11. října 2010 v 22:11 | Ebika
|
další dílek je zde
PS:Nevím jestlis e vám bude díl líbyt, ale nic jiného ze sebe asi nevimáním a přísahám, že jestli to přesáhe čtyři části tak se na to vyprdnu, měla to být jednorázovka*vyje a rve si vlasy*
Už nikdy nebudu dělit jednorázovky, b to dopadne potom takhle.
Tak a přeji příjmné počteníčko a díky za komentíky. :-D
Hnědovlasý muž seděl za svým stolem a netrpělivě vyhlížel po všech svých zaměstnancích, po všech kancelářích, které se v onom dolním patře nacházely, ale jeho pohled stále ulpíval na jedné a té samé kabince, která jako jediná zrovna v dnešní den prázdnou být neměla a hlavně nesměla!
Jeho lokty se opíraly o desky na jeho stole a jedna jeho ruka svými dlouhými prsty netrpělivě vyťukávala do stolu rytmus v pravidelných intervalech.
Za oknem zahřmělo a mraky se stočili do spirály následoval hrom a znovu úder blesku ozval se hlasitý dupod kapek deště o okenice a okno samotné.
Otočil se ve svém pohodlném křesílku a znaveným pohledem se zahleděl na město pod ním seděl si tam jako na trůně znaveně vdechoval vůni vlastní kolínské a stále netrpělivě těkal pohldem. Po asi hodině úpěnlivého čekání se rychle otočil a bouchnul pěstmy do stolu.
Jeho pohled padl na ony desky a znovu je otevřel.
Jeho firma pracovala pro vládu jeho úkolem bylo sestrojit ty nejlepší létající stroje , které ochrání jejich zem, kdyby se na ni snesla tíha válek, nebo nedej bůh něco jiného.
Pročítal si spisy a návrh na tu reklamu, při které měl svůj projek prezentovat, ale chyběl tomu ten důvtip, který tam uměl dát jen ten jediný zaměstnanec a to právě Tom, který dnes jak se zdá ani nedorazil a ani se neohlásil, jestli se něco stalo, to je nepřípustné od svým zaměstnanců vyžaduje disciplínu a tohle byl pro Toma krok vedle.
Projekt mu ani neposlal ani se nenahlásil u jeho sekretářky proč se zdržel.
Projekt, který zadal ještě jednomu zaměstnanci asi již před měsícem byl podle jeho názoru dosti ubohý samé žvásty a fakta a jinak nic, když si to tak představoval jak tohle prezentuje bez vtipu a bez elánu začal se mu ten návrh více než-li hnusit.
Jeho pohled zabloudil na čas v liště na jeho počítači a překvapeně se zahleděl na blikající obálku, která oznamovala , že má nový e-mail.
Rozkliknul ji tedy, a když spatřil, že je to od někoho neznámého a nepatří ani jeho klientů rozhodl se to smazat avšak nápis.
¨PROČ ZEMŘÍT PRO BERNU¨ jej zaujal a tak jej tedy i rozkliknul.
Málem odskočil, když se z bedýnek ozval výstřel a následně monitor zčernal, už se zlekl , že byl meil zavirovaný tak to chtěl vypnout zpamatovivší se z nastalého šoku se rychle natáhl k tlačítku restartovat počítač, ale vtom se na černé ploše rozhořel oheň zářivým rudým plamenem.
Někde z pozadí něj se ze spiráli vynořil nápis Berna X a postupně se kolem něj začala dokreslovat vlajka našeho státu, z bedýnek se ozval prudký nápor větru a následně se nápis rozevlál kreslené mraky v pozadí se začaly srážet dohromady a ozvaly se efekty dost silné vichřice a bouře.
Hurikán Ema, bylo to první co ho napadl a stále kulil oči na obrazovku.
Vítr pomalu odtrhával kusy vlajky, ze které nakonec zbyla jen tyč na, které byla připevněná.
Bouřkové mraky začaly blískat zeleně a z jednoho z nich se začal nořit obrovský temný stín, zuřivě jsem svíral desku stolu jak se o mě pokoušel infarkt, ale dál jsem to sledoval.
Na monitoru se objevil obrovský létající, blikající a pískající talíř, s protivným zavrzáním se vršek talíře odklopil a na jeho povrch se vyplavil plivanec, neměl jsem moc času to zkoumat neboť se ozval výstřel a kreslená imitace našich strojů i s pilotem.
do toho stále buráceli různé efekty, chvíli bylo najednou ticho, jak ten pilot čuměl na talíř s tím plivancem, který jsem jaksi stále nedokázal k ničemu přirovnat, jako výboj blesku se ozval zvuk stíhačky a následné výstřely, z talíře se začalo taky střílet, ve vzduchu odlétávali kousky talíře.
Všechno se to tam rychle pohybovalo, a najednou několik dlouhých šmouch, jak stíhačka zamanévrovala a talíř se zřítil na zem.
Vyplazili se z něj podivné bytůstky připomínající hovno, s prominutím.
Stíhačka přistála a osvítila to nějakým lejzrem, po čemž se to pěkně rozteklo a taky to vypadalo jako plivajz uprostřed kterého plavali oči a do vzduchu trčelo tykadýlko.
Pilot s dost zpecificky nakresleným ksichtem vylezl ven a následně na talíř, zařval jako gorila a zabušil si rakama do hrudi, obraz zčernal.
Ozval se zvuk rozbíjejícího skla a monitor se mi rozprskl přímo před očima, znovu tam naletěla ona stíhačka a elegentně se natočila bokem na obraz BERNA x ksichtící se pilot ukázal svůj bělostný chrup, který se mu zaleskl až mě zaboleli oči a luskl prsty a výbuch Media Player se zavřel a já čučel jako debil.
"dementní"
To by bylo dokonale specifické pro toto, nevědomky jsem se začal pochechtávat a nakonec se rozesmál to bylo tak neskutečně dementní, pitomé, hloupé prostě naprosto debilní až je to k smíchu, hned mi došlo kdo to musel poslat nikdo jiný než Tom by se totiž neodvážil něco takového poslat jako HOTOVÝ project.
"Mary"
Zavolal jsem a po chvíli se otevřeli dveře a dovnitř vešla moje sekretářka mimochodem o téměř deset let mladší a blonďatá no myslím, že si ji dokážete živě představit a hlavně to o co se celou dobu snaží.
"Nevolal mi někdo"
"O ničem nevím šéfe"
Koketně na mě mrkla a já jen protočil oči.
"Tak můžeš jít"
Smutně si povzdechla a otočila se na podpadku, pomalu už se dveře zavírali když jsem se rozhodl.
"Mery!"
Nakoukla dovnitř celá jozjařená, chvíli jsem přemýšlel co jí zase přelítlo přez nos, ale nakonec jsem se na to vykašlal.
"Zjisti mi adresu Toma Nováka, je to zaměstnanec...HNED!"
Zakřičel jsem, když jen tupě pokyvovala hlavou, za to po tomhle nadskočila a vyletěla jak namydlený blesk.
Po nějaké době se dveře otevřely a ona dovnitř vplula jak samotná královna spásy, elegantně mi na stůl položila žluté desky a s tichým prosím se vypařila...
hmm... asi jsem to trochu přehnal, ale nevadí aspoň mi dá pokoj.
Otevřel jsem desky a začetl se.
Tom Novák minulé zaměstnání...
jméno za svobodna...
osobní údaje...
Tell: 545 632 429
Pracovní minulost...
Dosažené vzdělání: Základní devítileté studium, kurz Italského, francouského, anglického a německého jazyka, střední odborná škola se zaměřením na ekonomiku a systémové indženýrství 3-letý obor, nástavbové studium s maturitou, vysoká škola...
Jazyky: Němčina-pasivně, aktivně Angličtina-pasivné, aktivně Francouský,Italský-pasivně, základy ruštiny
Zamračeně jsem to četl, jak jsem mohl dovolit mít ve své firmě zaměstnance s tak nepřesnými údaji nemluvně o tom, že kromě jazyků, vzdělání, adresy a telefoního čísla, je všechno prázdné.
To...
Žádná pracovní miulost, osobní údaje, doporučení NIC!
"MERRY!!!!"
Slyšel jsem, nějakou ránu a vyděšené vyjeknutí hned na to se opatrně otevřeli dveře a dovnitř nakoukla vyjukaná blondýnka.
"Jak je tohle možné?!""
Přaštil jsem jí s tím před nosem a ona to zvedla a nahlédla, potom se na mě nechápavě podívala...
"A-a co pane?"
"Co?! Co?!! Vždyť ten, on nemá tam nic kromě jazyků a vzdělání c minulost trestí rejstřík a to ostatní, jak se to mohlo stát!!!"
Chvíli a mě hleděla jako na osla což mě naprosto dopálilo, ale naprosto.
"Vždyť vám to nevadilo, pokud si dobře vzpomínám příjmal ste ho, když byla krize a jediné co vás zajímalo, bylo aby pravdielně docházel do práce a vzdělání"
Párkrát jsem zamrkal.
"Ven!"
"Ano"
Povyskočila a rychle za sebou zabouchla dveře.
Bylo zvláštní, že mi mé rozhodnutí trvalo jen takovou malou chvilku,a le zvedl jsem se popadl svůj cestovní plášť a s oznámení, že odcházím, vyšel ven do ponurého šera a deště.
Po chvilce hledání jsem našel svoje stříbrmé Ferary a už si to řinul temnými a kluzkými cestamy Londýna.
Kde je ulice Parkenova, Hotel Colia jsem věděl až moc dobře po přežití menší dopravní zácpy jsem se vsoukla co nejblíže vchodu na parkoviště a hodil poslíčkovi klíčky, které hbitě chytil a běžel mi zaparkovat.
Prošel jsem obrovskými vysklenými dveřmi a ocitl se ve velmi útulné a precizní atmosféře haly, přešel jsem k recepci a sladce se na brunetku usmál.
"Můžete mi prosím říct kde je pokoj 503?"
Ta na mě chvíli hleděla jako na zjevení a potom z ní vypadlo.
"Omluvte mě prosím na moment"
Jen jsem pozvedl obočí, ale nijak to nekomentoval.
Ta odešla někam do zadu a po chvíli se s podivným výrazem vrátila a projela mě pohledem odzhora dolů, přiznávám, že jsem nechápal ani ň.
"Obávám se, že majitel zde není, nezvedal telefon, mám mu něco vyřídit?"
M-mmmm-ma-majitel? Počkat to asi myslela, majitel bytu... no jistě pomyslně jsem se plácl do čela, jak jinak.
"Ne to nemusít..."
V tom jsem se zarazil ... Něco se mu stalo, jinak by přece zavolal do práce ještě by se mi nestalo, že by nezavolal na to je dost zodpovědný.
"Můžete mi prosím říci to patro? Rád bych se o tom přesvědčil sám"
"Ne to nemohu, jste objednaný?"
Měl jsem nutkaví ale velice nutkavou chuť chytit tik do pravého oka, ale nějak jsem se stihl zadržet.
"JIstě, že jsem"
Zvedla telefon za pultem a kolotoč začal chvíli se dohadovala s někým přez telefon potom tam přišel nějaký muž, se kterým se dohadovala o něco hlasitěji a přitom zuřivě artikulovala a gestikulvala kolem sebe rukami.
Otočila se na mě s dost hlasitým povzdechem a nasadila profesionální úsměv.
"Páté patro, budu vás sledovat..."
Ehe...no super to asi nebyl vtip, nebo, vážně si tady připadám jako pobuda, strojeně jsem se otočil k výtahu, recepční na mě ještě zavolala nějaký číselný kód.
No a poněvadž mi došlo, že to byl kód patra tak jsem ho i vymačkal, když se po chvíli otevřeli dveře, měl jsem přímo nádherný výhled přímo do obývacího pokoje.
Pomalu jsem vešel dovnitř a dveře výtahu se za mnou zavřely.
V bytě bylo naprosté ticho, bylo jasné, že zde bydlí, někdo kdo si může ladavos dovolit a má smysl pro preciznost, byt působyl i přez všechen nábytek a elektroniku až příliš prázdně až příliš neosobně, ponuře temě, i přez obrovská okna.
Pomalu jsem se rozešel a nedbaje na boty pošlapal baldachýnový nadýchaný a hlavně huňatý koberec smetanové barvy, byt jsem si moc neprohlížel ani mě tak moc nezajímal, jediné co mě teď zajímalo, bylo jestli jsem v tom správném patře, neboť Tom si z platu v mé firmě mohl dovolit ledacos, ale tohle, celé patro? Možná životní úspory pojistka, možností je spousta.
Všel sjem do tmavé chodby a zcvakl vypínač, chdbu hned ozdobilo zlatavé světlo.
Pomalým krokem jsem došel až k jedněm dveřím a překvapeně hleděl na zhroucenou ostavu orosenou potem, dost dlouho mi trvalo než jsem se vzpamatoval, rychle sjewm se sehnul a šáhl mu dlaní na čelo, musím podoknout , že byl teplejší jak kamna.
Opatrně jsem ho vzal do náruče a odnesl do pokoje a uložil do postele, měl jsem zavolat sanitku, nebo...
Znovu jsem se na něj zahleděl najednou nevypadal tak lhostejně, dramaticky najednou se v jednou kuse nemračil jak tisíc čertů, najednou i připadal jako celkem přitažlivý mladý muž, který u mě pracuje aby něco dokázal.
PO dlouhém dohadování se sebou samotným jsem vyndal z kapsy mobil a vyťukal 155 vypadal vážně hrozně s tímhle by neměl zůstat doma sám.
Stál jsem nad ním a prohlížel si ho, v tom mě napadlo, že bych mu možná mohl dát asoň obklad, rozhlídl jsem se ahlédl jedny dveře vstoupil jsem dovnitř a dostal krásný výhled na prostornu koupelnu s bazénkem zapuštěným do země a všude kde jsem pohlédl stáli lahvičky s vonnými olejíčky a různými pěnami a podobně, u umyvadla vysel na tyčně ze zdi pomerančový růčník, který jsem hned vzal a namočil jej, ykroutil z toho vodu a vrátil se zpátky do liožnice, kde jsem mu dal obklad na čelo.
Přešel jsem k oknu a zahleděl se na dole se míhající auta a chodce, u semaforu na křižovatce kousek od hotelu už stála sanitka, proto jsem se rozešel zpátky a s povzdechem si sedl na postel.
Vypadá to, že mu budu muset dál placenou dovolenou, znovu jsem se na něj zahleděl.
Vypadal jinak, ostré rysy tváře byy ve spánku tak uvolněné, oči zavřené s douhými světlími řasami, narůžovělá vykrojená ústa a od horečky přímo hořící tváře.
Vypadal....
V tom se ozvalo cinknutí výtahu a rychlé kroky prohledávající byt zvedl sjem se vyšel na chodbu kde si ěm všimla překvapená recepční.
"Co jste mu provedl!"
Vyštěkla na mě jako pes a mi překvapením vyletělo obočí nahoru.
"Já všechno! Když měš lidi spatří, tak věčinou omdlívají mezi dveřmi s horečkou!"
Odsekl jsem sarkasticky, copak jsem za to mohl?
Do pokoje hned napochodovali sanitáři a po prohlídce s mírě zamračenými výrazy naložili Toma na nosítka a hrnuli s to k výtahu, přičemž mě jeden z nich chňapl a to doslova za loket a odtáhl solu s nima do sanitky, kde se mě začali vyptávat co se stalo, jak dlouho už má tu horečku atd. ....
Jak jsem to měl sakra vědět!
tomu všemu jsem se stal nedobrovolným návštěvníkem nemocnice, kde Toma prohlédli a uložili na pokoj.
Kvůli mě neznámého důvodu mu daly kapačky a nějaké léky v injekci.
Začali se mě vyptávat kdo sjem a jestli jsem příslušník rodiny a tak dále, všechno jsem odkýval v zápornou odpověď.
"jsem jeho šéf, šel jsem ho zkontrolovat, protože mi ylo divné, že nezavolal a našel ho v jeho bytě takhle"
"Ano my víme, už jsme si to zjistili, jen že od zítřka už by tu eměl být je máo míst a my příjmáme jen akutní případy, převoz do jné nemocnice ení nutný, takže to nemohu ani nařídit z jiné perspektivy potřebuje na pár dní dohled bude se mu točit hlava a musí brát antibiotika a nějaké vitamíny, které se musí dát přímo do žíli, nemá podle průkazu emá žádnou rodinu nevíte jestli má nějaké přátele nebo podobně? Někdo se o něj musí pár dní ostarat"
Vyvalil jsem na toho doktora oči to se snad zbláznil nebo co?!
"Pokud vím tak jsem ho nikdy s nikým neviděl, já..."
T-To nemyslí vážně, ten pohled to jasně říká, ne...
Mám práci nebudu se starat o svého zaměstnance, i když...
Podíval jsem se přez sklo do pokoje, de se v té bílé skoro ztrácel vypadá tak bezmocně, NE!
"Tak..."
Ehhrrrr
"To mu strhnu s platu prč já za ním vůbec jezdil!"
"Mám to chápat tak, že se o něj postaráte?"
"Ano"
POvzdechnul sjem si a odešel.
To be continute...
náhodou som sem zablúdila a tvoj design mi doslova vyťahal oči. Vôbec sa cezeň nedá čítať, tak ti radím aby si pre dobro svoje aj dobro tvojich čitateľov design prerobila....