PS:Veselé vánoce zas a atokrát znovu tak dlouho dokud bude hals roličky znít cink-cink-cink
Je mi líto,a le nevšlo se mi to do jednoho článku takže je to na dvě části.
Rolničky
"Jakeu příjdeme pozdě!"
Volal na mne otec a zaklepal na dveře mého pokoje…přesněji mého bývalého pokoje.
Máma mi umřela dřív než…vlastně přesněji při porodu a já ji tak nikdy nepoznal, ale táta mi o ní někdy vypráví, prý byla moc hezká a měla strašně dobré srdce někdy ho až děsila ta její naivita a překvapolala ta její odvaha postavit se všemu co se jí nelíbý a co nemá ráda o čem si myslí, že je špatné, říkat vždy svůj názor a pokud si je jista, že je správný ho i za každou cenu uplatnit, ale bohužel…
Již to je sedmnáct let co s otcem žiji sám a on si za tu dobu našel přítelkyni nemám mu to za zlé, jediné co mě štve, je že se kvůli tomu musíme i stěhovat, ona je totiž jedna slavná herečka, hraje v akčních filmech většinou ty uječené nanynky co potřebují zachránit nebo naopak ty co se nebojí ničeho, do boby než mi ji otec představil jsem ji měl rád, teda aspoň její filmy její bujné poprsí mi totiž nikdy moc neříkalo.
Naposledy jsem se lačným a smutným pohledem porozhlédl po už prázdném pokoji s načerno vymalovanými stěnami.
Otec nikdy nepochopil jak tady můžu v tomhle žít a ještě k tomu s duševním zdravím a já to vlastně ani tak taky moc nechápu,ale mám tu barvu rád.
Můj život se ubíral směrem jen e jen škola nic víc, vždycky byla u mě na prvním místě před rodinou před všemi zábavami a akcemi před vycházkami s přáteli nebo lítáním a hledáním mé tak zvané životní lásky.
Můj život je celkem nudný nevím co bych vám měl o něm víc vyprávět, je že se mi po tomto místě bude stýskat i přes to co tyto stěny zažily..
Těsný byt tak akorát pro nás dva slyšel a já zažil jsem to tady měl rád a nechtělo se mi odtud měl jsem celkem strach z toho co mě potká, ale nechtěl jsem to otci říkat už je to dávno co jsem se mu s něčím svěřil …moc dávno.
Povzdechnul jsem si a tak nějak jakoby definitivně za sebou zavřel dveře mého dosavadního pokoje.
Vydal jsem se po schodech dolů k našemu autu, kde jsem měl počkat na otce až vyladí poslední maličkosti se stěhováky a nasedneme.
Odjedeme odsut z téhle zaprašené ulice a pojedeme, za budoucností jak to nazval otec.
Nikdy jsem nedokázal pochopit čím zrovna někdo jako on dokázal okouzlit slavnou Alžbětu Adamsovou nejvetší hvězdu letošního i předchozího roku a nejjasnější ze všech hvězd vyhřívajících se v síních slávy na Brodway na nebi, kde ji každý den pozoruji a i přes přání svému otci, jsem si přál aby ji nikdy nepotkal…hloupé náhody.
Avšak, ji bych ještě dokázal přežít, ale nedokážu překousnout, že se musíme stěhovat k ní měnit školu opustit své přátele, se kterými jsem se ačkoli sic moc nestýkal, ale ve škole s nimi bylo fajn.
Opustit každodenní rutinu uklízečky v bytě a kluka v domácnosti co šetřil každou pencí jen aby měl třeba na dárek pro svého otce na vánoce natož ještě tak pro kamarády.
A když už mluvíme o vánocích…
Otec vyšel ze dveří a pod jeho šlápoty zakřupal čerstvě napadaný smích, ulice byla ozdobená barevnými světýlky a ve vzduchu ze vznášela příchuť štědrého večera, který se pomalu,ale jistě blížil rychlím tempem a všechny tak pohlcoval svou chamtivostí po penězích a lidi doháněl k šílenství, jen aby měli to nejlepší pro své blízké a´t to už stojí kolik chce, klidně by se v obchodních cetrech a domech ubyly k smrti i jen pro pouhou šálu, nebo sadu hrníčků, ale tento rok mám pro svého otce jiný dárek a doufám, že tenhle bude tím nejlepším ze všech…
Nebude mě stát žádné škrábance, kopance a zlomeniny, žádné rvačky o zbytečné ozdoby na stěny, rámeček na obrázek nebo řasenku na oči, nic takového, nic.
Zabouchli se za námi dveře a táta vyjel na kluzkou silnici, jel opatrně stejně tak jako vždy, projížděli jsem městem na úplně opačnou stranu na tu nejvzdálenější část, kde byly jen ti nejbohatší na stranu, kde by se nikdo ani neodvážil vkročit, kdyby tam nevlastnil nějakou z nemovitostí nesmírné hodnoty.
V autě už začínalo být dusno tak jsem pootevřel okýnko a hleděl na zasněžené lesy, které jsme míjeli, domy s bílímy střechami a jednu lesní stezku za druhou, čím více jsem zajížděli do hormaté krajiny tím více ubívalo lidí, domů až jsem nakonec neuviděl jediné ozdobené okno jediný věnec na dveřích jediné blikající světýlko, jedinou ozdobu v podobě betlémských hvězd na pouličních lamapách.
Začalo se stmívat a já si uvědomil jak rychle ten čas skutečně běží, za celou tu dobu jsem z otcem nepromluvil jediného slova, měl bych?
Ne on ví co si o tomhle všem myslím.
Najeli jsme do odbočky a na pravé straně cesty se začali objevovat vekoryse zdobené domy, ty se měnily ve větší vilky a ty v honosné vyly, nakonec jsem zastavili u toho největšího co v celém kraji bylo.
U jediného zámečku v celém širém okolí.
Elekricky ovládaná brána zdoběná betlémskými hvězdami a pravidelně blikajícími světýlkami podobajících se mihotavým odleskům skutečného sněhu, jsme zastavili a otec se podíval na můj prázdný pohled ve tváři, stačilo mi vidět ten přepych už z venku a neměl jsem to tady rád.
"Tohle je můj dárek pro tebe tati"
Pronesl jsem tiše chraplavým hlasem, ne protože bych byl nemocný, ale protože sem ho měl takový od té doby co se v našem bytě odehrála ta chvíle.
Strati jsem je…hlasivky, jak jsem tenkrát ječel.
Pohlédl jsem otci do výrazu jeho tváře a mohl tak zahlédnout podivný svit v očích.
"To je ten nejkrásnější dárek, který si mi mohl dát Jakeu"
Na to jsem jen přikývl a vystoupil na to se ke mně vyřítili čtyři obrovští dobrmani a začali hrozivě vrčet s klidem jsem na ně hleděl a očekával co se stane dál.
Stáli jsme naproti sobě a navzájem si hleděli do očí, čtyři páry zuřivých a jeden pár klidných.
Postupně se naježená srst sklidnila a obrovské tesáky ukryli ve psích papulách.
Otec si jich všiml teprv potom a hned vyběhl, díval se na ně s nedůvěrou a potom se otočil na mě.
"Jak si to dokázal?"
Sám jsem to nevěděl tak sjem jen pokrčil rameny.
A najednou
*
ROLNIČKY
*
Slyšel jsem jejich píseň, miloval jsem je na celých vánocích nejvíc , jejich cink, cink jako, když dopadává čerstvé vločky sněhu na náledí a vydávají tak téměř neslyšné cinkání plující ve větru.
Ale stejně tak rychle jako přišlo zase odešlo a já zůstal zase sám.
"Půjdem už dovnitř?Je mi zima"
Zeptal jsem se tiše a otec jen s povzdechem přiývnul.
Po vydlážděné a sněhem zanesené cestičce tazvaných kočičích hlavách, vydali na cestu ke dveřím, na kterých vysel ozdobený smrkový věnec a dodával tak tomu jinak chladnému místu trochu tepla, prahy obvěšené snad stovkou barevných blikajících světýlek a uprostřed toho všeho ebenové dveře.
Táta vytáhnul kovový klíč a otočil jím v zámku, následně jsme se ocitli v obrovské vkusně zdobené hale.
Ač tady bylo o mnoho tepleji a klimatizace pracovala na plné obrátky a přesně tak jak měla jak se zdálo.
Mě byla zima ještě větší než venku měl jsem tady z tohohle místa strach, přítáhl jsem si kabát víc k tělu a zavrtal se do něj až po bradu na krku jsem si utáhl ještě víc šálu a vypadalo to snad, že jsem se snažil uvnitř všeho toho oblečení stratit a kdo by si to i mysle rozhodně bych neměl právo mu odporovat, protože to bylo pravdou jak rád bych se stratil, vypařil.
"Ty si to nesvlíkneš?"
Podíval se na mě překvapeně otec a já jen zavrtěl v zápornou odpověď.
"Je mi zima"
Osvětil jsem jen a čekal co na to on.
Přeměřil si mě starostlivým pohledem a šáhnul mi na čelo, pod jeho dotykem jsem trochu ucukl, ale trpitelsky jsem to nějak jakž takž přežil.
"Po večeři si půjdeš hned lehnout vypadá to, že máš teplotu"
Přikázala mi a já se jen ušklíbl.
"Tu někdo chybí ne?"
Zeptal jsem se posměšně a otec jen přikývl.
"Jo říkala, že tady bude"
V tom cvakly dveře a dovnitř vešla ona, lhal bych kdybych neřekl že není krásná to ona je rudé vlasy dodávajíc temperamentu její už tak dost vyzívavé a divoké povaze, zelené jiskřivé oči dokonalá ženská tvář s trochu špičatější bradou dlouhé černé řasy a plné rty, hubená, bujné, ale opravdu bujné poprsí, dlouhé štíhlé nohy.
Prostě dokonalý obraz dokonalé ženy, ale něco mi otec zapoměl říct jednu dost podstatnou věc.
"Dobrý večer"
Pozravil jsem a ona jen kývla v odpověď s upřeným pohledem na otce ten k ní přešel a vášnivě se políbyly.
"Tak jaký si měl den?"
Promluvila líbezným hláskem a tak během komverzace , která následovalala jsme se pomalu přemístily do do hněda laděného obývacího pokoje, kde jsem se usadili a byl nám přinesen čaj, který jsem celkem vděčně přijal, skutečně mi byla zima.
O hrnek jsem si zahříval prokřehlé prsty a asi po dvou hodinách si oba dva uvědomili , že tam nejsou sami Alžběta i otec na mě chvíli hleděli jako na pytel blech, ale ona se na mě nakonec usmála a hodlala mě zatáhnout do rozhovoru.
"A jak si se měl ty Jakeu a co máš rád tvůj otec mi o tobě dost povídal, ale přecejen, viděla jsem tě jen jednou ráda bych tě trochu poznala a…"
Chtěla pokračovat, ale skočil jsem ji do řeči za což mě otec spražil podivným snad naštvaným pohledem.
"Nemám co bych o sobě řekl, není na mě nic zajímavého"
Chvíli na mě vyjukaně hleděla, ale nevypadalo to, že by moje slova vzala v potaz.
"Tvůj otec mi říkal, že rád hraješ na flétnu to můj syn hraje na piáno….."
Zbytek jsem nějak jaksi nevnímal to TO to Můj syn-můj syn-můj Syn-můj syn
Stále se mi to dokola opakovalo v hlavě a znělo to ozvěnou.
"Syn?"
vyjekl jsem nečekaně a oba dva na mě překvapeně pohlédli.
"No jo vždyť jsem ti říkal o Raekovi ne?"
Spustil otec a pokračoval.
"A hned několikrát co kdybys mě taky někdy poslouchal."
Naoko se naštval, šli na mě pomalu, ale jistě mrákoty, tak to jsem těžce nepobral já budu mít nevlastního bratra a ještě k tomu ó můj bože to ne!!!
V duchu jsem křičel o pomoc.
"Doufám, že ti nebude vadit mít pár dní pokoj s ním ještě není dodělaný ten tvůj, Hans(To je Jakeův otec)říkal, že máš rád černou a v pokoji si měl i stěny na černo, tak jsem chtěla aby ses tu cítil jako doma, takže tady to budeš mít podobně akorát o něco větší, ale ještě to nestihli dodělat takže, už jsem to Raekovi řekla a nevadí mu to určitě si budete rozumět"
Začala na mě chrlit imformace a mě se začali dělat mžitky před očima…To ne!!!Ještě mi řekni, ž s ním budu muset spát v posteli a spím venku!!!
Vyhrožoval jsem v duchu.
"No snad ti nebude vadit, ž s ním budeš mít jednu postel…."
Když spatřila jak jsem značně zbledl, tak hned dodala.
"Ale neboj je velká manželská…"
A sakra třešnička na dortu…HELP!Sice jsem se neviděl, ale podle vyděšených výrazů těch dvou mi došlo, že jsem asi nevypadal třikrát nejlíp.
"Ale jestli ti to skutečně tak moc vadí, tak tam můžem někde dát ještě jednu postel…."
Začala rychle něco chrlit jak se pokoušela mě uklidnit.
Nevlastní bratr…jen to ne!!!
Otec ke mně přiskočil a poplkácal mě po tváři abych se probral, ale bylo mi to jedno, ovládla mě naprostá letargie tohle není možné…
Vzduch s vůní zámku prosicoval ještě více planoucí ohěň v krbu a na mě šli už skutečně mdloby, šptaně se tu dýchalo přišla horkost bylo mi tak šílené horko prostupovalo ve vlnách od hlavy až do mích ledových nohou jak mi byla zima, nevědomky, jsem se začal příšerně potit, zmrzlík mi přeběhl po zádech jen to ne…Co, když po ěnm vyjedu nebo, já nevím…tohle mi prosím nedělejte to ne, nechci se prozradit.
Zoufale jsem se snažil pochytit co nejvíc vzduchu do plic, ale moc to nepomáhalo, ve dveřích přímo naproti mně se objevila postava černovlasého kluka, který mě přímo probodával jantarovým medovým pohledem, měl široká ramena a i přes látku oblečení bylo poznat, že hodně cvičí, ostřejší rysy tváře , přísné rty, byl dokonalý.
*
ROLNIČKY
*
Opět jsem je slyšel jejich tichoulinké cinkání mě obklopovalo ze všech stran a já se zmateně rozhlédl nechápal jsem tomu jaktože je stále slyším, když nikde nejsou.
Jejich ticholinká píseň se linula akustikou sálu a jakoby mi vháněla do plic tolik potřebného vzduchu.
Probral jsem se a rozhlédl uviděl jsem naklánět se nademnou nějakého chlapíka prudce jsem ho odstrčil až překvapeně vyjekl jak se svalil na zadek.
Vyskočil jsem na nohy a oběhl gauč kde jsem se postavil a nedůvěřivě na něj hleděl.
Taky jsem si všiml, že se mi snažil sundat kabát jak byl zpola odepnutý, zase jsem si ho zapnul až ke krku a zarazil do něj bradu čepici si stáhnul do obličeje a nedůvěřivě vykukoval očima mě to přišlo normální , normálně jsem se takhle choval, ale to jsem netušil jak to působí na ty medové oči.
"Klid jen jsem vás chtěl prohlédnout jsem doktor"
Otec a Alžběta za ním vyjukaně zuřivě přikyvovali.
"No to určitě drž se ode mě dál ty jeden úchyle!"
Ukázal jsem na něj prstem a potom za doprovodu překvapených pohledů kecnul na zadek a snažil se rozplynout jak mi bylo trapně.
Ode dveří se ozval pobavený smích a já jsem se zadíval na toho kluka stejně tak jako všichni ostatní.
"Eh…Jakeu tohle je můj syn Riek"
Div mi nespadla čelist, věděl jsem, že někdo jako ona nebude mít za syna normálního kluka, ale pěkně namyšleného haranta, ale přesto všechno…omámeně jsem na něj hleděl a v uších mi stále odeznívalá píseň rolniček a tichý hlas šeptající, tichou koledu vánoc a pějící štěstí, každé vánoce jsem ji slyšel zpívat ten nádherný hlas za doprovodu cinkavích rolniček, ale nikdy jsem nenašel odvahu to někomu říct.
"Já myslím…co kdybyste se seznámili Riek ti ukáže dosavadní pokoj a provede tě tady … aby si se nestratil"
Rychle dodala přátelsky v pokusu být vtipná díval jsem se na ni jako na blázna, nchápal jsem proč bych se tady měl strácet.
Pod mím pohledem se asi necítila moc dobře, otec to celé sledoval s nelibostí než ke mně přešel a vlepil mi symbolický pohlavek.
Tak mě to překvapilo…
Koukal jsem na něj jako vyvoraná myš soudě podle jeho pobaveného pohledu.
"Tak šup, šup…"
Popoháněl mě a já přemýšlel cože se to vlastně děje a co po mě chce.
Riek se odlepil od veřejí , o které se do teď opíral a než jsem se nadál, tak mě táhnul za sebou, tak nějak ´jsem nepobíral co se děje tak jsem se nachal táhnout a rozhlížel se po velkém schodišti s červeným kobercem a po chodbách v tom jsem se zatavili u nějakých dveří a než jsem se nadál byl jsem uvnitř nějakého pokoje, byl tam počítač a několik skříní uprostřed hodně místa a přímo pod oknem velké manželská postel, v rohu byla křesílka a přímo mezi nima šachový stolek za ním na zemi nějaká kůže položená před krbem, ze kterého sálalo teplo přes celou místnost, nevšiml, jsem si, že si mě měří pohled dvou jantarových očí.
Pohledem jsem zastavil na osobě, která sledovala mou reakci a v tom jsem si toho všimnul přímo za Rikuem stálo piáno, takové, které dokáže rozeznít srdce kdejaké operní zpěvačky na opěře jsem byl jen jedinkrát v životě, ale nikdy na to nezapomenu byl to nezapomenutelný zážitek okamžitě jsem se do ní zamiloval dokázala probudit tolik emocí, tolik citu nejde odolat jí.
Hned jak jsem slyšel tu hrůzostrašnost výšek a zpěv plný emocí, přecházející v drama a nakonec samotnou nevinost, bylo to jako píseň Bettovena,ale při tom všem tak jiná, tak nasycená vším co do toho zpěvačka mohla dát, prosycená dramatickými tóny piána a jemnými tóny píšťal a flétny, jemnými tóny hlasu pro normálního člověka neexistujících not a výšin.
Sem tam se ozvalo nějaké to cinknutí kapek deště.
Za oknem uhodil blesk a jak jsem to nečekal tak jsem nadskočil nebyl jsem zvyklí, že by v zimě bývaly, děště a bouřky, ale tady to asi bylo normální.
"Prý hraješ na piáno"
Pronesl jsem aby řeč nestála lhostejným tónem.
Zřetelně jsem uviděl jak sebou Riuk trhnul a ohlédl se po něm.
"No jo, někdy si zahraju hraješ taky na něco?"
Zeptal se zdvořile moc do řeči mi nebylo, ale co zbývalo.
"Na flétnu"
Odvětil jsem prostě.
"Někdy si zahraji i na píšťalu, na klavíru taky někdy něco zvládnu, ale nic složitého, kdysi jsem hrál i na housle, ale to jsem už asi zapoměl"
Nakonec jsem dodal nepřišlo mi na mysl nic proč bych to měl tajit, hry na nástroje mi vždycky šli to mám prý po mámě.
On jen přikývl a rozneslo se právě trapné ticho.
"No už je celkem pozdě, takže jestli chceš tak sprcha je támhle…"
Ukázal pohledem někde za mě a pokračoval.
"A už asi víš kde budeš spát, takže…"
Ne!S ním si rozumět nebudu.
Uvědomil jsem si hned na to a přkývnul jsem.
"Kde si mmůžu dát věci?"
"No tam třeba do tamté skříně stejně je prázdná"
S povzdechem jsem si sundal kabát a šálu a uložil je do skříně z kufrů, které mi tu už přinesli jak jsem si stačil všimnou jsem si vytáhl věci na spaní a vydal se mlčky za doprovodu jeho pohldu do koupelny.
Věděl jsem co příjde.
Naložil jsem se do vany a blaženě zaklonil hlavu, sledoval jsem zdobený strop a sledoval stoupající páru, po nějaké chvíli jsem obličej ponořil do vody a umyl si tak oční linky a
make-up z do teď bledého obličeje.
Zvednul jsem se a utřel potom jsem si oblékl pyžamo a osešel.
Když jsem vstoupil do pokoje zvřel za sebou dveře všiml jsem si, že už je totální tma a na posteli leží postava.
To bude Riuk, nijak jsem to neřešil jediné co chci je těch několik nocí přetrpět.
Třeba se mi aspoň do vánoc dostane vlasního pokoje nebo alespoň postele.
Vánoce.
Znovu jsem slyšel píseň tichého hlasu a pějící rolničky, za jejich doprovodu jsem ulehl a přikryl se pomalu jsem se nořil do říše snů nevnímajíc okolí, než jsem skutečně usnul.
Asi někdy kolem půlnoci jsem se probudil a dlouho jsem se rozkoukával než jsme si vzpoměl, kde že to vlasně jsem.
Posadil jsem se a zahleděl se z okna na opět zasněženou krajinu, kde už dávno obloze nevládla síla hromů, ale spíš okolnímu prostoru vichřice při pocitu z toho být venku jsem se mírně otřásl, ale hned na to pousmál, zvedl jsem se tiše ťapkajíc po dřevjené podlaze oblékl kabát a čepici, boty a šálu, na to jsem se do olečení zavrtal jak to jen šlo a vydal se ven.
Bouchli za mnou dveře a já s úsměvem hleděl vpřed.
Opřel jsem se o veřeje zavřených dveří a s úsměvem hleděl na padající vločky jedna za druhou se leskly ve svitu právě vykukujícího měsíce a poukazovaly na svou ledovou krásu a při tom neoblomnou křehkost.
Sledoval jsem jak spadají na již z odpoledne napadnutý sních a zasypávají stále vyšplápnuté stopy po našich nohou.
Zamyšleně jsem pohlédl před sebe a naslouchal zvuku větru a mírně cinkajících rolniček, které slýchávám tak rád jak to jen jde.
Sníh.
Tak strašně uklidňoval, tak strašně ubližoval, když chtěl a přesto jsem ho na celém světě miloval ze všeho nejvíc, máma ho prý taky měla moc ráda.
Jakoby mi každá nová vločka ukazovala její tvář a její zářiví úsměv , který jsem si potají prohlížel na starých fotkách, které se předemnou otec snažil bezůspěšně skrýt.
Byla tak nádherná a už od pohledu měla laskavé oči, tak strašně rád bych ji poznal, zaslechl její hlas, ucítil polibek na dobrou noc na čele, cítil její pohledy, které kontorovali můj klidný spánek a noc bez nočních můr a běsů.
Ale tohle všechno zastával můj otec měl jsem ho moc rád, ale teď, cítím , že už to nikdy nebude takové jako dřív…
Odlepil jsem se od veřejí a vydal se po křupajícím sněhu, jakoby na mě naprotest řval, že si chce zachovat svou krásu, a že po něm nemám šlapat, ale já to tak miloval.
Vydal jsem se kolem domu a za ním spatřil přenádhernou zahradu se zasněženým altánkem, proplouval sjem pod stromy a ani si neuvědomil že jsem po cestě k altánku postrácel pár věcí.
Tichý zpěv rolniček ustal a já se usadil do sněhu na jednom z posezení u altánku, hlavou jsem se opřel o mohutný a chladný kmen stromu a dál sledoval hru vánku a vloček, najednou zafučel silnější vítr a mi na hlavu spadla pořádná hrouda sněhu, které tíhu neudržela ani větev starodávného malornu.
Chvíli jsem vyjukaně hleděl a nakonec se hlasitě rozesmál, hlas protínal vzduch a noční klid ,ale já na to nedbal, tak dlouho už jsem nebyl tak šťasný jako teď.
*
Pootevřel jsem oči jak mě zbudil něčí hlas a prní co jse si uvědomil, je že někdo tady chybí pomalu mžourajíc do tmy jsem se rozhlédl po pokoji, ale Jakea jsem nikde nespatřil, položil jsem se zpět do vyhřátých polštářů a peřin a řekl si, že se šel asi napít nebo opláchnout, ale když se dlouho nevracel, tak jsem kupodivu začal mít starost.
Ten kluk mě zaujal už na první pohled byl tak jiný než všichni ostatní a při tom tak stejný.
Vlasy měl sestříhané do postupky a ofina črných pramenů mu spadala do čokoládových očí, bylo jasně zřetelné, že si vlasy barví, barvu měl trochu odrostlou a pod černou se zračila jasně stříbrná až skoro šedivá, tvář měl bledou asi od make-upu, rty se mu mírně leskly jak je měl si natřené leskem, kolem očí měl černé linky a celkově mu na dokonalosti bránil jen ten smutný pohled nehybných očí, které se jakoby stále dívali skrz někoho než na něj, jakoby hledal to co není na první pohld patrné, zřejmé.
Rozhodně byl zajímavý, v tom kabátu to nebylo poznat, ale v pyžemu, měl strašně křehké a vyhublé tělo, nenechal mě ani abych so ho prohlédl jakoby se za sebe styděl rychle mi zmizel z dohledu.
Ale bylo na něm něco moc výjmečného.
Zvedl jsem se a vykoukl z okna, tak jako každou noc, když jsem nemohl spát.
Rozhlédl jsem se po naší zahradě a tak jako vždy hleděl na koruny stromů, tyčících se nám pod okny v šeru, ale ozářené téměř skoro fosforujícím sněhem jsem zahlédl nějakou postavu jak pluje mezi vločkami a nastavuje jim svou tvář a ruce.
Vlasy měl popadané sněhem a tvář rozzářenou štěstím.
Přihmouřil jsem oči jak jsem špatně viděl a uvědomil si, že to je Jake, musel jsem se zamračit co tam dělá v tom mrazu, ještě onemocní.
Rozhodně jsem vstanul a rychle se začal převlékat.
Vydal jsem se ven a po cestě jsem pozdravil jednoho vyjukaného sloužícího.
"Měl byste jít spá Riuku"
Kývnul jsem a on jen pokýval hlavou a zavřel za sebou dveře jednoho z pokojů zatímco já se vydal ven.
Rychlím krokem jsem obešel dům a uvědomil si, že jsem mohl jít zadním vchodem, ale to už teď bylo jedno.
Když jej znovu zahlédl seděl u altánku hlavou opřený o kmen stromu a se zavřenýma očima a vypadal, tak jako nějaká princezna čekající na osvobození, na polibek…
Sám pro sebe jsem se pousmál.
ˇUplná sněhurka.
Přešel jsem k němu.
"Neměl bys tady být nastydneš"
Překvapeně na mě upřel pohled s nechápajícím výrazem.
"Měl bys jít spátky vím, že ti ještě večer bylo zle tohle ti asi moc nepomůže"
Zřetelně jsem viděl jak se zamračil.
"A co je tobě do toho!"
Ohradil se na mě a vyskočil na nohy, hleděl jsem jak se otočil a vydal se směrem pryč odemě, teda, takhle před tím nemluvil.
V tom jsem si to uvědomil, jak se odvažuje na mě tady pyskovat.
Mírně naštvaný jsem se vydal za ním a on se v té chvíli zastavil a otočil s tvrdým výrazem v očích.
Byl tak jiný než, když jsem ho pozoroval z okna před tím měl tak rozzářený obličej a byl asi i šťastný, ale z nějakého důvodu teď není, myslím, že bych na to měl jít nějak jinak.
"Můžu se projít s tebou?"
naklonil hlavu na stranu.
"???"
"No teda jestli ti nevadím"
Na to se obrátil a bezeslova šel dál hledíc před sebe ani jedinkrát se neohlédl.
S povzdechem jsem se tedy vydal zpátky do pokoje, kde jsem sebou prásknul na postel a bezcílně bloudil po stropě tak dlouho dokud jsem neusnul.
Když jsem se ráno probudil tak se z koupelny ozívaly zvuky a hned na to následné klapnutí dveří.
Ještě, že je tu i druhý díl. Jinak bych to asi nevydržel.