Legenda 02
PS:Nebudete mi věřit, ale já jsem napsala pokráčko Legendy, Varování:No nic strašného jen se možná trochu zamotáte do děje, ale bystré hlavičky na to příjdou úpe lehoulince...teda doufám.
Jinak trochu krve a lehoučké, ale skutečně lehké Shounen-ai jinak nic moc.
Protáhl jsem s erna posteli a pohlédl ven z okna, dneska je úplněk, miluju ho, to je totiž noc nejtemější ze všech nocí v celém měsící, je nejčarovnější a ačkoli se zdá, že právě v tuto noc září měsíc nejsilněji, je to naprostý opak, je to jen kouzlo, ale pravdouz je , že jenom v tuto noc je jediná chvíle, kdy se měsíc nadobro vytratí, je to celkem zvlášštní, když pojmeme fakt, že právě jeho moc ovlivňuje všechno, tam venku, stejně je to blbina!
Zaklel jsem…
Znovu mi do myšlenek vpadla ta kniha, ten příběh v ní, na stejné téma, je jich tam ještě několik a tenhle měl být ten nejnechutnější, zaříkávač jej tam ani nepopsal celý, protože něco tak odporného se ani popsat nedá…prý.
Odfrkl jsem si a pohld mi padnul na rudé desky na mém stole.
Chvíli jsem přemýšlel, že půjdu ven, v noci je les nejkrásnější a nejtajemější a všechny ty zvuky divé zvěře a smrky provoněný vzduch jemě navlhlý, blížícím se ránem-no prostě nádhera skutečný balzám na bolavou duši…
Nebo taky zatíženou či přepracovanou duši, tudíž tu moji.
Pomalu jsem se zvedl a posadil seza stůl na židli, jemě jsem pohladil knihu po hřebetě a ta mi spokojeností zapředla, bylo téo vážně legrační.
--
*Pomalu se zadával do knihy a nejdřív očima přelétl jen pár psaných řádek, než se učarovaně ponořil do děje a od příběhu psaného, byl neschopen odtrhnout zrak, ještě chvíli zkoumal délku spisu, a když usoudil že příběh nepatří mezi nejdelší, bylo s ním ámen, teď už se až do konce od příběhu neodtrhne*
--
"Sebastiene!"
Ozvalo se zvolání.
"Sebastiene!!!"
Stříbrnovlasý se otočil, od úst mu stoupla pára a od zimi zmodralé rty se něme pohybovaly, avšak jediný tón hlasu se neozval.
Vyděšeně se chytl za ústa a zběsile začal ječet, ale ač se snažil sbeevíc jediné hlásky mu z rtů nesplynulo.
"Sebastiene to nesmíš!"
Na muže před sebou upřel svůj ledový modrý pohled, z úst mu trčeli tesáky, jako nože, tvář se mu krabatila bolestí a ze zad mu vytryskla oslanívá temná aura, ve které se dali zahlédnout dvě křídla temná jako noc, křehká jako píro, která jediným pohybem dvou prstzů přelomíme, ale při tom pevná jako titan, jímž nepronikne ani ten nejsilnější tesaný meč tím nejlepším mistrem , kterého svět zná.
S rozevřenýma očima a jasným zděšením v očích se zahleděl na své zkrvavené ruce, které se mu vzápětí rozklepaly, jako strunky na houslích, o které se tře smyčec.
Bolest mu projížděla celým tělem a vybrovala jako ohavná havěť upíjející krev.
Zděšení.
Já je zabil
Uvědomění mu kolovalo každou buňkou mozku.
"Néééé!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!"
Srcervoucí řev.
"Sebastiene"
Tichý povzdech a kolem jeho pasu se uzamknula hřejivá náruč, neznámí si přitiskl chvějící se tělo na svou hruď a doufal i snad modlil se aby se ta stvůra v něm znovu neprobudila.
Stříbrnovlasý mu tiše vzlykal do hrudi a nehcával se ukolébávat spánkem spravedlivých.
"Omlouvám se"
Zašeptal muž tiše do stříbrných vlasů a hned na to vzal mladíka s temnými křídly do náruče, jemě ho položil na postel a s něžností vískal jeho vlasy, prstem se přesunul na oční víčka, jemný nos a potom na plné rty, na které mírně zatlačil až se pootevřeli, sklonil se nad měsícem osvícenou tvář a věnoval mladíkovi poslední polibek.
Po té zvedl a ještě než odešel lehounce polaskal jemě očepířená křídla s ebenopvými pery.
Nechal ho ležet v té spoušti a tiše za sebou zavřel dveře, pod kterými protékal pramínek krve jako důkaz toho co se stalo.
"Doufej, že na to nepříjdou příliš brzy a ty budeš mít čas ukrýt se"
--
*Zoufale se snažil knihu zavřít, po tváři se mu kouleli krokodýlý slzy, které nedokázal zadržet, chtěl knihu zavřít, ale nešlo to příběh ho pohltil a polapil do svých spárů.
"to není pravda, já tam nejsem"
Vyhláskovali jeho rty tiše, všechny nervy svaly na jeho těle každá částečka mysli se soustředila jen na to, aby knihu rychle zavřel, ale nešlo to nic jej neposlouchalo a oči už vůbec ne ty jediné stále běhali mezi řádky a sledovali napáchané hrůzy.*
--
Modré oči se pomalu rozevřeli a jeho bystré smysli zachytili řev, hlasitě polkl a utřel si pot stékající mu po čele, avšak v polovině pohybu se zastavil když zachytil zaschlou lidskou krev na svých rukou, hned mu došlo co se stalo.
Tep se mu nebezpečně zrychlil a čočky jeho očí se začali zůžovat do úzkých čárek.
Špičáky se opět prodloužili a ozvalo se praskání kostí…
--
*Slyšel to jakoby stál přímo u toho a celém to sledoval, slyšel vlastníma ušima sledoval vlastníma oči, byl tam, stál tam jako přimražený a neschopen pohybu už vzdal i jakýkoliv prostest vůči knize, věděl, že ten příběh dočíst musí, i kdyby nechtěl, protože teď musí dělta to co po něm chce kniha a ne to co on chce sám, ale jak rád by to zastavil*
--
Z pod kůže mi vylézali žabra a on bolestivě něme vykřikoval a řval bolestí, do světnice někdo vtrhl a ohnivé louče osvítili jeho zvrásněnou a děsivou tvář, jeho jakoby slepé oči bez zorniček a zářivé smrtí zavánějící špičáky, začali se ozývat výkřiky plné děsu, které už dávno nevnímal, teď nechtěl nic než jen zahnat tu bolest, pomalu se posadil a hned na to zvedl bezmyšlenkovitě mířil za světlem a vyděšení lidé před ním jen ustupovali.
"Ušetři nás prosím"
"My ještě nechceme zemřít"
"Už nezabíjej"
"Prosím ušetři mou dceru"
"Budeme ti sloužit jen už nezabíjej!"
Výkřiky plné zmatku a strachu, ale ani ty běsnící zvíře, či snad…člověka?
Nezastavili spíš ještě výce rozzuřili.
Chlapcovo myšlení bylo naprosto pohlceno zvířecími pudy.
Vraždil a sápal všechno co mu přišlo pod pařáty vše co se mu třeba jen nedopatřením postavilo do cesty.
Dělal všechno proto, jen aby zahnal tu ukrutnou bolest.
Do nosu jej uhodila pro něj příjemná vůně železa a smrti, v té chvíli si uvědomil, že už nikdy nechce cítit nic jiného než tohle, hned jak to ucítil zamiloval se do své bolesti a netoužil po ničem než jen po zabíjetí, bažil se v ratolešti krve a pomalu okusujíéc jednotlivé části různých těl zkoumal, které maso mu chutná nejvíc.
Zastavil se u jednoho mladíka přibližně ve stejném věku jako byl on sám a překvapeně hledí do jeho ještě stále životem jiskřících očí se sehnul a vzal jeho třesoucí se tělo do náruče.
Naposledy se rozhlédl po svém díle a kochal se pohledem na své umění, než se jeho křídla pohla a on vzlétl hluboko do oblak.
--
*Kniha jej odmrštila a vydala nepřekonatelné množství záře, propustila mladíka ze své moci, ale ten nebyl schopný pohybu, ten vájev, který se mu naskytl před očima, to byl on, viděl, jak hleděl přímo do jeho očí a natahuje po něm ruku a potom nic jen tma*
--
Pomalu jsem otevíral své jantarové oči a snámahou si uvědomoval, že jsem ve svém pokoji a leží na…
"Fuj!"
Vyjekl jsem, když jsem se rychle postavil z mechu a jehličí, ze kterého jsem měl vytvořenou hřejivou a měkkou madraci.
S nevěřícností jsem hleděl a přemýšlel na to jak se to tam mohlo vzít a potom jsem uskočil jakoby mě uštknul had opatrně, jsem se zahleděl na červenou knihu, která ležela na mém stole tak jak jsem jí tam ještě včera položil nebyl jsem schopný uvědomit si, co se stalo.
Jakoby do mě hrom uděřil.
"To nebyl sen"
Oznámil jsem si stroze.
"Nemohl být"
Zběsile jsem chytil kliku u dveří a začal s ní zuřivě cloumat, ale nešlo to za to kniha na mém stole zazářila zlatým jiskřivým jasem a něco v mé hlavě mě popohánělo k tomu ji znovu otevřít.
To be continute…
U mě rekord v komentech pls piš