Vzdejme čest novým začátkům

29. května 2010 v 20:59 | Ebika |  Kouzelný slabikář
PS:tak je zde, eh povídka, je asi zmatená, ne asi určitě stručný popis, abyste věděli an ce se připravit.
Začítek...normální
dál....no posuďte sami,
dáldál...začíná připalovat
dáldáldál...vrcholí
konec...no prostě otevřenej neotevřenej konec záleží na vás jestli tahle povídka bude mít pokračování.
Wairing: Hmm...Shounen-ai, yaoi, 18+,znásilnéní, sado,ale zasd en nic příšernýho víte, že kdy mám blbou náladu dokážu všechno tady jsem se krotila. a samozřejměéééé Háááápy end

Grrr kdy už ten otravný krám přestane zvonit!
V duchu jsem vrčel a nadával do všech možných příšer, ale stejně to nesklaplo, nakonec jsem se tedy líně protáhl a znuděně to vypnul sám, pohled mi mimoděk spadl na ručičku ukazující -čas vstávat- a ještě jednou potichu zavrčel, jak já jsem se těšil, až tu školu konečně dodělám, a dám si pár měsíců voraz. Pomalu až nadlidsky pomalu jsem se vyhrabal spod teplých přikrývek a jal se jít do koupelny vykonat potřebu. Vyčistil jsem si zuby a umyl obličej ještě od včerejšího make-upu, zadíval jsem se na svůj odraz v zrcadle a upřímně se zděsil toho
co jsem tam zahlédl.
Temné kruhy pod očima zračili únavu, a popraskané rty dehydrataci, poslední dobou se mi už jen z pohledu na pití dělalo špatně, tak jsem aspoň jedl hodně šťavnatého ovoce, jako jsou například broskve, které jsem přímo miloval, popadl jsem do rukou make-up a v opatrném množství si jej nanesl na pleť a pomalými rozvážnými pohyby jej rozetřel, když jsem byl hotov, ještě jsem to přemaskoval jemnou dávkou bílého pudru. Po té jsem si vzal černou oční tučku a silně si obtáhl kontury mých světle zelených očí, dal jsem si ještě hodnou dávku řasenky a černé stíny na oči, nakonec jsem si ještě rty přetřel jemně narůžovělým jahodovým leskem a dlouhé ebenově černé vlasy několikrát prohrábl hřebenem, odešel jsem zpět do svého pokoje a převlékl se.
Vzal jsem si na sebe černé džínové kalhoty se stříbrným opaskem a několika přezkami, ještě jsem na ně dopnul několik doplňků, jako jsou moje milované stříbrné řetízky a přezky s klíčemi a stříbrným malým krokodýlkem, na sebe jsem si vzal potom ještě černý nátělník upnutý na tělo a obkreslující, tak mou pohublou a jemně vypracovanou postavu a na to stejně černou mikinu na zip a liniemi bílého krokodýla na jedné polovině.
Přešel jsem už značně otráveně ke skřínce a vytáhl žehličku na vlasy, kterou jsem i hned na to zapojil do zásuvky, mezitím co se nahřívala, jsem si došel pro svoji MP4 a strčil si sluchátka do uší, chvíli jsem hledal tu správnou písničku a zapnul play, v uších se mi ozvala známá melodie písničky Rester soi - me^ me a to už jsem si začal žehlit vlasy, po nějaké době, kdy jsem uznal, že už jsem svoje vlasy potrápil dost, jsem ji vypojil a čapnul školní brašnu, na to jsem vyšel z pokoje a bez rozloučení za sebou prásknul dveřmi, věděl jsem, že otec bude zuřit, ale…
Schlíple jsem se zadíval na své zápěstí, kde se stále krásně skvělo několik krvavých jizev, které jsem si přikryl rukávy a hlemýždím tempem si to kráčel již pro mě známou cestou ke škole.
Prošel jsem branou a něco mi skočilo po krku, vyděšeně jsem vyjekl a rychle se tomu snažil vymanit, ale ono stvoření se nedalo a začalo se mi sápat po krku.
"Slez se mě!"
Zavrčel jsem a setřásl to, pohrdavě jsem se zadíval na to vlasaté kudrnaté cosi, co na mě téměř až zbožně hledělo.
"Ale Ri-chááán, prosííím"
"ne!"
"Prosím vem mě na záda"
"nepřipadá v úvahu a běž si po svých Kii-chááán"
Napodobil jsem jejím hláskem a ona uraženě našpulila pusu a postavila se, ovšem byla potichu jen do té doby než jsme prošli školními dveřmi, potom se ze široka usmála a už to jelo, poslouchal jsem jí jen napůl to znamená jedním uchem, neboť v tom druhém jsem měl sluchátko a se zaujetí poslouchal písničku od Aleshi Dixton The boys nothing, nebo už vážně si nepamatuji jak se to jmenovalo.
Písnička skončila a to už jsem seděl u sebe v lavici a vedle mě něco nepříjemně bzučelo, podíval jsem se tedy po tom, škůdci co mi otravoval život a je nemožné se ho zbavit.
"Kio-chan zavři už zobák!"
Vyprskl jsem nahněvaně a hned, na to se na mě obrátili dvě uražené kukadla jednoho možná až přespříliš blonďatého, kudrnatého a ještě k tomu roztomilého a vysmátého stvoření, u kterého je optimismus na denním pořádku, tudíž pravý opak mě, a to nejen vzhledem.
"Fajn, tak já se ti tady snažím zlepšit náladu a ty na mě takhle jo? Tak abys věděl, jen jsem ti chtěla říct, že k nám přijde student na výměnu, až z Ameriky."
Překvapeně jsem se na ni zahleděl, to jsem netušil.
"A co já s tím, mám jako dělat?"
Překvapeně se na mě zadívala.
"No teda, ty máš dneska fakt blbou náladu!"
Vyprskla a to už se ozvalo školní zvonění a všichni jsme se usadili do lavic.
Znuděně jsem si podepřel hlavu rukou a zahleděl se z okna, slyšel jsem, jak do třídy vstoupil učitel, a všichni se postavili, ale já ne jen jsem dál sedět, tenhle profesor byl naprostý no jak ho jen slušně označit, vlastně, jak se dá slušně označit semetrika podobající se prasátku a ojíždějící nevinné, i když plnoleté studentíčky?
Vážně jsem neměl nejmenší chuť mu prokazovat sebemenší úctu, třeba jen tím, že bych se zvedl a pozdravil ho, když už je od pohledu jasné, že se mi zvedat nechce.
Bylo mi hned jasné, že to hrobové ticho je díky mé ignoraci a naprostému nezájmu.
"Ricku smím vás poprosit aby, jste se mě, slušně pozdravil stejně tak jako zbytek třídy?"
Podrbal jsem se ve vlasech, měl jsem takový podivný pocit, … jakoby na mě mluvil italsky nebo co.
Tázavě jsem na něj zvedl svůj pohled a hned vzápětí, mě začal v žaludku šimrat podivný pocit, buď to byl
záchvat zvracení, když jsem pohledl do toho jeho slizkého šklebu s prasečím nosíkem a dvěma propadlýma očičkama a nebo to byl právě naopak dusivý pocit smíchu, když jsem zjistil, že začal nosit brýle jako popelníky a tak vypadá jako pavián, vsadil bych se , že pod těmi jeho kalhotami skrývá modrý zadek a za těmi jeho rukavičkami, které vždy nosí chlupaté dlaně, ano už to mám,… perfektní!
Na chemii máme profesora paviána, jo ta přezdívka k němu dokonale sekne, no upřímně už se nemůžu dočkat až si ji osvojí i zbytek školy, neboť se má myšlenka záhadně dostane až ke Kio do ouška a ta jí poví, té její imaginárnímu vrabčáčkovy co to vypíská na celé kolo.
"Pane Ricku, já již netrpělivě očekávám projev slušného chování, i když jste to zrovna vy"
Prosím?
Pozvedl jsem obočí.
"Copak vás vaše matka nenaučila slušnému vychování?!"
Hele on rudne, smích už byl na krajíčku, ale nějak se mi ho podařilo, jakoby zázrakem zadržet.
"No myslím, že to párkrát zmínila a něco o tom říkala, ale to jsem pravděpodobně poslouchal písničky, takže mi to bylo jedno"
Odvětil jsem nakonec zamyšleně a Pavián při tom zrudnul jako rak, do očí se mi nahrnuli slzy smíchu, kdybych měl u sebe mobil tak ho vyfotím, člověk by nevěřil jaká to podobnost mezi ním a opicí.
"To jste poslouchal písničky celý život, očekávám od vás alespoň krapet kultivovanosti, pokud se neumíte chovat, pak se tedy zvedněte a odejděte,
do školy chodí jen civilizovaní, lidé pokud jsem si vědom!!"
Rozohnil se na celé kolo.
"No jistě, nehodlám nikam odcházet, já za to nemůžu, že jsem se, se sluchátky na uších už narodil!"
Několik lidiček vyprsklo tiše smíchy a já jen zalitoval, že nejsou drzejší tak bych se aspoň mohl naplno nabažit toho pohledu.
Chvíli na mě hleděl a potom dal třídě pokyn na znamení, aby si sedli, když se tak stalo vítězoslavně jsem se zahleděl z okna a znovu se ponořil do vlastního světa a bylo mi všechno jedno, ani jsem se nenadál a hodina skončila, stejně jako další a další a další a další a ta další taky, protáhnul jsem se což byl jediný znak toho, že stále žiju a hlasitě zívnul na celé kolo pohlédl jsem na čas na své MP4, s překvapením jsem zjistil, že za chvíli bude končit poslední hodina, tudíž devátá a já budu muset domů, …povzdechl jsem si, když se mě zmocnili depresivní myšlenky a strach, zase…
S nezákmem jsem se zahleděl na zbytek třídy a její ruch ignoroval, jediné co mi bylo krapek divné bylo, že všichni civěli na mě, no bylo mi to jedno, protože zazvonilo a uá se měl k odchodu.
Rychle jsem vzal do ruky bágl a už si to štrejdil mi dobře známou cestou.
Před vchodovými dveřmi jsem se na chvíli zastavil a zamyšleně na ně hleděl, přemýšlel jsem jestli mám jít domů dveřmi nebo vlést do svého pkoje oknem, nevím jakou bude mít zrovna otec náladu a matka? ...Tak tu jsem neviděl už roky v jednom kuse je na nějakých cestách po Austrálii nebo podobně, je zrovna tam, kde potřebují její pomoc, kažné debilné zvíře je pro ni důležitější než já, kažné, ach kolikrát jsem jí již prosil, aby se vrátila zpátky, třeba jen na pár dní, ale...
Na dopisi tohoto typu vůbec neodpovídala a tak jsem to po několika letech vzdal.
Váhavě jsem otevřel dveře a tiše je za sebou zavřel, hned co jsem se otočil mi na tváři přistála facka, až jsem div,
že nepolíbyl futra za mnou.
Přemýšlel jsem, zatímco mou mým tělem začala znovu lomcovat třesavka a mysl zastiňovat strach, věděl jsem, co bude teď.Následovala další rána a další a další za chvíli už jsem je ani nevnímal, nevnímal jsem vlastně už nic, všechno už jsem měl tak vžité.
Jen vzdáleně jsem vnímal to co následovalo, to jak mě otec znovu přivázal ke klice od dveří, které následně zamknul, to jak mi po hrudi začali stékat pramínky karmínově rudé tekutiny, když se mi do kůže zařezávaly ty žiletky. To jak jsem ucítil nepopíratelnou bolest v konečníku, když do mě bez přípravy vniknul.
Zrovna v takovýchto chvílích jsem si vždycky totiž vzpoměl na to jakým můj otec býval a jak strašně moc sjem ho miloval, vždycky jsem mu říkal, já jinýho tátu nechci ty jsi ten nejlepší, ale kdo mohl tušit, že se po odchodu matky zblázní, že se toho změní až zas tak strašně moc, kdo mohl tušit, že se všechno tohle stane...
Kolem tří ráno jsem se doipajdal k posteli, na kterou jsem následně spadnul, jak se mu už po kolikáté podlomala kolena, měl jsem sucho v ústecha a příšernou žízeň v krku mi dřelo jakobych v něm měl brusný papír a vhlavě bušilo jako po sumo zápasech.
namáhavě jsem se natáhnul po sklenici vody namém nočním stolku, až jsem na ni sotva mžoural očima a viděl ji nejméně desetkrát, tak strašně jsem toužil schladit do pálení v mém krku, do vytřepaných rukou jsem chytil sklenici a opatrně si ji, i když poněkud šilhavým způsobem přitiskl ke rtům avšak stačil mi jediný lok a celým obsah sklenice jsem převrhl a jí samotnou mrštil o zeď, zuřivě jsem bojoval se vzpomíkami a dribnými slzyčkami vmých očích, tohle tohle už dávno nedokáže uhasit mou žízeň.
S touhou jsem se zahleděl na dveře a hlemýždím tempem se k nim vydal na rtech se mi nevědomky objevil šílený úsměv, hlavou se mi honili myšlenky.
Pít , pít , musím se něčeho napít, mám žízeň...třeba při tom zemře...mohl bych se ho zbavit...žízeň...smrt...nemůžu bez toho žít...smrt...pít...žízeň...třeba ho potom zabiju
Pžezkakovali jako gramofonová deska a potom jsem ho uviděl seděl jako obvykle ve svém křesle, se šílenstvím v očích a bez přemýšlení jsem se po něm vrhl, hlasitě zařval a začal zuřivě mlátit kolem sebe, když si zjevně uvědomil
že to jsem já, začal do mě zatínat své nechty a přez mou vlastní tekoucí krev se mě znažil za každou cenu ze sebe servat, sápal jsem se po něm v jědiné myšlence, ... pít, zahnat žízeň, to sucho v ústech udusit svou bolest a prorazit hroudu emocí ve svém hrdle.
Najednou jsem byl prudce odmrštěn narazil jsem do něčeho plnou silou a bolestí se sesul k zemi, ozvalo se tříštění skla a řev mého otce ,
který jsem nevnímal, až když těsně od mé hlavy přistála těžká kříšťálová karafa a po stěně stekla rudá barva, jsem se čístečně probudil.
S funěním nevnímajíc svět jsem se nahnul ke stěně a začal z ní slízávat stékající víno, bylo mi jedno , že olizuji stěnu a k chuti vína se míchá i chuť bílé barvy na stěny, jazykem jsem sjel až k podlaze a v samém šélenství do loužičky vína a mezi ty střepy přitiskl svou tvář, znovu jsem s tím začal nedokázal jsem přestat, slízával jsem jako zatoulaný čokl víno z podlahy a jako ten nejposlednější feťák u toho požitkářsky chrčel, do jazyka se mi zakusovaly střepy, které jsem nevnímal.
Byl jsem dokonale uspokojený, stal jsem se na alkoholu snad i závislý, musel jsem ho mít vždycky, vždycky,
když mi to otec udělal, abych v něm utopil svůj žal svou bolest a trízeň z vědomí toho, že jsem byl zničen, znovu zlomen a opět ponížen.
Hlasitě jsem zařičel bolestí, jak mi otec prudce přirazil nohou hlavu do střepů.
A potom tma.
po tom incidentu se něco podobného opakovalo téměř každou noc, i když už to nebylo tak strašné tu noc
jsem byl totiž víc na dně než kdy jindy a ze mě byla stále větší a větší troska, nevnímal jsem svět kolem sebe a ani nic jiného všechno kromě depresivních vzpomínek bylo pryč, už jsem snad zapoměl, téměř na to, že mám i matku, která tam venku někde je.
Ve škole to bylo stále to samé, nikdo si nevšímal mě a já si nevšímal nikoho, známky jsem měl průměrné s Kio, jedinou kamarádkou, která to se mnou vydržela jsem se přestal bavit, všechno kolem se rozmazalo a celý den byl alkohol to jediné na co jsem dokázal myslet, až do té osudné chvíle(Jak obvyklá fráze, že?)
Bylo to jednoho, dne, kdy to všechno vlastně začalo hraničit s šíleností, poprvé v mém životě si na mě počkali místní rváči, zmlátili mě jak jen to šlo a jás e samým překvapením ani nebránil
ječeli po mě urážky smály se mi a ukazovali an mě svými prsty osahávaly mě, mlátili a já?
Co jsem vlastně dělal já?
Nic ...
Brečel jsem jako malá holka, slzy mi stékaly po tvářích tou nejpřirozenější cestou, přímo dolů žádné kličky nic podobného byly tak stěžklé smutkem a ponížením, že jejich dopady o zem jsem ani nevnímal, jen jsem je slyšel, hlasité BUM a BUM a znovu Bum, Bum, Bum jako rány z kanónu, zaměřil jsem se na ně, doufal jsem že ony budou to, díky čemu přežiju, ale to jsem pozapoměl na jednu důležitou, ne důležitou, přímone nepostradatelnou část a to?
Slzy nic nevyřeší, slzy za mě souboj nevyhrají, slzy mi život nezachrání, z mého obličeje se stala snad kaše, několik zlomených žeber a nebyl jsem skoro schopen hýbat rukama, pravá noha mě nepříjemě škubala, když mě najednou začaly se smíchem táhnout po zemi k nejbližšímu lesíku, kde mě přirazily na strom, jehož kůra se mi zařízla do kůže a bolest zesílila.
"Che, che podívete se na tu kurvičku, tak co kluci dokončíme to?"
Hnusný pošklebek, když mi najednou došlo, co se chystají udělat, pocit zadostiučinění na jejich tvářích, tak strašně moc to bolelo.
Cítil jsem, jak ze mě strhali oblečení a mé tělo tvrdě dopadlo mezi kořeny stromů, jeden zvedl ze země tlustou větev a potom už následovala jen krutá tma.
Před očima se mi zatnmělo a já už jsem na obranu ani nepřemýšlel, jen jsem oddaně čekal až se mnou skončí, stejně jako to dělám, kyž si užívá můj otec, ale tohle bylo mnohem bolestivější, řvaly na mě ,
ponižovaly mě a mučili mě, co horšího mi mohly udělat?
Větev se mi prudce a rychle pohybovala v konečníku, tam a zpátky a s každým dalším přírazem se zasouvala hloub a hloub, nemusím snad popisovat její velikost.
Když skončili, nechali mě tam ležet na zemi zmláceného znásilněného a poníženého ve vlastní krvi.
Co jsem teď? Jen hnusná odporná dě-
"Ani na to neymsli!"
Strohý, ale prudký a respekt nahánějící příkaz, který mě znenadání překvapil. Jediné obemknutí pevných rukou kolem mého těla stačilo k tomu aby mě poslali do říše snů.
Nevěděl jsem co se dělo pak, ale od té chvíle se všechno změnilo...
*
Grrr kdy už ten otravný krám přestane zvonit!
V duchu jsem vrčel a nadával do všech možných příšer, ale stejně to nesklaplo, nakonec jsem se tedy líně protáhl a znuděně to vypnul sám, pohled mi mimoděk spadl na ručičku ukazující -čas vstávat- a ještě jednou potichu zavrčel, jak já jsem se těšil, až tu školu konečně dodělám, a dám si pár měsíců voraz. Pomalu až nadlidsky pomalu jsem se vyhrabal spod teplých přikrývek a jal se jít do koupelny vykonat potřebu. Vyčistil jsem si zuby a umyl obličej ještě od včerejšího make-upu, zadíval jsem se na svůj odraz v zrcadle a upřímně se zděsil toho,
co jsem tam zahlédl.
Temné kruhy pod očima zračili únavu, a popraskané rty dehydrataci, poslední dobou se mi už jen z pohledu na pití dělalo špatně, tak jsem aspoň jedl hodně šťavnatého ovoce, jako jsou například broskve, které jsem přímo miloval, popadl jsem do rukou make-up a v opatrném množství si jej nanesl na pleť a pomalými rozvážnými pohyby jej rozetřel, když jsem byl hotov, ještě jsem to přemaskoval jemnou dávkou bílého pudru. Po té jsem si vzal černou oční tučku a silně si obtáhl kontury mých světle zelených očí, dal jsem si ještě hodnou dávku řasenky a černé stíny na oči, nakonec jsem si ještě rty přetřel jemně narůžovělým jahodovým leskem a dlouhé ebenově černé vlasy několikrát prohrábl hřebenem, odešel jsem zpět do svého pokoje a převlékl se.
Vzal jsem si na sebe černé džínové kalhoty se stříbrným opaskem a několika přezkami, ještě jsem na ně dopnul několik doplňků, jako jsou moje milované stříbrné řetízky a přezky s klíčemi a stříbrným malým krokodýlkem, na sebe jsem si vzal potom ještě černý nátělník upnutý na tělo a obkreslující, tak mou pohublou a jemně vypracovanou postavu a na to stejně černou mikinu na zip a liniemi bílého krokodýla na jedné polovině.
Přešel jsem už značně otráveně ke skřínce a vytáhl žehličku na vlasy, kterou jsem i hned na to zapojil do zásuvky, mezitím co se nahřívala, jsem si došel pro svoji MP4 a strčil si sluchátka do uší, chvíli jsem hledal tu správnou písničku a zapnul play, v uších se mi ozvala známá melodie písničky Rester soi - me^ me a to už jsem si začal žehlit vlasy, po nějaké době, kdy jsem uznal, že už jsem svoje vlasy potrápil dost, jsem ji vypojil a čapnul školní brašnu, na to jsem vyšel z pokoje a bez rozloučení za sebou prásknul dveřmi, věděl jsem, že otec bude zuřit, ale…
Schlíple jsem se zadíval na své zápěstí, kde se stále krásně skvělo několik krvavých jizev, které jsem si přikryl rukávy a hlemýždím tempem si to kráčel již pro mě známou cestou ke škole.
Prošel jsem branou a něco mi skočilo po krku, vyděšeně jsem vyjekl a rychle se tomu snažil vymanit, ale ono stvoření se nedalo a začalo se mi sápat po krku.
"Slez se mě!"
Zavrčel jsem a setřásl to, pohrdavě jsem se zadíval na to vlasaté kudrnaté cosi, co na mě téměř až zbožně hledělo.
"Ale Ri-chááán, prosííím"
"ne!"
"Prosím vem mě na záda"
"nepřipadá v úvahu a běž si po svých Kii-chááán"
Napodobil jsem jejím hláskem a ona uraženě našpulila pusu a postavila se, ovšem byla potichu jen do té doby než jsme prošli školními dveřmi, potom se ze široka usmála a už to jelo, poslouchal jsem jí jen napůl to znamená jedním uchem, neboť v tom druhém jsem měl sluchátko a se zaujetí poslouchal písničku od Aleshi Dixton The boys nothing, nebo už vážně si nepamatuji jak se to jmenovalo.
Písnička skončila a to už jsem seděl u sebe v lavici a vedle mě něco nepříjemně bzučelo, podíval jsem se tedy po tom, škůdci co mi otravoval život a je nemožné se ho zbavit.
"Kio-chan zavři už zobák!"
Vyprskl jsem nahněvaně a hned, na to se na mě obrátili dvě uražené kukadla jednoho možná až přespříliš blonďatého, kudrnatého a ještě k tomu roztomilého a vysmátého stvoření, u kterého je optimismus na denním pořádku, tudíž pravý opak mě, a to nejen vzhledem.
Ještě jsem ji pohledem, vyhodil z mé lavice a ona se uraženě posadil se svojí kamarádce hned před mou lavici.
Zazvonilo na hodinu, v té chvíli jsem odvrátil pohled a zadíval se z okna, hlasy, které se ozvalo a pisklavé hlasky holek
ze třídy, jsem ignoroval, ostatně jako vždy.
Ani jsem se nenadál a zvonilo na konec hodiny, v té chvíli se k mé lavici nahrnul rozbouřený dav, ječících holek, neřeknu puberťačce neboť to by to zcela nevystihovalo vzhledem k tomu, že některé z nich koketně mrkaly a některé zase vystavovaly své vábivé šíje a křivky, jsem poznal, že je něco v nepořátku, tohle nikdy nedělaly, překvapeně jsem se zahleděl vedle sebe ani jsem si nevšiml, že by si ke mě někdo přisedl a jak tak koukám vono jo, přisedl, překvapením se mi zadrhl dech v hrdle, seděl tam kluk, ten nejkrásnější jakého jsem kdy viděl, obrátil na mě dvě klidné modré laguny a svou dokonalou tvář s mírným úsměvem, kterým kupodivu obdařil mě a žádnou holku ze třídy.
On mě těma očima snad i hipnotizoval spoutal můj pohled stříbrnými řetězy a pevně utáhnul, začaly se mi chvět ruce, tak jsem je rychle schoval pod lavici, nebylo možné nic udělat, protože on byl prostě, on byl, byl...
Jeho pohld se zastavil na mých rukou, které jsem nevědomky, zase vytýhl z podlavice a mi došlo co asi viděl, když se jeho pohled vytratil a nahradil jej zcela vážný výraz, upřeně se mi zahleděl do očí.
"já..."
V té chvíli jsem snad i toužil, nebo chtěl říct, ale nedokázal jsem to.
Trapně jsem se odvrátil a se zarděnými tvářemi zahleděl z okna, vyjekl jsem překvapením, když se ke mě naklonil a chytl mou bradu mezi dvěma prsty aby si mou tvář mohl obrátit na sebe.
"Proč se ode mě odvracíš, stydíš se snad za ten den, kdy jsem tě našel v tom lese?"
Sametový hlas mě odeslal do dimenze daleko od té naší, ve tmě, kterou jsem najednou ucítil vybuchly hvězdy a oblohu prozářila překrásná polární záře, v daly bylo vycházející slunce a na duze, jenž se na nebi tvořila do kříže, s již zmíněnou záži, se mísily všechny barvy, vsadil bych se , že moci po ní kráčet až na její samí konec, našel bych tam poklad nedocenitelné hodnoty.
Tíha slov, která ke mě dopadla se nedala popřít...
"V jakém, v jaké lese?"
Vysoukal jsem ze sebeč pracně, nevěděl jsem kdo to je a ani o čem mluví.
Chvíli mě zkoumal pohledem, ale potom se usmál a něžně mě pohladil po čele.
Obestoupila mě tma.
...
"Ricku! Ricku! Ricku co je ti Ricku!"
Třásla s tělem jakoby to byl hadrový panák a Brian se na ni zlostně zahleděl, držel Rickovo tělo v náručí a hodlal si jej odnést, ale bylo tady něco, co mu v tom bránilo, bylo to jisté stvoření, u kterého si nebyl jistý, že kdy registroval její jméno pokud se mu představila.
Tohle nenáviděl.
Ne jenom , že to bylo dívka, to by snad ještě přežil, jako spíš to, že to bylo, všechno to...
Všechno to co on nenáviděl, Rick to bylo něco jiného, vypadal jako démon, jako kouzelný démon, jeho kouzlo na něj zapůsobilo, hned jak jej spatřil, byl sklamaný , že si jej ani neprohlédl, že si ho nevšiml a ani nevšímal, chtěl si pobyt zde zpříjemnit jak jen to šlo, na tenhle výměnný pobyt v prvé řadě vůbec nešel a litoval dne , kdy do toho letadla nastoupil, on měl rád svůj klid, to na co byl zvyklí, v životě by jej nenapadlo, že tady najde, takový poklad, co poklad, on je skvost, ne jen , že vypadá, jakoby byl prokletý již od narození, on je i křehký, líbezný, on je někdo koho hledal je někdo kdo jej potřebuje, kdo potřebuje, ochránit, on je někdo kdo mu ukradl srdce v jediném okamžiku, je někdo koho musím mít, kdo musím být jeho, je někdo s kým chce být už navěky, celou dobu jej sledoval, pozoroval naslouchal mu, i kldyž moc nemluvil.
Zamiloval se.
S obrácením očí
ji obešel a šel pryč i Rickem v náručí.
*
"Porbuď se růženko, musíme,
papat"
*
"No, tak sněz to, jako hodný chlapeček"Motýlí polibek na tvář a náledné pohlazení.
*
"Máš pořád horečku, musíš se brzo uzdravit, nerad bych to udělal"
*
Sem tam se mi zdálo, jakoby ten sametový hlas ke mě promloval, míhaly se mi myslí, různé obrazy, kterých jsem se děsil, bylo mi hned jasné o čem byla řeč, když mluvil o tom lesu, před tím, nevěděl jsem proč, ale nevzpomínal jsem si na tu událost, nevím co asi šok, ale teď se to vracelo s o to větší silou.
někdy jsem měl pocit, že mi ubívá sil, ale potom nastal prudký náraz jak mi bylo najednou tak nádherně, ty paže co mě v noci objímaly, ten sametový hlas, který ke mě promlouval ustupující bolest, cítil jsem někdy na svém těle teplé dlaně a to na všech mítech mého těla, přejížděli přez něj jen lehce téměř se nedotýkaly, ale bylo v tom mnohem víc, jakoby mě očaroval, to teplo z nich mi zůstane vytetováno na kůži už navždy, ne nechtěl sjem se z toho snu probudit, ale jednou to muselo přijít.
Pomalounku jsem otváral oči a nechával je přivyknou šeru pokoje, který jak jsem zjistil, po chvíli rozhlížení byl jakýkoli jenom ne můj.
Slabě jsem zasténal jak mi do hlavy udeřila pomyslná palice.
Znovu se mi začala začerňovat mysl, ale zdálo se mi, že jsem uslyšel výkřik, takový jako ještě nikdy výkřik plný radosti, že jsem se probudil a silné obětí, že jsem se skoro nadechnout nemohl.
"Už bylo na čase aby si se probral jen je škoda, že sis cestu letadlem neužil stejně ta jako já, miluju létání"
COŽE?!!!

"C-co j..."
"Šššš ještě spi ráno moudřejší večera"
Na mém čele utkvěla teplá ruka a já se propadl do Morfeovi říše spánku a snů.
Když jsem, ale podruhé otevíral oči, něco bylo špatně to něco jsem právě nevědomky polikal a ten kluk mi to lil do krku, tak prudce jak jen to šlo abych to celé vypil, neměl jsem na výběr buď to vypiju a nebo se utopím.
Měl jsem pocit, že je to nekonečné, že je ta sklenice přímo obrovská, nemohl jsem se ani podívat co to je uzamkl můj pohled ve svém a mírně se usmíval, když jsem poslední doušek polknul, rychle sklenici strčil pod postel , tak abych na ni neviděl.
"Tak jak ti to chutnalo lásko?"
COŽE?!!
"Co, co to bylo, a kde to jsem co se děje , kdo jsi ty?Kde-kde to jse, kde je.."
Znenadání mě překvapil, když mě políbyl, zatočil se se mnou svět.
Nezáleží na tom kdo jsem, zaleží na tom kdo jsi ty!
Ozval se ki v hlavě ten hlas, který sjem tak miloval, zbytek sjem sice neznal, ale do toho hlasu, do toho jsem se zamiloval.
Záhadně se na mě podíval, nevěděl jsem co se to právě stalo, ale on zřejmě ano.
"Víš co si to pil?"
Měla to být otázka? Věta?
Otáčel si kolem prstu pramínek mých vlasů a po chvíli, k nim i přičichl.
"ne"
"brzy to zjistíš, až nadejde čas"
A teď spi, spánek všechno zlé odnáší, já budu u tebe, tady sis našel svou pravou a rodinu a já tinikdy neublížím, nikdy tě neopustím, spi.
Znovu to smyslné pohlazení putovalo od mého boku až na čelo, v té chvíli jsem usnul.
The end
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lachim Lachim | 29. května 2010 v 22:19 | Reagovat

Krása. Fofrem pokračuj.

2 Nyuu-chanˇ.ˇ Nyuu-chanˇ.ˇ | Web | 30. května 2010 v 12:55 | Reagovat

Ahopj,pěkný blog..:)

3 sisi/ctenar sisi/ctenar | Web | 2. června 2010 v 18:43 | Reagovat

prý zmatená! já nádherná!

4 kuraiko-san kuraiko-san | Web | 27. června 2010 v 18:24 | Reagovat

Konečně jsou všichni z domu a já si mohla v klidu dočíst tu nádhernou povídku :-D
Zmatený mi to nepřišlo ani náhodou, bylo to prostě ÚŽASNÝ!!!!
Kdyby jsi měla volnou chvilku, klíďo by jsi mohla napsat i menší pokráčko, mě by to teda vůůůůůůůbec nevadilo ;-)  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama