Miluj mě, když to dokážeš

18. května 2010 v 19:55 | Ebika |  Kouzelný slabikář

PS: Co se stane, když dostane někdo za úkol napsat povídku a má na to jen dvě hodiny školního času?
Postavy OOC,
Vystupující: Sasuke, Itachi, Naruto, Hinata, Kakashi,  dvě neznámé postavy a vypravěč
Žánr: Yaoi, Shounen-ai, 18+, Fan fiction (Upíři a Vlkodlaci, Lidé)



Sedím ve školní lavici a zamyšleně si mnu tvář i bradu rozhlížím se po svým protivnících, kolik z nich dokáže psát lépe než já?
Kolik u nich dokáže pochopit křehkou linii příběhu, po které mají kráčet a její lehkou strukturu se pokusit popsat do toho nejmenšího detailu?
Myšlenky mi plynou mou hlavou a smutný výraz mé tváře jen odráží pocity jenž mě zaplavují, jenž zamořují mou mysl a mé tělo je díky nim téměř až bolestně napjaté.
Dokáže někdo vymyslet příběh jehož kolečka budou zapadat přesně do sebe a každičké zákoutí jeho děje bude postupem času rozluštěno a jeho taje odhaleny?
Budou jejich příběhy, romantické?
Depresivní?
Nebo budou ponořeny do nejtemějších míst fantazie do hloubek , do kterých se ani já sám nedokáži ponořit.
Budou se snažit vžít do svých postav a ačkoli celý příběh bude znít jako nádherná pohádka nakonci jejich hlavní hrdinka zemře?
Zamilovaný příběh dvou postav, které k sobě nedokáží nejít cestu, protože proti obraně k jejich lásce se pletou jejich rodiny, které by něco tak nestoudného nikdy nedovolili.
Příběhy o bojích o věčných válkách, o upírech a vílách.
O nočních stvořeních a bozích světla.
O lásce jenž překoná všechny zábrany, každopádně co bude na jejich příbězích skutečného...
A přesto, dokáží napsat něco lepší než já?
Ohlédl jsem se po celé třídě jejich pera již zuřivě třeli své špičky o papíry na jejich stole a jejich soustředěné výrazy naznačovali naprostý klid,, nebo naopak rozrušenost, že nestihnou napsat první slovo dřív než zapoměnou to druhé, já byl jediný kdo stále seděl a zamyšleně hleděl před sebe profesorka u učitelského stolu po mě nevraživě pokukovala a jen pouhým pohledem mě vybízela ať se skolním ke štosu papírů na mé lavici a konečně se pustím do psaní, ale já nedělal nic jen jsem jí její pohled oplácel.
Minuty ubíhali, myšlenky se rozutíkali do všech světových stran můj fialový pohled nyní zkoumal vetmě stromů stíníci prudkému slunci, které svítilo přímo do okem naší třídy, každopu minutu se ozvalo zašustění papíru, nebo totočení stránky a já nedělal nic.
Jen jsem zaujatě naslouchal vábivým příběhů jenž mi našeptávalo listí všude kolem jenž se rozprostírala bohatě kyticemi zasypaná školní zahrada.
*
Realita...
*
Na parapet okna přiletěl ptáček a jeho uchvacující zpěv mne přímo popudil k tomu naslouchat jeho líbeznému hlásku , který zaspíval jen to jediné slovo, kterému jsem rozuměl.
*
Sny...
*
Před očima se mi zjevila představa tančícího páru v uších zněla hudba a její rychlé vášnivé tóny určovaly tempo a rytmus tančícího páru, zamyšleně jsem na něj hleděl, bylo na něm něco zvláštního.
*
Touha...
*
Postavy se rozplynuly v kouř a mým tělem se rozletělo tisíce motýlků a jejich jemné mihotavé pohyby křídel mě lechtaly na všech nejcitlivějších místech, která vlastním.
*
Soudnost...
*
Pohled mi mimoděk spočinul na hodinkách na mém zápěstí a čas mi tak ukázal, že už nejmíň padesát minut jen sedím a nic nedělám, přemíšlím a pojímám o tom kdo vymyslí nejlepší příběh, jestli mám proti nim vůbec nějakou šanci, která z těch hlav které se tu nacházejí pojímá nejvích fantastických představ, které zaujmou nejen profesorku, ale i celou třídu, kdo má největší smysl pro romanci či snad...pro drama?
Měl bych začít psát další z bezduchých příběhů, ale vždyť jak mám psát tady kde se nenachází jediné inspirace.
*
Vášeň, cit, chtíč...
*
To všechno jsem viděl v těch dvou tančících postavách v rytmu Válce a Tanga se pohybovala jejich těla v naprostem souznění a přesto jim nechybělo nic co by snad...mohli postrádat.
Nechaběla jim ta prává...láska, nechyběla jim realizace nechyběl jim vtip a ani pocit překvapení, když zjistíte kdo to byl.
Ne tohle nebyl jen obyčejný příběh.
*
Překvapení...
*
Sktečná poctata v tom všem byla ta, že to nebyla láska muže a ženy nikdy nehynoucí vír romance, ale právě naopak byl to život dvou mužů.
Celí jejich život byl jen tanec kolem sebe, ale neuvědomili si, že jsou svými spřízněnými dušemi.
*
Uvědomění, láska, sex...
*
To všecho jeden z nich postrádal a myslím, že už jsem našel tu správnou nitku mého příběhu.
Naposledy jsem se zahleděl na obrys dvou elegantním postav v tančícím páru než jsem je zahnal mávnutím rukou a oni se rozplinuli v modrý kouř jenž se vznesl otevřeným oknem směrem k nebi.
Sklonil jsem se ke svému papíru a váhavě uchopil mezi prsty pero, já už našel svůj cíl.
Poslední hozený pohled po už značně vykolejené profesorce a třídou již definitivně nerezonovalo nic než jen škrábání špiček per o papíry na našich lavicích.

***

Seděli vedle sebe jejich bohaté róby se leskly zlatým vyšíváním a honosili tím největším bohatstvím, které jejich zem nabízí.
Byly jako den a noc, anděl a démon, bůh a pán pekel samotný Serafín osobně.
Zlaté vlasy povlávali kolem mírně oválné tváře a dva modře zářící smaragdy hleděli na svět se značnou nechutí.
Vlasy černé jako eben a oči temnější a přesto jiskřivější než úplňková noc naopak hleděli kolem sebe se zaujetím a svou bystrou myslí a vypočítavostí ostrou jako břitva naslouchaly dění kolem sebe, vypracovaná postava toho muže seděla na svém určeném místě rovně a se zvednutou hlavou, oči úpírajíc na svět namyšleně přesně tak jak tomu radí etiketa, vedle blonďáka s lesklým brněním na své hrudi a chrániči na rukou, ramenou a nohou, jílcem meče trčícím mu od pasu, vypadal jako temný stín. Démon, který chtěl to zlatovlasé stvoření pohltit.

Blonďákův pohled mimoděk chvilkově spočinul na černosvlasém muži, v drahé stříbrně vyšívané modré róbě a aristokratických rysech jeho tváře, potichu si odfrknul stejně tak jako to udělal u každého jiného nacházejícího se v této místnosti.

Znovu se zahleděl na desku stolu, u kterého seděli a zdánlivě zaujatě sledoval jeho strukturu, na jídlo a pití , které se na něm nacházelo nezavadil ani pohledem, už dávno stratil chuť po něčem k jídlu už dávno stratil chuť po něčem co by ukojilo jeho žízeň, při pomyšlení toho, že  tam venku umírají lidé hlady a dehydratací, se mu dělalo nevolno , a tak většinou ani moc nejedl ani nepil což se také projevilo na jeho kdysi šlachovité a svalnaté postavě, která postupem a řadou let zkřehkla a teď už nepřipomínala nic z toho bojovníka, kterým kdysi býval.

Nevšímal si nikoho a ničeho kolem sebe a tak ani nevěnoval příliš pozornosti jednomu páru čených očí, které pečlivě zkoumali každý jeho vlastní pohyb nebo reakci na cokoli co zaslechl.

"A ještě něco nezapomeňte, že jsme mezinárodní združení lovců upírů, pokud spatříte někomu těm zrůdám podobnému neváhejte a zabte ho, lepší zabít neviného člověka, než díky nejistotě nechat uprchnout upíra, který těch neviných lidí může zabít mnohem více..."

Blonďáček zvedl prudce hlavu a vyskočil na nohy ještě prudčeji až židle , na které seděl zavrzala o kamennou podlahu a upřeli se na něj pobouřené pohledy.

"To je, ale lež!"

Šedovlasý muž v čele stolu pozvedl obočí a se zamračeným výrazem na mladíka s povýšeností hleděl, černovlasý sedící vedle právě stojícího blonďáka s ledovým výrazem zkoumal blonďákovy pohyby, čehož si již zmíněný modroočko již vskutku všimnul, ale bylo mu to  upřímě řečeno jedno.

"Upíři vraždí a zabíjejí naše rodiny! Co je na tom lži?!"

Vykřikl šedovlasý na oplátku a na blonďákově tváři se objevila grimasa zhnusení nad debatou, kterou vedli nad skutečností věci, která by měla být samozřejmá a ne se o ni tady a teď hádat, jsou tady přece od toho aby před upíry lid chránili a ne aby vraždili ještě k tomu sami sebe mezi sebou navzájem jen kvůli hloupým a bezduchým doměnkám.

"Jsme tady abychom náš lid a lid jiných zemí chránili a ne abysme si je ještě víc znepřátelili, tím, že budeme bezduše vraždit členy jejich rodin!"

"Jak to myslíte, ještě více znepřátelili?!!!"

"Už tak nás nenávidí za to, že místo toho abychom se postarali o to aby měli co jíst a pít se sami nacpáváme jako prasata a teď je ještě k tomu začneme vraždit?! Copak jste se naprosto pomátl?! Lid se vzbouří! Copak to nevidíte?!"

černovlasý a několik dalších spolusedících nad tím museli nevědomky pokývat hlavou, že tohle smysl skutečně dává a je to logické, lid je skutečně na pokroji zbouření se proti jejich řádu.

"Lid nám nemá co mluvit do našich věc..."

Blonďák nenechal šedovlasého asi čtyřicetiletého muže ani domluvit a pobouřeně a nahněvaně mu pudce skočil do řeči.

"Našich věcí?!!! Našich věcí?!!!!! To si ze mě určitě děláte legraci, že ano?Tohle není naše věc, tohle je věc všech, všech! A všichni mají právo do toho mluvit, protože to jsou jejich životy, které chráníme, ty své si dokážeme uchránit sami, ale co ty jejich? Podle vašich slov, je lepší je raději vyvraždit, než abyster se o ně postaral, protože oni sami to nedokáží?!"

Blonďákův obličej začínal nebezpečně nabírat rudé barvy a šedovlasý se začal chmuřit obavami o to kam tato konverzace, která v několika následujících minutách až nadměrně rychle stoupla na decibelech, začala směřovat.

"Bude to, tak jak jsem řekl a tečka! Nějaké dotazy? Ne? V tom případě schůzi rozpouštím"

Odpochodoval rázně z místnosti a nechal tam tak všechny ostatní vlastním myšlenkám, stejně tak jako zuřícího blonďáka, který po jeho vzoru odpochodoval z místnosti a třísknul za sebou dveřmi až se obrazy na stěnách zatřásly.

"Něco na tom co Naruto říkal je"

Ozal se poněkud tenký hlásek jedné členky združení a bojovnice proti upírů.

Všechny pohledy se na ni stočili a černovlasý poněkud jízlivě odpověď, ač to co bylo proneseno nebylo i míněno jako otázka.

"To sice ano, ale Lord Kakashi má pravdu v tom, že pokud necháme kvůli nerozhodnosti jednoho uniknout může zabít spousty dalších"

"V tom případě je můžeme sledovat a ujistit se o tom, že je dotyčný skutečně upír, každý upír potřebuje minimálně jednou denně pít"

"V tom má pravdu"

Potichu mezi sebou konzultovali.

- - -

PRaštil jsem za sebou dveřmi a rezolutně si to kráčel ven z toho hradu, neměl jsem jej rád až příliš hlasů v něm na mě křičeli až příliš zatracených duší, bývalých upírů, kteří byly v tom hradě mučeni, mě prosilo a žadonilo o odpuštění o ukázání správné cesty ke světlu a já jim nemohl pomoci a k tomu ten zatracený Uchiha, kdyby zůstal u svého rodu a nestal se  členem združení, nemusel bych si před ním neustále krýt záda.

Trvá to až příliš dlouho až příliš dlouho mezi sebou tančíme s kordy v rukou, nevím jak dlouho ještě udržím v tajnosti vše to co má být utajeno.

Ucítil jsem hlad, který se mě zmocňoval, rychle jsem a skočil na svého už připraveného koně k odjezdu a tryskem vyjel branami města.

Uháněl jsem jako o závod a zanechával tak nebezpečí za sebou, smysly jsem dopodrobna zkoumal okolí a všechny zvuky jen abych se ujiastil, že mě stoprocentně nikdo a už vůbec na Sasuke nesleduje, hned po té jsem vjel do temného lesa a již na slepo známou cestou uháněl do mého sídla.

Nechával sjem za sebou jen překvapenou zvěř, jak jsem kolem ní rychle proletěl a chladný vzduch, který se mi vehementně snažil vervat náporem do plic a rozpohybovat mé mrtvé srdce a to mi bylo značně nepříjemné hlavně proto, protože jsem věděl, že to už se nikdy nestane, nikdy se nenadechnu, ale zas tolik mě to nemrzelo, protože jsem stejně ani nikdy nepocítil jaké to je dýchat, jako upír jsem se už narodil.

Mé jméno je Naruto Uzumaki, Jeden z anglických šlchticů, ale má druhá stránka  se jmenovala naprosto jinak, vlastně zas tak jinak moc ne.

Mé druhé jméno je Naruto Namikaze poslední s posledního čistokrevného klanu upírů na světě.

"sakra!"

Zaklel jsem, když se mi do cesty postavili dva obrovští vlci  a cenili na mě své krvelačné tesáky.

"Co děláte v našich lesích"

zeptal se mezi vrčením jeden z nich a já si jen povzdechl, mám dvě možnosti buď mu odpovím, oni mě odvedou za jejich pánem, se kterým už jsem vyjednal nejeden kompromis, ale má přítomnost na jeho území se mu moc zamlouvat nebude, nebo si je dám jako svačinku.

Chvíli jsem rozmýšlel než jsem nakonec odpověděl.

"Krátil jsem si cestu, ráno jsem se nestihl nasnídat."

Odpověděl jsem stručně, ale jasně, vlci se po sobě podívali a potom na mě, uklonili se mi hluboce až k zemi a jeden z nich pronesl.

"V pořádku, náš pán vás prosí o krátkou návštěvu samozřejmě nabízí i pohoštění"

Chvíli jsem přemýšlel a nakonec jsem kývl, vlci se obrátili a já je následoval věděl, jsem , že místo, kde sídlili posledně se změnilo vlkodlaci nikdy nezůstávali na jednoum místě příliš dlouho  a hranice jejich ohromné země jsou od sebe daleko vzdáleny mají tolik prostoru kolik jen potřebují.

Dojeli jsme před vlčí palác a já sesedl ze svého Černého ohaře, jak jsem pojmenoval svého koně stejně temného jako jsou Sasukeho oči, které jsem miloval stejně tak hodně jako i nenáviděl.

Pomalu sjem kráčel po schodech nahoru a těsně před tím, než jsem se dveří stihl dotknout se mi bráda otevřela před nosem, nedělal jsem si nějaké iluze o zdobení panství, ostatněš vlkodlaci stejně tak jako já nepotřebovali světlo a ani teplo, hrad byl tedy ponurů a krom občasné pochodně upevněné na stěnách nebo nějakého toho nábytku bylo v dohlednu jen nekonečné množství kamenných chodeb a stěn.

Z nenadání jsme se zastavili před nějakými dveřmi, které sloužící hned an to otevřel a já mohl vstoupit patrně do jídleny podle dlouhého jídelního stolu a spousty židlí.

"Vítejt Naruto dlouho jsme se neviděli"

Zvolal sametový hlas a hned v zápětí mě objavili až nadpozemsky silným stiskem dvě paže.

"Také tě zdravím Itachi"

pronesl jsem odměřeným tónem moc dobře jsem věděl, co se mnou jeho přítomnost dělá a také jsem si až moc živě vspomínal na léta strávená v jeho loži, do kterého jsem se tolikrát tak rád vracel, tak dlouho než jsem si uvědomil, že ten koho miluji není Itachi, ale jeho mnohem ladší verze, verze, kterou z celého srdce nenávidím už jen z jeho přirozené nenávisti k upírům jako takovým ve skutečnosti nejsme zase tak strašní, ale sposta z nás skutečně nectí lidský život a zabíjí pro zábavu a takové já lovím, ačkoliv jsem jedním z nich, ne že bych lovil pro zábavu to ne, ale nejsem zrovna z těch upírů, kteří by dobrovolně drželi absťák.

"Máš hlad?"

Ozval se mi u ucha svůdný hlas až jsem blahem musel přivřít oči.

"Ano"

To bylo to jediné co jsem dokázal pronést nahlas.

***

Tady jsem se musel na chvíli zaseknout již několik listů bílého papíru bylo popsáno a já najednou nevěděl, jak dál, nápady všechno co jsem měl v hlavě nařádkováno se mi najednou vykouřilo ven, jakobych se vychýlil z děje , který jsem si určil.
Stalo se to i někomu jinému ze třídy?
Rozhlédl jsem se po všech a chtě nechtě se musel uchechtnout nad obrazem toho co dřív bývalo plné života a elánu do psaní, polovina třídy už spokojeně chrupkala a ta druhá se ještě jakž takž držela a snažila se něco napsat někdo stejně tak jaklo já stratil nitku příběhu a už to vzdali.
Někteří se psaní skončili a teď byly spokojeni nad tím, že jsou hotovy jako první.
Před očimase mi opět mihl obraz vzpomínky na ten tančící pár, kdo to byl, ten druhý, jeden byl jistojistě jistý blonďatý upír, druhý měl vlasý temné noci a úplňkové oči, ale který z těch dvou, který z dvou vlkodlaků to byl?
Ten který o svém původu ani netušil, nebo ten co vládnul jejich rodu.
Každopádně nenápadná třetí postava je sledovala s povzdálí.
Spokojeně jsem se pousmál, ano tady jsem skončil.

***

Itachi mi olízl ušní lalůček a já jsem byl přinucen slastně zasténat.

"něco, o něčem si se mnou chtěl mluvit.."

Nadnesl sjem nejistě jen abych odpoutal jeho pozornost odemě.

"ne nechtěl, jen jsem tě chtěl vidět"

Pronesl samolibě a začal posévat mou šíji polibky jeho ruce se rozutekli po mém těle a mě pomalu začala ovládat touha, stejně tak ajko to bývalo dřív, kdy stačil jen jediný pohled jeho chladných očí a já se vzrušil.

Po chvíli mě prudce otočilil čelem k sobě a přisál se mi na rty, někde v zákoutí mé mysli, jsem vycítil, že je něco špatně, ale mometnálně jsem nebyl schopný plně a racionálně myslet.

Když se odemě odtrhl takl jsem nesouhlasně zamručel čemuž se on pousmál a jal se pomalu mě zbavovat mého brnění, které s vřeštěním dopadlo na zem a jeho ruce začali okamžitě bloudit pod síťovanou košilí na mém těle.

Vzdychal jsem mu do kůže na jeho krku a vnímal tekoucí krev pod ní, lákalo mě to byl jse vyhladovělí a teď ...

Vzrušení kolovalo mímy žilami toužil jsem po něm a po jeho krvi.

Bezmyšlenkovitě sjem se zakousl přímo do krční tepny a odměnou mi bylo slatné zasténání, hladově jsem pil tu blahodárnou krev a mezi jiskřičkami vzrušení kolující mím tělem se přidalo i teplo cizí krve stékající mým hrdlem pomalu dolů.

bez řečí jsem byl přiražen na stěnu, obtočil jsem nohy kolem už nahého těla a přitiskl se vým pozadím na jeho vzrušení, chtěl jsem to a ne jenom kvůli vzrušení, ale kvli ustálenému pocitu tepla krve v mích ústech.

Itachi se neostýchal a během chvilky do mě vstoupil, byl sjem přinucen se odtrhnout od jeho šíje a bolestně zasténal , ale ovšem po nějaké chvíli nahradila bolest něco mnohem smyslnějšího a vášnivějsího.

Oba dva jsme slastně sténali rozkoší a poddávali se v této chvíli tomu hříšnému činu.

Ještě pár táhlých a přesto mnohem prudších a tvrdších přírazů, než kterých by byl člověk schopen a s hlasitými výkřiky jsme oba vyvrcholili, pomalu za doznívajícího orgasmu ze mě vystoupil a já ucítil vlastní krev stékající mi po stehně společně s Itachiho spermatem, ten se však jen pousmál a políbyl mě pomalu se polibky přesouval až na břicho, kde zanechal vlhkou cestičku, k podbříšku, které ěkolikrát políbyl.

Svýma rukama mě hladil po vnitřní straně stehen a znovu ve mě vyvolával agónii slasti, jeho hbytý jazýček si našel cestu až k otvoru, který jím záhy ošetřil a slízal veškerou krev.

Všechno jsme přešli mlčky, nebylo potřeba slov.

V tichosti, ale s Itachiho vlčím úsměvem na rtech jsme se znovu oblékli a já vypochodoval z místnosti, přímo až nadpříliš energeticky jsem vyrazil z hradu ven a naskočil na svého koně.

"Ty Tam!"

Zakřičel jsem na jednoho vlka, který se na mě nepřátelsky otočil.

"Vyveď mě z tohoto lesa!"

Nařídil jsem a vlk na mě chvíli jen zíral, pomalími kroky se ke mě začal přibližovat.

Přikrčil se k zemi a drápy zabořil do hlíny, to bylo jasným znamení, seskočil jsem rychle z koně, kterého následně začal drancovat na kusy.

Chystal jsem se k boji, kdyýž jsem si uvědomil, že v současném stavu se tomu vlkodlakovi nemohu rovnat.

Pořádně jsem nejedl už několik dní a přiznávám, že v poslední době nejsem zrovna v kondici.

rychle jsem se otočil a přesočil hradní stěnu, přeskakoval jsem z větve na větev a jen vzdáleně cítil, že mě  ten vlk pronásleduje, netušil jsem sice proč mě pronásleduje a proč na ěm zaútočil, ale rozhodně jsem neměl v plánu zastavovat a zeptat se jej na to.

ještě několik minut jsem zuřivě utíkal, a když jsem si myslel, že už mě nepronásleduje vyčerpaně jsem se posadil na jednu z větví a přivřel oči.

Nějakou chvíli bylo tichou, možná až moc podezdřelé, když mě něco srazilo na zem.

naprosto vykolejeně jsem zíral do temných očí Sasukeho a jeho rozzuřeného výrazu.

"Tak co! Tak co vlastně chceš?! Chceš mě nebo toho parchanta co tě před chvíli přefik jako lacinou děvku hn?! Tak odpověz!"

V jediném okamžiku se mi do očí vedrali slzy, najedno jsem nevěděl co mám říct, uvědomil jsem si to všechno Sasuke nebyl přece hlupák, všechno mé pohledy jeho vlastní původ i to kdo ve skutečnosti, je všechno to mu muselo již dávno dojít.

Najednou jsem to byl já ten kdo si připadal jako ta největši špína ze všech, stratil jsem odvahu se na něj byť jen koutkem ka podívat.

"Dokážeš mě milovat? Sasuke dokážeš mě milovat i po tom všem?"

Beznaděj z mého hlasu musela přímo kypět, Sasuke se mnou přestal třást, ale já neměl odvahu otevřít oči, nemohl  jsem.

Slzy nyní volně stékali po mých tvářích a stisk kolem mmých ramen polevil.

"A ty mě Naruto?"

Thole mne značně překvapilo rychle jsem otevřek oči, do kterých mě následně udeřil blesk byl přímo nademnou skláněl se ke mě  a  jeho oči upřeně zíraly do těch mých.

nevěděl jsem jak dopovědět v téhle chvíli mi bylo všechno jedno všechno mi bylo jedno.

Sehnul se ke mě a políbyl mě, tu chvíli si zapamatuji navždy, byla tou nejnádhernější ze všech.

Když jsem se potom druhého dne probudil na to měkkém listí v rouše Adamově, věděl jsem hned co se stalo.

Netušil jsem jak to bude dál, Sasuke tu nebyl, možná, že to nemělo znamenat nic než jen začátek, ale...

Já stále budu čekat, věděl sjem, že jednou znovu příjde...

***

No ať už to bylo tak či onak, jak to bylo dál a dál vím jen já , protože já jsem ten příběh vymyslel, snad se zalíbý aspoň někomu.

The end




 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lachim Lachim | 18. května 2010 v 20:22 | Reagovat

Dobrý nápad. Dobře napsané. Krásná povídka.

2 sisi/ctenar sisi/ctenar | Web | 18. května 2010 v 21:37 | Reagovat

tohle se mi začíná líbit čím dál více, moc hezky vypsané pocity, dá se-li to tak říct... a navíc dobrý nápad a kombinace.. povedé moc moc :-) dál dál :-D  :-D  :-D

3 Aylen Aylen | 18. května 2010 v 21:42 | Reagovat

Moc pěkná povídka :)

4 Arya Arya | Web | 18. května 2010 v 22:25 | Reagovat

dobra poviedocka ;-)  ;-) a ten vlkolak co mu zozral kona to bol sasuke ze ;-)  ;-)  ;-)
ale dobry namet :-D  :-D

5 terkic terkic | Web | 18. května 2010 v 23:26 | Reagovat

ah Ebi, ty mě nedokážeš přestat udivovat, bylo naprosto perfektní:-)

6 Angela Angela | Web | 19. května 2010 v 13:55 | Reagovat

Velmi povedené, ale řekni mi... Slova políbil a zalíbit jsou vyjmenovaná po B? Že píšeš tvrdé y...

7 Kuraiko-san Kuraiko-san | Web | 21. května 2010 v 18:50 | Reagovat

Jůůů, to byla úplná nádhera :-)
Povídky s upíří tématikou se mi mocinky líbí a ty píšeš opravdu krásně, už se těším na další povídku ;-)

8 Aki Aki | Web | 23. května 2010 v 15:48 | Reagovat

[5]: úplný súhlas!!!! To bolo nádherné! Ani neviem čo napísať, proste to bolo priam neskutočné!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama