Bílý havran

10. května 2010 v 20:09 | Ebika |  Kouzelný slabikář
PS: Shounen-ai, yaoi, 15-18+,
Cop se stane, když se sejde tlupa nebručenejch andělí k tomu bohyně Héra a jeden padlí anděl s ne tak zcela obyčejným člověkem, ale strážcem času?
Strážce času-skrytý význam tento pojem nemá na povídce moc velký podíl, není ani zmíněn.

PS2: Víc ze mě nedostanete lidi ani zabít mě nepomůže teˇjsem to dopsala, a komp jsem si musela vydupat a to doslova, budou tam chyby stopro protože, jsem neměla čas a nemám čas to opravit, hezké počteníčko.



Všichni měli býlé tváře ukazovali na mě svými dlouhými prsty jejich vlasy se jim po hlavách rozlévaly jako závoj jasu a světla.
Něměli žádné kontury zjevů, vlasy jim splívali s tvářema jako bílý papír se sněhem, s tím nejčistčím jaký jste kdy viděli jejich jemné linky působily jako smítko šedého prachu na bílé kachličkové dlažbě, nebyly téměř vůbec znatelné, narůžovělé rty důrazně kontrastovali s jejich bezvýraznými tvářemi, byly plné a přísné.
Ale největším tajem byly ty oči jejich zářivá modř a temnota v jednom,Modrá kružnice s tou nejjasnější modrou výplní jakou jste kdy viděli uprostřed té oblohy byla umístěna černá a zůžená kočičí čočka a tam, kde má být bělmo očí byla ta nejtemější temnota jakou známe.

Dlouhé šlachovité postavy měřili asi dva metry padesát, pod jejich sněhovými hábity z toho nejjemějšího hedvábí jaké jsem kdy viděl jim obkreslovali křehké, pružné a přes to vypracovaná těla.Působily jako obrovská dlouhá bílá skvrna světla jejich bělostná záře oslepovala zrak a světelná aura vznášející se kolem nich působyla až komicky něžně, celkově to co se dalo rozlišit od těla byly oči, které přímo křičely, že ony jsou pánem, rty, které pobouzeli k polibku, k jemnosti a dokonalosti jim nic nechybělo.

Téměř neznatelné obočí se křivilo v podivném poznání a jejich ústa se zhlukla jako jeden do jedné přísné linky.

"Kdo jsi?"

Melodický hlas jednoho z nich se mi zařízl pod kůži a srdce se mi splašilo jakoby právě uvidělo kobru jenž jej chce uštknout svým smrtícímy tesáky.

Kde to jsem?

Otázky byly , ale zbytečné, nevěděl jsem kde se nacházím, ale jedno bylo jisté, tady jsem byl volný jako pták, tady mé jméno znamenalo něco víc než jen identifikační čísla ukrívající souřadnice mé přezdívky.

"Kdy si zemřel? Jak se jmenuješ?"

Znovu a znovu všichni to opakovali, já jsem mrtvý? Jsem snad mrtev? Ne! Nemohu být! To ne! Tak proč to říkají?

"Tvé jméno"

Už netrpělivě pronesl jeden z těch tvorů, jenž mě propaloval svýma blankytnýma očima, vypadal soustředěně možná snad i zamyšleně. Jeho pohled mi možná i naháněl strach.

"Bílý havran!"

Slyšel jsem někoho vykřiknout a vír něčeho neznámého mě táhl zpět, nechtěl jsem odsud, nechtěl, nemohl jsem odejít, tam jsem mohl létat, ten povznášející pocit, již nikdy, nikdy ho neucítím věděl jsem to, věděl.

Stvoření se po sobě začala ohlížet a po té jejich bezbarvé tváře ozdobil až nadpozemsky krásný úsměv.

"Hodně štěstí Bílý havrane, vrať se brzy znovu k nám!"

"Hodně štěstí!"

Ozývalo se ze všech stran, ale to už si mé oči přivykali na šero pokoje, nademnou se skláněl muž se starostlivým výrazem vlasy mu protkávalo stříbro šedě a v očích se usídlila úleva a potěšení.

Vzápětí jsem, překvapeně zamrkal, jak jeho obličej rychle zmizel, když byl prudce odstrčen od mé postele a místo nej se objevila, mi tak strašně moc známá tvář.

"Máš práci, svou první misi"

Oznámil mi stroze, otočil se na patě a odcházel dveřmi zase pryč, ještě se otočil a pronesl chladným odměřeným tónem.

"Běž se hned připravit"

přítomnost...

Letěl jsem zrovna nad zemí nějakého mě neznámého ostrova a očima prohlížel neznámé prostředí mé bílé peří se třepotalo ve větru a chránilo mé křehké ptačí tělíčko před chladným vzduchem, který se do mě zařezával a vychřicí, která právě vládla prostoru.

Ale já letěl, musel jsem splnit další z mnoha misí, kterými mě zasypávali, teď jsem zrovna měl doručit zapečetěnou obálku jednomu pánovy z tohoto hradu, nikdy jsem nenahlédl do dopisu, ktetrý jsem měl doručit, ačkoli mě to mnohdy pěkně pálilo, ale rozkazy mi to zakazovaly a já bych rozkaz nebyl schopen nikdy porušit.

Zrovna jsem prolétal kolem jednoho vábně vypadajícího jezera, když jsem ucítil tvrdý dopad křídlo mi křiklavě oznamovalo, že není schopno hnutí a já jen cítil jak se mé tělo mění zpátky do své lidské podoby.

*

"Sakra Alexandře!...Tak si pohni dělej, pán chce toho ptáka co nejdřív!"

No jo furt.

Mumlal jsem si pod nos, ale na jazyku jsem měl spousty sarkastických poznámek.

Pomalu jsem se vydal pro svůj luk a šípy, měli jsme za úkol chytit nějakého ptáka podobajícího se vráně, nikdo nevěděl jak přesně má vypadat, ale zdejší pán si jej vyžádal, jako zdejší specialitu dnešní večeře, nepovedli se mu nějaké obchody a podle drbů co jsem zaslechl od nějakých sloužících, co jen tak duchapřítomě a zcela neopatrně štěbetali o všem možném a hlavně...pomlouvali, a to zrovna někoho dost agresivního na to aby si něco takového nechal líbyt.

Někdo mě popadl za zápěstí a už jsem byl tažen ven.

Pomalu jsme chodili okolo jezera a prohledávali oblohu, hledali jakýkoli náznak pohybu, myšlenky mi plynuli hlavou, proč by chtěl zrovna ptáka a ještě k tomu nějakýho takovýho, pokud vím tak dost zuřil, když vydával rozkazy, prej, že tu pitomou poťapanou poštolku máme prosně klepnout a naservírovat mu ji na talíř a ten její dopis spálit a mě to bylo upřímě řečeno jedno.

I když v duchu jsem zuřil, jsem přece sokolník a ne nějaký pitomý lovec ptactva.

Nad stromy zdejšího lesa se mihl bílý záblesk a já už nad ničím nepřemýšlel, namířil jsem a zaměřil, během chvilky se to něco zřítilo na zem a já k tomu běžel stejně tak jako ostatní, keří si toho všimli, hledal jsem ho prohrabával vysoká stébla trávy, ale najednou jsem o něco zakopl, jak dlouhý tak široký jsem se natáhl do zdejšího bahna a s klením se začal zvedat, slyšel jsem jak někdo za mnou vyprskl smíchy k němu se přidali i další hlasy, ale postupně všechno ustalo a to dřív než jsem se otočil což mi bylo poněku divné.

Rychle jsem se otočil a s vykulenýma očima si to něco prohlížel. Z ramene tomu trčel můj šíp a byl poněkud potlučený, ohlédl jsem po ostatních jestli mi něco nechtějí vysvětlit, ale ti se tvářili stejně tak jako já.

Pomalu jsem se postavil a oprášil si svoje džíny, které jak jsem si stačil všimnot jsem měl
roztrhlé.

Chvíli jsme si tu věc prohlíželi než jsem se odhodlal a obrátil to tváří k sobě, uslyšel jsem několik převapených vyjeknutí, tohle, tohle... nebyl člověk.

Sehnul jsem se vzal to do náruče, cítil jsem vinu, že jsem to skolil vlastním šípem, který mu trčel z ramene, vědomí toho, že když jsem po tom vystřelil vypadalo to jako bělostná vrána, jsem zasunul hluboko do své mysli a i přes vyděšené výrazy ostatních se s tím v náručí vydal směrem k hradu, ostatní mě za chvíli dohnali a mlčky na to stvoření zíraly , nechávali si myšlenky proplouvat hlavou.

Zabouchl jsem az sebou mohutné dveře mého pokoje a nechal tak sotatní za dveřmy, pomalu jsem přešel k postely a položil TO na postel.

Přisunul jsem si k TOMU židli a mlčky hleděl do jeho tváře, na nějaký šíp jsem naprosto zapoměl, jeho podoba mne ohromila, jak může něco, nebo někdo vypadat, tak, tak...

To musím být anděl, ano skolil jsem si vlastního anděla vlastníkm šípem, pro krista já sjem zabil anděla!

Všechno ve ěm křičelo a oči mi až nebezpečně rychlůe začaly těkat po pokoji, mozek pracoval na plné obrátky a snažil se zuřivě vymyslet nějakou jinou teorii než zrovna tuto, neboť vědomí toho, že sjem postřelil anděla, bylo bolestivé a způsobovalo jen u vnitř mě rychle narůstající paniku..

Složil asjem si obličej do dlaní a hned téměř vzápětí na to jsem uslyšel bolestné zaúpění, podíval jsem se znovu do jeho tváře , ze které teď na mě hleděli, dvě...

Rychle jsem od něj odskočil, takové oči, to, to nění možné, nikdo ani člověk, ani anděl, ne to není anděl ani člověk, ani démon sakra co to může být?

Svářely se ve mě všechny možné pocity, ale věděl něco přeci jen jistě, ať to bylo cokoli bylo to to nejnádhernější stvoření jaké jsem kdy spatřil, jeho pohled na mě mě děsil i okouzlil, vypadalo to, že mě TA věc hipnotizue a já se nemohl nijak bránit, nemohl jsem nešlo to.

Chvíli jsme se jen mlčky měřili pohledy, než jsem se konečně odhodlal a přišel k tomu blíž, posadil jsem se znovu na židli a optarně se k němu naklonil.

"nepřibližuj se!"

Bolestibvě na mě zasyčel a já se s trhnutím odtáhnul a pohled mi mimoděk zabloudil na šíp, stále mu trčící z ramene.

"Já měl bych vy táhnout ten šíp"

Opatrně jsem poukázal na skutečnost a stvoření mě obdařilo překvapeným pohledem.

jeho ruka zabloudila k tomu boestivému místu a mírně se zamračil, jeho dlaň uchopila cíp šípu a jediným trhnutím si jej vytrhl.

Hned na to se posadil a vzápětí postavil na nohy.

Váhavými kroky se vydaů ke ddveřím a já nebyl schopen mu v tom zabránit.

"kde máš pána?"

Ten jeho hlas znovu se mi zařízl pod kůži jako dýka.

"Já, no, asi tzě rád neuvidí, on, nařídil, o-on..."

Tázavě pozvedl obočí a na rtech se mu mihl posměšný úsklebek, který mě okamžitě strhl zpět na zem.

"nařídil abychom tě chytili a naservírovali jako hlavní chopd jeho dnešní večeře"

Chvíli bylo ticho.

"Ach tak, to nevadí musím mu doručit dopis"

Pronesl tiše a s trhnutím zmizel za dveřmi.

*

Bělostná stvoření se po sobě zmateně ohlédla a znovu se zahleděla do křišťálové studánky, jenž jim poskytovala pohled na svět...na svět tam dole, ale j teď zajímala jen jediná bytost a to ta, která se jim ze všech nejvíc podobala.

"Nevadí?"

"Nervaddí?!!"

Začaly se ozývat pobouřené výkřiky nevole.

"Jak mu to může nevadit!Vždyť ho ten chlápek chce sežrat!"

vykřikl jeden z nicha vzápětí na to se na něj otočili překvapené, vysmáté a pohoršené pohledy, které značili ať je zticha.

"tak to tedy ne!"

Vykřikl zase někdo jiný všichni se ohlédli po půvadbné ženě v rudých šatech s lukem a šípy přivevněných na zádech.

Vlasy jí živě tančili kolem tváře a jejich zláté kadeře sem tam zasvítící zlatě a oranžově jí iobkreslovaly půvabnou a jemnou oválnou tvář, ve které byly zasazeny dvě oči jako drahoceé safíry rudé barvy, jemný malý dos a něžné plné rty.

"Ale copak , že by sama božská smetánka, dorazila až k nám mezi obyčejné anděli?"

Odfrkl si jeden z nich posměšně a hned na to byl obdařen zlým pohledem dvou rudých očí.

"jsem bohyně Afrodité a nemusím se nikomu vzpovídat pamatuj sio, že já jsem tu bohyní lásjky a ne ty, ty jsi naproti mě nic!"

Odsekla vytočeně a bylo vidět, že jí opět povolují nervy stejně tak jako tolikrát... dávno tomu.

"Tak dokaž, že něco jsi, stejně nedokážaš nic, už si ani nepamatuji, kdy si někoho dala skutečně dohromady bez toho, aby museli čekat roky, než k sobě najdou správnou cestu a při tom, kdyby tady někdo dělal svou práci správně a tak jak má, mohli by se ušetřit toliko trápení!"

Ož se chytala protestovat, když někdo jiný dodal.

"Stejně už strácíš svou sílu"

Výraz překvapení i zlosti na její tváři by se dal krájet.

"V životě by si nedokázala aby se do sebe zamilovali hned a na první pohled!"

"Že ne! Že ne?!! Já ti ukážu ty holovrátku!!!"

Bez rozmyslu namířila a ...

*

Já, najednou jsem ho nemohl pustit, co když mu ublíží, rychle jsem se rozhodl a ještě rychleji odhodlal udělat následující krok, bylo mi jedno jestli mi je nebezpečným, nebo co mi za tohle udělá, ale nepošlu jej dobrovolně na smrt.

Rychle jsem k němu přešel a chytl jej za ruky, kvapně se na mě obrátil a s překvapením se zahleděl do mých očí.

"Já-Já jmenuji se Brian, brostě Bri"

Překvapením se mu rozevřela ústa a já dostal nutkavou chuť jej políbyt.

"Já, mi říkají havran Bílý havran"

Nemohl jsem si pomoci, ale musel jsem vyklenout obočí, tohle určitě není jméno.

"Tak, to zní blbě, tak já ti budu říkat Chris, okej?"

jenom němě přikývl, ale v očích se mu mihl záblesk poznání a rychle svou dlaň vytrhl z té mé, ještěš chvíli jsme se měřili překvapenými i snad vyděšenými pohledy a on nakonec suše pronesl.

"Musím doričit dopis"

Nrmzohl jsem se na jakoukoli reakci, význam jeho slov mi nedocházel, až teprv klapnutí dveří mi oznámilo jeho odchod a taky podstattu jeho slov.

Rychle jsem vyběhnula zahlédl jej na chodbě, bezmyšlenkovitě jsem po něm skočil a oba jsem se svalili na zem.

Mlha obestřela mou mysl a jeho prazváštní oči se zastřely oparem slepoty, všechno se seběhlo tak rychle, nikdo si to nestačil ani uvědomit a naše jazyky se zuřivě proplétali, naše těla se o sebe třela já cítil tu opojnou vůni jeho kůže.

Celý byl jako vytesán z mramoru, pleť měl jako alabastr, vytesat sochař dílo podobné jeho kráse na věky věků by se zapsal do dějin jako největší umělec všech dob, už navěky by se o něm jako o prvním umělci učili děti.

Líbal jsem každou část eho těla postupně z něj strhával tu, to, vypdalo to jako noční košile, a on se nebránil, nedělal nic jen se poddával mým polibků a svými steny a pohyby těla jenž mi vycházelo vstříc mi dokazovaly jak srašně moc po tom touží, stejně hodně jako já.

Všechno mi bylo jedno jakoby mé tělo ovládal někdo jiný, rozum vypověděl službu a zůstaly tady jen tužby těla a hlas něčeho pro mě zatím neidentifikovatelného.

Vsál jsem jedno z jěho bradavek mezi rty a jemě si s ní pohraval jazykem, jeho záda yse prohla a to ladné tělo ke mě přitisko více než je snesitelné.

V jediné chvíli jsem splynuli v jedno, v jediné chvíli jsme pocítili naprosté spojení s tím druhým a mě obestřelo jeho světlo, pohltilo nás oba a v jediné chvíli nám před očima vybuchli barvy duhy a hvězd a mi se nacházeli až v samotném vesmíru povznesení nad všemi bohy ze všech.

Pomalu jsem z něj vystoupil tak abych mu neublížil a lehl si vedle něj stále si se zavřenýma očima prožívajíc dozvuky orgasmu.

"Tomuhle se říká...cítit lásku?"

Uslyšel jsem jeho chraplavý hlas a uvědomil si, že ležíme na chodbě na chladné podlaze a je jen zázrak, že nás zde nikdo nenašel.

Pomalu jsem zvednul a vzal jej do náručí, snad i z láskou jsem se na něj zadíval a odnesl jej zpět do svého pokoje a vzápětí na postel s nebesy a do její měkkých poduše, ve lterých se snad i přes svou délku málem stratil.

Přemýšlel jsem o jeho otázce.

"To jen ty můžeš vědět co cítíš"

Chvíli bylo ticho a já se položil vedle něj na bok stále s údivem jsem si jej prohlížel ještě dnes ráno jsem netušil, že něco takového existuje a teď, teď co?

*

Všichni vyjeveně civěli na tu zcénu před sebou a bohyně héra se pleskla přes pusu s hlasitým .

PLESK

"Hups"

Bylo jediné co se ozvalo někde mezi mraky.

"Héééróóó!!!!"

Burácející Diův hlas a několik vyděšených zajíknutí, tak tohle si po...

***

"Christofre Jamesi!"

Ozval se hraně přísný hlas a hned na to mě objali dvě silné paže labužnicky jsem ne protáhl a ještě jednou přelétl pohledem písmenka na mém papíře.

"jak to, že ještě nespinkáme?"

Normální řečnická otázka.

"No myslím Briane, že jsem se nějak ponořil do vspomínek"

"Ach, tak acopak pěkného si napsal?"

Nakoukl mipřes rameno a jeho oříškový pohled se ponořil do písmen.

Po chvíli sklouz až na konec a mísrně se zamračil.

"proč si tam nedopsal i mé...vyznání lásky?Cožpak si na to už nevzpomínáš?"

Zasmál jsem se.

"To víš, že ano, ale přece jen asi mi to vypadlo, už to je přece jen nějaký ten pátek, nebo spíš, nějaký ten rok?"

Pozvednuté obočí.

"No spíš, nějaké to století, nezapomeň, že teď jsme ve čtyřicátém šestém století a ne ve středověku"

"Ano a to je přesně ono, nechápu jakto, že tě stále ještě můžu..."

Umlčeli mě mi tak pro mě opojné rty.

"Miluji tě"

The end
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 jstn jstn | Web | 10. května 2010 v 20:11 | Reagovat

Znáš skupinu Johny said the number? Ne? chtěl/a bys tuto skvělou skupinu poznat? Mám blog o Johny said the number..tak se mrkni a připiš komentář...  určitě si je zamiluješ!!Protože jsou prostě dokonalí♥♥♥

2 Tery5 Tery5 | Web | 10. května 2010 v 20:23 | Reagovat

Hezky se to čte, jsi dobrá. Jestli tě zajímá romantická e-kniha pro dívky na blogu, taki ti doporučuju, kam deně chodím. Čte se od jedničky a už příště bude odhaleno tajemství.

3 Lachim Lachim | 10. května 2010 v 22:41 | Reagovat

Krásná povídka.

4 terkic terkic | Web | 11. května 2010 v 9:28 | Reagovat

bylo to skvělé:-) jen si popprvé neodpustím rýpnutí: bohyně lásky byla Afrodita a Zeus se skloňuje jinak, bez Dia, Diovi atd, ale jinak naprosto super:-)

5 Angela Angela | Web | 11. května 2010 v 12:25 | Reagovat

[4]:: souhlasím s Terkickou...
A menší rýpnutí i ode mě, ty čárky... Hrozně ti jich tam chybí, k tomu všemu na místech, která jsou hodně důležitá. Věta pak totiž nedává smysl... Ale líbilo se mi to. Musela jsem něco přečíst dvakrát, ale nevadí...

6 Davida666 Davida666 | 11. května 2010 v 13:29 | Reagovat

Moc pěkná povídka, jen ty bohy tu už někdo zmínil a překlepů a pravopisných chyb je tam i na mě sakra hodně.

7 Ebika Ebika | E-mail | 11. května 2010 v 16:55 | Reagovat

[4]: No jo teď, když to tak říkáš mi to došlo, tak za tohle se stydím, to jsme probítrali snad už na základce a Afroditu ve čtvrtý třídě prostě trapas, promiň

[5]: Jo čárky no tak ty mi většinou šli, ale když máš na napsání povídky, +/- hodinu a k tomu jueště stihnou oběhnout nějaké ty stránečky, taky to udělá svoje, tobě se také omlouvám

[6]: No, tak nwm jak si na tom s pravopisem ty, ale já měla z Čj jedničky vždycky jenom kvůli literatuře a slohu, které mi vždycky šli a teďka na střední už pravopis nikdo neopravuje, ale jenom sází známky, ani sjem si tpo sobě nestihla překontrolovat a ani si ty věty nepřačetla jestli dávaj smysl, tahle povídka je celkově ostuda, kajícně se omlouvám, že jsem ti těma chybama znepříjěmnila čtení :-(

PS:Tahle povídka je zbídačená a zkažená, napsaná velmi narychlo a celkově podle mých norem, nelíbý se ani mě, jak vítě jistě všichni konec ŠK roku se blíží a známky spravují takže ani netuším, jestlin se k psaní ještě dostanu.

8 sisi sisi | Web | 11. května 2010 v 21:00 | Reagovat

sakra napsala jsme tak nádhernej komentář a ted je fuč, ale musím říct že jestly tenhle slabikář bude psaný an dlouhou dobu můžu jen doufat že ho budeš psát až do mé smrti!

9 terkic terkic | Web | 11. května 2010 v 21:44 | Reagovat

to nevadí, stane se, já se taky často v něčem sekám, jen jsem si nemohla pomoct:D a co se týče pravopisu a čárek taky po sobě moc nekontroluju, vždykcy tak za měsíc či půl roku:D a za tuhle povídku se stydět nemusíš, je suprová a nenapadlo by mě, že je napsaná přibližně za hodinu ;-)

10 Kuraiko-san Kuraiko-san | Web | 12. května 2010 v 17:03 | Reagovat

Další krásná povídka, zajímalo by mě kam na ty nápady chodíš ;-)
Co se překlepů a dalších chybek týče, si myslím, že to nic tak hroznýho není, každej se občas překlepne ;-)
Nooo *už neví, jak má povídku pochválit* prostě úúúúúúúúúžasná povídka, těším se na další

11 Ebika Ebika | E-mail | 14. května 2010 v 23:28 | Reagovat

[8]: Až do tvé smrti? O_O No to snad ne! :-D Já doufám, že to zvládnu mnohem dřív :D

12 Aki Aki | Web | 16. května 2010 v 17:03 | Reagovat

wow to bolo fakt ...divné...Ale neber to ako kritiku, bože chráň!!! Myslím divné ako neobvyklé, jedinečné, proste som niečo takéto ešte nečítala a som nadšená, že som dostala tú možnosť a prečítať si to. Veľmi sa mi to páčilo, niečo ma na tom upútalo a akoby ma to ťahalo naspäť, prečítať to znova. Niečo také dokážeš vložiť do poviedky len ty!!!

13 Sayuri // さゆり Sayuri // さゆり | Web | 16. května 2010 v 19:52 | Reagovat

no wow :-D  je to doooosť dobré :D takééé nezvyčajné ... ale dobré :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama