Duhový anděl

25. června 2010 v 20:32 | Ebika |  Kouzelný slabikář
Duhový anděl

PS:           Tak tohle milí vážení jsem konečně dokončila  tak je povídka zde, sdna navzdory nudnému začátku ji dočtete až do konce.

Wairing:   15+, náznak YAOI, shounen-ai(jak Brno), místy možná přeslazenost(takže cukrovkáři radši nečíst), ke konci trochu hororových prvků,

Žánr:        Naruto, upíři.

PS2:         Navzdory mým myšlenkovým pochodům posledí dobou, bych víc než jen neřekla, že tohle je depresivní, je to jen vyprávěno z pohledu Sasukeho.
PAiring: Jak jinak Sasu/Naru, i když tohle mě už začíná omrzovat :-P

1.deníkový zápis
Bylo to koncem ledna, když jsem jej poprvé uviděl, seděl na lavičce a usmíval se, v té jediné chvíli jsem se rozhodl, že mi bude patřit.

2. deníkový zápis
Stál na kraji útesu a chystal se skočit, viděl jsem to všechno spomaleně a nemohl nic udělat, slunce stále jasně svítilo a jediné co mé tělo od jeho paprsků chránilo byl chatrný černý pláť, záviděl jsem mu, že on může vyjít ven jen v obyčejné bílé košili a plátěných hnědých kalhotech, obvykle nosil i vysoké boty z meděvdí kůže až po kolena, že mohl vystavit svou alabastrovou pleť nemilosrdným paprskům slunce a nechat se jimi zbarvit do hněda, do té barvy, kterou jsem ze všeho nejvíc miloval do barvy mléčné čokolády, v postoji se ukrývala hořkost, ale v očích to nejsladší opojení letního vánku.
Vlasy mu protkávaly liány popínavích rostlin a tělo se při pohybu vlnilo jako točivá tůje kolem svého kmene.
Kdo ví co mě tenkrát na tom mladíkovi tolik zaujalo.

3. deníkový zápis
znovu stál na kraji těch útesů, ale tentokrát tam dole zuřilo peklo samo, řeka Saigara chtěla pohltit jeho tělo, jen co se dotkne její hladiny, jen bůh ví, jestli kterýkoli žijící smrtelník, který se jí kdy dotknul, přežil její běs.
Stál jsem na kraji toho lesa stejně jako vždy a sledoval co udělá tentokrát, byl bos a ve vzduchu řádil burácející vítr, který víc než jen čechral jeho sluneční vlasy, on je cuchal a tvořil mu v nich chuchvalce, které jak vidno půjdou jen těžko odstranit, to bylo naposledy co jsem ho takto viděl.

4. deníkový zápis
Teď vlastně ani nevím co napsat to co mě na tom mladíkovi tak fascinovalo zmizelo stejně tak rychle jako přišlo.
Když jsem jej viděl příště, už neměl vlasy tak dlouhé měl je kratší než právě posekanou trávu a vypadali jako plátno potažené po jeho hlavě, už nevypadali jako sluneční paprsky, které mi nebylo dovoleno nikdy spatřit, když si ty vlasy ostříhal stratili svou krásu, se svěšenými rameny a skloněnou hlavou jsem se otočil a pomalými kroky odešel z toho místa na dobro pryč.

5. deníkový zápis
Milý deníčku tentokrát nevím co napsat, snad jen dnes jsem vysál dalšího neviného člověka, alespoň jsem mu, ale zlomil vaz, tolik ho to nebolelo, jako sání samotné.
Stále jsem sám a stále hledám, to co jsem nikdy nedostal, nikdy nepoznal ...lásku.

6. deníkový zápis
Již tři roky chodím světem, dlouhou dobu jsem si nenašel chviličku, kdy bych se ti věnoval můj deníčku, ale já slibuji, že to napravým, pravdou je, že tě ve svých rukou mám již několik let, ale nikdy jsem nenašel ani špatku odvahy k tomu do tebe něco napsat, kdyby mé zápisky někdo uzřil, pravděpodobně by mě na hranici upálili a pod tíhou svých skutků, by ani ohně nepoužili, pomalu by mě mučili pod pekelným žárem slunce, které jsem nikdy nespatřil.
jednou jsem se otce ptal, jak slunce vypadá, řekl mi na to jen jednu starou legendu, slunce prý poznám podle toho, kdo nejvíc jasu vyzařuje, musí mít v prvé řadě modré oči, ty nejjasnější jaké je možné vidět.
A žluté vlasy, které zlatá barva protkává, tak takovou barvu prý slunce a denní obloha má, chtěl bych je někdy vidět.

7. deníkový zápis
Má naděje pomalu, ale jistě mizí, asi se vydám na cestu zpět, na cestu domů, na světě není smrtelníka, co by měl vlasy utkané ze slunečního svitu a oči přetékající modrou lagunou nebeské barvy.
Je tohle snad konec mé cesty?

8. deníkový zápis
Prošel jsem už všechny země, které zde jsou Mlžnou, Travnatou, Oblačnou, Sunu, zemi Blesku i Kamenne, ale nenašel jsem nic, do zvučné jsem se ani nevydával, tam mají všichni jen vlasy barvy bláta a tmy a o tu já zájem nemám.

9. deníkový zápis
vrátil jsem se zpět domů, kde bylo vše při starém otec i s matkou se mi smály stejně tak jako můj bratr, že jsem ho nenašel, že jsem nenašel své slunce, které by prozářilo tohle temné místo.

10. deníkový zápis
Nudný stereotip stejně tak nudného dne, vzít si někoho na hraní a potom jej vysát, sem tam si zabojovat se svým bratrem a vyměnit si chladný pohled se svým otcem, milý úsměv si schovávám jen pro svou matku, kterou vidím stejně jen jednou do měsíce, takže mě jeden úsměv vyplítvaný na ní přecejen nezabije.

11. deníkový zápis
Deníčku, ty kdož si mým nejvěrějším posluchačem, napíšu zde událost co se tohoto dne stala a přesně a do detailu, což
je podle mě na mě neobvyklé.
Bylo tomu neobvyklé ráno, když jsem vstal z mé postele neboť spánku, jsem se v noci nedočkal, mé upíří smysli mě drželi vzhůru i několik let, ale i někdy několik set let bezesného spánku si dopřávám, ale ne moc často, protože to se věci mění více než bych si přál, pokaždé se probudit do jiné doby, kde jsou ty doby kdy se za upírství upalovalo a křesťanství ala konáme ve jménu božím,bylo na denním pořádku.(Hele příběh se neodehrává jenom v Japonsku, představte si, že každý světový kontinent je jedna vesnice "Zní nelogicky, no to je fuk", Oni se právě nachází někde uprostřed Arktidy, kde po velké válce získali kus země, před tím měli svá panství na různých kontinentech)
Toho rána mi toliko otázek plynulo hlavou, nikdy mě takové banálnosti nezajímaly, tak proč teď proč tak najednou?
Usadil jsem se v jídelně po bratrově pravici, který seděl po levici mého otce a po jeho pravici má matka, která se na všechny potutelně usmívala.
"Jen velice špatně se mi oznamuje, že budeme mít, vítané, nevítané návštěvníky"
Nadnesl otec chladně a hned na to se na něj upřel jak můj zvídavý pohled , tak i ten bratrův, který narozdíl odemě už jen několik těch návštěv zažil, i když vyprávěl mi jen o jedné a to právě, když náš palác sám Sultán veliký navštívil, bohužel do své země se už nikdy nevrátil asi se mé rodině nelíbylo, že nás chtěl vydírat, že naše malé velké tajemství poví světu.
"Jakou?"
Zaptal jsem se úsečným tónem.
"Zjistilo se že exituje jedna veliká země, říká se jí Konoha, vesnice ukrytá v listí, velice mě zajímá jak se jim povedlo schovat se před námi i jinými zeměmi, vládne jim tam žena..."
Nad tím se uchechtnul stejně tak jako můj brat, který byl bohužel ne ve všem , ale v ledasčem stejný jako náš otec.
"...Lady Hokáge se jí říká, už se seznámila s vládci všech zemí, jen s našim krajem ne, velice by mne zajímalo proč se ukrývali a proč se tak z čista jasna vynořili, přijede zítra a i s doprovodem, jejími ochránci, i když netuším co by proti nám zmohli"
Svářelo se ve mě spousty pocitů, zbytek dne vybledl v porovnání se zvědavostí, která se mě zmocnila, ale jak jim tedy vysvětlíme, že máme stále okna zatáhnuta těžkými závěsy a jsem zde ukryti jako myši v díře?
V té jediné myšlence mi to došlo, nikdo, kdo navštívil náš hrad se živ zpět nevrátil, jejich osud bude spečetěn ve chvíli kdy vstoupí do útrop panství mého otce.

* *

Ozvalo se zabušení na vrata a jedna ze služebných se zvedla ze svého místa na podlaze a jala se je jít otevřít, my ostatní již čekali na hosty, kteří se k nám začali dobývat.
Po nějaké době se otevřeli dveře a v nich stanuli čtyři postavy jedna z nich byla služebná, která se hned odplížila pryč ve dveřích zůstali jen dvě postavy v plášti a jedna..
Po očku jsem mrknul na svého otce, který se zuřivě snažil dívat kdekoliv jen ne na její poprsí.
"Vítám vás ve svém domě v zemi Ledu"
Blondýna na to jen přikývla a přeměřila si nás všechny takovým, upřeným pohledem, vypočítavým ne, ale podezdřívavým snad možná.
"děkuji, že jste nás přijali, ráda bych vám představila nejlepší bojovníky mé země, tohle je Sakura Haruno..."
Ukázala na něco odporně růžového z čeho se mi udělalo špatně, tvářila se neutrálně,a le přísně měla v ledasčems podobný pohled jako ta blondýnka, sepjala ruce k sobě a prsty do sebe, takže je spojila do pěsti, potom se s rovnými zády mírně uklonila a zpátky vzpřímila, nasadila si zpět červenou kapuci stejně tak rudého pláště a postavila se po boku té blondýny.
"...a to je Naruto Uzumaki Namikaze, syn bývalého hokágeho Konohy Minata Namikazeho, jsem si jista, že jste o obou už slyšely, i když jste nevěděli o kom, že byla řeč"
Když si sundal svou kapuci a s chladným pohledem, chladným a tvrdým jako led se nám uklonil stejně jako před tím ten růžový běs z údolí, myslel jsem si, že se udusím vlastním vyjeknutí, které jsem tak tak zadržel, bratr se potutelně usmál a po očku hodil po našich rodičích , matka se stejně jako vždy vřele usmívala, ale otec měl na proti ní velice nebezpečně přivřené oči jakoby se ho každou chvíli chystal zakousnout.
Narutův zjev se nedal srovnat s žádnou podobou jeho azurově modré oči skrývaly tolik tajemství, jako dvě přetékající studny modřejší než dno tichého oceánu ozářené sluncem . Vlasy, nebyly ani dlouhé ani krátké měl je tak akorát a rozčepířené , takovým způsobem , že skutečně kolem jeho andělského obličeje vlály jako sluneční paprsky, ofinu spadající mu do čela měl ztáhnutou čelenkou se znakem listu na sobě měl oranžový plášť se znaky rudých plamenů, pod ním kombinézu, kolem očí měl oranžové kruhy, které mu dávaly nebezpečnější vzhled.
Uklonil se stejně jako jeho předchůdkyně a potom si nasadil zpět kapuci.
"Vítám vás ve svém domě, prosím usaďte se"
Pokynul jim rukou a blondýna na to jen přikývla spolu s těmi dvěma se pomalu přesunuli ke stolu, při čemž jsem blonďáka doprovázel svým pohledem, hýbal se tvrdě jako poslušný voják a přesto takovým podivným způsobem každý jeho krok mě uchvátil, když si sednul po boku té blondýnky do tureckého sedu myslel jsem, že se neudržím, rychle jsem se ohlédl na matku s bratrem i otcem a hned mi došel ten otcův pohled, teď jsem to cítil taky.
Pro obyčejného smrtelníka nevydával žádnou vůni ani pach, ale pro nás, voněl jako nektar z květů, kdykoliv se pod dveřmi prohnal mírný vánek a donesl k našemu citlivému čichu jeho vůni v ústech se mi seprali sliny, bylo tak nebezpečné , že seděl tak blízko nás, on přímo pobízel jen se do něj zakousnout, byl kouzelný, jeho opojná vůně krve klidně mu kolující v žilách mě vzrušovala do krajnosti.
"Omlouvám se, že jsme sem tak vtrhli"
Pronesla "hokáge" jakoby kajícně, ale z očí jí přísnosti nezmizelo, vlastně její pohled neprozrazoval nic z toho co právě pronesla.
"Nic se neděje rádi poznáme někoho kdo se tak dlouho ukrýval ačkoli netušíme , proč?"
Nadhodil otec celkem zaujatě, i když mě to taky zajímalo, dost dlouhou chvíli bylo ticho a my všichni se jen měřili pohledy, otcova otázka visela ve vzduchu a ozvalo se zašustění látky, když si dvě do teď zahalené postavy znovu sundaly své háby.
Můj pohled se skřížil s tím Narutovým, ach jak mi to jméno splynulo na jazyku, rozteklo se mi v ústech jako doušek medu stejně, tak jako chuť po jeho krvi.
"Vaše země je skutečně velice dobře ukrytá a chráněná před nepřáteli, jak jsme si stačili všimnout"
Nakonec pronesla blondýnka a otcovu otázku nechala vyset ve vzduchu, což se mu nelíbylo podle toho jak se zatvářil i Sahara by pod tím pohledem zmrzla a stala se arktickou plání.
"Tak to jste si všimli velice dobře, s nepřáteli se tady nemazlíme"
Na to všechny tři postavy jen kývly, i když to jsem viděl jen periferně ve skutečnosti jsem ještě nespustil pohled z toho blonďáka, můj upřený pohled na něj jej zřejmě neznervózňoval ani trochu podle toho jak klidný měl stále tep a jak stejně tak klidně mi ten můj pohled oplácel.
"My potřebujeme pomoc a podle všech alternativ je vaše země ta nejlepší"
Prosím?
Pomoc?
Od nás?
Cože?
*Všem čtyřem vytryskla v mysli jedna otázka*
"Můžu vám přislíbit, že vaši žádost rozvážíme a vyslechneme, když nám řeknete důvod toho proč o vaší zemi tak dlouho nikdo nevěděl"
Zase to hrobové ticho, i kdyby spadl špandlík slyšeli bychom to všichni, blondýnka se otočila na své druhy a po jejich přikývnutí...
"Souhlasíme"
Otci zajiskřilo v očích nebezpečí a posunkem ruky je vybýdnul.
"Před šestnácti lety na naši vesnici zaůtočil démon, ,Kyubi"
zemřelo tehny spousta z nás, ale našla se nová naděje již zmíněný Minato Namikaze jej porazil, ale za obrovskou cenu, byl přinucen jej zapečetit, do těla právě narozeného dítěte, do těla svého vlastního syna..."
Odmlčela se vypadala , že přemýšlí jak pokračovat zatímco já se dostával ze šoku, do těď jsem netušil, že démoni ještě existují, podle toho jak se zamračili i ostatní jsem pochopil, že oni také ne.
"...Jeho syn se tímto postupem času stal velice nebezpečným a silnějším než kdy bylo možno v lidských mezích, stal se zbraní, po které jak nám došlo by bažila každá země na tomto světě, byly jsme nuceni přestěhovat celou naši vesnici a postavit ji uprostřed lesů, kde se ji začalo přezdívat Konoha, vesnice ukrytá v listí, žili jsme v utajení, protože jsme doufali, že tak zabráníme válce, ale jakožto já hokáge své země, ji musím chránit, tak jsem se rozhodla, že musíme Minatova syna ukrýt někde jinde, neboť jedna organizace zvaná Akatski se dozvěděla o poloze naší země a chtějí jej polapit a využít ve svůj prostěch, použít jej jako zbraň ve válce, kde by nikdo kromě nich a něho nepřežil"
Strnulé ticho panovalo místnosti než nakonec otec chladně prohlásil.
"Jak nám dokážete, že někdo takový existuje"
Zase to ticho kdy by byla slyšet i jehla spadnutá na podlahu, to mrtvolné ticho, které jsem zažíval za staletého bezesného spánku..
Blondýna kývla na Naruta a ten přikývl na oplátku zahleděl se na nás a jeho pohleded poteměl kolem jeho očí zmizeli oranžové kruhy a ty se změnili, v oranžovou z hranatou černou čočkou, než změnili svou podobu úplně, čočka se roztáhla a vypadala jako kočičí, barva očí zrudla do krvava a z postavy vytryskla rudá záře, ozvalo se zavrčení a Naruto na nás "Všechni byly samozřejmě vykulení a matka se dokonce trochu poodsunula já bych to udělal taky, ale to že jsem muž mi to nedovolovalo" vycenil tesáky, které se mu v mžiku zašpičatili a špičáky prodáhly do dvou šavllí, které jak jsem nepochyboval by dokázali překousnout i železnou tyč (Fuj při té představě mě už teď bolej zuby XD)
"Dobře to stačí"
Zavrčel otec nebezpečně při čemž si dal veloci dobrý pozor na to aby mu nebyly vidět jeho špičáky.
Blonďáček se zase přeměnil do své původní podoby a opětoval mi můj překvapený a hlavně ohromrný pohled, tolik moci, které z něj vyzařovalo byl...obdivuhodný.
Hleděl přímo na mě, nevěděl jsem jak zareagovat, podepřel jsem si hlavu do rukou svým typiským "uchihovským" způsobem a hleděl na něj tak chladně jak jsem jen dokázal, zřejmě to zabralo podle toho jak se zatvářil, "lady hokáge" a můj otec spolu diskutovali o něčem jakože co by jsme z toho měli my, kromě rizika, že nás ti "Akatski" napadnou a spousty dalších věcí, do kterých se někdy zapojila i matka s bratrem, jenom my dva, teď jsme hleděli jen na sebe, Naruto se k mému udivení mírně pousmál a hipnoticky jsme se do sebe vpili pohledy.
Nevěděl jsem co se dělo, ale když jsme se od sebe konečně po nekonečné době odtrhli Ta blondýna i s tím růžovým plevelem se zvedali a vypadali, že jsou na odchodu, zahleděl jsem se na Naruta, ale ten jen rozšířil svůj úsměv, samozřejmě, že jsem se tvářil, že všechno vím, ale ve skutečnosti jsem očekával, že se něco dozvím.
"Tak tedy děkujeme vám za vaši pomoc, my svůj dluh splatíme a samozřemě, také vám dám poslat mírovou smlovu našich zemí, kdykoliv byste potřebovali pomoci, hned k vám vyšleme tým co se o to postará, Sakuro, jdeme!"
Poručila a s tím se obě otočili, byly už u dveří, když se obě na chvíli zastavili, nevěděl jsem komu ten hlas patřil,a le připadalo my jakoby to řekli dvojmo.
"Dávej na sebe pozor Naruto"
Blonďák na to jen přikývl.
"Nemusíte mít strach bábi Thcunade"
Tichý smích a následné zavření dveří.
Všichni seděli a hleděli na Naruta jako na vetřelce, včetně mě bylo my jasné, že jeho přítomnsot zde znamená, že se budu muset dost krotit.
"No, nemusíte mít strach ani nebudete vědět, že tady jsem"
Jeho hlas mě-přimrazil, dostal do kolen, on-už - nebyl tak strašně chladný, zněl tak, zmocnila se mě touha po jeho těle, nemluvně o tom, že jsem se už jen tak tak držel abych po něm neskočil, jak voněl, lidské dítě by to možná přirovnalo k vůni roztavené mléčné čokolády, vánočního lineckého cukrový rozvoněného po celém domě, ale já já to přirovnám k vínu, které máme dole ve sklepě k tomu nessladšímu nektvaru, který je pro nás "upíry" hned po krvi tím nejlahodnějším co existuje.
"Aha"
Stručná odpověď od mého otce my naprosto vyrazila dech, za to blonďák ukázal své rovné bílé zuby v oslnivém úsměvu.
"Já mohli byste mi ukázat můj budoucí pokoj? Rád bych si po cestě odpočinul, už jsem nespal snad týdny"
Otec se nečekaně usmál, tohle je špatné, moc špatné on se nikdy nesměje.
"Vyberte si, který se vám líbý, kromě těch třech v úplně horním patřr tam žije má rodina, služebnictvo žije ve sklepení, takže si nemusíte dělat starost, že byste někomu vlezl do pokoje."
"Jo, aha"
S tím se zvedl a ladně si to odtančil, nebo spíš, odskákal?!
Byl jsem nucen vykulit oči nad tou změnou stejně tak jako ostatní, z toho vážného a chladného blonďáka zbylo cosi, ...eh jak to jen vyjádřit?
No působí tak dětsky, ...nejednou.
Vlítl do prvního pokoje, na který narazil a třísknul za sebou naprosto nevychovaně dveřmi.
Otočili jsme svůj pholed zpět na stůl s netknutým pohoštěním a mezi námi panovalo napjaté ticho.
"Může mi někdo osvětlit co se právě stalo?"
Jako by právě tato otázka pocházející odemě byla tím spouštěčem aneb zapnout do online stavu.
"Na mě se nedívej"
Zvedla matka obě ruce v obraném gestu a odplížila se tiše jako myš dveřmi ven,. otec mě spražil chladným pohledem a následoval ji, Itachi se oplzle usmál a taky si to odkráčel, a tak se stalo, že jsem na to zase zůstal sám.

12. deníkový zápis
Co Naruto řekl bylo taky pravdou, nevím jestli po dobu co tady je něco o nás vyzvěděl, ale jediné co mohu s určitostí říct, je to, že jem ho za celé tři měsíce neviděl jedionkrát, když jsem se na něj někoho zeptal, jak jen pokýval hlavou, že oni taky ne a když jsem se zrovna dneska zeptal několik služebných co měli na starost "Jeho blaho" Tak jen vykulili oči a řekli, že netušili, že tady ještě je ubytován, že už ho taky nějaký ten pátek, přesněji asi osm pátků neviděli, a teď se ptám.
Je tady vůbec?!

13. deníkový zápis
Dnes jsem udělal něco, co jsem neudělal nikdy za celý můj milénie trvající život.Zašel jsem za svým otcem, byl mnou překvapený, no já sám byl sebou taky dost překvapený, ale to je o něčem jiném.
Zeptal jsem se jej na Naruta a jestli tady stále je, protože jsem ho za celou dobu jedinkrát neviděl, chvíli na mě v tichosti hleděl, než se jeho pohled změnil v zamračení, pokýval hlavou v záporném gestu a ostražitě se kolem sebe začal rozhléžet, nechápal jsem proč, ale když jsme se pořádně zaměřil na své smysli, no co se nestalo...
Cítil jsem to, tu jeho vůni ten jeho ,klidný tep, bylo jasné, že tady v pokoji není, ale někde v domě, určitě, omluvil jsem se svému otci a vydal se zpátky do pokoje.

**

Hleděl jsem už několik hodin do stropu, spát se mi nechtělo, vlastně my se nechtělo vůbe nic dělat, pořád jsem byl nucen přemýšlet nad tím blonďatým stvořením, které před třemi měsíci slíbylo, že o něm nebudeme ani vědět, ale myslím, že tenkrát nikdo z nás netušil, že to bude až tak skutečný slib, s povzdechem jsem se zvednul a vzal z věšáku už zbrusu nový temný plášť s kapucí, nevěděl jsem jestli je den nebo noc, ale radši nebudu riskovat, kolik upírů z našeho klanu už takhle přišlo o život, jsem si zjistil již dávno a rozhodně tak skončit nechci.
Vydal jsem se do zahrad a do růžového labirintu, obloha byla pod temným těžkým mrakem tak jsem si sundal kapuci a pomalu kráčel cestičkami, které jsem již znal z paměti, podle skušenosti již vím, že když zahnu do té správné uličky, tak se dostanu na pečlivě ukryté místěčko, kde se nachází průzračné jezírko s altánkem obklopeným růžovými keři a jejich omamnou vůní.
Narazil jsem na slebou uličku a se zamračením odtáhl několik větví s trny, na kterých ulpěla má krev, na kterých se má krev smísila s jinou, s takovou, kterou bych poznal kdykoli a kdekoli.
Ani jsem si to neuvědomil, ale rychle jsem vpadl dovnitř a zuřivě se kolem sebe rozhlížel, cítil jsem ho tady slyšel jsem tlukot jeho srdce, vnímal jeho sílu a vůni a přesto tady nebyl a nebo...
Cosi se pohnulo, s překvapením jsem hleděl na to rezavé cosi co si spokojeně chrupkalo v besídce a nápadně se podobalo zvířeti.
"Oj-ei!"
Zaslechl jsem překvapené vyjeknutí a jako na povel se otočil, pohlédl jsem na blonďáčka s narůstajícím respektem, znovu měl rudé oči a znovu kolem jeho těla povlávala rudá chakra jako závoj mlhy, ale cítil jsem, že tentokrát je to jiné, jen trošku, ale bylo to jiné.
Sledoval jsem jak se překvapeně zarazil a svěsil rue podél těla, čekal snad na něco?
Mlčel jsem nevěděl jsem co mám říct, v mysli jsem měl toliko otázek, díky, kterým bych jej poznal, díky, kterým bych věděl jakým je a kdo je jeho rodina, co má ze všeho nejvíc rád a co přímo miluje, ale někde v hlouby duše jsme snad doufal, že má rád mě a že to budu já koho bude ze všeho nejvíc milovat.
"Já- omlouvám se, jen jsem hledal, lišku..."
Trhnul hlavou a pohledem někde za mě a dodal.
"Svoji lišku, mám ji už dlouho"
Neodpověděl jsem nevěděl bych ani co odpovědět, stačilo mi hledět do těch azurových očí a snít o tom , že takto vypadá nebe, denní obloha, je to slunce, on je slunce moje slunce, záře, která okamžitě prozářila tohle temné místo, blesk , který protnul tmu v mém životě, je to nejjasnější stvoření, které jsem kdy spatřil, jasnější než ten chlapec, kterého jsem dřív potkal, jsnější než, kterékoliv z mých oředstav toho, jak den a jeho obloha vypadá.
Pohlnul se ke mě a já jen očekával co udělá.
"Můžu?"
Zatočila se min hlava pod návalem jeho vůně a jen oněměle přikývnul v souhlas, ač netušíc, co chce udělat.
Usmál se na mě a rychle se kolem mě protáhnul opatrně vzal to cosi do náruče a otočil se k odchodu, já za ním jen hleděl v tichém obdivu, sledoval jeho kroky, nebo spíš tanec, ve větru úchvatný tanec andělů, ale co, co tady vkastně dělal jak tohle místo našel?
Najednou se otočil a znovu se usmál tím svým dětinským způsobem.
"Víš Sasuke..."
Mé překvapení, které se mihlo mou tváří
muselo být jasně patrné, když se mírně pousmál.
"...budeš, budeš tady i zítra?"
Chce abych tu byl! On to chce! Chce mě znovu vidět!
"Když tu budeš ty budu tu i já"
Nevěděl jsem co jiného odpovědět.
A tady to všechno vlastně začalo? Skončilo? Jedno jsem věděl jistěš od té doby co jsme se začali scházet
naše společná nesmělost pomalu začala odpadávat, jsem si byl stoprocentně jistý , že jsem se zamiloval.
Sám nechápu jak se tomu stalo, on byl, můj anděl, anděl, kterého bych našel v kotlíku na konci duhy, kdyby mi bylo dovoleno ji někdy spatřit, anděl, pro kterého bych opětoval vlastní život, kdybych musel- neváhal bych.

*

Zní to fádně, ale a tak život šel dál, i když teď jsem se smál mnohem častěji než tenkrát, miloval jsem ho a to bylo to hlavní, nikdy jej neopustím.

*
Zrovna byla temná noc v jednom labirintu byly v objetí dvě postavy, jedná zářila jako slunce druhá splívala s nocí jako temnota sama a přesto si byly souzeni.
"Naruto...Sasu-k-e-ke..."
Byly to ony slastné steny, které se táhli nočním tichem a kdesi zatímco oni rozdávali svou lásku na všechny strany, už jen samotnými pohledy, se bojovalo...
Dva táhlé víkřiky rozkoše a dvě ukojená těla se k sobě přitiskli do objetí.
"Sasuke, je mi zima, vrátíme se zpátky?"
Zašeptal Naruto do ledové kůže svého milence.
"Jistě"
Prostá odpověď, ale pronesena takovým tónem až se blonďáčkovi zatočila hlava.
Pomalu se oblékli a ruku v ruce odkráčeli zpátky do domu, všude bylo ticho, až moc velké ticho, které oba znervózňovalo.
Rychle prošli až do jídelny, kde se ozvala tupá rána po stěně se k zemi svězla temná postava.
"Sasuke ven odsud Naruta pryč za chvíli by měli dorazit posili z listové"
Zachraptil černovlásek a Sasuke se s narůstajícím děsem sledoval svého umírajícího otce.
nastal naprostý chaos do místnosti vtrhli nějací muži v pláští, s úst blonďátého chpce se ozval výkřik.
"Akatski!"
¨"Cože"
"Sasuke pojďme odsud rychle!"
Naruto táhnul vzpouzejícího se Sasukeho dveřmi ven a dal se k útěku.
Jeden z Akatski jim byl v patách, Sasuke se rychle otočil se sděšením hleděl na svého bratra v černém plášti s rudými mraky.
Pod nohama se jim oběma jak Narutovi tak Sasukemu protrhla zem a Sasuke uklouzl, Naruto zděšeně vykřikl a chytil jej za ruku pod Sasukem už nebylo nic jen temná jáma vedoucí do pekel.
Poslední výměna vyděšených pohledů.
"Itachi, on - zradil"
To byla Sasukeho poslední slova, Naruto už jej neudržel a pustil jej.
Zmocnil se ho naprostý pocit beznaděje, jen klečel a hleděl na místo, kde Sasuke zmizel s nepříčetným řevem se začal pomalu měnit v kyubiho a potom už si nepamatoval nic.
Jen ti co zázrakem přežili kyubiho běs si navěky ponesou stopy masakru, kterým si prošli, Naruto se nevrátil zopět do Konohy, už ne
O několikset let později
"Sasuke?"
Blonďatá žena se přitiskla na jeho záda a usmála se na něj.
"je čas"
Prostá odpově´d, ale na vymazání úsměvu z její tváře to stačilo.
"Nemůžeš to udělat!"
Zakřičela na něj,a le věděla, že jí to nepomůže věděla od samého začátku, že s ní chtěl jen obnovit svůj klan a teď.
Sasuke...
Dostal co chtěl, dala mu tři děti, z níž jsou už dvě víc než staré na to aby věděli, jak se o sebe postarat a tomu třetímu bylo dvacet letv poprovnání s dlouhodlouhým životem, který upíři vedou byl stále ještě miminkem i když na to nevypadalo.
"Ale ano a udělám, to už příliš jsem mu ublížil! Je konec!"
Vyděšeně sledovala počínání svého muže, jen jediná slza jí stekla po tváři, než se z ní vytratilo i to málo barvy, kterou ještě měla, tohle mrtvé tělo se už nikdy nepohne o tom si byl jist.
"Otče,"
Zvedl pohled od prokousnutého hrdla své ženy a zabold jej do svého syna .
"jsi si, že tohle bylo nutné?"
"Ano, pořád by se vracela já chci začít konečně žít život, který jsem si vybral"
"Ani nevíš, jestli stále ještě žije"
Zasyčel na nej naoplátku.
"I kdyby ne, najdu jej a oživým ho, jí jsem nikdy nemiloval, byla tady jen pro obnovení klanu, chci najít jeho to jeho musíte respektovat"
"Si krutý!"
"Ne to nejsem, jen jsem, jsem zamilovaný, zamilovaný do svého Duhového anděla"
Ozvalo se pouchnutí dveří a následné kroky pryč, které se ještě dlouho rozhléhalo mrtvým hradem.
O několik měsíců později v jedné skryté vesnici
"hej, žije tady někdo jménem Naruto?"
Růžovovlasá holčička s modrýma očima se na něj překvapeně zahleděla, věděla, že nemá být trak pozdě venku, ale nikdy by ji nenapadlo, že může tak pozdě v noci skutečně někoho potkat.
"S kým si myslíš, že mluvíš, moje prapraprababička byla hokáge a já se jí jednou stanu taky!"
Dupla si nožkou a utekla.
"Dobře jen chci vědět, jestli snáš nějakého Naruta!"
Na chvíli se zastavila a zakuňkala v odpověď.
"Neznám"

156. deníkový zápis
Hledám ho už skoro rok, ale nic kromě stop po něm jsem nenašel.

*

A tak dny plynuli dál a dál a dál...

*

364. nedíková zápis
Konečně jsem ho našel a ačkoli se mi to co právě budu muset udělat víc než jen hnusí, udělám to neboť jej miluji víc než vlastní hříšnou duši, která půjde do pekel tak jako tak.
Tento den bych popsal prár slovy, dlouho jsem se hrabal v zemi než jsem našel sromnou dřevěnouá rakev, kterou jsem s ne moc velkými obtížemi vytáhl.
S rachotem jsem odklopil přibyté víko a skamenným výrazem hleděl na téměř úplně rozložené tělo.
S jasným cílem jej znvu pohladit, jsem natáhl ruku a palcem přejel po lícní kosti, kterou kdysy pokrývala ta hebká kůže, kterou jsem tolikrát líbal.
Nevěděl jsem co mám dělat, jak mám tělo vytáhnout aby se nerozpadlo v prach.
nakonec jsem s omlpuvou na rtech, že jej tam
znovu zavírám naroti tomu, že ze tmy měl strach, znovu zaklapl víko a jeho i s celou rakví odnesl odtamtud pryč.

365. deníkový zápis
Klečel jsem u něj a i přes jasnou zohavenost těla na něj hleděl s láskou vděl jsem , že to musela být láska, protože to bylot op jediné co jsem k němu cítil
Pomalu jsem si zvedl zápěstí k ústům a následně na to jej prokousnul, jen pár kapek, jsem nechal stéci po vnitřku jeho polovičatě rozložené lebky a jen se modlil aby to dokázal.

*

čekal jsem několik let než se poprvé pohnul, takovou radost jakou jsem pocítil se nedala popsat pouhými slovy, nešlo to bylo to nemožné.
"Naruto, miluji tě!"
Vykřikl jsem tak hlasitě abych si byl stoprocentně vědom, že to zaslechne, během let se mu začaly znovu tvořit a dorůstat svaly a s nebývalím časem zíkával znovu svou krásu, ještě mu místny chybělo spousta do naprostého zotavení, ale te´d sjem si byl jist, jist!
Že mě...
"Že mě už nikdy neopustíš můj duhový anděli"
Jeho zmatený pohled se změnil v něžnýa
jeho úsměv přislíbyl ty nejkrasnější zítřky.

The end
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lachim Lachim | 30. června 2010 v 9:03 | Reagovat

Krásné, zajímavé a neobvyklé.

2 Danashi Danashi | Web | 2. července 2010 v 12:37 | Reagovat

wow! SUGOI! ... zajímavý! :-D

3 narutoshounenai narutoshounenai | Web | 6. července 2010 v 0:00 | Reagovat

páni to bylo něco:-) moc se mi to líbilo:-)

4 sisi/ctenar sisi/ctenar | Web | 8. července 2010 v 15:14 | Reagovat

japato ze tu ja nemam kolmentar? a to jsem h o sem ale psala na 100 percent urcite uz jsem to cetla ! sakra ten comp me ale stve!!!!!!!!!

5 Kuraiko-san Kuraiko-san | Web | 15. srpna 2010 v 11:13 | Reagovat

Jůůů, moc krásná povídka.
Už jsem se bála, že necháš umřít buď Sasukeho nebo Naruta (ikdyž on vlastně doopravdy umřel :-D ), no každopádně jsem se bála, že tu nebude žádný happy end, a tenhle konec mě příjemně překvapil ;-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama