fox 1
PS:Tak vám přináším další povídku na začátku hodně vulgarity, díl má něco přez devět sránek
Budu velice ráda za každý komentík, hlvně v této době, kdy ze sebe nedokážu naprosto nic vyloudit natožpak napsat, nápady lidi nápady mi chybí.
I když což nápady ty by možná i byly, ale ta realizace...
No posuďte sami, škoda slov.
Tak příjemné počteníčko.
A díky za každý komentík, který mi zde zanecháte, je dobré vědět, že jste na mě nezapoměli, přeji hezký zbytek večera, no teda spíš rána xD
Wairing: Lehké shounen-ai(Zatím :-P)
fox
"Hovada debilní! Kurva fix , už s váma! serete mě víte to?!..."
Klel jak pohan co jak pohan i dlaždiči by mu záviděli jeho slovník, s tímhle by měl vydlážděný chodník a ani by se nenadál, no jo, asi se minul povoláním, nebo spíš, malováním?
Nu což, každopádně, nevypadalo to, že by měl chuť přestat s tím.
Už to bylo kolik let co s nikým nemluvil, dvacet? třicet? Netuším u dvacíti šesti to přestal počítat.
"...Co mi tak odpovědět, Hmmm? Ale to vy nééé to vy se mi budete radši vysmívat! Víte co mi můžete? Co?! Neslyším vás! Polibtě mi pééro vy kokoti debilní! Grrr..."
Jeden papír lítal za druhým, ale kdyby jenom ty papíry, za chvíli to byly štětce a taky hotové obrazy, všechny ty obličeje, které kdysi znal...
Potom přišlo od menších věcí na židle a nakonec, stůl, sklenice a talíře, poháry a karafy, nože a vydličky, jé jé jé to by bylo kdyby začal třískat i do stěn, ty už mají také svoje léta.
"Jo, tak vy mi radíte, jo?! Uklidnit se mám! A nejebe vám náhodou?! Jak se mám do piče uklidnit, když tady je takovej binec, hmm? A dóóóóóóst!!!!!!!!!! já to tu už nevydržím já chci ven prosím , jen mi už řekněte jak dlouho jsem tu, co?! Jak tak jak dlouho jsem tu! Jak dlouho už jsem do prdele nikoho pořádně nevošoustal co?!...vlastně nikdy
Držte huby! Buďte sticha, už konečeně, nechci se na vás dívat nechci vás poslouchat, nechci na vás vzpomínat, jste nic! Jen vyjebaný obrazy, jste, jen, jen vzpomínky.
Prosté nic neutuchající vzpomínky, připomínající mi stále, že jsem kdysi žil."
Klátil se chodbou co noha nohu mine, už nevěděl jak, dál od dob válek, ach ano ta válka.
"Jo přesně tak a drž hubu, nepřipomínej mi to"
...Ty mlč já jsem vypravěč můžu si psát co chci...
"Grrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrráááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Máááááááááám toho dost, dost , dost!"
Strácel nervy už nevěděl jak dál, ale kde jsem to skončila, jo, jo už vím, jo od dob válek, se všechno změnilo, svět jak ho známe už dávno není.
Před čtyřiceti lety vypukla celosvětová válka, kdo ví kdo za to mohl, jestli teroristi nebo tenkrát ten zmatek ohledně americké vlády a našeho prezidenta, postupem let se válka začala vrcholit, už to nebyly jen zbraně a věčné dobývání a nálety, už to nebyly jen teroristické útoky a protestanti nesouhlasící s vládou, která tak rozhodla...
Válka se stala něčím mnohem víc, nejdřív malé a potom stačila jedna jediná, jediná věc, která dokáže zničit, nejen svět, ale i všechen život na něm.
Amerika začala vyhrožovat, "VYPUSTÍME NA VÁS ATOMOVKU!" a na to se Evropa bránila "VŠAK MI SE UMÍME BRÁNIT! VYPUSTÍME JI TAKY"
A Rusko i ostatní státy, země světadídili, vše se ponořilo do věčných výhrůžek a bojů, už nebylo cesty zpět, bylo stanoveno datum, datum 15. července roku 4023, v ten den nastal konec světa jak jej známe.
A Rusko i ostatní státy, země světadídili, vše se ponořilo do věčných výhrůžek a bojů, už nebylo cesty zpět, bylo stanoveno datum, datum 15. července roku 4023, v ten den nastal konec světa jak jej známe.
V ten den vypustili všechny protisobě bojující státy a země stejnou zbraň, tu nejodpornější ze všech, tu která neměla být nikdy oběvena, nikdy sestavena zbraň, jejíž síla byla jako jediná, nepopiratelná.
V ten den vylo ve Velké Británii,Evropě, Rusku a Německu jako samostatnému státu stejně tak jako mnoho dalších, v čase 12:30 odpoledního času vypuštěno téměř souměrně nejméně patnáct atomových bomb.
Lidé po celém světě umírali hlady a na otravu nebezpečnými chemikáliemi, všichni a bez vyjímek, bojovali zbytečnou válku na základě nebetyčného konfliktu a přestože si myslely, že vyhráli, nevyhráli, ani jeden z nich se nestal skutečným výtězem.
Hm...ano te´d asi chcete vědět, jakto tedy, že někdo stále žije, že?
Tak já vám povím tajemství, není jediným kdo přežil.
Evropská vláda tušila, že tento čas nadejde a náhodně vybraly něco přez čtyřista osobností celé země byly sestaveny kryty, obrovské podzemní, kryty se zásobou jídla a vody na třicet šest let.
Do každého z nich se mělo vlést zhruba 56 lidí, z toho byla polovina z nich povražděna
na cestě k nim a čtvrtina to nestihla dřív, než se zaklaply zámky.
na cestě k nim a čtvrtina to nestihla dřív, než se zaklaply zámky.
Téměř
sedm miliard lidí toho dne zemřelo, z toho bylo zachráněno, něco přez sto padesát lidí, kteří byly odsouzeni
buď zemřít, zbláznit se nebo přečkat čas ve svých krytech a modlit se ab y se dožili dne kdy zámky krytů opět zcvaknou a vypustí je na svobodu na svět jako takový.
sedm miliard lidí toho dne zemřelo, z toho bylo zachráněno, něco přez sto padesát lidí, kteří byly odsouzeni
buď zemřít, zbláznit se nebo přečkat čas ve svých krytech a modlit se ab y se dožili dne kdy zámky krytů opět zcvaknou a vypustí je na svobodu na svět jako takový.
Mnozí z nich to ještě asi ani netuší a mnozí nedělali celá ta léta nic jiného než, že počítalí uplynulé dny a hodiny, ale ti co tak dělali už asi vědí, že dnes o třicet šest let později v čase 12:30 hodin odpoledního času zámky povolí a opět je propustí, tam kde se narodili a tam, kde mají za úkol postarat se o to aby lidská rasa dál pokračovala a nevymřela.
No myslím, že řečí kolem všeho bylo dost a vás snad doufám bude zajímat příběh jednoho, můžu říct muže? ... Který byl v krytu od svých šesti let a svět jaký byl si téměř nepamatuje.
***
Pomalu jsem se došoural do postele v uvědomění, že tady asi chcípnu, nebylo cesty vpřed ani cesty zpátky, nebylo nic ani prostá naděje, kdybych nekreslil obrazy tváří, které si z dětství pamatuji...
jak bych asi dopadl?
Hlavou mi zmateně kolovali myšlenky a než jsem se nadál, upadl jsem do temného hlubokého spánku.
Ráno che che ráno, no prostě jsem vstanul nevědíc kolik je hodin a šel si pro něco k jídlu zrovna jsem procházel kolem chodby, když jsem zaslechl podivný zvuk, s pozvednutým obočím jsem se tam vydal, avšak ve dveřích mě zamrazilo, připadal jsem si jako zarostlí do země a nevědomě jsem vyděšeně vykřikl, co se to...
Lidi! To jsou lidé! jak? Kdy? Kde? Proč? Co-co tu chtějí? jak se sem dostali, cosestalojaktožejsoutadyjaksesemdostalitydveřejsoupřecezavřenéjakkdekdy otázky otázky samé otázky, nevěděl jsem proč, ale nevědíc, jsem se tisknul ke zdi, nechce se mi to přiznat, ale takovou panickou hrůzu jakou jsem cítil teď jsem nezažil snad nikdy v životě, když se ke mě jeden z ich přiblížil tak jsem měl pocit, že to rovnou a na m ístě počůrám strachy, v životě, nikdy v životě...
"Klid chlapče..."
Zvednul jeden z nich ruce v obraně a pomalu se přibližoval a to má být jako uklidňující? Nebo co? začaly se mi třást kolena a pomalu jsem se sesouval po zdi an zem, doslova jsem cítil vlastní tep pulzující mi v žilách, vlstní zběsile uhánějící srdce.
"jak se jmenuješ?"
"C-co?"
Cože? Jak, já nevím jak já nejmenuji se nijak nemám jméno, co to je?
Najednou to vyoadalo, že tomu muži došla trpělivost přešel ke mě rychlými ráznými kroky a ve chvíli, kdy se mě dotknul, mnou prošel takový výboj strachu, šoku, prostě v jediné vteřině se mi zatmělo před očima a najednou nebylo nic a nikdo jen liduprázdno, jen ticho, které, které je mi tak důvěrně známé již od raného věku.
Pomalu sjem pomrkával a začal se rozhlížet kolem sebe, oči mi zaslepovala podivná záře a kolem mě bylo hodně ruchu, strašný rámus, třeštila mi z toho hlava v životě jsem neslyšel tolik zvuků najednou a pokud ano již jsem si to nepamatoval.
"Jak je?"
neznámí hlas se mi zařízl pod kůži,
"e co? Jak jak je jak by asi bylo, je mi senzačně jsem někde, s prominutím, kde to vlastně j..."
Něco se dotklo mého ramene a já jen vyděšeně ucukl, co to , co se děje, kde kde to jsem.
Nebyl jsem schopem srovnat si myšlenky ani slova, všechno létalo chaoticky jakoby kolem mě, ale já to nevnímal, ty barvy ty hlasy všichni ti lidé, kde, kde se tu vzali a kde, kde jsem já?
Stále téměř zaslepenýma očima jsem pohlédl na toho, toho...ehe narušitele a můj pohled se zabodnul do jiného, ta barva vypadala jako barva moře, u kterého jsem jako malý žil spolu se svým otcem a matkou, líbyla se mi.
"Klid, já jsem Alex a jak říkají tobě?"
jeho hlas byl tak tichý, uklidňující, možná i litující?
Cožpak jsem politováníhodný?
Ne to určitě nejsem, ale kde, kde to jsem, kde, co se to děje, proč, proč se mě každý ptá, jak mi říkají mě nikdo nic neříká, nikdy mi nijak neříkali, jenom otec.
"Dobře takže jinak, jak ti říkají tvý rodiče, jak na tebe volají, hm?"
"M-m-m-ě-mě?"
Já koktám ó bůj bože já fakt koktám, ale proč už dlouho jsem nekoktal, je to, no on vypadá jako kluk jo tohle ženská nebude, vypadalo by to blbě, kdybych ho požádal aby si stáhnul kalhoty?
"Já mi nikdo- neříkají nic"
Vypadalo to, že se zarazil, že o něčem přemýšlel já když přemýšlím, taky často koukám na jedno místo.
"Tak, ..."
na chvíli se odmlčel a jeho oči se chvíli dívali na jednu stranu a potom na druhou.
"...s kým si byl v krytu."
měla to být otázka? Protože jestli ano tak to nevím jak bych odpověděl, jména těch obličejů, které jsem kreslil si nepamatuji už dávno.
"Já nevím, už- dávno, jména si nepamatuji, no já vlastně byl jsem tam sám, oni se se mnou moc nebavili, kreslil jsem je abych si s nima mohl popovídat, ale oni se mnou nemluvili, teda moc, skoro vůbec, jenom někdy když jsem si na někoho z nich vzpoměl, tak to mluvili"
Prohlížel si mě jako nějakého magora.
"Aha, a jak ti teda říkali, když si na ně vzpomínáš?"
"No otec
mi často říkal spratku, debile, kreténe, magor..."
mi často říkal spratku, debile, kreténe, magor..."
Zničeho nic se mi na puse objevila ruka a musím podotknou, že příjemě hřála, bylo to příjemný pocit víc jsem se k té dlani přitiskl a otřel se o ni tváří, ten chlápek se tvářil překvapeně, ale neucukl pomalu jsem k němu zvedl ruce a těma se k té dlani přitiskl ještě víc.
"jak to, že s tebou nikdo nebyl v krytu, mělo vás tam být přez padesát"
Vytrhl mi ruku a dál si mě prohlížel.
Sklamaně jsem si povzdechnul fakt to bylo příjemný, samozřejmě, že jsem se někdy hladil, ale vono to není ono, když to jsou vlastí ruce.
"Nevím, nechci to řešit!"
Vyprskl jsem doslova nasraně a vymrštil se do stoje, rozhlédl jsem se kolem sebe všude se rozprostírala krajina a zelené lesy a hodně, hodně lidí, tam nějaká žena objímala nějakého kluka a tam zase někdo vařil v kotlíku, doně lidí jen zmateně pobíhalo tam a zpátky, při čemž sem tam něco přenesli někam jinam, nebo s někým prohodili pár slov.
"Kde to do prdele jsem!"
V jediné chvíli se na mě všichni otočili včetně jednoho páru prozíravých očí barvy mořské vody.
"No venku, takhle to vypadá venku"
Oznámil mi opět ten kluk a já se po něm otočil.
"Ale, jak? nešlo otevřít, nešlo to pece otevřít, nemůžu být venku , co? Kde?..."
Zadrhl jsem se , když mě objali dvě přátelské paže a přitiskly na sebe.
"Všechno se dozvíš, jenom se uklidni, dobře?"¨
Ticho, ticho, ticho, ticho, ticho, ticho, ticho.
"Já - - dobře"
Potom mě pustil a ztáhnul mě zpátky na zem, obdaroval mě tím nejkrásnějším úsměvem jaký jsem kdy viděl.
"Pryč!! Honem zbalte to všichni musíme pryč!! Honem dělejte!"
někdo nepříčetně kříčel a žduchal do ostatních jak je nutil k pohybu.
"Pryč! Blíží se musíme odejít, honem!"
Hodně dilí, jen zmateně koukalo, ale jen do chvíle než se ozvaly ty rány.
Něco se přiřítilo, lidé začali padat na zem jak se jim sama půda začala třást pod nohama, přihnaly se postavy v pláštích, které na nás chvíli němě hleděly, lidé co něco zahlédli z jějich tváří začali nepříčetně ječet a utíkat.
Pořád kříčeli, co to je! Kdo to je! Co se děje!
co po nás chcete! Kdo jste! Kdo jste!
co po nás chcete! Kdo jste! Kdo jste!
Nevěděl jsem co mám udělat,a le Alex zdá se to vyřžešil za mě, přitáhl si mě k sobě a držel, držel mě a mě objala taková podivná vlna úlevy, nevěděl jsem proč, ale to co sjem k tomu člověku cítil, byla to důvěra?
Jestli ano, doufal jsem, že to nikdy nepřestane, nikdy neskončí, chtěl jsem mu věřit do konce života, čím to bylo?
Postavy se pohli a já byl z té utišující náruče vyrván křičel jsem a drápal, ale ty bytosti, jakoby to ani necítili, byly to vůbec lidé?
Viděl jsem, že někteří utíkali a zmizeli mezi stromy.
"Nechte mě! Prosím!"
Neposlouchali, nikdo neposlouchal, ta postava v černém plášti mě někam táhla, ale nevěděl jsem kam, a v téhle chvíli mi to bylo i jedno, já jsem jen tupě hleděl na postavu Alexe, kterou chytl zase někdo jiný, chtěl jsem se k němu vrátit, ale věděl jsem, že nemůžu, že mě nepustí, i když jsem prosil stejně neposlouchali, c htěl jsem aby mě poslouchali, ale oni eposlouchali, nikdo nikdo z nich, někam mě táhli měl jsem strašný strach.
Podařilo se mi tu postavu, kopnout a ta se zastavila a pohlédla na mě.
Neviděl jsem mu do obličeje, ale viděl jsem ty oči, zářivi v té temnotě jako dva smaragdy, byly jemě nafialovělé s temnýma purpurovýma zorničkama.
Chvíli si mě prohlížel, než se zase otočil a bez rozpaků mě dál táhnul za sebou, míjeli jsem spousty lidí, kteří křičeli schovávali se, ty postavy v láštích, je odhazovali do stran a všude zaváněl strach.
půda od nohama se mi začala měnit, nejdřív se z trávy stalo seno a potom podivně zapáchající hnědá hmota, od které jsem byl celý zašpiněný, jak mě to po tom táhlo, sil už mi ubývalo, už jsem pomalu vzdal snahy na to se tomu tvorovi vytrhnout, když v tom pro mě zahrálo štěstí.
Tvor se zastavil a zostražitěl, kolem nás nebyl nikdo jiný lidi se mi ztratili z dolhedu již dávno a ostatní postavy v pláštích zůstali tam s nimi, nevěděl jsem co je s Alexem a to mě užíralo, mám bez něj strach, neznám to tu a ani nevím co je ten tvor co mě unesl zač.
Zahleděl jsem se na něho a přitom zhluboka dýchal tělo jsem měl zedřené jak mě po něm táhl po zemi a z mého ukrutného bránějí mi nezbylo nic víc než jen ohromující úbytek sil.
Zadržel jsem dech a se všechnou vervou co mi ještě zbyla jsem sebou trhnul a s rychle narůstajícím překvapením zjistil, že se mi podařila vytrhnout, to stvoření se po mě zase natáhlo, ale já jsem svižně uhnul a zvednul se dal jsem se na útěk, utíkal jsem seč mi síly stačily, ale bylo to dost?
Za sebou jsem slyšel kroky, byly pomalé, líné, copak jsem tak pomalý, že mu na mě stačí taková chůze aby mě dohnal?
Co se tady děje?
Chtěl jsem se vrátit do krytu, který by mě obejmul svou náručí nevědomosti, i kdyby to znamenalo zůstat tam uvězněný do konce života, všechno by bylo lepší než být, tady.
Nabral jsem ještě víc na rychlosti od úst mi stoupaly obláčky páry, které se mi hnaly přímo do očí, pod nohama mi klozala zem a několikrát jsem i spadl, ale to jsem ani nevnímal jelikož jsem se téměř hned na to zvedl a dal se znovu do zběsilého běhu, běhu o život, nevěděl jsem co mě to pronásleduje nikdy jsem nic takového neviděl,a le věděl sjem, že jestli mě to chytne, věděl jsem, že jestli se s tím znovu setkám budou se dít špatný věci, hodně šptný věci a z toho jsem měl strach, ne ne z nich, ale z věcí co by se mohli stát, nevěděl jsem co po mě chtějí, ale vím, že to je právě to nejhorší na tom všem.
v běhu jsem se ohlédl za sebe a s uspokojením zjistil, že za mnou není, otočil jsem se právě zpátky dopředu, když se mi zatmělo před očima jak jsem do něčeho narazil.
Spadl jsem přímou ranou zpátky na zadek a zvedl pohled abych se podíval, čemu že se mi to nepodařilo vyhnout a ono to tam stálo, klidně, bez pohnutí stál tam a upíral a mě své smaragdové oči.
"Proč utíkáš?"
E-ee? Eto co?
To myslí vážně?
Proč utíkám? No jo, proč vlastně utíkám, nejsem přece srab...
Tak proč?
No, srab sic nejsem, ale hlupák taky ne.
Tak asi proto, proto utíkám...
Sám sobě sjem si pokýval hlavou, jo to bude ono.
"Nejsem hlupák!"
vyštěkl jsem hned jak mi došlo, že čeká na odpověď.
Postava mě obdařila jemným hlubokým, sametovým smíchem, rozhléhajícím se do všech stran.
"Ne? Nejsi?"
To byla otázka?
"Ne, nejsem"
Byla to odpověď?
"Jsi"
"Nejsem!"
"Jsi"
"Nejsem!!"
"Jsi"
Stále tak klidně, jemě, jakoby se mě snad snažil i poučit, ale já říkám , že...
"nejsem!!!"
"Stejně se mnou půjdeš"
"Nikam nejdu a nejsem"
Povzdechl a přikryl si obličej, do kterého jsem
neviděl, dlaní.
neviděl, dlaní.
"Stejně umíněný-stejně slepí, jako lidé, proč... Proč? ....i stejně hloupý?"
Naštval jsem se copak mě ten srágora ani trochu neposlouchá?
"Nejsem hlupák!"
Sundal si ruku z tváře a pohlédl na mě pronikavým pohledem, hlubokým jako, jako...no jo nevím jako co ale, to je jedno.
"Jsi"
Cítil jsem jak mi stoupá krev do hlavy vsadím se, že to muselo jít vidět.
"Grrrr"
Zarazil jsem se, vážně jsem zavrčel? Sám sebe jsem se zlekl, bylo to zavrčení, ale bylo to temné zavrčení, jakoby ani nepatřící na tento svět, jakobych to ani nebyl já.
Chvíli bylo ticho a my dva se jen měřili pohledy, zaslechl jsem podivný šepot jakoby lehkéhoho vánku proháněšjícího se po pískových plážích, u kterých jsem kdysi žil, jakoby to vyprávěly listy stromů, které tam stály dávno tomu co jsem se já nebo mý rodiče narodili, které toho zažili a viděli mnohem více, než si kdokoli z nás umí představit.
Ten zvuk mě okouzlil, byl to jeho smích, smál se mi, on se mi vysmíval!
"Jsi, Jsi! a ještě k tomu legrační!"
"Hrrrr , baví tě to?"
"Popravdě? ..."
Nečekal na odpověď.
"Ano! A velmi, střídáš barvy jako rozzuřený Xenyr"
Eeee?
Asi jsem se vážně tvářil jako vůl sedmé kategorie, když se rozesmál ještě víc.
"Přestaň se mi pořád vysmívat!"
Smích nabyl na intenzitě, zřetelně jsem viděl jak se jeho postava svíjela v křeči a slzy jen měl na krajíčku zadržoval jen tím , že zavřel oči. Tohle je má příležitost!
Rychlostí mě neznámou a silou mi zcela nepochopitelnou, se mi podařilo vyškrábat na nohy a triskem upalovat pryč.
Ještě chvíli jsem slyšel ono šeptání rostlin a listí na stromech, než jsem se snad dočista stratil, byl jsem rád, že si nevšiml, jak rychle jsem zmizel, ten mě už určitě hledá.
Ohlédl jsem, se, ale za mnou ani stopy, otočil jsem se zptátky a s úlevou mi nepopsatelnou jsem zjistil, že není ani předemnou a tak nemám ani do čeho vrážet, pomalu, ale jistě mi ubývalo vzduchu v plicích, což mi dost překáželo, nebyl jsem zvyklý, běhat takové maratóny.
zaslechl jsem křupnutí, nebyl jsem si zcela a stoprocentně jist jestli jsem to byl já, nebo jestli mě už našel, ale ohlížet jsem se neměl na tisíc procent, kotník se mi zkroutil do podivného úhlu a já se nevědomky zřítil do jámy temnější než
bezhvězdná noc.
bezhvězdná noc.
Před očima se mi mihlo světlo a potom tma.
*Na obloze se vystřídalo slunce a měsíc třikrát než vyšlo to jeho*
Pomalu jsem otevíral oči a hned jsem věděl, že je něco špatně, první věc byla, že jsem nemohl pohnout nohama, což mě prekérně vyděsilo, druhá věc byla, že jsem nemohl pohnout ani prstem natožpak celou rukou, což mě teda ale už fest vyděsilo, třetí věc byla a to byla nejhrozivější, že se mi něco až mučivě pomalu plazilo po krku a pomalu, ale jistě se to ztahovalo a s naprostým děsem vepsaným snad na celém mém těle, jsem si uvědomil, že nic nevidím a všude je tma a ticho.
Pomoc!
... Tichý výkřik do tmy
Plicím se nedostávalo vzduchu, zřetelně jsem slyšel vlastní tlukot srdce, který se s nastávajícím časem čím dál tím víc spomaloval, až nakonec naprosto vyhasl.
Jeej krásna poviedka. Páči sa mi.
Nechceš spriateliť? Blog sice len rozbieham, ale tvoje poviedky sa mi hrozne páčia (aj keď som na komenty veľmi lenivá
)