Sluneční svit

2. března 2010 v 21:35 | Ebika |  *****Jednodílné...
Sluneční svit


PS:Depresivní jednorázovka nic odpornýho, yaoi, ale nic divokýho stoprocentní shounen-ai, te´d jsem to napsala, jsem se nudila nějak se mi nechtělo kefrat do již rozepsaných povídek tak mě omluvte.
nečíst kdo nerad špatné konce.



Bylo to stejné jako vždycky každý kout mé mysli se zaobýral jen tím jedním, jak se odsud dostat?Co mám udělat abych ho pochopil, abych pochopil sebe, i své city, abych pochopil jeho pocity.

Jeho drsné mozolnaté dlaně mě hladily po kůži a zanechávali ji tak rozdrážděnou a zarudlou, jeho chtivé rty mě líbali na těch mých a bylo z nich cítit , e touží po mnohem větším potěšení než mne jen líbat, jeho koleno mě tlačilo do rozkroku a drsně mnulo můj ochablí úd, nic jsem k němu necítil a pesto sním jsem…jen, abych splatil svůj dluh vůči němu.

Zachránil mne přeci, nebo ne?

Byl jsem prudce otočen na břicho a ucítil tlak v konečníku, rychle jsem se snažil uvolnit, aby to bolelo co nejméně, už jsme na to byl zvyklý, na tu bolest, na ponížení.

Pouta se mi zařazávala hluboko do kůže, což jsem už dávno přestal vnímat, bolest se stala mým bratreb, ponížení sestrou, smrt otcem,a le kdy konečně příjde matka aby mě osvobotila od všeho zlého?

Nikdy, nikdy nepříjde, život je to jediné co jsem nikdy nevlastnil, nikdy neměl, už v den kdy jsem se narodil jsem byl odsousen s nekonečným soužítím s mým bratrem, sestrou i otcem, jen matku tu jsem nikdy nepoznal a ani nikdy nepoznám, sám mi to přece řekl, nikdy mě ze svého oětí nepustí, navždy v něm budu spočívat, protože já patřím jen a jen jemu.

Když skončil přitáhnul si mě do náruče a konejšívě hladil moje popellavé vlasy.

"Jsem rád, že si se mnou"

Zašeptal mě a hned na to mě do nich líbnul hebce jako motýlek.

"Kdybych měl na výběr, nebyl bych tady"

Odpověděl jsem stejně tak jako odpovídám vždycky, dívajíc se při tom do polštáře s čelem opřeným o poskládané ruce a dávajíc tak mou ladnou křivku zad a zadeček na obdiv Ravesiovu pohledu.

"Až to skončí půjdeme spolu na povrch a budeme tam žít, jen mi dva na opuštěném ostrově , nikdo nás už nikdy nespatří"

Chraplavě mi šeptal do ucha a já jen tiše vzlykal, znělo to tak krásně, smět vidět slunce, aspoň na chvíli pocítit jeho teplé paprsky a jejich pohlazení na obnažené kůži.

Zvedl jsem svůj pohled a zahleděl se do bledého obličeje orámovaného tmavými ebenovými vlasy, ztmavne někdy ta tvář?Opálí se?Zestárne?Zmizí její krása?A co já…zestárnu někdy, nebo budu žít navěky zavřený i s ním tady v té kobce, dva odsouzenci, odsouzenci na smrt, ale tak strašně rád, bych uviděl alespoň jedinkrát v životě skutečný západ slunce, ale toho se nikdy nedočkám.

Život je bohužel velice křehká záležitost a vědomí toho, že žiju v podzemí zalezlý jako krtek jenom, protože si chráním svou čest, je spalující.

Je mi špatně ze mě samotného, měl jsem ho rád i neměl, ale rozhodně jsem jej nikdy nemiloval jedinou útěchou toho všeho bylo, že jsem věděl, že smrt se neúprosně blíží bez slunce přeci enní život a tady v životě nepronikl jediný sluneční paprsek.

"Miluji tě"

Zašeptal Ravesius a chvíli na to se mi do kůže zabořili ostré tesáky, hltevě pil moji krev a rozhodně jí nešetřil.

Poprvé v životě jsem se cítil skutečně šťastný, splnil právě třetí přísahu, kterou mi kdy dal.

"Poprvé si přísahal.."

Vydal jsem ze sebe chraplavě a nedostavovalo se mi dechu, dosova jsem cítil jak mi tělem prostupuje chlad, nejdřív chodidla, potom prsty na rukou a rozšiřoval se dál až zasáhl i hrud, břicho plíce, už sjem jen čekal, až ledová dlaň zapomění sevře i mé srdce.

"…, že se narodím, to jsi splnil…"

Zhluboka jsem oddechoval a po tvářích mi kanuli slzy, v krku se mi snad usídlila saharská poušť a já chvíli jen něme pohyboval ústy pokoušíc se vydal, vyslovit ten posldní díl věty.

"…Podruhé, že…"

Naslouchal a při tom hltavě pil z mých plic se stala arktická pláň a její mráz a prázdnota samotná pomalu, ale s jistotou obklopovala i mé srdce.

"…budu patřit jen tobě, budu to jediné pro si žil…"

Hlas mi zhrubl a rty zmodrali, srdce bylo téměř polapeno do sítí prázdnoty a přesto jsem musel dokončit co jsem začal , protože jeho třetí přísaha byla mím největším přáním, je to vysvobození z téhle samoty a utrpění snad na konci najdu taky své světlo, kde budu moci být i já šťastný.

"…a po třetí, že to budeš TY kdož mi život vezme, s láskou v duši s vírou v rdci, že budu už navěky jen tvůj…"

Hlas se změnil v chrapot, teplá krev do dnešního dne kolující v mích žilách a darující mi život, téměř vyschla a mé tělo bylo tak vyprahlé, jindy pružná a hladká pleť zhrubla a zkrabatila se, oči stratili svou jiskru, rty byly již modřejší než je sám atlanský oceán, srdce bylo již stoprocetně obklopeno temnou mlhou a plíce vypověděli svou službu právě v této chvíli.

Následoval poslední pár úderů srdce a potom nic jen ticho, muž ležící a objímající tělo dvacetiletého muže tiskl k sobě a jeho ztvrdlá kůže na rukou ani nevnímala suchost a neživost pleti, jeho slané slzy kapali na dvě malé krvavé ranky na krku jeho jediné lásky.

"Kéž bych mohl , taky zemřít Michaeli, alespoň tvé duši sjem dal spásu, snad si teď šťastný"

Téměř vrčel jak mu vzlyky vytvořili zátarasu a hroudu emocí usídlící se v krku, pevně se přimknul k jeho těloa obtočil kolem něj nohy i ruce přitiskl ho k sobě takovou silou až se ozvalo několika násobné zapraskání suchých téměř strouchnivělích kostí.

Postava už se nikdy nepohla už navěky ležela v měkkých poduškách se svou láskou v náručí.

Konec
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lachim Lachim | 2. března 2010 v 22:11 | Reagovat

Zvlaštní, ale pěkný.

2 akimari akimari | Web | 3. března 2010 v 11:50 | Reagovat

wow tak to bolo, hm bolo to iné než to čo som doteraz čítala. Vlastne Eb-chan celá tvoja tvorba mi pripadá tak trochu iná. Ty máš záľubu v takých nadpozemských veciach za čo som ti i vďačná pretože sa o nich dobrých poviedok napíše len veľmi málo!!!

Jo a k poviedke, páčilo sa mi to!

3 Arya Arya | Web | 3. března 2010 v 12:13 | Reagovat

krasna poviedka a k nej ten smutny koniec jednoducho pasoval ako zadok na serbel  :-D  :-D  :-D  :-D

4 Gel-chan Gel-chan | 3. března 2010 v 18:58 | Reagovat

Moc krásné ...

5 Chrona Chrona | Web | 6. března 2010 v 10:47 | Reagovat

Jsem lemra co se týče psaní komentářů, takže se vracím sem abych napsala: Překrásné

6 Kaishi Kaishi | Web | 23. března 2010 v 19:49 | Reagovat

Jak můžeš. Jak můžeš o mých povídkách trvdit, že jsou úžasné? Jak můžeš. Když jsem četla tohle tak jsem od toho nemohla odtrhnout oči. Tolik úžasných detailů, tak nádherně zpracované, to jak jej vysával, celý ten průběh byl naprosto dokonale popsán. Já nevěřím svým očím. Jak jak...může vůbec existovat někdo jako ty? Tahle povídka mi doslova vyradila dech. Je úžasná a já se musím jen klanit. Opravdu nádherná povídka...já nemám slov....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama