6. března 2010 v 19:02 | Ebika
|
PS:Příští část bude psaná s pohldu našeho šéfíka, hele je to jednorázovka, ale asi bude na víc částí, já teď nějak nemám hlavu na kapitolovky a tahle povídka mi už v té kebuli leží pěkně dlouho, už nechci nechát ten blog stát jen tak bez toho aby něco přibývalo, takže jsem ráda, že se vám miulá část líbyla atady je další snad se bude líbyt stejně tak:-D
Moc děkuju za komentíky a přeji příjemné počteníčko, jo a pro nedočkavce yaoi bude až v příštím díle, omlouvám se.
S pocitem naprosté nechuti opouštějíc svět snů jsem otevřel oči a trochu nechápavě hleděl do temných očí té nejtemější propasti jakou jsem kdy viděl.
"už je vám dobře?"
Snažil jsem se udržet klidnou tvář avšak JEHO velice blízká přítomnost téměř se mě samotného dotýkajíc mi nedovolovala jediného pohybu, záchrana přišla hned v zápětí, když si pan "ředitel" uvědomil, že narušuje osobní prostor a poodešel.
"Omlouvá se"
Vykuňknul jsem, tohle bylo tak ponižující, tak trapné a pro mou malou dušičku přímo deprimující a potupné.
Zase mě propaloval tím vědoucím pohledem mimoněk mé oči zabloudili na roleksky nacházející se na opáleném zápěstí mého ředitele při čemž jsem si neodpustil zcela nestydatě ono zápestí dopodrobna prozkoumat i s rukou samotnou, dlouhé prsty s…on má franouskou manikůru!Ani jsem to nevěděl a to jsem si myslel, že už na něm nic nového najít nemůžu a opálená dlaň, už jsem cítil jak mě ty dlaně, prsty a nehty jemě laskají na kůži a já blažeností přivírám oči, rychle jsme zatřepal hlavou a s uvědoměním, že je skoro šest večer jsem vyskočil na nohy a doslova se vypařil.
Jakmile jsem byl dole, vletěl jsem do své ehm…jak to jen nazvat "pidibudky" a vypnul počítač, srovnal a připravil věci na zítřek a s pocitem, že nic na světě nestíhám se hnal ku předu jako robot, který potřebuje promazat klouby neboť celý den nedělal nic jiného než běhal od prvního k druhému.
Vyletěl jsem z automatických dveří, jen v bílé košili s krátkým rukávem, a spodním dílem jinak laciného obleku, skutečně bylo pravdou, že plat mám dost velký na to abych si dovolil drahží věci,a le vědomí toho že bych tolik pěněz investoval do kusu hadru, který mě ač měl reprezentovat, bylo pro někoho jako jsem já naprosto nemyslytelné.
Ozval se hrom a nebe prořízl zářivý blesk, lidé všude kolem roztahovali své deštníky a se znechuzením se na mě dívali, copak vypadám jako blázen? Nebo bezdomovec?
Vlastně prakticky vzato je to jedno, už jsem si na všechny ty podivné pohledy zvyknul, tak nač je teď začínat řešit.
Z myšlenek mě vytrhl až prudká pád kapek o betonovou silnici a dlažbu, okolí všechno vypadalo jako rozbouřená řeka a při tom to přišlo tak náhle, a ta vichřice hned na to jsem si uvědomil, proč na mě tak strašně zírali a to právě ve chvíli kdy se do mě zakousla zima.
"Tomu už se neříká jenom smůla, víš?!Tohle už je tyranyje ty starej páprdo!"
Zaječel jsem jako smyslů zbavený do výšky a radši se ani nerozhlížel kolem, zastrčil jsem ruky do kapes a pomalým loudavým krokem se vydal , PĚŠKY domů.
Jak už mám ve všem neuvěřitelnou praxi, při mé smůle bych si zavolala taxíka, který by ujel hned jakmile by mě spatřil, je to tak vždycky., mohl bych mu třeba NÁHODOU svou vlastní špinavostí a hlavně mokrostí zasvinit sedačky, jeho dokonalých potahů, no ne? Hořce jsem se uchechtnul.
Z toku mých myšlenek mě vytrhlo jedno velice, ale velice důležité uvědomění.
JÁ, MÁM, MÍT, ZÍTRA HOTOVÝ PROJEKT!
Zastavil jsem se na místě a zahleděl do jediného bodu, zaťal jsem pěsti až mi zakřupaly prsty a zbělaly kloubky, do očí se mi nahnaly slzy, já mám mít zítra projekt, který za žádnou cenu nemůžu stihnou, když to nezvládnu, dokážu tím jen jak obrovský jsem ubožák, slzy mi volně začali stékat po tváři a vítr do mě burácel ze všech stran, připadal jsem si znovu jak hadrová panenka, se kterou si každý může dělat co chce.
Abych to vysvětlil správně, dělali si se mnou co chtěli, protože já NESTÁL o problémi ŽÁDNÉHO tipu, bál jsem se i slovní přestřelky, protože za mě samotného by se nikdo nepostavil, vždy jsem se držel přísloví MOUDŘEJŠÍ USTOUPÍ, ale asi jsem jej špatně pochopil, nebo udělal šptaně jinou věc, protože čím častěji se této pro mě už zásady držel tím větším jsem byl pro ostatní hlupákem, nechám si nadávat i všechno líbyt, prtože já přece ve vlastní pýše NEMÁM ZAPOTŘEBÍ hádat se s takovými ubožáky, kteří mi nestojí ani za pohled, tak jsem je prostě začal ignorovat.
Kolem prosvištělo jedno z mnoha aut a mi do obličeje vychrstlo, snad celý obsah té obrovské kaluže plné špíny a bláta.
Promočený od hlavy až k patě jsem stejně již byl, tohle jsem neřešil, ale další košile byla háji, aspoň, že mám pro jistotu doma náhradní, já se vlastně naučil všechno kupovat několikrát, už se znám a znám i všechno kolem mě, připadám si tady v tomhle světě tak stracený.
Možná vypadám jako hlupák co se sebou nechá manipulovat, ale svou namyšlenost dává i přezto dost znatelně poznat i svému okolí.
Ale uvnitř jsem jen vyděšený neopeřený kuře co se chce někam dostat, něco DO-KÁ-ZAT, už jsem dávno o sobě zjistil pravdu…Je mi jedno co se děje kolem mě, ale já všem dokážu co jsem zač a dokážu to i sobě, přečce nemohu být až takový ubožák, musím mít v sobě něco dobrého, dostanu se až na vrchol a potom se budu JÁ se znechucením dívat na všechny ostatní a díky mému postavení si mě budou múset VÁŽIT A UZNÁVAT MĚ…
Povdechl jsem si a z promočených kalhot vyndal klíče, kterými jsem si odemknul můj byt, měl jsem celé patro jen pro sebe, obrovský obývat, i ložnici s manželskou postelí, moderně zařízenou , kuchyň, spúolečenskou místnost a spoustu dalšího, tohjle bylo MÉ krásloství, žádný nájem, nemusel jsem ho platit tenhle hotel totiž patřil mě, zdědil jsem ho po své matce, nestaral jsem se o něj na to sjem si někoho najal,a le jediné co mě drželo při životě byl právě on a přísaha, že se o něj postarám, jediné osobě, které na mě kdy záleželo a to právě mé mamince, zadíval jsem se na její orámovanou fotku ležící na jedné ze obývacích stěn a spovzdechem zasedl k počítači, všechna inspirace všechno se mi vykouřilo z hlavy a já nebyl schopen naprogramovat ani ubohé logo šéfovi firmy.
O několik hodin později jsem pohledem zavadil o čas stkvící v pravu na mém note-booku a se zývnutím se protáhl.
Našteloval si budík tak abych se vzbudil za dvě ohiny a svalil se do voňavých přikrývek mé postele.
Haló tady budíček, vstávat ospalče….
Nepříjemné píp píp, ze kterého bolí hlava a potom znovu…
Haló vstávat tady je budíček!Tak vstaneš už ty….
Rychle jsem to vypnul dřív než by začal histerčit a s politováním si uvědomil, že jsem se ani nepřevléknul, bolela mě hlava a připadal si jakoby po mě přeběhlo stádo bizonů a byla mi příšerná zima, na čele se mi rašil pot v nepřeberném množství.
Odpotácel jsem se do koupelny, kde jsem ze sebe všechno zhodil a pustil na sebe horký proud vody, opřel se čelem o chladivé kachličky a nechal myšlenky volně plout mou myslí.
Ani nevím co jsem to skloudnil, všechno jsem to dělal tak automaticky, jakobych běžel na autopilota a teď snad budu ještě nemocný, hned s tou myšlenkou jsem se začal dávit kašlem a sesul se podél zdi na zem.
Nechtěl jsem nic, jen spát, spánek mě pomalu unášel do světa fantazie a osvobození od reality a já se tomu prostě nemohl poddat, doslova jsem se vyplazil z koupelna a za pomocí futer se vyškrábal na nohy po kterých jsem se dopajdal až ke kredenci, ze které jsem vytáhnul lékárničku a s obtížemi spolknul ditiaden, šel jsem se převléknout a eště odeslal svou práci na šéfůf meil, než se mi oči samovolně zavřely a já už nebyl schopopen jediného pohybu.
Usnul jsem smyšlenkou, že za tohle padáka skutečně dostanu.
To be continute…
kyaaaa rychlo pokracko a ten yaoi
inak super dielik
