close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Legenda 03

1. prosince 2010 v 22:28 | Ebika |  Legenda
Tak přiznávám napsala jsem to teď před chvilkou, no nwm co víc dodat snad jen příjemné počteníčko:-)
A díky za komentíky u Kolapsu moc mě potěšili xD A i tak trochu dost nakoply abych se přemohla což je fakt, já se fakt přemohla, taky sky se tomu divím...
Ty komentáře dořeším zítra ak aby byly vidět jo a desing je nový povídky číst jdou víc než dobře, teda aspoň mě dost nerada bych ho měnila, prtože se mi fakt líbí, al kdyby něco písněte

Legenda 03
Vyděšeně jsem k ní opatrně přešel jinak to ani nešlo co jiíného jsem měl asi tak dělat?
Vzal jsem ji,a le do obsahu jsem se nezahleděl dostal jsem šílený strach a přeběhl i s knihou k oknu pokusil jsem se jej otevřít, ale nebylo mi to nic platné, okno jakoby snad drželi i kouzla, použil jsem na něj několik formulek které jsem znal, nakonec jsem i zaječel,
"Destrutis!!"
Ale ani to nepomohlo jakoby ta kniha sama přemýšlela, sama čarovala jakoby chtěla ať ji dočtu do konce, jakoby mi chtěla něco oznámit, něco moc důležitého.
Nakonec jsem se rozhodl, odhodil jsem knihu na postel kde s hlasitým klap nejdřív narazila do stěny a po té se zmoženě svezla na polstář její strany se otevřely, jen letmo jsem cítil, že přesně na té samé stránce kde jsem skončil.
Nahoře bylo elfským písmem napsáno číslo tři a za ním ponurým písmem pulikováno SPOJENÍ DUŠÍ.
byl jsem rád, že zbytek byl písmem mnohem drobnějším.
Rychle jsem se otočil a zavřel oči zmocnil se mě naprostý děs, nevěděl jsem co mám dělat.
Začal jsem ječet jako na lesy křičel jsem o pomoc, ale zvuk se ve stěnách odrážel ozvěnou a hlas se pomalu ale jistě vytrácel, křičel jsem dlouho, strašně dlouho, neboť za oknem již začalo svítat.
Sesul jsem se po stěně na zem a nárážel zády o stěnu, nevěděl jsem co mám dělat ke knize, jsem neměl ani tu nejmenší odvahu se byť jen o píď přiblížit, měl jsem děs hrůzu z toho co jsem viděl a ta temnota, tolik temnoty, to snad ani nebylo možné.
Seděl jsem tam a tupě hleděl před sebe, měl jsem hlad, žízeň musel jsem si dojít na záchod, ale nechtěl jsem se zvednout, abych náhodou nenahlédl do knihy.
Cítili jste někdy tak odporný děs, až se vám klepala kolena dech zadrhovala ve vlastních plicích a vy jste očekáváním příštích událostí téměř nedýchali.
Snad to byl i strach, že bych ji mohl nějakým hlasitějším zvukem vzbudit a ona by začala opět zářit, že by po mě natáhla své dlouhé pařáty a chňapala jimi po těch mých, že by se naprosto soběstačně probudila a vzduchoprázdem, které jsem cítil v čase i prostoru, doplula až sem ke mě.
po tváři mi stekla první slza a jakoby se zastavil čas, slunce opět zapadalo a město a s ním, i lesy , které kolem něj byly obehnány jako živí plot, pohltila tma.
tiše jsem tkal, takový strach jsem ještě nikdy nezažil, v mysli se mi míhali krvavé obrazy a stříbrnovlasá příšera co po mě natahovala své pařáty.
Jeho prádný temný pohled.
Bojím se...
Je tam smrt....
V té knize...
Smrt...
Co se stane tam stane se tady...
Když zemřu tam, zemřu i tady...
Když tam usnu...
Když tady zůstanu, zemřu hlady...
Když udělám co kniha chce...
...co?
...co se stane?
...proč?
Já...
...co mám dělat?
Ne! Nemohu se přece vzdát můj pohled a zarudlé oči se zaměřily na židli u mého stolu.
Naklonil sjem hlavu na stranu.
Měla kovovou konstrukci a nohy, zadíval jsem se do temné blískající se okenice mého okna a potom stočil pohled zpátky na židli, byl jsem odhodlán, pevně rozhodnut.
Postavil jsem se na stále ještě malátné nohy a přešel tiše jako myška k židli.
Uchopil jsem ji oběma rukama a pevně chytl za opěrátko.
Přešel jsem i sní k oknu na , které jsem se zahleděl a rychle napřáhl.
PRÁSK!
a znovu, ještě větší silou, kterou jsem stihl nabrat v otočce.
PRÁSK!!!
sklo naprasklo a mě poskočilo srdce, které jsem teď momentálně cítil snad až v krku.
PRÁSK!!! PRÁSK!!!! PRÁSK!!!!!
A znovu a znovu, na chvíli jsem přestal a prudce oddechujíc s vyvalenýma očima opět roztoucím strachme hleděl na to jak se okno spolu s doprovázením prsklavého skřípění, opět zaceluje.
Naprosto zničeně jsem se svezl na kolena a po tvářích mi začaly stékat krokodýlí slzy, no i ten by mi je nejspíš záviděl.
v tom mě to trklo zrovna ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že jinom možnost než dočíst tu knihu nemám, dočíst ji a přežít.
První hodina hned na začátku školního roku, byla to přednáška na téma takzvaných Saiilonyg v překladu do laické řeči něco jako magických předmětů, historických hodnot, čím víc je totiž daná věc stará tím je mocnější, dokáží je vytvořit, jen ti nejsilnější mágové ze všech a právě jeden takový se zapsal i do historie,a le to teď není podstatné.
Hlavní je to, že ten komu ten předmět nebo ta věc patří ji musí využívat, každý z těch věcí totiž znamená kus nesmazatelné historie, své pány si vybírají sami a pokud si jej vyberou a ten je ignoruje věčinou se jim něco stalo,a le profesorga historie nám nechtěla říci co.
Pokud se moc Saiilonyg vyčerpá, strátí svou sílu na dobro jediný způsob jak tu knihu zničit, je ten, že ji budu používat.
Očividně si z nějakého mi neznámého důvodu vybrala právě mě abych vyřešil její tajemnství zřejmě je už příliš stará protože něco tak mocého jsem jak tě živ neviděl.
To, že si vybrala zrovna mě je na tom nejzvláštnější, protože se podle všeho co jsme se učili drží jen v pokrevní linii rodu a ujišťuji vás, že já svůj rodokmen znám celý na zpaměť již od samého počátku.
Uvědomil jsem si, že pokud se chci odtud někdy dostast jakože chci, tak ji musím dočíst ať chci nebo ne, jinak tady zemřu.
Židle dopadla na zem s obrovským rámusem.
Byl jsem si tměř stoprocentně jist, že pokud do ni opět nahlédnu svět, který jsem do teď dobře znal se naprosto stratí a zbyde jen příběh, který neskončí hned na konci třetí kapitoly, ale na konci celé knihy.
Byl jsem si téměř stoprocentně jist, že pokud do ni opět nahlédnu zemřu, ale stjně tak pokud ji nechám ležet.
Neměl jsem na výběr jinak než to alespoň skusit...
Přežít...
Ačkoli se možná zdám téměř uklidněn všechno ve mě bouřilo, když jsem ji vzl do ruky věděl jsem, že tam, v těch zažloutlých starých stránkách na mě čeká to stvoření,
že mě čeká ještě dlouhá cesta...
to be continute.................
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 akimari akimari | Web | 30. prosince 2010 v 17:02 | Reagovat

bol to jej manžel :D :D

2 akimari akimari | Web | 30. prosince 2010 v 17:02 | Reagovat

ten ktorého som špeciálne pre teba napichla na vešiak na WCku :D

3 Yuuki-chan Yuuki-chan | 13. ledna 2011 v 16:57 | Reagovat

Krásné... těším se na pokráčko... :-D  :-)

4 Majinek Majinek | E-mail | Web | 16. dubna 2012 v 13:31 | Reagovat

No jasnýýýý

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Na všechny povídky, fikce i příběhy se vztahují má autorská práva a nebyly sepsány za účelem zisku ani osobního obohacení. Jedná se především o fan nebo originální tvorbu, prosím aby nebyla šířena bez mého vědomí a svolení, jakékoli kopírování a šíření dál, je zakázáno.
Kontakt: Ebika94@seznam.cz