Uvězněn v ledu

16. září 2010 v 22:37 | Ebika |  Kouzelný slabikář
Uvězněn v ledu

PS: Co se tane, když někdo miluje nejvíce jen sám sebe?
PS2: Wairing: Shounen-ai, 15+, 


Unaveně se složím na židli a prohrábnu si prsty vlasy, každý na mě musí vidět, že jsem značně znavený a jediné na co dokáži myslet je postel, která jako jediná mi dokáže poskytnou to čeho si mé tělo žádá, no i když, v téhle chvíli bych si v nouzi vystačil i s tvrdou zemí.
V tom si na něco vzpomenu, nikdo o mém malém tajemství neví, ale vám ho myslím prozradit můžu neboť vy to asi nikomu nevyžvaníte, že?
Nebudete mi to věřit, ale oběvil jsem osmý div světa, je to postava tak neuvěřitelné krásy, s tak neuvěřitelnou osobností, že jsem se do ní a jejich očí hned a v mžiku zamiloval.
Pomalu jsem se zvedl a ladným krokem šelmy se vydal na to správné místo, na to jediné místo, kde jej uvidím.
Vykročil jsem ze dveří a několikrát zahnul doleva, jednou do prava a potom šel dlouhou obrazy zdobenou chodbou, až na její samotný konec, kde byly jen jediné zamčené dveře.
No můj dům je hotový labirint,a le to jenom protože to tak chci, tak aspoň mám jistotu, že tady mou lásku nikdo nenajde, pomalu jsem otevřel dveře a pousmál se, když jsem uviděl, že tady na mě celou dobu čekal.
Usmál se na mě tím svým okouzlujícím úsměvem, ze kterého se mi vždy podlamují kolena a jeho rty se pohli v němém pozdravu, který jsem mu hned oplatil, viděl jsem, že se na mě
už dlohou dobu těšil, však já na něj taky pomalu jsem přešel k ledové stěně a položil na ni svou dlaň a on to po mě hned zopakoval máme to tak vžité, že už to děláme naprosto totožně a ve stejnou chvíli, opřel jsem si o led i čelo a natáhl se pro jeden z jeho chladných polibků.
Věděl jsem, že to co líbám nejsou jeho rty, ale jen diamantová hradba z ledu, která se nedá rozehřát ai roztopit a už vůbec ne rozbít.
Jeho tvář pokrývali perleťové kapky zmrzlé rosy a jeho platinové vlasy vlály, jakoby na jeho straně bylo těsně před bouří.
Plné rty jemné malinové barvy se usmívaly, stejně láskyplně jako svit v jeho očích, který jak jsem tušil byl i v těch mých.
Tak strašě moc jsem toužil pohladit jeho ladné tělo, přitiskout jej na sebe a již nikdy nepustit ze svého sevření.
Oči barvy hořců, které mě často němě sledovaly, se zaryly hluboko do mého vlastního pohledu a prosili o vysvobození o spásu.
štíhlí pas pokoušel mou touhu a přivával přísliby těch nejkrásnějších chvil.
Pousmál jsem se, když jsem zahlédl mérnou bouli v jeho rozkroku, taky jsem byl vzrušený a teda vůbec jsem se mu nedivil komu bych se nebyl, že? Všichni mi padají k nohám, na kolenou prosí o jedinou noc v mém loži, ale já ne já si svou lásku a své objetí schovávám, jen a jen pro toho jediného, kerého skutečně miluji
Tak strašně mě vzrušoval a doháněl mě k šílenství k naprostému bláznoství, jak ladně tančil v tom malém prostoru v jeho ledovém vězení, jak mohl být někdo tak krutý a zavřít anděla do kostky ledu,
vždyť už jen pouhý jeho pohled přinášel příslib neřestí a mnoha vášnivých nocí, tak rád bych někdy slyšel jeho hlas, určitě je melodický a rozechvívával každou strunku v těle.
Musel na všechny působit, jakoby zpívali samotné sirény, vábivý a přesto nedosažitelný stejně tak ledový jako jeho vězení.
Tak proč jej tam někdo uvěznil? Musel být tak překrásný vím, že pohled na něj za průhlednou krystalickou zdí není ani zdaleka tak překrásný, jakým by mohl být.
Cítil jsem, jak se mi z pohledu na něj dme má pýcha jak touží po uspokojení.
"Chceš mě?"
Viděl jsem, že něco odpověděl,a le neslyšel jsem jeho slova, samozřejmě že mě chtěl proč jsem se tak hloupě
ptal?
Pomalu jsem se pohladil od tváře, přes odhalenou hruď až k lemu kalhot, které jsem naásledně rozepnul a jakmile ladně zklouzly ke kotníkům vystoupil jsem z nich, spodní prádlo jsem si nikdy neoblékal, ak jsem se hned vystavil jeho mlsnému pohledu sklouzl jsem mezi nohy a pevně uchopil vlastní mužství přostuil blíž ke stěšně a opřel se o ni téměř celým svým tělem, cítil jsem jemné pohlazenía
hned jsem věděl.
Že se mě dotkl vílí dech, že mě má láska pohladila očima, chtěl jsem mnoem víc, než rychlé sebeuspokojování, ale dneska jsem byl vážně unaven za doprovodu smutného pohledu jsem se udělal a potřísnil semenem průhlednou zeď.
V zápětí jsem uviděl jen platinovou změť vlasů rychle mizící dolů a spřekvapením hleděl jak růžový jazýček dychtivě olizuje místa, kde se ještě před chvíli nacházelo mé semeno, které pomalu a líně stékalu a ž dolů a samotnou zem.
"Promiň už musím jít"
Zašeptal jse, když se mě začala zmocňovat únava.
Viděl jsem jeho rty šeptat tiché, němé "ne" a rozhodl se, že mu jen dnes víjmečně vyhovím chvatně jsem se otočila vyrazil z místosti, po chvíli jsem se vrátil zpět i s dvěma pokrývkami a dvěma polštáři, dvě z věcí jsem podali jemu a dvě vzal sám uložil se na zem a spal, s úsměvem na rtech neboť jsem věděl, že on mě nikdy neopustí navždy bude se mnou protože, on mě miluje a já jeho.
Jako nikoho na světě, je jen on a já.
Když jse se druhého dne probudil usmál jsem se na něj promrzlími, rty byla mi celkem zima, viděl jsem jak uhrančivě mě sleduje a jak tiše po mě touží.
tiše jsme si povídali, jen očima, zkoumali jsme se navzájem tak jako vždy nebylo místo, o kterém bychom nevěděli že jej ten druhý má.
Po nějké době bylo zase teplo a mě se zmocnila touha opět spát jakoby mě někdo násilím nutil opět zavřít oči a odejít pryč.
Když jsem se,a le potom probudil najednou bylo všechno jinak.
Ležel jsem v posteli a nademnou se sklněla má matka.
"Sestro! Sestro probudil se, zavolejte někdo doktora, no tak sestro!"
Ničemu jsem nerozuměl do pokoje vběhl doktor a po prohlídce nademnou z úžasem kroutil hlavou.
"Nedoufali jsme , že se ještě proberete Lorde Davisi"
"C-co-cože?"
Jak to mysleli, kde to jsem a - vždyť - usínal jsem přece s - v, tak nemohl jsem si vzpomenout na nic jen na tu tvář.
"Zítra můžete domů, zdá se, že opěrace proběhla mimořádně dobře máte veliké štěstí"
"Já no ano, asi ano"
Ten doktor se otočil a mou matkua
o něčem se s ní začal bavit a mě začalo všechno docházet, ajk sjem je tak pslouchal.
Byl jsem na operaci měl jsem na mozky nádor, který na něj tlačil a způsoboval mi tak nesnesitelné bolesti, ale kdo byl potom on?
Byl, je, já vím, že je skutečný, dotýkal jsem se ho, mluvil s ním, vím to, vím.
Miluji ho! Kde je kde?!
Doktor se na mě podivně podíval
a potom mi píchnul do kapačky čirou tekutinu, po které jsem hned usnul.
Když jsem se probudil, nestíhal jsem se divit, všechno šlo tak strašně rychle byly tu dva moji nejspolehlivější bodygardi a matka s mými ěcmi, říkala ať se jdu převléknou, takl jsem se šel převkléknou, až na malou maličnost, nějak jsem pozapoměl co kde patří.
Tak nakonec splaska ruce a začala mi pomáhat, řekla, ruce nahoru, zvedl jsem je, řekla řekla zvedni pravou nohu, zvedl jsem ji, cokoli řekla to jsem udělal, chtělo se mi brečet, chtělo se mi rvát vzteky, kde tak kde je, vím, že to bylo skutečné.
Vyšli jsme z mého pokoje a procházeli chodbami, když v tom jsem se zarazil viděl jsem ho stál přímo předemnou v celé své kráse, ještě nádhernější než kdy dřív, ale jak se tam dostal?
Jak?
Proč mu tak ubližují proč jej stále stěhují z místa na místo, proč mu nedají pokoj.
Stál jsem tam a jen na něj hleděl v němém úžasu,a le dlouho jsem to nevydržel vrhnul sjem se na něj a nesledoval jeho vyděšený pohled když to viděl, svou matku jsem nevnímal ani doktory, kteří se mě snažili odtáhnou pryč, chtěl jsem být jen a jen s ním.
Zuřivě sjem se bránil,a le nakonec jsem prohrál, připoutali mě k postele
já brečel, brečel sjem ajko malý kluk protože jsem chtěl být s tím koho miluji, proč, proč mě nenechají?
Chmtivý blázni, já patřím jen jemu, jen a jen jemu! Mému ledovému princi.
Vím nebo jsem spíš nějak z dálky tušil, že jsem to křičel i nahlas, připouali mě k posteli a do úst vložili roubík, zuřivě jsem sebou trhal chtěl jsem jít za ním, ale nemohl.
Někdo přišel píchnul mi něco do žíli a řekl...
"Je nám to moc líto"
Co?!
Když jsem se probudil už jsem nebyl připoutaný seděl sjem v bílém pokoji a bíle povlečeném lůžku a naproti mě bylo zrcadlo, s nadějí jsem k němu přešel a láskou se málem roztekl, neoddelili nás nechali ás spolu.
rychle jsem se mu omlouval za to, že je zase někde jinde, sliboval jsem,
že spolu budeme někde jinde, že už nedovolím
aby ho zavírali do toho vězení, nezáležeje na tom z čeho.
Tohle nemůže udělat nikdo.
Nahnul jsem se k němu a jemě ho políbyl věděl sjem , že to ucítil
přez tu tenkou vrstvu zrcadla a najednou sjem zase spolu byly tam v našem ledovém vězení v jediném zrcadle navěki splyuli v jedo tělo a jednu duši, je tak nádherný.
*
"Omlouváme se,a le vypadá to, že se operace nezdařila nádor ta byl již příliš dlouho a způsobil halucinace, nemá šanci se z toho dostat"
Chvíli bylo ticho, potom se žena otočila a se slzami na krajíčku odkráčela dlouho bílou chodbou ven, kde ji obklíčili novináři a zaslepili blesky z jejich fotoaparátů.
Otázky odmávla rukou a nasedla do auta, kde si teprv dovolila prolít jedinou slzu, než vedle sebe uslyšela hlas jejího druhého syna.
"Stejně si to zasoužil, parchant zahleděný jen sám do sebe! Já bych mu dal víc než jen pohled do zrcadla!"
Zášť prskala z každé hlásky.
*
Usmával jsem se a něj a najednou něco věděl.
"NIkdo nás, nikdy neoddělí, nikdy! Miluji tě můj princi"
The end
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 agrrr agrrr | Web | 16. září 2010 v 22:53 | Reagovat

Wow. Fakt krásný příběh. Dost depresivní a dost děsivý. Ale mě se moc líbí:-)
(No možná je ještě trošičku Narcistický :-) )

2 Arya - chan Arya - chan | 17. září 2010 v 15:13 | Reagovat

naozaj krasny pribeh...
a dosť že originálny :D
pačilo sa mi ;-)

3 sisi/ctenar sisi/ctenar | Web | 27. září 2010 v 21:16 | Reagovat

jé ! moje oblíbené téma a jak nádherně vykreslené xD ikdyž stí mnarcismem, trochu přehnáno no ale to k narcisovi patří! XD ( ale můj názor na narsice →vykastrujte je!) ne představ si myšlenku že Dábel svádí Narcise! to by bylo perfektní téma pr otebe, máš tak degustativní popis a vyčlenění některých jasných a nečistých událostí až jsme se do toho snad zamilovalaa!Ale nenutím tě to psát ,ale udělala by jsi i radost uvažuj nad tím tématem, k tobě je vážně jak ulité! :) tak co ?

→ doufám ež si pochopila že tohle bylo víc než chvála tvé povídky :)

4 Ebika Ebika | E-mail | Web | 28. září 2010 v 1:30 | Reagovat

[1]: velie děkuji jsem ráda, že se povídka líbyla, i když kontext : "dost depresivní a dost děsivý" Mě poněkud zarazil neboť to nebyl účel každopádně si mě překvapila, tím jak na tebe má povídka působila velice děkuji.

[2]: He he díky ORIGINALITA JE MÉ DRUHÉ JÁ, SNAŽÍM SE PSÁT HLAVNĚ ORIGINÁLNÍ PŘÍBĚHY A DÍY TOBĚ VÍM, ŽE SE DAŘÍ DĚKUJI MOC

[3]: Vážně děkuji za chválu a krásný komentář , který mě neskonale potěšil a nad tím nápadem o ďáblovi a narcisovi popřemýšlím no vlastně zrovna teď mě to napadlo.... Myslím, že tahle povídka bude mít druhý díl, pro tebe :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama