mou kůži.
Kdy jsem stratil oblečení jsem neřešil, jeho pohled mě naprosto zpoutal.
Jeho oči toho odráželi tolik a při tom nic.
Lechtivé pohlazení, v břiše mi poletovali motýlci, chtěli ven, na svobodu, cítil jsem to, jak se mě zmocňuje vzrušení.
Všechno jsem sledoval jen z pod přivřených víček.
Mělce dýchal, když v tom se mi ze rtů vyloudilo zasténání, to když mě růží pohladil po vnitří straně stehna.
Nemohl jsem se ovládat bylo to tak opojné, zaklonil jsem hlavu a hlasitě vykřikl, nešlo to udržet, mučil mě tím pomalým laskání, tím smyslným pohledem, který mé oči neopouštěl.
Na jeho tváři byl stále ten samí úsměv.
A potom to přišlo, pohled zmizel a jako když se s vámi zatočí svět vše se projasnilo, ale již bylo pozdě.
Můj ztopořený úd pohltila něčí ústa, to teplo, ten žár co se mi rozlil po těle.
Ještě chvíli, vrchol už byl na dosah.
Před očima mi vybuchl vesmír.
Ale když jsem otevřel oči, žádná mýtinka nikde nebyla, jen tma.

Vymrštil jsem se do sedu chytil jsem se za tvář, tu explozi pocitů jsem stále vnímal a cítil ji na vlastní kůži, splašený tlukot srdce.
Podél tváře mi spadlo několik masným pramínků vlasů.
Peřina byla mokrá a s uvědoměním jsem rozevřel oči.
Byl to sen, celé to byl jen sen a - a já si jej pamatuji. Do detailu přesně.

Nevím jak dlouhá doba od toho incidentu uplynula, jak jsem sám zjistil vnímal jsem čas jinak než opravdu šel, mi to připadalo mnohem delší.
Od toho dne jsem každý den na prahu našel puget růží se vzkazem a jak jsem si později uvědomil, díky tomu mohu počítat jak dlouho jsem tady nebyly to dny, nebyly to týdny, ale ani měsíce, tentokrát to skutečně byly roky.
Měl jsem mnoho času na to o sobě přemýšlet, ale ať už jsem dospěl k jakémukoliv závěru asi nikdy nebyl ten správný neboť jsem stále ještě tady.
Ta otázka... Kde?
Komu na tom záleží, důležité přece je, že jsem ne?
Pohled mi padl na puget z dnešního rána, na vzkazu na něm stálo.

Když luna zapadne za obzor, usínáš s myšlenkou, že zítřek příjde brzy, o to
horší pak je, když zjistíš,
že ty se již nikdy nevzbudíš.

PS: Chtěl bys vidět hvězdy? Stačí jediné slovo říct "Ano"

No, ne že bych nevěděl co odpovědět, to vím již dávno čekám, jen an tu pravou chvíli.
Tak strašně dlouho jem sváděl boj sám se sebou až jsem si jednoho tichého dne uvědomil, že je mi vlastně jedno co s mou duší bude.
A jak jsem již jednou řekl.
Krása je tady od toho aby jí všichni záviděli její dokonalost.
A aťuž je tam u něj cokoli, nezjistím to dokud budu trčet tady a já tady nechci být navěky, tady není nikdo pro koho bych žil.
Tady se žít ani nedá, přežíváním bych to spíš nazval, každý den vstávám jen abych si mohl přičichnout k růžím, které do noci všechny uvadnou, každý den usínám jen s jedinou myšlenkou, že až se ráno vzbudím, možná si vspomenu na svůj sen.
A možná, taky ne.
Noc se tiše plížila jako lačná mrcha po mě natahovala své pařáty a lákala do své neukojitelné náruče spánku a snů.
Na jazyku jsem měl prostou odpověď, tichou jedinou slabiku, přezto rozhodující o mém životě.
V pugetu pomalu vadla předposlední jedenáctá růže a potom, půjdu již opravdu spát.
Mám takový neodbytný pocit, že dnešní sen bude můj poslední.
Pravá dlaň mě podivně lechtala jako už několikrát před tím, pomalu jsem ji sevřel v pěst a zaplavil mě takový mír v duši, v dlani jsem najednou držel celý svůj osud, srdce mi plesalo radostí.
Konečně, po tolika letech někoho uvidím.
I já to už vím, vím, že přišel ten pravý čas, cítím to až v kostech.
Času k úvahám jsem měl dost, teď přichází na řadu ta horší část ta děvka Čas.
Do teď temnotu kolem pozorující oči jsem obrádil zpět na růže.
Jedenáctá právě přestala vonět a její květ právě odpadl na obyčejný umělí stůl, kde zůstal tiše, seschle, mrtvě ležet.Zaprodala snad i ona duši, proto aby se mohla někomu líbyt? Proto aby existovala aby mohla svou krásu ukazovat všem?
Nebo...
Usmál jsem se ano tohle byla ta zprávná odpověď po, mi se to výjmečně zdálo jako chvíle, chvíli zčernala i ta poslední, její dokonalost zmizela spolu s vymezeným časem, který měla na tomto světě.
Stisk své pravé dlaně jsem povolil a pomalu se postavil na nohy.
Možná, že to co jsem cítil, když jsem pomalu ulehal do postele, byl opravdu pocit ztráty, celkem jsem si tady na to všechno již zvyknul.

"Tak jsi přišel což? Jaká je tedy tvá odpověď?"
Ta dychtivost v jeho hlase mě opravdu ze srdce rozesmála.
"Proč tak zhurta, noc je přeci mladá"
Zamračil se.
"Hraješ si se mnou snad?"
Copak šlo se tomuhle neusmát?
"Měl bych?"
Neodpověděl jen klidně stál, ani se nepohnul jen mě sledoval, v této chvíli mi bylo opravdu jedno s kým mluvím.
"Dal jsem ti všechno co si mohl chtít, každou noc jsem byl s tebou, každý den jsem ti hlídal záda, noční démony od tvého klidného spánku odháněl, trpělivě čekal jen a jen na tento den, ale teď už opravdu žádnou trpělivost nemám, řekni tedy jaká je tvá odpověď?"
"Řekni mi jediný důvod toho proč bych měl přijmout"
Zasmál se řezavě, krutě bez špetky zábran se mi vysmál do tváře.
Odvrátil jsem pohled, který mi hned padl na keře obsypané růžemi všech druhů a barev, jak se mohla ta tvář tak rychle změnit, před tím měl v očích jen tiché nebezpečí, teď má tvář zvrásněnou zlostí.
Jak jsem si o něm mohl myslet, že je krásný? O něm?
I ty vždy mlčící růže, žijící jen jediný den vydají v jediné vteřině víc krásy, než tahle kdysi perfektně zamaskovaná tvář.
Svět se se mnou znovu roztočil.
Celý život jsem si myslel, že jsem nejkrásnější ze všech, že mi nikdo z těch ubohých a patetických lidí nesahá ani po kotníky, ale kde je pravda teď?
Tak já vám to řeknu, jsem tou největší zrůdou ze všech krásný venku zhnilý uvnitř, žil jsem v zrcadlech protože, tam je vše obráceně, ale jak tedy vypadám ve skutečnosti?
Musím být prosžraný červy, zatímco o kůži se starají moskyti, kdy jsem vlastně stratil sám sebe?
Na místě kde před chvíli stál on, bylo jen prázdné místo, když v tom se objevil předemnou a srazil mě k zemi.
Jen jsem vyvalil oči a to doslova.
Jak jsem něco tak prudkého nečekal, na ústech jsem opět cítil ty jeho, ale už to nebyly ty rty, které mě tak strašně moc přitahovaly už to nebyla ta pouta, která mi vždy svázala ruce i nohy a nutila dělat to co bych nikdy jindy neudělal ani ve snu.
Sevřel jsem pravou dlaň a kousl jej do jazyka, se zuřivostí, která mě naprosto přibyla k zemi se mi zahleděl do očí.
"Tak jaká je tvá odpověď a radím ti zavčasu promysli si ji dobře, protože potom už cesty zpět nebude, nikdy!"
Srach mě opustil za to odvahy přililo od nikud po hektolitrech, v kloubech ruky mi zakřupalo a bylo to snad po prvé co mě v jeho přítomnosti nezradil hlas.
"Dvakrát jsem ti řekl "ne" Po třetí je tedy čas na změnu nemyslíš? ..."
Naklonil jsem se němu.
"Táhni k čertu!"
Plivnul jsem mu do tváře. Možná, že dneska to nebudou růže kdo uvadne, ale já.
Ale pokud to znamená, že ta opravdová krása a to ony budou žít o den déle, potom mohu říct, že jsem přípraven na to doopravdy zemřít.

°°°°

"Gabrieli, zdá se, že si prohrál"
Pronesla stříbrovlasá postava mírně a líbezně se usmála.
"Jo... tak nějak jsem to ovšem tušil"
Zamumlal černovlasý, taktéž s pohledem upřeným někam před sebe.
"Ale chtěl si jej, že?"
Dvě postavy se po sobě podívaly a vševědoucně usmáli.
"No, tak snad si neudělá o peklu špatný obrázek, koneckonců bylo to právě peklo, které mu k tobě pomohlo ne?"
"Hmmm... ale stejně se mi po tobě tááák strašně stýská"
"Michaeli víš, že někdo z nás dvou svrhnut být musel"
"Vím, Gabrieli vím. Miluji tě"
"I já tebe"
"A teď snad aby se nám už ospalec probudil ne? Chvíli jsem měl dokonce strach, že přijme"
"Kdepak Michaeli nemohl přijout, protože za dělání chyb se lidé do pekla neposílají"
Světlovasý na tmavovlasého krátce pohlédl a mrknul.
"Nevadí ti někdy, že si o tobě každý myslí, že jsi ta největší bestie ze všech?"
Chvíli bylo ticho, než se tmavovlasý stejně jako mnohokrát předtím zplna hrdla rozesmál.
"Michaeli, a nejsem?"
Po té zmizel, Archanděl Michael tam ještě chvíli stál, než tiše pronesl...
"Někdo z nás dvou musel."
… po té zmizel.

°°°°°°°°°°

Dnes je to už přez 5 let, ale nikdy jsem toho nelitoval.
No a taky možná by vás zajímalo kdo , že to vlastně jsem ne?
No to sám moc dobře nevím, moc z toho co jsem se probudil z kómatu nepamatuji, ale...
Jedno vím jistě, stále cítím tu ruku co mě tolikrát držela, stále vidím ten hnědý pohled těch očí co mě i ve spánku střežily.
Vlastně je toho mnohem víc, jeho ruce jsou mnohem obratnější než jsem si myslel , že jde .
A ten hbitý jazýček.
"Maxi"
Prosté je to jméno, ale jen dokud ho v naprosté vášni nezakřičím do prostoru a z vášně se nestane naprostá extáze trvající, někdy i celou noc.
"Miluji tě. Tak dlouho jsem čekal až se probudíš Alexi"
"Já vím, vím víc než si myslíš Maxi"
Pohladil mě pomalu, smyslně.
"Bráško"

The end
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 sisi/ctenar sisi/ctenar | 8. března 2011 v 17:39 | Reagovat

krása!!!!!!!

2 Broskynka Broskynka | Web | 17. března 2011 v 18:59 | Reagovat

Bože, môže mi niekto vysvetliť ako môžem byť taká hlúpa a tak dlho sa tu neukázať?! Ako som sa mohla okrátiť o niečo také skvelé ako tvoje poviedky?
Neviem....Každopádne, som rada, že som sem dnes náhodou vpadla a hneď sa na túto poviedku vrhla, pretože stála zato.
Moc moc moc pekné! Dúfam, že mi odpustíš, že som tu tak dlho nebola. Ja sa pokúsim polepšiť.
P.S.: za túto poviedku ti posielam nádhernú modrú orchideu. Je čarovná pre čarovnú spisovateľku. keď zatvoríš oči a upadneš do spánku - uvidíš ju.

3 sisi/ctenar sisi/ctenar | Web | 27. března 2011 v 20:07 | Reagovat

kedy bude něco další !nemůžu se dočkat §§§§§§§§ xD  *mlsný pohled.*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Na všechny povídky, fikce i příběhy se vztahují má autorská práva a nebyly sepsány za účelem zisku ani osobního obohacení. Jedná se především o fan nebo originální tvorbu, prosím aby nebyla šířena bez mého vědomí a svolení, jakékoli kopírování a šíření dál, je zakázáno.
Kontakt: Ebika94@seznam.cz