10. dubna 2010 v 23:27 | Ebika
|
PS:Tak je tu další povídka pokud chcete pokráčko respektive ukončení příběhu
musí mi napsat aspoň tři lidi komentář.
Je to na Naruta shounen-ai lehké YAOI 15+
Pár: Sasu/naru
Rekvirons
Dávná minulost
Jeden pohled střídal druhý, každý byl stejně tak zmatený, jako ten předchozí, házely je po sobě jako dýky a při tom každý souhlasil, ač se mu to zrovna třikrát nelíbylo s rozhodnutím, které padlo.
Mírová smlouva byla zapovězena, mírová smlouva mezi světem Rekviens a Ronsis, dva stejně tak silné rody, jeden vynikal v tom a druhý zase v něčem jiném, před tisíci a něco lety se na polích, táhnoucích se přes hranice těchto dvou národů udála válka a strašlivé krveprolití, válka o moc nad celým světem, válka o všechno o život a o smrt.
Tato válka byla už předem předpovězena k záhubě, válku jejich obyvatelé přežili sice ve zdraví, ale ve válce se zrodilo, něco mnohem hrozivějšího než je ona sama, něco o čem neví ani jeden z těchto rodů, jen jediná bytost na tomto světě věděla o zrůdě panující peklu a hrozivější než je sám satan, o bytosti s tak ohromnou a nepřekonatelnou mocí a silou regenerace, že se stala nesmrtelnou a tak i stále a věčně plující časem i prostorem.
Bylo to jediné stvoření zdánlivě vypadající jako jeden z rodu Rekviens, černé vlasy, oči temné jako noc, bledá pleť a obličej bez vrásek, bez starostí obličej hodný skutečného vládce, z jejich postav plynula temná aura a vypracovaná šlachovitá těla dodávalo svému okolí na strachu a beznaději.
Jejich povaha nebyla prudkou nýbrž mírumilovnou avšak, vzhled tvořil více než-li si kdokoli je schopen přiznat do očí.
Jejich krása a dokonalost je děsivá a pro lid nenormální, morbidní pro lid nebezpečná, protože oni byly jiní a lidé se báli toho co je lepší než oni, báli a stále se bojí a to není jediným důvodem této války, tím je hlavně pokrevní pouto, které kolísá na prahu života a smrti hlavní hlava rodu Rekviens Arabusa, patřil zároveň stejně tak jako do svého rodu i do toho druhého do rodu, jehož jméno nese pověsti zlověstné avšak hrdinské.
Do rodu Ronsis, národu podivných stvoření se zářivě fialkotovýma očima a bílými vlasy s namodralými odlesky, pleť i obličej měli zdobené podivnými ornamenty, se kterými se již narodily, každý něco znamenal tím Arabusův byla SMRT, naproti tomu vládce Frencis rodu Ronsis mocný vládce světla se narodil se znamením života, dva naprosté protiklady. Válka byla vedena dlouho až do dob, když se jednoho dne král Arabusa a král Frencis setkali a z ostatním nepochopitelných důvodů, bez vědomí kohokoli jiného sepsali mír.
Mír byl sepsán dne, kdy se zrodila ta ohavnost stejně tak nebezpečná pro rod Rekvies i pro rod Ronsis, stejný mocný nepřítel, stejně tak jako stejně a věčně věrný přítel, mír byl sepsán pod podmíkou, že kdyby se ta stvůra někdy probrala, ze svého ledového spánku, oba rody spojí své síly a potáhnou proti ní, byly to králové a vládci dva odlišní tvorové a přez to stejní, oba věděli, co se stalo, když se to probudilo a oba měli zodpovědnost vůči svým zemím, za žádnou cenu nemohli dovolit aby se to znova probudilo, a proto…
Proč?
Čtěte příběh a dozvíte se skutečnou pravdu spočívající za hlubokou nenávistí a opovrhováním sebe samotných aniž o tom tuší.
Co se stalo jednou stane se znovu ať se tomu snaží zabránit jakkoli, bude znovuzrozen, další Arabusova smíšené krvi, protože to je jedním z důvodů proč se ono stvoření narodilo.
Oba rody se po sepsání smlouvy ztratily do záhuby a v míru žili mnoho let až do doby, kdy se jeden z rodu Rekviens zamiloval do jednoho příslušníka rodu Ronsis to byl konec míru a vládci ač se snažili jak chtěli tomu nebyly schopni zabránit.
Teď tomu bylo již 1 500 let tudíž 489 let co skončil mír a znovu panuje válka podlitá příchutí krve a boleti, smrti, každým dnem umíralo mnoho příslušníků obou rodů, nikdo nevyhrával, ale nikdo neprohrával válka byla vyrovnána a tak tomu mělo být navěky aspoň o to usilovali oba králové, ale tomu co se mělo stát zabránit nemohli.
Jejich konflikty se začaly prosakovat na povrch a představitelé rodu lidského začali pochybovat o záhubě rodů Rekviens a Ronsis a to bylo tou největší chybou, ani jeden vládce si neuvědomil jaký by mělo dopad, kdyby se o mocném stvoření dozvěděli právě lidé s jejich krvežíznivou povahou a touze po nedorozumění po boji po válce a smrti.
*
Nedávná Minulost
"Potřebujeme někoho kdo to zvládne, jak máme sakra najít někoho …nepošpiněného!"
Zuřil černovlasý muž a naštvaně pochodoval po místnosti v dnešním světě už nebylo člověka co by neměl na kontě jediný prohřešek, menším, než-li je alespoň loupež, krádež něčeho.
Po zániku jejich ochránců rodu Rekviens se na zem snesla choroba, kterou se jim postupem času podařilo léčit avšak strach ze smrti se v lidech usídlil, proto aby měli co jíst a přežili už všichni bez vyjímek kradli, protože nemoc se přenášela právě na ty vyhladovělé a s oslabeným metabolismem a obranyschopností těla.
Život šel sice dál stejně tak jako , když měli své ochránce, ale už to bylo tak dávno co viděl někoho se skutečně těšit ze života , a i když Rekviens byly jejich ochranou, tak byly zároveň první prioritou, které se potřebovali zbavit, a když se náhle Rekviens i jejich úhlavní nepřátelé Ronsis vytratili z povrchu zemského bylo to tou nejlepší zprávou pro lidskou vládu, ale ne pro lid, oni chtěli své ochránce, ale vláda je chtěla využít k válkám s čímž tento rod nesouhlasil a tak začaly vznikat spory, buď je museli mít na své straně oni a nebo nikdo na to byly Rekviens až příliš silní a teď, když se dozvěděli, že existuje něco mmnohem silnějšího.
Pověst říká, že je to tvor silnější než oba národy jak Rekviens tak Ronsis, ale k jeho probuzení potřebují krev nepošpiněného.
Prý spí ledovým spánkem ve své ledové kleci, o čemž se taky přesvědčili, jeho spánek střežili žraloci na nejtemějším místě tichého oceánu jen náhodou, když proplouvali bermudským trouhelníkem a opět hledali mořské bohatství za pomoci svých potápěčů se dostali hloub, než kdy dřív a našli podmořkou jeskyni, kterou hned prozkoumali, nejdřív tam byla naprostá tma, ale potupně se začalo rozjasňovat pod vodní hladinou to vypadalo jakoby tady ta jeskyně tvořila určitý druh vzduchové kapsy, ačkoli to bylo velmi zvláštní, že by to přežilo být tak dlouho uvězněno zrovna v místě , kde jdou podmořská zemětřesení a vodní víry na denním pořádku, ale jak se zdálo, stalo se tak.
Nahoře bylo světlo proudící ze stále hořících loučí, překvapeně se tedy vydali nahoru a jaké bylo jejich překvapení, když prošli spletitými chodbami a v jedné z jeskyních místností našli ve starém zchátralém křesle sedět starce jak v poklidu spí, svůj pohled jim zabloudil na tu podivnou věc v posteli z nebesy, přešli blíž a odhrnuli hedvábné závěsy, na posteli leželo tělo Rekviense,ale zvláštní bylo, že byl celí obalený ledovou vrstvou a vypadalo to, že byl mrtev.
Vzpomínal si, že tenkrát ten stařec zemřel, když z něj vytahali imformace.
"Csss…"
Odfrkl si Jack a znaveně se svalil do křesla, zatímco druhý muž na něj s klidem, ale odhodlaností v očích hleděl.
"Tak to prostě budeme zkoušet"
Jack vyjeknul a rozhodil rukama do vzduchu s posměšným vyjeknutím.
"A koho asi Alexandře, nemůžeme chodit po světě a podřezávat lidem hrdla!"
Alex se ušklíbl, někdy měl skutečně pocit , že je Jack hloupější než se zdá a to patřil do senátu blbec jeden, chvíli se na něj díval se záští v očích.
"Nemusíme jim přece podřezávat hrdla stačí říznutí do zápěstí, můžeme zanést povinné odběry krve, pod záminkou novodobého léku na Chmér, nikomu to nebude podezřelé."
Jack si povzdechnul jejich nový návštěvník spal ve svém ledovém vězení ve sklepení tohoto domu a oni se už rok snaží zjistit jak to probudit.
Je sice pravdou, že to není na ničí straně a může je to všechny pozabíjet, ale podle pověsti bojuje pro ty, kteří jej vzbudí, tak tomu budeme muset věřit.
*
Současnost
"Povedlo se!"
Ozval se hlasitý výkřik a následně hrobové ticho.
Jack s Alexandrem a několik další postávalo okolo postele, na které se pomalu zvedal černooký mladík.
Sežehnul je pohledem a chvíli to vypadalo, že si snaží uvědomit, kde je.
"Proč mě budíte?"
Ozval se sametový hlas a po tvářích lidí jen steklo několik kapek potu, jak si ničím nebyly jistí avšak nikdo se neměl k odpovědi, dlouhé šlachovité tělo se ladně zvedlo ze sedu do stoje a vydalo se ke dveřím.
"Kde je ten chlapec, jehož krev mi dala život?"
Jackovi se rozklepala kolena, tohle bylo něco dokonalého, skutečný pokrok lidstva, jeho hlavou vědce mu začali kolovat tisíce nápadů, jak by jej mohli skusit nakřížit s lidskou rasou a nebo jej naklonovat tak aby byly lidé na prvním žebříčku potravinového řetězce.
"Ten chla-chlapec…"
Začal Jack koktat a upřely se na něj dvě ledové oči.
"Nevíme, kde je ani jak vypadá nevíme o něm nic"
"Jak si tedy dovolujete budit mne, když tady nemám svého pána?!!"
Ozval se rozohněný hlas.
"Ale to přece vůbec nevadí můžeš poslouchat nás"
Vložil se do toho Alexandr a nebezpečně mu blízklo v očích pod zlou předtuchou pro něj vábné budoucnosti..
Černooký mladík se bez okolků otočil na patě a odkráčel z místnosti , ve které panovalo hrobové ticho.
*
To snad není pravda, jak si dovolují budit mne z mého snění, když nevědí, kdo je můj pán to abych ho snad hledal sám nebo co.
Běsnil jsem v duchu, si dělají legraci?Co je vlastně za dobu?
Rozhlížel jsem se kolem sebe, když jsem si všimnul jedné služebné.
"Halo!Madam prosím mohla byste mi pomoci?"
Zeptal jsem se slušně a ona vypadala dost vykuleně nejdřív se podívala za sebe a potom ukázala prstem na sebe s upřeným pohledem na mě, s úsměvem jsem přikývl a doslova jsem viděl jak roztála, hned si to ke mně přicupitala a s roztomilým ruměncem na tvářích se plaše zeptala.
"Co potřebujete pane?"
"Prosím říkejte mi Sasuke"
Požádal jsem slušně vážně jsem nenáviděl, když mi někdo tykal copak vypadám jako starý prošedivělý dědek?
No , i když starej jsem dost, ale nepřipadám si tak a rozhodně tak ani nevypadám.
"Prosím co je za rok?"
Překvapeně se mi zahleděla do očí.
"Je rok 2 489 Pa-teda Sasuke"
Zarazil jsem se, to jsem spal tak dlouho a proč mě Arabusa s Frencisem nevzbudili bylo přece jejich povinností probudit mé bdící tělo, zamračil jsem se, služebná se hned odklidila z cesty.
Ten pocit.
Povzdechnul jsem si moc dobře jej znám, už několikrát jsem to zažil, znamená to, že jej cítím toho mladíka, díky němuž žiji, znamená to, že on teď bude mým jediným životem ať se mu to líbí či ne, znamená to, že ti bezduší lidé mi zaprodali, jeho duši a dali jeho tělo.
Tohle jsem tak nenáviděl, snad se mi ještě nestalo, že by se někdo k mému probuzení přihlásil dobrovolně.
Jakpak se asi Arabusa s Frencisem mají.
Zamyslel jsem se a vydal zpět do toho pokoje, když jsme tam dorazil a otevřel dveře musel jsem se upřímě zasmát, ty obličeje vypadalo to jakobych odešel teď a ne před několika minutama pořád stejně pitomí to se mi na těch lidech dost líbí, aspoň je s nimi legrace , když už nic jiného, ale při vzpomínce na to, že teď budu pro změnu sloužit lidem místo svého rodu to se mi moc nezamlouvá.
"Chci abyste mě někam zavezli bez svého pána neudělám ani čárku."
Ostatní jenom přkývli a dál na mě civěli, už mi to začínalo být krajně nepříjemné copak nemají slušné vychování?
"No tak?Nehodlám čekat dalších tisíc let!"
Trhli sebou a okamžitě se vyhrnuli z místnosti.
Posadil jsem se na postel , na které jsem ležel než mě probudili a rozhlížel se po pokoji, bylo to tak rozdílné od mé doby , ale to je tak vždy vše se mění.
Ozvalo se zaklepání.
"Dále"
Zvolal jsem a dovnitř opět vztoupila ta služebná z chodby a zase se červenala, v rukou držela něco…přesněji nějaké kusy hader, které mi strčila do ruky.
"Co s tím mám jako dělat?"
Překvapeně se na mě otočila a z nějakého důvodu pořád uhýbala pohledem.
"To si máte obléci p…Sasuke"
Nemohl jsem si pomoct a vyklenul jsem obočí, když to viděla tak jako na vavřínech zdrhla a bouchla za sebou dveřmi.
Zkoumal jsem to asi hodinu co kde patří než jsem to jakž takž odhalil.
Jak tak koukám tak se změnil i materiál , ze kterého se šijí šaty, tenhle ani neznám, ale nosí se to dobře, je to pohodlné a hlavně je to černé a modré ostatní barvy moc nemusím.
"Už jste?"
Strčil hlavu do dveří Jack a s úlevou si oddychl.
"No už můžeme jít"
Přikývl jsem a vydal se za ním celou dobu co jsem procházeli chodbami jsme mlčeli, až když se otevřely dveře a mě do nosu uhodil smrad ze smogu a odpadky a…no fuj co je tohle?
Zeptal jsem se když jsem se zadíval na neidentifikovatelnou hmotu o kus dál na chodníku, docela dost nepříjemně zapáchající.
To je snad ….
Rozkašlal jsem se, ne na něco takového nejsem zvyklý u nás byl vždy vzduch čistý a hlavně zdravý.
"Tak kde jsou koně?"
V té chvíli se na mě doslova a do písmene podíval jako na vola.
"No já myslím, že na venkově se ještě nějaké najdou, ale v dnešní době upřednostňujeme auta"
odpověděl mi klidně.
"Fajn co to je?"
Měl jsem pocit, že jsem toho v životě nenamluvil víc, jak to co jsem tady namluvil za poslední hodinu, vlastně od doby co jsem se probudil.
Jack jenom pozvedl obočí, ale nijak to nekomentoval prostě mě posadil vedle sebe a sám se chopil…ehm, tlačítek?
Něco zmáčknul a započal nezapomenutelný zážitek, vznášeli jsme se ve vzduchu a ta podivná věc nás někam odvážela.
"Řekni mi kde mám zastavit"
Pronesl mým směrem a já jsem se po přikývnutí začal soustředit na přítomnost toho druhého v mé mysli.
Zrovna, když jsme naletěli do obrovského mraku kouře…nebo to byl jen normální mrak?
Jsem to ucítil jakoby mi někdo do srdce i do duše zabodl stříbrný kůl a já byl upír, kterého to má zabít.
"Tady"
Vysoukal jsem ze sebe nakonec a hned na to se mi doslova zvedl žaludek, to bylo ve chvíli, kdy jsme začali klesat dolů, vážně to bylo přesně jako pád z oblaků do reality…příšerné.
Kleskli jsme na prázdnou ulici nebyla tady ani noha, od pohledu klidná ulice, čistá a nepošpiněná nebo něco podobného rozhodně to vypadalo o dost lépe, než tam, odkud jsme přišli.
Ozvalo se klapnutí a já jen polekaně , ne to je špatné slovo spíš překvapeně trhnul hlavou a s hrůzou hleděl jak někam odchází.
"Nezapomněl si náhodou na někoho?!"
Pronesl jsme už značně naštvaně tohle bylo vážně moc jak odporně se pokrok hrnul kupředu, ještě nikdy jsem nezažíval takové šoky jako teď, ale to už mě z myšlenek probralo další cvaknutí a Jack mi otevřel dveře.
"Pěkně děkuji"
Zasyčel jsem mu do obličeje a on se jen samolibě ušklíbnul což mi naprosto vyrazilo dech.
"Tak pozor tohle si ke mně dovolovat nebudeš!Dokud nemám svého pána jsem pán sám sebe já, takže tě mohu zabít!"
Chytil jsem ho pod krkem a naprosto vyjeveného ho pustil na zem kde se roztřeseně sesul na kolena držíc se pod krkem.
V tom jsem to ucítil blížil se a to velmi rychle.
"Za chvíli je t…"
V tom náraz, sesypal jsem se na zem jako domeček z karet zatížen cizí vahou.
*
"Chyťte ho!"
Řvali za mnou zatímco jsem se hlasitě smál, za tohle na mě sice otec nebude moc pyšný tímhle mu zrovna dobré jméno nedělám, ale co je mi to jedno, jsem známí vymetač večírků co by ode mě čekal?
Rychle jsem se rozutekl pryč a zahnul za zatáčku, najednou jsem někoho srazil.
Páni to byla pecka, chvíli jsem měl pocit, že jsem narazil do betonové zdi a nějakým zázrakem jsem se dostal skrz.
Takový úder jsem teda nečekal zamžoural jsem pohledem na toho na kom jsem ležel.
To bylo…
V té chvíli jsem se na nic nezmohl jen jsem hleděl do těch temných hloubek.
"Om-omlouvám se"
Vykoktal jsem ze sebe a postavil se , podal jsem tomu černovlasému klukovi ruku a čekal jestli příjme.
Chvíli na mě tím svým uhrančivým pohledem jen hleděl, než se mé ruky chytl a za její pomoci se postavil na nohy, ale když se mě chtěl pustit já to nedokázal nemohl jsem se na něj vynadívat byl tak…nešlo přestat cítil jsem to teplo sálající z jeho dlaně do té mé a nemohl, prostě nemohl jsem ho pustit, jako kdybychom patřili k sobě.
"Já omlouvám se mnohokrát, jmenuji se Naruto Namikaze"
Omluvil jsem se znovu, chtěl jsem slyšet jeho hlas, vypadal jako bůh pomsty, ale byl tak nádherný smyslný, byl to někdo kdo mi dokázal totálně pomást všechny smysly, jen jediným pohledem na něj jsem zapoměl na všechno kolem nebylo nic jen on a já…
Nepatrně kývl hlavou a propaloval mě pohledem.
"Sasuke"
Představil se na oplátku a pohlédl na naše spojené ruce, okamžitě jsme ho pustil.
Tohle bylo moc nerozuměl jsem tomu musel jsem vypadnout, musel jsem odsud pryč tohle není normální, něco takového jsem ještě nikdy necítil, kdybych byl…řekl bych , že mi srdce plesalo radostí a potom povadlo smutkem, když mě jeho hřejivá dlaň opustila.
"Já radši už půjdu a ještě jednou moc se omlouvám"
Vyhrkl jsem a rychle se snažil zdekovat, absolutně jsem se probral až ve chvíli kdy jsem uslyšel.
"Mám ho!"
"A do prdele!"
Jadrně jsem zaklel a rychle upaloval eh…Sasukeho směrem?
"Chceš pomoct?"
Ozval se jeho sametový hlas já se až musel zalknout, měl jsem pocit, že budu skákat radostí jenom , protože ho slyším co teprv kdybych jej pohladil, polaskal nebo jen povýskal ve vlasech, přivřel , musel jsem přivřít oči pod tou představou jak mi pramínky jeho ebenově černých vlasů protékají mezi prsty.
Nezmohl jsem se na odpověď nezbylo mi tedy nic jiného než-li přikývnout
V té chvíli jsem se ocitl ve vzduchu a mě odnášel pryč, jen jsem vyjeveně hleděl , když jsme si všimnul, že mě posadil na zadní sedadlo auta a k volantu si sedl nějaký chlapík, hned potom jsme se už vznášeli mezi oblaky.
"Hele nechtěli byste klesnout?"
Vysoukal jsem ze sebe jen co jsem trochu usmířil svůj převrácený obsah žaludku, uviděl jsem jak se na mě upřely dvě hnědé oči v zrcátku a s nepřátelským tónem mi oznámil ten cizí hlas….
"Ty si Naruto Uzu-Namikaze"
Rychle se opravil a já jen přikývnul.
"Kdo by si jen pomyslel…to by mě v životě nenapadlo , že budeš zrovna ty čistý"
Pronesl drze a já jen pozvedl obočí v němém gestu.
"Čistý?"
Trochu mi asi unikala pointa tohoto celého incidentu?
"Známí vymetač barů a třídní děvka"
Odfrknul si znovu.
"Být vámi radši držím hubu!"
Neudržel jsem se a zavrčel výhružně, před náma uhodil blesk a já jen polekaně nadskočil.
"Víte asi byste radši vážně měli jet po silnici mám svůj život rád a rozhodně o něj nehodlám jen tak přijít"
"Po silnici?A ponížit se k nižší třídě obyvatelstva?V žádném případě nepřichází k úvahu"
Zavrčel ten na oplátku a na protest ještě zesílil kapacitu pohánějícího motoru, raket.
"Fajn a co po mě chcete je mi už jasné, že jste mě hledali a já vám čirou náhodou skočil přímo do náruče!"
Byl to přece nadlicky jasné, tak tupý zase nejsem abych něco takového nepoznal, jinak by mě přece nebrali do auta, jo okej možná, že ano, ale nevezli by mě kamsi do prdele, jen by mě vyhodili o pár bloků dál.
"Není na tom nic složitého Naruto , tvá krev mě probudila z mého spánku a tak ti teď musím sloužit, nehledě na to, že mám nějaké nevyřízené účty s Arabusou a Frencisem a bez tebe bych to nemohl vyřešit, nedostal bych se do jiné dimenze, ale bez tvého příkazu se tam nedostanu stejně takže to závisí jen na tobě, můj pane"
Doslova jsem vyvalil oči, tohleto jsou magoři, pomoc.
"Okamžitě mě vysaďte!"
Poručil jsem, ale ten muž s hnědýma očima se jen hořce zasmál a Sasuke se na mě otočil s omluvným výrazem.
"Tvé přání je mi rozkazem, ale bohužel…tohle já ovládat neumím"
Pronesl omluvně a já jen civěl, to jako myslí vážně?Tohle umí řídit i pětileté děti, nepotřebujou k tomu ani znát dopravní značky stačí zmáčknou tlačítko co je to za vola!
"Ty si zaostalý?"
Ten hnědooký muž tiše vyprskl smíchy a Sasuke se jen podivně podíval.
Ježiš on je zaostaý a já ho urazil a on za to přece nemůže!!Tohle bylo tak trapný bezdůvodně jsem ho ponížil, znovu to je tak, já jsem tak hnusný musím se mu okamžitě omluvit.
"Já promiň nevěděl jsem to, u někoho jako si ty nikdy by mě to nenapadlo, že…"
Dál jsem nepokračoval protože ten chlápek hlasitě vyprskl smíchy a začal se kroutit jak žižala ve větru.
Sasuke po něm hodil krvelačným pohledem a on hned zmlk totálně zrudlý se sesul jak nejhloub mohl do sedačky, na které seděl a já ničemu nerozuměl.
Sasuke se ke mně naklonil…
"Řekni, že chceš za Arabusou a Frencisem"
Vyvalil jsem oči, jak mi to nedocházelo, ale zopakoval jsem to.
"Chci za Arabusou a Frencisem"
Sasuke se ušklíbl a mě to teď došlo.
"Tvé přání je mi rozkazem"
Mírně se uklonil, v tom si přelezl ke mně dozadu a objal mě.
"Eee…co?"
Auto zmizelo, všechno zmizelo, všechno bylo pryč, něco mě zhodilo na zem a nad hlavou nám něco prosvištělo, ale mě to teď bylo jedno nevnímal jsem výbuchy ani bolestivý jekot, nevnímal jsem bojiště kolem nás , nevnímal jsem nic jen to tělo, jak se na mě tisknul bylo to tak nádherné, tak opoj…
Oba jsem se odmrštili, jak se Sasuke odrazil a schoval mě i sebe za podivnou barikádu.
Začali do ní narážet všelijaké a překrásně zdobené šípy a sem tam tady přistál i nějaký ten oštěp.
Na nebi se vznášela starodávná luna a polární záře bylo to nádherné nedokázal jsem od toho odtrhnout svůj zrak, bylo to tak uchvacející, úplně mě to pohltilo, taková nádhera, když v tom jsem si uvědomil , že se mnou někdo třese překvapeně jsem pohlédl do temných očí a dezorientovaně sledoval jak se jeho ústa pohybují a vycházejí z nich nějaké slova , na která jsem jenom přikývl pak jsem jen zaslechl prosté.
"Zůstaň tady!"
Na to mě hned napadla ironická odpověď…Ne! uteču!
Kam bych asi šel?Kde to jsem proč bojuj…
V tom jsem si to uvědomil, byly tak zvláštní jako bytosti z jiného světa, bojovali podivnými technikami, které vypadali jako z nějakého animovaného seriálu v rukou drželi blesky, bojovali ohni , katanami, ovládali vodu i vítr dokázali donutit růst zemi tak jak oni kážou, to bylo ohromující, bylo to tak zvláštní zmatené všude tolik krve do očí se mi vehnalo několik slz, které jsem nedokázal zastavit, tolik…krve, tak moc krve, mírně jsem nadzvedl hlavu a s hrůzou se zadíval do tváře potřísněné krví, vypadalo to jako elf, dlouhé vlnité na první pohled hedvábné bílé vlasy s namodralými odlesky teď rozprostřené v krví zalité zemi a dvě fialkovité jakoby slepé oči, zděšeně na mě hledíc naposledy zamrkal a jeho hruď se už nezvednula, toho bylo toho moc.
Celou planinu najednou osvětlil obrovský záblesk a zvuky boje ustaly, potom nevím co se stalo probudil jsem se až mezi hedvábnými pokrývkami v posteli s nebesi a přímo snad tisíci polštáři.
Rychle jsem se vyplašeně zvedl, když v tom jsem zjistil , že jsem nahý v té chvíli jsem pocítil opravdový strach tolik, bylo toho tolik, čemu jsem najednou nerozuměl, bál jsem se třeba jen odhrnout závěsy a rozhlédnout se po pokoji, když v tom se ozvalo klepnutí pravděpodobně dveří a následné kroky k mé posteli, plácnul jsem sebou do pokrývek, snažíc se do nich celý ukrýt a zakrýt jakýkoli kousek odhalené pokožky, i když průsvitná látka pokrývky mi v tom moc nepomáhala.
Závěsy se odhrnuly a kdo by si pomyslel, že ten kdo na mě teď zhlížel byl právě Sasuke, přejížděl mě arogantním pohledem a zastavil se pohledem na mých očích, vsadím se , že v nich četl jako v otevřené knize ten vševědoucí pohled mi doslova kradl dech z plic a já se nebyl schopen ani nadechnout.
"Tak Naruto myslím, že bych ti měl něco objasnit"
Pronesl tajemně a přisedl si ke mně na postel, která se pod jeho vahou ani nepohnula jakoby by byla z kamene a při tom to byla ta nejměkčí postel, kterou jsem kdy viděl, v které jsem kdy ležel.Z myšlenek mě vytrhl až jeho hlas, ve kterém bylo najednou tolik chladu, až jsme měl pocit, že se jím udusím jak mě pálil v krku, i ten kyslík, kterého se mi začalo dostávat mě nepříjemně pálil a tvářil se, že on je tu pánem a kdykoli bude chtít nechá mě udusit a přesto, radši bych se udusil než aby mi to spálilo dýchací cesty byl jako jemný, ale stejně tak žhavý oheň.
"Už jsem ti to řekl ty si můj pán, bez tvého svolení nesmím nic udělat , ale tady jsme v mém světě tady vládnu já, ale samozřejmě mám k tobě jisté povinnosti jako jsou třeba, že tě nesmím zabít a ještě několik dalších, ale ty máš jednu hlavní povinnost, jde o to, že…"
Podrbal se ve vlasech a zničeně si složil na chvíli obličej do dlaní, zatím co já si přebíral imformace v hlavě a nebyl si jistý, jestli jsem se nezbláznil.
"Ty vlastně nejsi člověk.."
Dopověděl a mě se v té chvíli vážně dotkla smrt pomalu, ale jistě na mě šli mrákoty, já chci domů!
A k tomu všemu já jsem magor a on je taky magor, ještě chvíli a mozek se mi zcvrkne do kuličky o velikosti lískového oříšku.
"Si vlastně z rodu Rekvirons a vypadal by si stejně jako ostatní, ale tak nějak si byl v lidském světě a tvé tělo se už od narození začalo přizpůsobovat vzhledu ostatních lidí, jistě si si všimnul, že lidé nemívají tak zářivé oči jako máš ty a už vůbec ne zlaté vlasy, jistě víš jak to myslím, no a teď k těm povinnostem v našem rodě neexistují ženy jsou jen muži, jo chápu…"
Řekl když se na mě zahleděl, ale co netušil bylo, že jsem ho už skoro nevnímal, byly to přece hlouposti samé žvásty, blbosti….ne-nebo ne?
"Teď se jistě zeptáš proč jsme ještě nevymřeli, že?Hmmm odpověď je snadno pochopitelná, máme trochu jinak stavěné těla totiž, něktří z nás mají místo jednoho pohlavního orgánu dva a to jak mužské, ta i ženské no a tvou povinností je mi porodit syna nic složitého na tom nění je to tak jak to je stejně nemáš na výběr spal si dva roky a já už nemám čas takže to vyřešíme hned ne?"
V tom se na mě vrhnul a já ho vší silou odstrčil.
"T-to jsem jako něco jako …babochlap,"
Vyhrkl jsem dřív než jsem si stihl uvědomit jak blbě to zní, ale to mi došlo hned jak Sasuke vyprskl smíchy a svalil se vedle mě.
Znovu jsem to cítil, to teplo, ten hřejivý pocit na srdci, který mi vháněl do očí slzy … počkat!
Dva roky?!
Já spal dva roky?!!!!
Jak? A co můj otec? Já ničemu nerozumím co se to tu děje, slzy se objevily na mých tvářích a já se je ani nesnažil zakrýt.
Ale nestihl jsem ani domyslet a už jsem cítil ty cizí rty na mých ústech, které mě dokonale omráčily, zničily všechno co mě nutilo ponechat si své sebeovládání a zachovat si špetku studu, který mě nutil a zakazoval takhle na to doslova skočit jako králící, přesněji nadržený králíci.
Je mi zle ze sebe samotného, ale když jsem cítil to vzrušení protékající mi žilami a příjemné mravenčení.
Chvíli jsem se poddával jeho dotekům, byly tak příjemné, tak spalující, sobecky napadal mé rty a nevšímal si slz proudících mi z očí.
Plakal jsem hořké slzy to je poprvé to prolévám slzy, nikdy v celém svém životě jsem neprolil jedinou , možná proto taky jich teď mám přímo plnou náruč, padaly do pokrývek a každá se po svém dopadu změnila v perlu nepředstavitelné krásy, zářicí barvami duhy.
Vzrušení a chtíč si mě přitahoval do náruče, vnímal jsem jeho pohyby rukou na mém těle, jeho jazyk putující po mém podbříšku a jeden z jeho prstů jenž se mě snažil připravit na jeho vstup do mého těla.
Hnusím se sám sobě, jsem zrůda odporná zrůda, jak, tohle není možné muž nemůže mýt děti, prosím…přestaň, ale mé tiché výkřiky mysli, přebylo mé vlastní sténání rozkoše, tělo si již řeklo co chce a rozum nedokázal poručit jediné části mého těla, byl jsem pohlcen rozkoší mi danou.
Potom si už nevzpomínám na nic, jen to teplo a spalující vášeň, všechno zůstalo v oparu zapomnění, naše první noc a já si z toho nic nepamatuji, absolutně nic.
S trhnutím hlavy jsem se probudil a značnou chvíli se rozhlížel kolem sebe, někdo mě objímal v pase a tisknul na své nahé tělo.
Vystrašeně jsem se otočil a propadl se ve dvou propastích prázdnoty.
Neříkal jsem nic, nedělal jsem nic ani jsem nevěděl co bych měl říct a co prozměnu udělat z předchozí noci si nic nepamatuji a ani nechci, vždyť, vždyť on mě znásilnil!
"Promiň, nechtěl jsem ti ublížit"
jeho tón hlasu, donutil mě uhnout pohledem, snad se nestydím! To on by se měl stydět parchant jeden, tak on si to ke mně nakvačí jako pán země oznámí mi , že jsem jakejs takejs mutant co má místo prdele pi…, pak mě vojede, řekne mi, že mám rodit či co? A jako co?!Co čeká, že teď udělám, snad ne, že mu skočím okolo krku a zařvu.
…Sasuke, miluju tě!…
To by si asi moc věřil no ne?
"Naruto!"
Někdo se mnou prudce zatřásl a já se jen překvapeně zahleděl do Sasukeho obličeje s něšmou otázkou v očích vůbec jsem nechápal proč se mnou třese, jako s oslíkem kterému došli zlatý mince a jeho páníček je na dně tak si ho nakonec usmaží a naporcuje aby měl co na večeři.
V očích měl vyděšený výraz a hleděl jimi do těch mých.
"Říkal, jsem , že nemusíš mít strach, včera se nic nestalo"
Ta slova se mi zařízla do mozku a tělem mi jako blesk projela šavle, v hlavě mi to šrotovalo jako o závod a mozek nebyl samou úlevou pojmout tu jednoduchou imformaci.
Nic se nastalo!
Nic!
Nebudu těhotnej!
Jsem normální!
Teď už jen zbývá se vzbudit a zjistit, že to byla jen noční můra.
Stisknul jsem k sobě víčka a čekal…a čekal a čekal a vono ono líbezné probuzení stále nepřicházelo, znovu mi začala v hlavě šrotovat kolečka, tak on to není sen, je to realita a nebo jsem se prostě zbláznil a uzavřel se do svého světa, teď jsem ve cvokárně pro bohaté a připoutaný na posteli sametem obalenými řetězy.
"Naruto"
Ozval se povzdech a Sasuke si mě k sobě ještě víc natiskl.
"Naruto já…vím , že toho je na tebe hodně, ale, jinak to nejde skutečně, kdybychom měli čas, ale když tě zasáhlo to kouzlo a ty si se propadl do komatu nemohl pro tebe nikdo nic udělat, už není čas za chvíli si pro mě znovu příjde rozumíš?Pár let a i já odejdu"
Vnímal a naslouchal jsem jeho slovům, nenáviděl jsem jej za to, že mě odtrhl od mé rodiny a přátel od mého starého života, nenáviděl jsem ho za to, že díky němu jsem teď to co jsem nenáviděl, jsem ho za to jak v klidu mi to všechno prsknul do obličeje a potom mě málem znásilnil a přez to…
Neznal jsem ho, ale přez to…
Asi ho mám rád.
Nakonec jsem si přiznal.
No tak chtěli byste pokráčko, jestli ano tak písněte do komentíků
bylo to sugooi a já bych pokráčko chtěla
omlouvám se, že jsem tu teď moc nebyla, jen jsem si prostě zvykla na určité povídky