Lenalee Uchiha 7
PS:je to krátké,a le lepší jak nic pozastavení stále platí, ale jen jsem si uvědomila, že jsem tohle dost zanedbávala, ale už se blížíme ke konci tak přeji hezký zbytek dne a prosila bych komentíky ať už jakékoli děkuji.
Itači se rozhlížel kolem sebe, ale nikdo a nic nenasvětčovalo tomu, že by se tu nácházel někdo jiný než byl on sám, ještě pro jistotu celé místo přeměřil pohledem a s nastřaženými smyli se vydal pryč odtamtu.
Opět zkoumal svým Sharinganem okolí a snažil se najít, alespoň malé náznaky Leniny čakry.
Najednou jakoby jím projel blesk, když uslyšel ten hlas.
"Ale no tak nebraň se Itači stejně nepřijde nemá šanci dostat se přes všechny pasti, které jsme mu spolu s oročimarem-sama a Kabutem nastražili."
Mluvil oplzle a Len jen nadávala.
"Přísahám pohu, že tě zabiju jestli tu držku hned nezavřeš"
Itači překvapeně rozevřel oči dokořán.
"Len?"
Tiše vyslovily jeho rty a on se otočil.
Nejdřív šel pomalu za hlasy, ale postupně se sílícím volume i zrychloval tak dlouho dokud se s chůze nestal běh a z běhu téměř nadsvětelná rychlost.
Pohyboval se tiše jako blesk a sem tam se vyhnmul pasti, kterou neomaleně spustil.
Do tváře se mu zařezávali tenké větvičky keřů a stromů,a el on to nevnímal jen tiše utíkal za tím hlasem.
To, že to slyšet ani neměl v téhle chvíli ani nehrálo nějakou roli.
Proč tedy , když běží, tak je jakoby byl čím dál tím blíž a při tom se čím dál véíce vzdaloval.
Hlasy slyšel, ale, že by se to dalo i na takovou dálku?
Tpo přece není možné to nejde.
Probjehl nevědomky kolem Naruta se Sasukem a nai si jich nevšiml.
Něž se nadál stál na místě odkud odešel a zmateně se rozhlížel hlasy utichli,a le on ucítil mírný záchvěv čakry.
Vydal se probouranou zdí do doupěte.
A již opakovaně hleděl na několiko dveří, které měli určit směr jeho cesty.
S chladným výrazem je pozoroval a soustředil se.
Něco mu napovídalo…
Bylo mu to jedno, vydal se do těch přímo naproti němu a tiše je otevřel.
Všel dovnitř a dveře se za ním sami zabouchly, nevěnoval tomu příliš ozornosti.
Alejakmile se otočil dveře jako zázrakem zmizeli, te´d si vážně připadal, jako Alenka v říši divů.
Nad svou vlastí myšlenkou se uchechtnul.
Vyda se temnou chodbou a kráčel tiše jako myš.
Ty hlasy…
Zyrazil se opět je slyšel ty haůsy slyšel je za těi dvěřmi.
Poučen z minula se obrnil proti gendžucu a otevřel.
Na posteli ležela Len úplně v zadu místnosti a věděl, že tohle není žádná klamná iluze.
Už se k ní chtěl vydat, ale…
* * *
"Sasuke?"
"Hmm?"
"Nebyl to Itači?"
Optal se Naruto opatrnbě, když kolem nich někdo proběhl neuvěřitelnou rychlostí.
"tak to ntušíma teď je mi to jedno teď mi řekneš co s tebou je nebo je konec je ti to jasné"
Sasukejho trpělivost už skončila nevěděl proč se mu s tím Naruto nechce svěřit nebo snad se bojí?
Ale pročby se bál zrovna jeho?Dal mu k tomu snad nějaký podmět?
Naurto překvapeně zalapal po dechu tak tohle nečekal ani v tom nejemenším.
"To ymslíš vážně?"
Zyšeptal mezi vzlyky, když se mu opět spustil příval slz.
"Naruto potřebuju vědět c tě trápí co s tebou je…víš jak moc mě trápí, když mi nevěříš?Když se mi to bojíš říct?"
Naruto se odtáhl.
"To…ty budeš se zlobyt nepochopíš to opustích mě"
Šptal trhavě jedno za druhým a azhluboka dýchal jak se o něj pokoušela panika.
"Ne slibuju nebudu s zlobit, jen mi věř prosím"
Sasuke ho znovu objal a pevně přitiskl k sobě.
"Sasuke…"
Vzdychl si Naruto.
"…přísaháš?Přísaháš, žemě neopustíš?"
Naruto byl na pokraji zhroucení a Sasuke nechápal jeho obavi co by mohlo být taks trašné, že by ho kvůli tomu měl opouštet?
"Nebudeš tomu věřit,ale já nejsem nemocný"
To be continute…
ďalšia krásna kapitola... len škoda že tak blbo ukkončená... pls rýchlo pokračko ;D