Part 2

20. prosince 2009 v 11:00 | Ebika |  Satori

PS:Za oprau můžete děkovat Mandoskovi, který s e stím chudáček tak trápí, má zlaté nervy už jen protože to se mnou vydrží psát, tak si užijte další díleček:-D




Pozoroval muže vedle sebe s protichůdnými myšlenkami. Ta jedna říkala, že by se měl vrátit do sídla a vládnout, když už se na ten post tak probojovával, druhá, že má zůstat a opečovávat tohoto rozervaného tvora.

Zdál se unavený, zničený, jako by se v něm, přestože spal, svářely myšlenky, jako by si byl nejistý tím, co vlastně udělal. Jakoby váhal.
Odhrnul mu vlasy s tváře a típnul cigaretu, rozmýšlel se, jestli má vstát a vyvětrat tu, ale nakonec to neudělal. Bylo to tak pro něj pohodlnější a jemný zápach se stejně brzy vstřebá. Dřív, než se muž probudí.
Sho se usmál a vtisknul polibek na mužovy rty.
"Růženko, zašeptal. "Vstávej, bude ráno…"
Ucítil motýlí pohlazení ve vlasech a téměř hned na to jemný polibek na rtech.
Hluboký a podmaniví hlas mu nešeptával, že už je ráno, že má vstávat, ale jemu se nechtělo otevírat oči a probudit se do té kruté a nelítostné reality. Věděl, že tohle nevydrží a jeho neznámého jednou přestane bavit dívat se na jeho, prací a samotou strhanou tvář. I jeho jednou přestane bavit jeho rozdvojená psychika a rozpolcené myšlení, prapodivné názory, kterým nikdo nerozumí.
Je blázen… Když si uvědomil tu krutou pravdu tak se na jeho rtech objevil kupodivu menší úsměv. Ano je blázen, je blázen do jeho neznámého.
Chtěl bych znát jeho jméno, pomyslel si a pomalu zamžoural do světla. Chtěl tuto chvíli udržet na hodně dlouho dobu, chtěl zůstat v jeho náruči až do konce věků, ale copak to jde? Takové věcí se stávají jen v pohádkách a tohle je realita, věc, kterou nenávidí ze všeho nejvíc.
Jen tiše otevřel oči a mlčky jimi hleděl do těch temných jako půlnoc.
"Nikdy se jich nechci vzdát" zašeptal, netušíc, že to říká na hlas."Ale bojím se, že odejdou stejně jako tolik před tím"
"O čempak mluvíš?" v aristokratově hlase byl znát zájem. Muž mohl opět ucítit ruku, která jej pohladila po vlasech, tak hebkou a tak chladnou, dokonale upravenou, aby působila tak étericky, jak se to je dalo.
Kdyby muž otevřel oči, mohl by spatřit nad něj se naklánějící postavu, s vlhkými, dlouhými vlasy, ještě od koupele. V nose by cítil vůni levandulí a jeho oči by ovládly ty modré, v tento okamžik tak něžné, že se mu o tom nikdy nemohlo ani zdát.
Dokonalá pokožka stále zářila čerstvostí, a přestože byla celá bledá, jako nejjemnější porcelán, zdravím.
Kaoru na Shoa chvíli jen nechápavě hleděl, když si uvědomil, že své myšlenky pronesl nahlas.
"O ničem, je to jen důkaz mého počínajícího šílenství," odvětil nakonec a uhnul pohledem, jak se nechtěl dívat do té dokonalé tváře, jejich kontur, do těch bledý a plných rtů.
Bolí ho to, bolí ho, že svého neznámého nikdy nebude moci milovat tak moc, jak by chtěl a jak by si představoval, ale již tomu nešlo zabránit. Špatně střežil své srdce a on mu do něj vklouzl tak lehce… stejně tak lehce, jako ovládl jeho myšlení
Je pro něj něco jako odvádějící a pozornost poutající anděl, který nechce, aby přemýšlel jen nad prací, která tvoří jeho život.
Sakra co jsem to udělal? Pro jsem se vrátil? Co jsem tím sledoval? Myslel jsem si snad, že… já nevím…
Vedl vnitřní boj, který se mu začínal projevovat na tváři, na výrazu jeho modrých očí. Teď by potřeboval déšť, tak rád pod ním stojí a nechává ze sebe smávat všechnu tu špínu, všechno trápení.
Jen déšť tohle dokáže tak rychle, že při vichřicích a lijácích blýskavých nocí může usnout spánkem beze snů a nočních můr, spánkem odnášejícím všechny starosti a překážky pryč. Jen ten to zvládne. Byl mu vždy útěchou a teď se začínal bát, že se to směřuje na Shoa, o kterém si myslel, že tady s ním může být, kdykoli jej bude potřebovat, a ne jako déšť, který přichází jen párkrát do roka.
"Šílenství?" zašeptal. "Zajímavé. I já jsem svým způsobem šílenec, alespoň to o mě má rodina říká. Naprosto nevhodný blázen nehodící se na svůj post," něžný úsměv.
"Něco tě trápí?"
Kaoru se smutně usmál. "Post? Jaký post myslíš? Chtěl bych vědět, kdo jsi, víš? Ale vím, že mi to nepovíš, nerozumím tomu proč, ale určitě máš své důvody."
Kaoru si uvědomil, že měl být už dávno v práci a uvažovat o svém novém případu, ale nemohl teď od něj odejít. Potřeboval jej cítit vedle sebe, jak se na něj tiskne a dá mu nikdy neutuchající útěchu… až tohle všechno skončí, stejně jako pohádky se smutným koncem, tu náruč si bude stejně pamatovat až do konce života.
"Ne nic mě netrápí…" odvětil nakonec tiše.
"Lžeš a to nemám rád," Sho mu zastrčil pramínek vlasů za ouško.
"Kdo jsem?" olízl si rty. "To se velice, velice špatně vysvětluje a navíc, ještě sis to vysvětlování ani nezasloužil," pousmál se a přejel prsty po mužových rtech.
Kaoru tiše zasténal a na jeho pleti naskočila husí kůže. Copak umí číst myšlenky? Nakonec se rozhodl pro pravdu.
"Ano, bojím se, že tohle skončí dřív, než to začalo…" naklonil se nad Shoa a jemně mu přejel svými rty po těch jeho. Stačil tak nepatrný dotek a jeho tělem se rozlilo vzrušení brnící až na konečcích prstů.
"A čímpak si zasloužím znát vaše ctěné jméno pane?" rozhodl se pro trochu škádlení. Nelíbilo se mu, kudy tato debata směrovala, nechtěl mu vylévat své srdce… zatím ne.
"Brzy…" zazubil se ten a položil se na jeho tělo. Zajel svými prsty do Kaoruových vlasů. "Měl by ses jít vykoupat a pak do práce, budou tě tam postrádat…"
Kaoru zadržel dech, ano, budou jej postrádat, ale proč? Protože nikoho lepšího nemají, aby za ně řešil jejich problémy? On má svých vlastních problému dost, proč by měl řešit problémy někoho jiného a obhajovat je u soudu, proč by měl dovolit, aby se zločinci a násilníci spokojeně proháněli po světě? Nikdo o něm neví, co skutečně dělá. Je právník, to je pravda, ale obhajuje ty špatné a on to ví. Má známosti a stačí jen zatahat za strunky, brnknout na tu správnou a vyvolat v soudci pochopení, soucit, zmást jeho smysly a to, o čem byl přesvědčen, že je pravdou, obrátit na ruby… to on uměl dokonale a proto byl ten nejlepší, proto si žil jako zlaté pase v žitě, proto mohl mít cokoli na co si vzpomněl, ale ne to co skutečně chtěl.
To se za peníze koupit nedalo…
Měl by si vzít dovolenou. Nechtěl tu práci dělat, tak proč se tomu vyučil? Nač studoval tolik škol?
Ale nakonec se pomalu zvednul a doslova odplul do koupelny, kde na sebe pustil silný proud vody. Nechtěl odtud odjíždět, ale asi bude muset, pokud nechce přijít o své postavení nejlepšího ve své profesi.
Včera si ještě stihl pročíst to málo, co se mu objevilo na stole, a hned od začátku věděl, že tohle bude muset hnát výš. Nechtěl odejít teď, když si našel … možná snad spřízněnou duši? Člověka, který by mu mohl dát to, co potřebuje a co nemá.
"Klidně tam běž… můžeme se zase vidět večer," zašeptal mu do ouška neznámí. Jeho dlaně se rozeběhli po Kaoruově těle. Dráždily, provokovaly, přesně na těch správných místech…
Kaoru překvapeně vyjekl, ale když si uvědomil, že jej drží ten do koho se zamiloval, že jej drží ten jediný, kromě deště, který v něm umí vyvolat pocit klidu, tak se uvolnil a tiše sténal pod Shoovími dotyky. Uvolnil se a opřel se o Shoovo tělo. Bylo mu jedno, že je oblečen a zamokří mu šaty...
"Přijdu večer, na místo, kde jsme se poznali," zašeptal mezi vzdychy.
"Ano," zašeptal muž smyslně. "Budu tam na tebe čekat…"
Do pokoje pronikly první sluneční paprsky. Neznámí se rychle odtáhl, aby se obléknul.
Kaoru si smutně povzdechnul, když jej opustili ty laskající ruce. Ohlédl se přes rameno, ale s překvapením zjistil, že tam již nikdo není. Když si uvědomil, že se jím nechal jen tak okukovat a beze studu laskat, když jej téměř neznal, tak se na jeho tváři rozlila červeň… podíval se dolů a zaúpěl. Nechal ho tam vzrušeného a odejde si!
Se vzrušením zastřenou myslí dokončil to, co Sho začal, a vystoupil ze sprchy. Pomalu se oblékl a vydal se ven z koupelny. Ještě jednou se rozhlédl po draze a luxusně vybaveném pokoji než s povzdechem přešel práh a zavřel dveře.
Vydal se k recepci, kde se chystal zaplatit, ale jakmile muž za pultem zjistil číslo pokoje, oznámil Kaoruovi, že pokoj je již zaplacen. Kaoru chvíli hleděl, jak se snažil vzpamatovat a nakonec je se svěšenou hlavou odešel.
***
Kaoru se celý den nemohl dočkat večera.
Když opustil ten hotel, ucítil takovou vlnu prázdnoty, jako ještě nikdy. Chtěl se otočit a vrátit se zpět, ale nešlo to. Nohy jej vedli jen jedinou cestou a to opět k tomu baru, u kterého nechal své auto. Ani se nenadál a stál u svého Porsche. Blýskalo se čistotou a lidé procházející kolem na něj obdivně vzhlíželi a hned věděli, že tohle nebude auto spodiny.
Jak se mýlili. Kaoru se cítil jako spodina, ba co víc, jako něco horšího. Nasedl a přibližně za půl hodiny byl doma.
Opět se rozhlédl po tom obrovském domě a pusté zahradě. Chtěl to tu zaplnit, ale ať koupil cokoli, nechal zasadit tolik okrasných květin, kolik chtěl, ať nechal postavit tolik fontánek a všelijakých blbostí, nikdy ta zahrada nebyla tak krásná, jak si ji představoval. Chtěl, aby tady na něj někdo čekal, aby, když přijde z práce, se zvedla hlava a vykouzlila na tváři nehynoucí úsměv patřící jen jemu.
Doma si sednul k práci a přejížděl písmenka na papíře svým bystrým zrakem. Asi po několika hodinách, kdy byl pohroužen do práce, zvednul telefon a čekal, než se na druhém konci neozval hlas.
Chvíli se na něčem domlouvali a i pohádali. Na chvíli se natáhnul na postel, aby si odpočinul a nenadále usnul. Když se probudil, bylo sedm hodin. Zvedl se s mnohem potěšujícími myšlenkami na jeho neznámého, a že ho brzy uvidí…
Hodil se do gala a odešel, zanechávajíc práci na svém stole v prachu. Zamkl dům a nasedl do auta. Rozjel se směr bar.
Zastavil a vystoupil.
Vstoupil do místnosti a hned v té chvíli jej ovanul zápach drahých doutníku a příval vůní alkoholu. Támhle v rožku si někdo čichnul a tímhle zase píchnul do žíly čirou tekutinu. Sedl na židličku a netrpělivě vyhlížel toho jediného, který ho zajímal. Byl tak netrpělivý, že si asi po půl hodině ani nepovšimnul, že se Sho posadil vedle něj.
"Probuď se, Růženko…" zašeptal mu do ouška hlásek. "Není čas na snění, to máš dělat v postýlce."
Probral jej až ten tajemný hlas.
Aristokrat měl dnes na sobě košili barvy sedlé krve, výrazně nalíčené rty rudou rtěnkou a obtáhlé kalhoty. K tomu boty s vysokou platformou se šněrováním až nad kolena. Kabát měl již přehozený přes židli.
Opět z něj sálala jistá nebezpečnost, démoničnost… a ta tvář… stále tak plná energie, až to Kaorua rozčilovalo!
Kaoru si Shoa změřil pohledem a téměř si odfrkl. Proč je vždy tak dokonalý, tak rezervovaný, ale už na první pohled divoký?
Aspoň trochu se mu podobat…
Zarazil se, když si uvědomil, že shazuje svou vlastní sebelítost zrovna na něj. Ale ten pohled na tu dokonalou a živostí přímo oslepující postavu ho tak štval. Copak není nikdy zničený? Nebo nemá své chvilky slabosti?
Zaměřil svůj pohled na oči obtáhnuté černou tužkou a hleděl do nich beze strachu, že by Sho v těch jeho mohl zahlédnout závan zlosti a chvilkové nechuti.
"Já přece nespímm to jsem dělal doma," odvětil až nadmíru klidným hlasem a odvrátil pohled
"Neřekl jsem, že spíš," sladkým, milým hlasem. "Řekl jsem, že sníš, mezi čímž je veliký rozdíl, Kaoru," vyslovil jeho jméno tak mazlivě.
"Ano to je." odvětil popravdě. "Ale vy jste řekl… probuď se… Dalo by se to vyložit i takto ne?"
"Dnes jsi nějaký nervózní… stalo se něco?" zpytavě se mu zahleděl do očí.
"Ale jistě pořád se něco děje, to je přece život ne? A nejsem nervózní! Já bych to konstatoval spíš jako podrážděnost!" vyprskl, ale hned toho zalitoval, nechtěl svou zlost zaměřit zrovna na Shoa.
Muž se něžně usmál a zastrčil neposedný pramen za ouško. "Život je dar. Bylo by špatné jej promrhat sebelítosti."
"Css..."Opět si odfrkl a už se ani nesnažil svou zlost zakrýt alespoň nehybným výrazem ve tváři. "Milí neznámí, pokud si myslíte, že je život dar tak ani netušíte o tom co to život vlastně je! Kdybyste o tom měl alespoň zdání, nikdy byste z úst nevypustil takováto slova!"
Na Kaoru opět přišla zlost. Proč je no pořád tak klidný! Bezdůvodně na něj ječí a vylévá si zlost a on si jen tak klidně sedí a milým hlasem odpovídá na jeho němé otázky! kdy mu prasknou nervy?
Štvalo jej, že za ty snad tři dny, co se znají, když on něco zmrvil. nebo něco pokazil, Sho byl vždy tak chladný. Ne, nemohl říct vypočítavý, to ne. Prostě nevěděl, jak může být někdo, komu dravost a divokost srší z očí tak… Nedokázal to slovo vyslovit, ačkoli ho měl na jazyku.
"Nemáte ani tušení jaký život vedu a co dělám, kdybyste to věděl, hnusil bych se vám."
Zamumlal nakonec zničeně a objednal si skleničku koňaku, kterou do sebe chrstnul na jeden hlt a hlavu si podepřel dlaní, hledíc do prázdna a nevnímajíc Shoův zkoumavý pohled.
"Tahání zločinců z kriminálů a úplatky, nejsou nejhoršími zločiny… Zločinem je to, co ti lidé dělají nevinným lidem… Život je tak křehký… je jako svit svíce… jak jednou dohoří, již nikdy nepovstane z popela…"
Kaoru se překvapeně zahleděl na skleničku. Jak to, že ví, co dělá! Sakra, co je vlastně zač!
"Myslíte? Ale kdybych to neudělal, tak by ty svíce nikdy neuhasly. Ne, nikdy je špatné slovo, uhasly by, ale mnohem později a rozhodně by to nebylo za znásilnění a ubodání nožem… Pche... všechno má přeci důvod a důvodem většiny z toho jsem důvodem já, kdybych je z té špíny, kam je poslal někdo jiný, netahal, nikdy by se nestalo to. co se stane, když se vytáhnu ven."
"Vím jaké to je," zašeptal. "Pocit bezmocnosti před tím, než zemřete…"
"Copak už jste se někdy ocitl na hranici smrti, že tušíte jaké to je? A pokud skutečně ne, jak si můžete myslet, že to víte? Já tam byl, představte si, že mě postřelil manžel jedné znásilněné ženy. Nenávidím se, nenávidím!" Zavrčel podrážděně, když v tom jej objali dvě silné paže patřící Shoovi.
"Smrt není tak špatná," zašeptal mu hlásek do ouška.
Kaoru se trochu uklidnil, teď když jej držel Sho v náručí tak to bylo lehčí."Možná záleží na tom, s kým po boku zemřeme"
"Možná," tajemně. "Ale do smrti jdeme každý sám. Ať jsi král na bitevním poli, nebo pouhý rolník, obklopen na smrtelném loži rodinou. Každý je sám. Nikdo nemůže jít s tebou tam, kam noha živého vstoupit nesmí…"
Kaoruovi nevědomky ukápla slza.
"Já to přeci vím, ale je těžký se s tím smířit," zašeptal plačtivě a vtiskl se ještě víc do té utěšující náruče, nehledíc na zhnusené pohledy přihlížejících.
"A co takhle nikdy nezemřít? Žít věčně…"
Kaoru se hořce zasmál. "Copak to jde?" Povzdechnul si. "A nač by mi byl věčný život bez lásky…" Zašeptal tak tiše, že lidské ucho by to nepostřehlo, ale Sho ano.
"Láska je pomíjivá," zakroutil upír hlavou. "Ti, jenž se milují, by měli zemřít, než se jejich láska změní v nenávist…" upír se lehce odtáhnul.
"Chtěl by si zemřít a ztratit lásku, než aspoň risknou, že ji nikdy neztratíš?" Zeptal se Kaoru překvapeně. Takovou odpověď neuznával! Kdyby on měl koho milovat, tak by s ním chtěl zůstat na věky, hlavně co nejdéle, i kdyby to znamenalo, že by po těch několik set letech měl být trýzněn samotou, aspoň by věděl, že měl lásku tak dlouho jak to jen šlo a nic jako je smrt by mu v tom nezabránila.
"Já? Ano… nesmím se zamilovat," zazubení. "Je to proti kodexům."
"Co?" Kaoru se vymanil z jeho obětí a pohledl z blízka do té dokonalé tváře.
"Láska nás odvádí od cesty, činí nás zranitelnějšími. Může nás i zabít…" zašeptal modrooký.
"Ano asi máte pravdu, ale je lepší milovat než nepoznat lásku." Kaoru si smutně povzdechnul a přilnul si opět ze skleničky.
"Záleží na úhlu pohledu…" mužské ruce ještě zvýšili pevnost svého sevření. "Podívej, jak na nás civí, milovaný," jemně jej kousl do ouška. "Zajímavé, že?"
Kaoru trochu nadzvedl hlavu a zadíval se svým pronikavě zeleným pohledem na prostor kolem nich. Většina párů očí v místnosti je zhnuseně sledovala a ta druhá se snad radši ani nedívala, aby si zachovala aspoň trošku důstojnosti.
Jak se tak díval, začínal si uvědomovat ještě víc tu realitu.
Lidé jsou tak krutí a bez kapky pochopení, usoudil z jediného pohledu na ně.
"V tom případě doufám a byl bych schopný se i pomodlit, i když v boha nevěřím, aby byl ten váš úhel pohledu aspoň trošku podobný tomu mému." Poté hlavu opět složil na ruce a vnímal jen Shoovo pevné a ochranitelské obětí, které tak strašně moc potřeboval.
"Bůh…" muž se zhnuseně otřásl. "Co je bůh? Nikdo, nic… jen výmysl uznaný papežem na koncilech, kde hlasovali o jeho božství…"
Muž se stáhnul a posadil se zpátky do svého křesla.
Kaoru si zklamaně povzdechnul, když si uvědomil, že jej Sho pustil ze svého pevného objetí. "Ano, myslím si totéž, ale..." Kaoru se nadechl a pokračoval: "Když už nemáte žádnou naději a nemáte nikoho kdo by vás utišil, na koho se obrátíte, na své představy, na své touhy, že by přece jen mohlo existovat něco, nebo někdo, kdo by vyslechl vaše přání a pomohl je vyplnit, vypadá to pane neznámí, že máme velice rozdílné názory a to je jen dobře."
Kaoru o své odpovědi přemýšlel. Možná, že to nevysvětlil dostatečně, možná, že špatně řekl, jak to myslel, ale bylo to tak.
"Jen si vzpomeňte na základní školu a na dějepis. Všude se píše o válkách a o lidské beznaději, o prohraných bitvách a dobitých zámcích, královstvích, hradech a po každé bitvě se lidé modlili, ať vyhrají i tu příští a přitom to bylo tak zbytečné, ale díky tomu, že to dělali a mysleli si, že někdo stojí na jejich straně a drží nad nimi ochrannou ruku, byli silnější! Měli pevnější vůli a více si věřili!"
Kaoru ukončil svůj proslov a teď jen trpělivě vyčkával odpovědi. Opustí jej teď jeho neznámí za to, že má jiné názory? Nebo opět pochopí jeho myšlenky a pocity?
"Nechodil jsem do vašich škol, nestudoval vaše dějiny…" zakroutil hlavou. "Nezajímají mě. Většina lidí jsou jen kusy stáda určené k likvidaci a nakrmení druhů existencí na vyšších žebříčcích jídelníčku. Nic víc."
Kaoru chvíli jen nechápavě hleděl. Tak takovou odpověď by nečekal! Jak to myslel, na vyšších žebříčcích?
"Pokládáte mne, sebe a všechny ostatní zde tedy jen za potravu? Jídlo pro šelmy pro zvířata?..." Povzdechnul si.
"Kéž by to tak bylo, vyhynuli bychom dřív, než by svět zčernal ještě více." Kaoru nějakým způsobem tušil, že riskuje a nahněvaný tón z Shoova hlasu mu to i napovídal, ale nedokázal přestat vidět v něm osobu, která mu může pomoci pochopit a utřídit si vlastní myšlenky, které jej tahají ke dnu.
"Taková slova by rozhodně nepronesl někdo, kdo by si myslel, že se nechá jen tak lehce ...hm... řekněme sežrat?" Mluvil už mírně přiopilým hlasem, jak mu zkonzumovaný alkohol v podobě koňaku a Whisky začal stoupat do hlavy. Položen na stole začínal usínat. Poslední dny pro něj byly velice vyčerpávajícími a Sho, na kterého musel neustavičně myslet, mu na to moc neulehčoval.
"Nenechám se sežrat," zakroutil hlavou. "Spíše vy byste si měl dát pozor, aby já nesnědl vás…"
Aristokrat se nebezpečně, tajemně usmál a vzal do rukou jednu láhev alkoholu, položenou na stole.
"Vy lidé, jediný způsob, jak zapomenout, je pro vás tenhle… avšak smrt je krásnější, dokonalejší než všechny zázraky tohoto světa, všechny skvosty, které nám vydá země, nebo cokoliv co vytvoří vaše věda. Smrt je dar, dar, který vám byl dán a nám odepřen…"
"Css..." Kaoru se okamžitě probudil z polospánku, ale promluvil klidným a chladným hlasem, jehož původ sám neznal, nikdy takový nebyl, tak proč v něm Sho probouzí takové myšlenky?
"Smrt a dar? Omlouvám se, ale já tohle neuznávám! Neuznávám ty, co si jej radši vezmou nebo nebojují o něj, jen aby světu ukázali, jak moc trpěli!" Zhnuseně si odfrkl. "Něco takového pro mě neexistuje a teď vám rozumím ještě méně než před tím…" Kaoru se odmlčel a znovu vypil celý obsah skleničky. Po té se postavil a rozhlédl se po místnosti, doprovázen modrým zkoumavým pohledem dvou očí.
"Jako by jste byl něco víc, než jen ubohá existence světa. Nezáleží na tom, zda jste zvíře, nebo člověk, pořád jsme všichni předurčení k tomu, abychom trpěli, ať už má naše utrpení jakýkoli tvar, či důvod."
Aristokrat se usmál. "Trpíš? Ty trpíš?" zašeptal. "Co má utrpení člověka společného s námi?" odhalil v úsměvu nádherné, bílé zoubky.
Do Kaorua se zabodly pohledy všech v místnosti
Kaoru vykulil oči.
Ježíši, kdo to je? Chvíli naň jen hleděl vyděšeným pohledem, který se ale téměř hned na to změnil na melancholický.
"Nemůžeš vědět, jaké je utrpení člověka, když si ho nezažil." Mluvil, jakoby nic neviděl, jako by si neuvědomoval nastávající nebezpečí a stoupající chlad, houstnoucí atmosféru a krvežíznivost plující celou místností od rohu k rohu od podlahy až ke stropu.
"Každý má své problémy."Jeho pohled spočinul na Shoových rtech a zastavil se na bíle se lesknoucích tesácích. Na tváři mu vykvetl úšklebek, ale oči odhalovaly menší nervozitu. Pár kroky se přiblížil k Shoovy, naklonil se blíž, přičemž se rty nepatrně otřel o Shoovo ouško, než mu do něj smyslně zašeptal odhodlaným hlasem: "Je mi jedno kdo jsi a nikdy nebudu litovat toho, že jsem tě poznal!"
"Pak si jen dej pozor, aby tvůj život nebyl příliš krátký, příteli," ozval se z rohu vážný hlas. Muž, jenž ta slova pronesl, měl po zem dlouhé, černé vlasy a na sobě temně rudou róbu. "Výsosti, musíte se vrátit."
Kaoru se narovnal a změřil si toho pro něj neurvalce přísným pohledem. "Nevzpomínám si, že bych mluvil s vámi!" V jeho zelených očích se zableskl vzdor. Nehodlal a nechtěl se tak lehce vzdávat.
"Já vás pouze chtěl varovat, je vaší vinou, že si neberete má slova k srdci. Můj králi…"
Slova černovlasého zastavila pozvednutá ruka Shoa. "Pro tuto chvíli nemám náladu, ani čas vracet se do Království. Myslím, že zůstanu zde a budu si ještě pro pár nepodstatných chvil povídat…" pousmál se.
"Ale vaše povinnosti…"
"Povinnosti počkají. Patří nám přeci věčnost, ne-li?" Shoův hlas se varovně zvýšil.
Kaoru chvíli jen přihlížel, než se mu zamotala trochu hlava a radši si opět sednul.
"Neměl bych pít, když to neumím." Zašeptal sám sobě a hleděl před sebe zamyšleným pohledem. Zajímalo ho, co se ještě o Shoovi dozví. Zatím nechápal ta podivná oslovení, ale radši to neřešil, už teď měl plnou hlavu nesrovnatelných myšlenek.
Černovlasý se zamračil, než vyšel ven z lokálu a práskl za sebou dveřmi.
Sho se hořce ušklíbl, avšak byl v tom i náznak smutku. "Nevšímej si ho," zavrtěl hlavou. "Je to starý despota."
"Kdo si ho všímá?"Odvětil sarkasticky a při pohledu na poloprázdnou skleničku alkoholu ji odsunul stranou.
Měl bych mu říct, že odjíždím na služební cestu? Povzdechnul si… Ne asi ne.
"Například můj otec," smích.
"Otec? Zajímavé, tak mě napadá, že ani nechci vědět, kdo jste" Zamyslel se. "Anebo ano a ani to netuším." Zvedl se ze stolu a pochmurný výraz ve tváři mu nahradil úšklebek.
"Nechtěj," zakroutil hlavou. "Mohlo by tě to stát život a to bych nebyl moc rád. Musel bych pak trestat a já nenávidím veřejné popravy…" znuděně. "Jak jsi se dnes měl? Ještě jsi mi nepovídal…."
Kaoru chvíli zaraženě hleděl, než se rozesmál na celé kolo. "Nerozumím vám, ale dám na vaši radu."
"Dobře," natáhnul se k němu a něžně jej políbil. "Budeš zítra v práci? Navštívím tě…"
"Ano zítra budu v práci." Odvětil klidně, i když se musel značně přemáhat.
Když se jej ty rty opět dotkli, pocítil nutkání už nikdy se jich nepustit, ale věděl, že bude muset a taky, že musel. Tak krátký okamžik a poskytl mu tolik štěstí.
Čert to vem, vždyť je to jedno, jestli to bude vědět či ne, stejně mu něco říkalo, že by si to stejně zjistil, tak nač něco zamlčovat.
"Ale jen zítra odjíždím na služební cestu , za prací...stejně jako vždy." teda skoro vždy, když si uvědomil důvod svého stěhování do tohoto města. Bylo by jednoduší nikoho nemít, bylo by tak jednoduché rozhodovat se, ale je rád za to, že někoho měl, někoho, kdo ho takříkajíc nezakousne hned po první slově, kterým, jak už říkal, lidé většinou nerozumí nebo spíš nechtějí rozumět.
A on jim rozumí. Ztratí Shoa? Ztratí ho za to, že dal opět práci přednost pře vztahem? Opustí ho?
To netušil, ale věděl, že bez své práce by nebyl nic, a i když ji nenáviděl, tak se musel podřídit jejím pravidlům a omezování svobody na minimum.
"Na jak dlouho?" zavrněl mu do ouška a rty sklouznul po jeho krku. Něžně ho líbal, kam jen dosáhnul. Jeho paže si jej přitáhli k sobě a posadily do klína.
Kaoru to už ani nepřekvapilo, reakce jeho neznámého byly nepředvídatelné a on si na něj již stihl zvyknout.
"Tak to netuším podle toho, jak zatvrzelého soudce dostanu." Uvelebil se v jeho náruči a zaklonil hlavu dozadu, pokládajíc si ji tak na Shoovo rameno a nastavujíc svou linii šíje na obdiv.
"Tak to si tě musím rozmazlit, abys na mě tam nezapomněl…" muž dostal další, tentokrát velice vášnivý polibek.
Bez rozmyšlení se vpil do Shoových rtů a svým jazykem hrál souboj starý jako život sám. Bojoval o nadvládu nad tím druhým, absolutně se pohroužil do polibku a Kaoru začal tát jako kostka ledu na denním slunci.
Blíží se úplněk, uvědomil si a odtrhnul se od těch šťavnatých rtů.
"Zapomenout? Copak se to dá?" Odvětil a dělal jakoby nic, ale uvnitř sebe hloubal. Nemám rád úplňky, mám při nich tak podivné pocity a vaří se mi krev! Něco chci, ale ještě nikdy jsem nezjistil, po čem moje duše prahne a něco mi říká, že bych měl být rád, že to nevím. Avšak ta druhá část mého já mluví pravý opak a snaží se mi našeptat, ať co nejrychleji zjistím, proč se to děje. Nevím, která je ta špatná a která ta dobrá, kdo z těch dvou mi radí dobře a kdo špatně a bylo a je mi to jedno.
Opět se vpil do těch rtů a vášnivě je ochutnával a zkoumal.
"Dá," přikývnul. "Dá se a příliš brzy…" nechal se líbat a trochu se uvolnil. "Co když tě nepustím?"
"Nepustíš? Nemyslím si, že by si mě nepustil, stačil by ti jediný den se mnou a radši by ses oběsil na kravatě, věř mi" zasmál se a dál se věnoval Shoovým ústům. Poskytnout jim tak to, co jim dobrovolně odepřel, aby mohl odpovědět… jeho přítomnost
"Nenosím kravaty," ohrnul nosík. "Nehodí se k mému image!"
Kaoru se odtrhnul a smíchy upadnul na zem. "Tak to skutečně ne, "přitakal, když se postavil na nohy a posadil se bezostyšně zpět do Shoova klína. "To bylo obrazně řečeno."
"Opravdu?" zavrněl. "Jak moc jsi odvážný, Kaoru?" zeptal se najednou. "Tvůj zadeček v mém klíně je jako časovaná bomba…" provokativně.
"Oh… skutečně? Smůla, pro tebe nejsem na jednu noc." Odvětil, ale z hlasu bylo poznat pobavení, při čemž se ještě schválně zhoupnul v bocích a přitiskl se celými zády na Shoovo tělo. Položil si opět hlavu dozadu na Shoovo rameno a zavřel oči.
"Nechci tě na jednu noc," zakroutil hlavou. "Nikdy jsem nechtěl."
Kaoru se usmál. "Pak to budeš mít o to těžší," ale důvod svého konstatování nepronesl nahlas, nýbrž jen ve svých myšlenkách.
"Jsem trpělivý. Mám celou věčnost, abych tě získal. Záleží na tobě…" broukal.
"Celou věčnost." Zopakoval si Kaoru pro sebe, ale nic na to neřekl.
V tom se podíval na hodiny a napětím ztuhnul. Ten čas tak rychle letí, ale proč jen, když jsme s ním?
Byl rád, že se nijak obzvlášť nepohádali na to téma, kdy je vyrušil černovlasý, a u kterého měl chuť mu skočit po krku. Ale teď už by skutečně měl jít načerpat síly na zítřek, kdy toho bude mít víc než nad hlavu. Bude jen rád, když přes noc naspí alespoň čisté dvě hodiny, ale kupodivu nedostatek spánku, i když jej moc nemá, mu potíže nikdy moc nedělal… zvláštní.
"Měl bych už pomalu jít, zítra mám hodně práce." S tím se pomalu začal zvedat a na řeči jeho těla bylo značně zřetelné, že se mu ani trochu nechce.
Sho, pohodlně rozvalený na pohovce se usmál. "Tak tedy zítra, Kaoru…" zašeptal smyslně.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lachim Lachim | 20. prosince 2009 v 14:45 | Reagovat

Nádhera, nádhera. Fofrem další díl. :-D

2 terkic terkic | Web | 22. prosince 2009 v 20:47 | Reagovat

wow tohle je hodně napínavý a hooodně povedený:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama