Otrok vlastního těla

11. ledna 2011 v 20:46 | Ebika |  Kouzelný slabikář
Tak jen ta pro zajímavost kratší jednorázovka, myslím, že když vám řeknu, že jsem byla dneska uzubaře a jsem díky domu na celý týden odstavená s napuchlím ksychtem a bolavím zubem, se kterým se nedá dělat nic jinýho než čekat až se uráčí uzdravit.
Až do pátku být na jogurtech.
Ne ne ne vůbec nemám depku. A už vůbec ne z toho , že mám z jedné části obličeje druhou "prdel"

WAiring: Nikdo neumře, je to yaoi(žádné sado), Nikdo nikoho netýrá, popis pocitů a vnímání hlavní postavy, Happy end, prostě ten začátek působí podivne no uvidíte sami

PS: Je to ta největší ptákovina, kterou jsem kdy napsala , nic není založeno na faktu! Postva se mnou rozhodně nemá nic společnýho, i když.
Já mám taky strach se svoojí zubařky, ale tohle ení o mě do směle do toho...

Přeji příjemné počteníko všem!!!








Otrok vlastního těla


Seděl jsem na té lavičce a klepal se strachy, moje matka mě zuřivě obhajovala před jistou smrtí, ale jak jsem tak hleděl bylo to zbytečné, ta zrádkyně!
Obrátila se na druhou stranu, i ona si dovtípila, že jem vinen, soudce pokýval hlavou a usadil mě hned vedle obrovských železných dveří s tisíci zámky, za nimiž se ozýval křik mučených a zuřivé kvílení oznamující, já jsem smrt jdu si pro tebe Kiosuke, ten zvuk mi rezonoval v uších vlastní nohy mě zrazovaly, vlastní víčka padaly únavou bolest z již předchozího mučení se dostavila v plné síle a mě se samou slabostí zatmělo před očima, do kterých mi ponížením vyhrkli slzy, ostatní okupující tutéž lavici na mě zhnuseně shlíželi, oni tady na rozdíl odemě seděli s hrdostí jim vlastní.
Hlavy pyšně vztyčené někde do oblak podivná temná aura, táhnoucí se pach krve, ten pláč, cožpak to neslyší?
"Maminko nenechávej mě prosím tady"
Nic jen se otočila a stejně tak hrdě jako ostaní odkráčela pryč.
Zmocnila se mě panika co? C mám dělat?!! Utéct? Ne! Začít křičet? Nepřipadá v úvahu! Třepat se strachy a srdcerdoucně prosi o život? To ti nepomůže!
Tak co? Co mám dělat cožpak tady jiná naděje není?
Z nadcházejícího se mi točila hlava měl jsem šílený strach, pokaždé když mě odvedli na tu trestnou lavici a odvedli za kovovou bránu k výslechu.
Už bylo všechno pryč a já byl volný , volně si žil, užíval si, bavil se a pak zasáhli opět, ta bolest, nové důkazy vše je jako v mlze.
Bolest jsem nenáviděl, ale v této chvíli jsem v ní vyděl jedinou zpásu, do této doby jsem z těch dveří vždy vyšel zproštěn obvinění ale teď... cítil jsem změnu až do morku kostí se zakusující bolest, jediné čeho jsem byl schopen provést jako věc posledního vzdoru, bylo nepatrné sebezapření a zadržení slz ponížení a srachu.
Zaskřípění a povolání dalšího, starší muž sedící předemnou se zvedl a plýživě za sebou zabouchl dveře, slizce se usmívající soudkině a hned za ní Kat Jako vždy si prohlížel své nástroje, stačilo prosté "cvak" a ten zvuk se rozlinul všude kde mohl, zařízl se mi do duše jako ta nejostřejší gilotina, bože už ne prosím už ne.
Mučil jej.
Třepal jsem se a zuřivě mnul ruce, znal jsem své provinění a vím, že jsem jej i spáchal, ale pro vlastní dobro jsem to nikdy nepřiznal.
Hlas soudce a do toho zuřivý hlas kata …a byl jsem na řadě.
Tohle bylo horší než kdykoli před tím tentokrát pokořili i mě, zabouchnutí dveří za mno se zdálo osudevé avšak když jsem se strhaným výrazem ve tváři a pocitem vítěztví v očích odcházel, věděl, jsem, že tohle byl jen zažátek. Sic mě zatím neodsoudili, ale...

Odešel jsem cítíc na sobě pohledy, těch, kteří tam byly jen kvůli tomu jedinému, které už odsoudili na smrt a usmál se...

Dveře z hnědého mramoru za mnou bouchly a vedle se ozvalu tiché puk, nadskočil jsem a línými slovy jak mne úsa -celá nateklá-, hlava -jejíž bolest byla neidentifikovatelná-, tělo -ztuhlé námahou-, krk i ruce boleli strnulé ve křeči jak jsem se jimi zapíral oč to šlo jen abych ze sebe nevydal ani hlásku...

"A ty jsi?"

Pobavené rudé oči si mě měřili, tam a zpět , tam a zpět.

Pak jen tichá slova zazněla chodbičkou, přesto, že zněly posměšně a dost hlasitě nevnímal jsem jejich hloubku ani význam.

"Bolest, vina, srach říkej mi jak chceš jsem démon"

Poklonil se až k zemi.

"A co po mě chceš?"

Zamyšlený toužebný pohled a hladové olíznutí rtů.

"Nic zvláštního, jen od teď budeš mím zajatcem tak dlouho, dokud tvá bolest a strach spolu s vinou nezmizí"

Ten lechce chraplavý hlas a hluboký pohled jeho očí, fialovostříbrné vlasy nahoře sepnuté rudou sponou posazenou krvavými safíry, hubené šlachovité tělo, dominantní objetí to vše mě uchvátilo, a pak se mi udělalo zle nemít podporu jeho paží zhroutil bych se k zemi, když jsem se probudil vspomínky mi pluly před očima jako řeka utrpení.

Na světě jsem neměl z ničeho strach jen z nich "soudce a kat"

"Tak už si se probudil?"

Prudce sem se posadil až teď jsem si toho všimnul, všude to doutnalo, dloubka kráterů kolem byla nedozírná, nebesa , na kterých jsem ležel tu byla jen tak, nic víc, jen ona sama mi byla oporou.

Před nimi to zažhnulo a ze země vytriskl gejzír ohně, štiplavý zápach síry a mezi tím vším seděl on a spobavením na mě vzhlížel, bolest jsem si zatím neuvědomoval.

"Teď patřím tobě a ty mě, můžu a BUDU si s tebu děla co jen chci, radím si nesnaš se o odpor, na utrpení se živím, čím blíž..."

Naklonil se ke mně a otřel se mi o tvář , do které okamžitě vystřelila bolest, každý pohyb ji jen umocňoval a mé vlastní divoce tlučící srdce jen umocňpvalo můj dojem...

Cože jsem to říkal? Že nejsem odsouzen? Chyba jestli tohle není trest, rozsudek tak už vážně nevím co.

Olízl mi nateklou část a mi z očí vytryskly slzy, které nešli zadržet ovšem vypadalo, to, že jemu se to líby, neboť je všechny s úsměvem slíbal a dlaní mě nejdřív jen lechce jako motýl květinu pohladil, ale potom tvrdě udeřil přímo do toho místa, bolestně jsem vykřikl a rychle sebou trhl zpět do černých saténových pokrývek ovšem rána do hlay ačkoli o mekký polštář bolest jen ustálila na téměř nesnesitelném bodu.

Démon se na mě jen usmíval a zaroutil pobaveně hlavou.

Sklol se ke mně a políbyl mě.

Něžně, jemě, potom má ústa dravě napadl, začal jsem se zuřivě bránit, ale nebylo mi to moc platné on byl přece jenom o něco silnéjší.

Ucítil jsem jeo rty na hrudníku a jeho teplný dech na bradavkách. Doširoka jsem rozevřel oči jak se mě zmocnila panika a opět jsem se ho pokusil odhodit, ale nemělo to téměř žádný efekt akorát se mrštně vymrštil ke mě nahoru.
A bolest nepadl má ústa, ve kterých jsem ucítil podivnou slanou chuť a tu nesnesitelnou bolest, v křeči jsem mu prokousl ret.

Odrhl seodemě a zamračeně prohlásil.

"No jak myslíš já tě varoval"
Odněkud odnikud vytáhl gumový roubík, kteý mi nacpal do úst a přez nateklé místo silně utáhl za hlavou.

Opět se sklonil k mému tělu.

Hladil a líbal, lýza každoučástečku mého obličeje a vlasy mu podivně zářili, jakoby příjmali neviditélnou sílu.

Pohladil mě mezi nohama po vnitřní sraně stehen odkud se přesunul na varlata, která okamžitě začal hnět, bolest jakoby v extázi ustával a já ji nev ědomky odsunoval do pozadí, místo ní zastoupila slask.

Můj ztopořený úd byl broužen něčím vlhkým a teplným, prohnul jsem se vůči tomu pocitu a naprosto se mu oddával.

Roubík tlumil mé steny, ale o to hlasitější bylo kvílivé naříkání a tiché prozby za nechž jsem se tak strašně stydl, tohle je ponižující, jeho rudý pohled se zabořil do mých stále doširoka rozevřených očí byl pobaven a to hluboce, pod náporem té síly vypalující mi do duše cejchy jsem začínal rudnout.
Pesunu se zpátku nahoru a já nevědomky zamručel nespokojeností.

V té chvíli jem pocítil zvláštní tlak a hned vzápětí....

Takový pocit jsem snad nikdy necítil bylo to tak nádherné chtěl jsem to chtěl jsem toho víc, bolest už neistovala už byla jen ta vášeŇ.

Drobný pomstchtiv mravenečci rychle cupitající v mch žilách do každičké částečky mého těla.

Vzrušení, hluboký pohled, zuřivé zalapání po dechu... stačil jediný příraz.

Nevím kde jsme byly teď, nebo jestli je pravda to co říkal každopádně, teď jsme tu byly jen mi dva a společně jsme stoupali do oblak.

Každý příraz přínášel nové pocity ještě více slasti, v plicích mi téměř docázeli zásoby kyslíku.

Tělem mi otřásla křeč a potom další.

Prohnul jsem se v oblouku podivného opojení a společně jsme překonali atmosféru a opustili zemi, nebylo nic jen ten vrchol, v jediné chvíli jsme se dotkli hvězd a já požitkem omdlel.

Když jsem se probudil všechno bylo pryč, on tady taky jen smutně seděl očima hypnotizoval mou hruď.

Bolest se opět dostavila, ale já už veděl jak ji ignorovat, opatrně jsem se usmál.

"Už musíš odejít tvůj soud skončil budeš osvobozen od bolesti a mě již nikdy nespatříš"

Cože? Ne!! Cožkapk bytost, člověk, tvor či démon, který mi dokázal snést do náruče i samotn hvězdy...
Copak to nebylo nic? Ne nechci od nej odcházet, i kdyb to mělo znamenat cítit bolest již na věky věků.

"Nechci"

íché slovo, ale prozradilo víc než jsem si byl schopen uvědomit, náledovalo ještě tichší.

"Miluji tě..."

A potom jen ten klid, ticho, oslnivá záře, překvapený pohled, bolest ustala...

ˇˇˇˇ

Pooevřel jsem oči jen tak aby se neřeklo vedle mě stál on akorát v obyčeném oblečení strohý , ale upřímný úsměv na rtech, ale já věděl, že ten patří jen mě, držel mě za ruku byl tam se mnou a já věděl, že když jsem s ním nic už nemůže bolest ť je to cokoli, kat se nademnou zatrpkle skláněl, nebyl zrovna nadšený, že tu nejsem sám a tak si nemůže naplno užívat, soudce naopak hleděl vědoucně a kupodivu jeho pohld nebyl ani tak ledový a slizký, jak jsem ho vždycky viděl.

Poprvé jsem si uvědomil, e to tady ení až zas tak špatné, ne když máme po boky někoho koho milujeme, komu věřímě víc než sami sobě.

Když jsem odcházel bolest byla pryč, již dávno, ale....

I když jsem diky němu zístal něco nezaplatitelného něco nezapomenutelného, stále je nenávidím.

Ach ano Zubaři jsou to nejvěší nutné zlo na světě, nutné protože , když něco bolí jsou to většinou právě zunby a jedné oni nám s tím mohou pomoci, zlo, protože, kykoliv jdu nebo od nich odcházím mou hlavou plují červíčci pochybností a strachu.

The end
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 terkic terkic | Web | 13. ledna 2011 v 10:50 | Reagovat

tak to mě naprosto dostalo, hlavně ten konec:D

2 akimari akimari | Web | 10. února 2011 v 20:41 | Reagovat

ten koniec ma zabil :D :D :D síce som niečo podobné po tom úvode očakávala od začiatku..no ono to neprichádzalo tak som si povedala, že som ťa len blbo pochopila a potom to ten koniec tak zabil xD xD
Mne osobne sa to páčilo a to hodne :)

3 sisi/ctenar sisi/ctenar | Web | 11. února 2011 v 22:33 | Reagovat

:) jsi úchvatná Ebi, tolik tě obdivuji.jak pořád můžeš psát ,jak může optimismus z tvých povídek jenom k nám do duše zasahovat! naprosto mě to omračuje! z části se toho i bojím

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama