Kolaps 1/ (2-3)

1. března 2010 v 19:02 | Ebika |  *****Jednodílné...
Kolaps

PS:Takže mám tady novou jednorázovku je to originálka, shounen-ai ... yaoi, varování: 18+ =)protože je tam yaoi neplánuju nic depresivního, jeto snad trošku víc předpojaté proti světu a zase jiný styl psaní než jste zvyklí u mě .
Pokračování napíšu jedině, když se bude povídka líbyt jinak ji nechám klidně rozdělanou a to znamená zároveň nebudu vědět, jestli se vám to líbý pokud nebudou komentáře.
Tak přeji příjemné počteníčko a díky za komentíky:-D





Fádní dny se slévají ve fádní vteřiny a ty v ještě fádnější chvíle, kdy mám pocit, že neexistuje nic než jen zlo, nic krásného na něm není, všichni se chovají jako zvířata i ve městě, tam kde se říká, že civilizace pokročila až nadlisky rychlým tempem, k pokroku a demokracii panuje zákon džungle a to není přeci správné, takto by se lidé k sobě chovat neměli.
Vystrčil jsem hlavu z té kabinky, která měla představovat mou kancelář, stejně tak jako kancelář několika desítek dalších, které jsem tak nenáviděl, člověk by řekl, že lidé v jejich věkové kategorii to znamená starý capi, a ostatní středního věku, již stihli pobrat něco málo z inteligence a rozumného myšlení a chování ze svého života, ale to oni nedokázaly, bylo to jakoby se jejich mozkový vývin zastavil někde v půli páté třídy základní školy a nehodlal se dál posunout, tak dlouho než se pořádně vyřádí, ale jak dlouho to bude trvat.
To bylo jenom "Tome odnes ty papíry a Tome nezapomeň zase na tu kávu a Tome! Já chtěl Mocachino s mlékem a ne s cukrem a Tomáši, jak si to představuješ měl jsem tu správu odeslat už dneska a ty ji takhle poděláš!A Tomáši ty nemehlo neumíš dávat pozor?!Teď se budu muset jít převléknout!"
Zatracený haranti jak já je nenávidím, nenávidím všechny a to nemluvím jen o práci, jak mohla lidská populace tak strašně klesnout?
Copak musí každý na tomto světě nestydatě využívat dobroty a odhodlání někoho jiného?Bylo to jako vždy ze začátku byly všichni se mnou velcí přátele a já byl rád, když mě o něco požádali a řekli PROSÍM…, ale postupem času se každý domeček z karet zhroutí a oni si usmyslely, že mi vlastně nemusí říkat ono kouzelné PROSÍM, které nevyvolá úsměv na tváři jim, ale mě a přestali to říkat jejich milé prosím se změnilo ve zlé a panovačné udělej to a tamto a nezapomeň na tohle a co támhleto, už mi má práce nepřináší radost a už vůbec ne ty jejich panovačné a výtězné pošklebky kdykoli udělám co po mě chtějí, chtěl jsem jim kdysi ukázat , že i bez rozkazů a s VELKOU radostí bych udělal přesně to co po mě žádali, vždyť mi dělá radost, když se někdo jiný těší z mé práce, ale to už jsem vzdal dávno, dávno na to jsem zjistil, že lidé se nezmění a název Demokracie a Svoboda je vlasně jen polemistický pojem o nadvládě silnějších nad slabšími.
Už nevěřím nikomu a ničemu kromě sebe , nikomu se nedá věřit a to co si neudělám sám a nepohlídám bedlivým a bystrým okem, se stane zbraní proti mně, kdyby s tím přestali, jen aby si mě začali nevšímat nebo aby si na práci služky, najali někoho té práci rovného,a le to by přece nebyla zábava, neměli by komu se vysmívat koho ponižovat, ha sprostý to pojem ta SPOLEČNOST nic takového jako přátelství a láska není je jen lest a hamižnost, tady nepanuje nic jiného než zákon džungle jak jsem již zmínil, svět je krutý a pokud se v něm nezačneme učit chodit a proplouvat intrikami a pokusy o to aby vás někdo zhodil na zem, pak jsme ti slabý a to já byl.
Důmyslně jsem se nechal ponižovat a dokonce jsem v tom našel vlastní potěšení, neboť každý stín má i svou slunečnou stránku, ti hlupáci co vypadají jakoby právě ukončili ročník základní školy jsou tak slepě bezduší, že si ve vlastní aroganci nevšímají maličkostí jako jsou, zrovna ony pohledy mířené vždy na mě a na mou osobu, které mě střeží každou vteřinu, minutu i hodinu co jsem v práci.
K mému štěstí či snad smůle? Ne štěstí, jsme měli velice všímavého pana ředitele, kterému se to co mi dělají, teda aspoň podle mých dohadů značně nelíbý a jeho firma, u které si nepřeje nic než jen aby prosperovala dobrou zaměstnaností a přímo ukázkovými vztahy mezi zaměstnanci samotnými, mířila do výviš , na kterých se udrží, avšak jde to s někým jako jsou ONI v řadách?
Pokud se project, na kterém všichni pracvujeme úpěnlivě již několik let povede, v což on sám věří, tak si sám moc dobře uvědomuje, že takových bezduchých a na cizím ponížení se vyžívajících se lidí se musí zbavit, všemy možnými prostředky, bylo a je to stejné jako kaňka na úhledně popsaném dokumentu, nesmí si dovolit ji tam mít prostože onen dokument ho prezentuje a pokud tam tu kaňku nechá, co se stane pak?…a proto
Musí začít od základu a celý spis přepsat při čemž si může uvědomit chyb, které na něm jsou a těch se on postupem času zbavuje, já jen můžu doufat a přát si aby tou chybou nepovažoval mě, ale svět je nelítostný a jak jsem se již zmínil to slabší jedinci jsou ti, kteří v něm nemají co dělat.
Možná, že i to je jeden s důvodů proč teď předemnou stojí můj metr osmdesát vysoký šéf s dlouhými hnědými vlasy sepnutýma gumičkou do jednoduchého copu, černými chladnýma a hlavně přísností tvrdýma očima přímo jednak božským obličejem a jednak i naprosto uchvacující vypracovanou postavou jejíž svaly, se mu přes hedvábou blílou košili a již na první pohled přímo na míru ušitý oblek krásně rýsují a já jen blbě tlemím a čumím na něj s otevřenou pusou, nějak stále nepobírajíc fakt, že to je poprvé v životě co mu stojím tváří v tvář a on po mě něco chce.
A to bylo tím znamením už jsem jen čekal až řekne to samé co tolik jiných před ním a to
,, Máš padáka do hodiny se zbal a vypadni.,,
Samozřejmě řekl by to slušněji každý to řekl "diplomaticky", ale to , že tady je znamená vskutku jen toto jediné.¨
Doslova jsem čuměl jak otevřel složky a zadíval se na mě spalujícím pohledem až teprv jeho zvučný a rázný hlas mě donutil se vzpamatovat.
"Tom Novák"
Pronesl mé jméno, snad abych se vzpamatoval což se mi podařilo, jak jsem se již zmiňoval.
"Mám pro vás práci"
Zavřel složky a založil si ruce na prsou při čemž mě probodával vědoucím pohledem a složkou si poklepával o rameno, já se nezmohl na nic jiného než na němé přikývnutí, protože ať bych se snažil jak moc chtěl promluvit, rozhodně by se mi to nepodařilo, neboť momentálně ve mně všechno křičelo a jásalo.
NEMÁM PADÁKA! Nemám padáka!
No byl a jsem vskutku zajímavý živel, stále jsem na něj hleděl a najednou nebyl schopný pochopit jeho posunky hlavy na znamení, že jej mám následovat až teprve po chvíli jsem se vzpamatoval a následoval jej do jeho kanceláře nacházející se v druhém patře.
Vešel jsem dovnitř a on za námi zavřel prosklené dveře, kterými stejně tak jako obrovským oknem přez celou stěnu mohl kdykoli sledovat dění ve firmě dědící se po generaci na generaci jeho rodiny, kolik předků se už snažili tuto firmu povznésti, ale nikomu se to nepovedlo až teprve on zanesl do našich řad závan vůně povzesení a nových možností, které nám byly odhaleny jen díky jeho přítomnosti.
Rukou mi mlčky pokynul abych se posadil do pohodlného černého koženého křesla naproti jeho pracovního stolu a on sám se posadil za něj, chvíli něco ťukal do počítače potom étericky spojil ruce a lokty se opřel o stůl s upřeným pohledem na mou osobu.
"Slyšel jsem na vaší osobu hodně chváli"
Pronesl tajemě a snad čekal , že něco odpovím avšak já se k jakémukoli činu týkajícího se mluvy neměl, nemohl jsem pronést byť je prochasprosté "ano" pod jeho upřeným pohledem, pod kterým jsem si připadal jakobych tál na místě, pro jistotu jsem se podíval pod sebe jestli tam už není loužička což Pan Ředitel okomentoval jen mírným pozvednutým obočím a mírným úsměvem, který mě dokonale přimrazil na místě, neschopem jedidého pohybu jsem vyčkával co bude následovat.
"Jistě si velice dobře uvědomujete v jaké situaci se teď nacházíme, všechno…"
Postavil se přešel k obrovskému oknu hledíc na pracovníky v dolním patře a pokračoval.
"…musíme vsadit na jediný zásah, který musí být dokonalý, musí být tak dokonalý abychom ostatní konkurenci naprosto vyrazili dech…"
Otočil se na mě a přejížděl mě pohledem, zdá se mi to?Nebo se vážně začínám potit.
"…, napříč všem mých očekáváním, jsem slyšel chválu právě na vás a to od nejednoho VELICE spokojeného klienta, podle nich máte skvělé nápady, dám vám tedy šanci, do zítřka chci mít na stole dokonale vypracovaný raklamní návrh na mou firmu, musí být BEZ chyby a hlavně originální…"
Vykulil jsem oči to snad není možné, on po MĚ chce abych, abych…seč jsme se snažil zastavit dávicí efekt sebevíc udělalo se mi ped očima černo, poslední myšlenka kterou jsem stihl ve spletité pavučině zmatenosti zachytit patřila právě onomu PROČ JÁ?!
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Arya eSBéčkoa Arya eSBéčkoa | Web | 1. března 2010 v 19:48 | Reagovat

na uvod som rada ze si odzastavila  :-D
za druhe rychlo pokracko  ;-)  ;-)
chcem ten yaoi  :D  :D
a chudak tom len do zajtra!!!
pevne verim ze on to nejak zvladne   8-)

2 Lachim Lachim | 1. března 2010 v 21:39 | Reagovat

Koukej napsat pokračování. Vypadá to jako velmi zajímavá dvojice. Rychle prosím.

3 Naru-chan Naru-chan | Web | 2. března 2010 v 17:39 | Reagovat

Uh, no to chce okamžité pokráčko.. Bože, jak ty dokážeš tak úžasně vcítit se do té povídky, nemohla sem z toho pustit kukadla *w* Fakt naprosto úžasně dokonalé~ ^^ Těším se na další část :3 A koukej ji sem přidat! :D Nebo si mě nepřej xD

4 Gel-chan Gel-chan | 3. března 2010 v 19:09 | Reagovat

Ehe moc povedené Ebi, těším se na pokráčko. Zajímavé pojmutí děje :D.

5 May  Darrellová May Darrellová | Web | 7. března 2010 v 14:32 | Reagovat

Je tak tohle je krásnééé, opravdu povedené ;-)

6 lily2335 lily2335 | E-mail | 2. května 2013 v 8:03 | Reagovat

čtu ho snad už miniálně po stý a pořád je tak úchvatný, prostě nádhera ;-)  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama