13. listopadu 2009 v 21:46 | Ebika
|
Itachi neopoučtěj mě prosím
PS:tak tady je povídka na příní pro moje drahé SBéčko Aki-chan, tak snad mi promineš, že mi to tak trvalo, tahle povídka je rovněž také na pár itadei jak si požadovala a je shounen-ai a yaoi je celá takjová ujetá a snad nebude vadit, že to je dané v reálném světě a ne v ninja světě,a le ě nic na ten naruto svět nenapadlo.je to věnované tobě, tak si to užij a byla bych ráda za názor a hezký zbytek večera:-D
Na posteli se zavrtěla postava a přetočila na druhý bok nevnímajíc cizího narušitele v doteď pustoprázdém pokoji podobající se víc spíše kobce než-li pokoji normálního pokoje osmnáctiletého chlapce.
Postava tiše přešla k posteli a prohlížela si mírně vypracované tělo a jemě jako kočka s ladností šelmi pohledila dlouhé tmou zašedlé, ale na slunci zářící blon´daté vlasy.
Posadil se na kraj postele a nahnul se nad blonďáčkovu tvář, motýlím polibkem jej líbnul na tvář a očekával jakoukoli reakci nasvědčující tomu, že by se chlapec a posteli začal probírat.
Ale nic se nestalo, jen se pootevřeli vábivé narůžovělé rty a vyklouzl z nich tichý povzdech.
Vetřelec se tiše zasmál a hamyžně si přitiskl druhé tělo k tomu svému nebrajíc ohledy na rušení do te´d bloďáčkového klidného spánku.
Blo´dáček něco zamrmlal a pomalu otevíral oči.
"Itači?"
Vyklouzlo tiše ze rtů odrážejíc se od šedivých stěn ozvěnou, vybírajíc si právě tuto chvíli pro připomenutí samoty, kterou na tomto místě blonďáček trpí.
"Šššš…ano jsdem to já, ale už budu muset jít, jen jsem se na tebe přišel podívat má lasko"
Zašeptal tišíc tak oči plnící se uvědoměním i strachu z místa , na kterém se nachází.
Blonďáček přikývnul do svalnaté hrudi svého milence a tiše se rozplakal.
Itači to všechno jen sledoval přihmouřenýma očima.
Kde je ten chlapec, do kterého se zamiloval?ten kluk, který netoužil poničem jiném než zabít ho, zabít Itačiho zabít mě…
*
Itači se pohyboval ladností šelmy školním bludištěm získávajíce obdiv všech kolemjdoucích i kolemstojících ale nevšímajíc si ničeho jihé než jen svého cíle.
Svůj pohled se mu zstavil na třídě.
506
chvíli na to číslo chladně hleděl než rázně zaklepal a jakmile se ozvalo dála tak vstoupil a rozhlédl se po své nové třídě.
Vlastně absolutně nechápal co tady mezi těma dětskama dělá, ale je to ten nejlepší způsob jak se dostat co nejblíž osobě, které se měl zbavit.
"Vy budete itači uchiha, že?"
Ozval se hlas profesora od katedry a itači na něj zvedl chladný lhostejný a pozorný pohled.
"Ano to jsem já"
ve třídě se ozval šum a Itači jen tiše trpěl nad vlastním neštěstím, čím sjem si tohle zasloužil, nepatřím tady školu už jsem dávno dodělal to ta zasraná práce.
Tiše zuřil, ale v jeho tváři se nepohnul jediný sval.
"A vy budete Hatake Kakashi pokud se nemílím"
opět si profesora přeměřil pohledem prohlížejís si tak každičký detajl, který by mu mohl o Kakašim cokoli napovědět nebo jakkoli ulehčit situaci.
Kakashi po něm hodil přísným pohledem.
"byxl bych radši, kdybyste mi tykal Pane Uchiho nejsme tady v holubníku pokud se nemílím a pokud jde o mě na tuto školu vás příjmuli jen díky vlivu s hora kdyby to ylo na mě nikdy bych vám studium zde nepovolil"
Itachi přikývl.
"Tomu rozumím"
Odvětil suše a rozhlédl se po třídě.
Támhle seděl nějaká růžová palice a tam zase blondýnka s modrýma očima zuřivě na něj mrkajíc svýma dlouhýma řasama, jak se tak rozhlížel, tak si byl stále a čím dál tím víc vedom toho faktu, že to jsou oproti němu samé malé děti pochyboval, že by tady bylo někomu více jak devatnáct a to ho štvalo jemu samotnému bylo pět a dvacet a představa trávení svého volného času zrovna tady se mu zrovna třikrát nezamlouvala.
Kakašhi si ho přeměřil pohledem a po té pohlédl na třídu plnou zamračených kluků a holek se srdíčkama v očích.
"tak tohle je Itachi Uchiha aje mu dvacet pět let bude s námi chodit poslední rok a dokončí si zde své studium"
Pronesl a více se ničím nezabýval otočil se k tabuli a pokračoval v látce nevjenujíc nikomu a ničemu pozornost.
Jen přednášel a a Itači se vydal k prázdnému místu vedle dlouhovlasého blonďáčka s nebesky modrýma očima.
Ten na něj hodil zhnusený pohled, ale hned na to se otočil ke svým poznámka a pozorně naslouchal výkladu.
Po nějaké době se ozvalo zvonění.
Na něho se upřelo několik pohledů, kterých si nevšímal a v klidosti rovnájící se klidosti želvy se odebral ze třídy plujíc chodbami jakoby byl jejich pán a byly to právě stěny, které poslouchájí jeho a ne on je jakoby jimi uměl procházet a nikdo a nic ho nemohlo zastavit.
Ozvalo se zvonění na další hodinu právě, když vešel do další učemny přesněji učebny jazyků, které zvládaůl přímo bravurně avšak to nehodlal pronášet nahlas.
Opět se posadil na nějaké místo bylo mu jedno kde a vedle koho nezajímal se o to on jen přemýšlel nad tím jak se toho pekelného žilvla co nejdříve zbavit a zamávat škole a říc… pa pa…
Ozvalo se zavrčenía on zvedl lhostejný pohled, kterým se okamžitě střetl s pohledem nebeských očí.
Okatě si toho kluka prohlédl a musel uznat, že se mu velice líbý.
*
černovlásek se uchechtnul vzpomínal si na to jakoby to bylo včera a ne před pár měsíci.
"Itači já už tady nechi být prosím dostaň mě odtud mám z toho strach nevím co s e stane má strach…"
itači zesílil obětí a jen jemě pohupobal stělem v náručí.
Věděl to , věděl, že odsud musí Deie odstat co nejdřívě, ale to by musel zabýt, jeho…
To přece…
*
"Sorry kámo, ale tady sedět nebudeš"
zasyčel blo´dáčeka z očí mu sršela zlost.
Itači pobaveně pozvednul obočí.
"Ano?A proč bych neměl?"
Modroočko se na Itačiho vrhnul míříc mu pěstí do nosu, ale té se Itači elegantně vyhnul a ještě se mu stihl vysmát do tváře.
Než si kdokoli stačil uvědomit co se stalo, tak ležel blonďáček přitisknutý pevně na desce stolu s tváří zkřivenou do bolestné grimasi.
"Tak hele škvrně neotravuj jo?"
S tím do třídy vešla profesorka a neohlížejíc se po třídě začala okamžitě rozvádět a vysvětlovat probýranou látku.
Itači pustil doslova nasraného blonďáka a začal si dělat poznámky.
Ještě postřehl za celou hodinu několik zhusených pohledů na jeho osobu právě petřících onomu pro něj obdivuhodnému exempláří anděla.
Sám nad vlastními myšlenkami zatřepal hlavou.
Co to plácám za hlouposti??
*
"Ano Deii přesně to ty seš seš můj anděl bez , kterého bych už nedokázal udělat ani krok jen ty mě stále držíš tyd u tebe a nutíš mě šlapat do toho kopce, který musím přelést"
Deii k Itačimu zvedl uslzené oči a natáhl se k polibku, který černovlásek opětoval a stejně ta vášnivě si začal pohrávat s Deiovím jazykem.
"Miluju tě"
Zašeptal mu itači do rtů, když se na chvíli odtrhnul a začal mu slíbávat perly smutku a zoufalství, tak strašně rád by vymazal všechnu tu bolest z tváře jeho anděla, ale…
Nedokáže si vybrat, on a nebo…
*
Itači se věnoval jak své škole tak práci, všechno musel mít so puntíku přesně propočítané, promyšlené, jeho nepřítelonení jen tak někdo není to jen obyčejný člověk, nebo polityk s bandou pitomých goril říkajících si ochranka, ale měly by přidat ještě bez mozku…
Teď to byl někdo tak podobný jemu samotnému až se mu to hnusilo, tak podobní a při tom tak odlišní.
Měsíce plynuly a pomalu, ale jistě se blížil čas konání.
Pomalu kráčel honosnou bránou pryč od školy, když ho něco nebo spíš někdo přirazil ke stěně.
Očakával to poslední dobou se mu to stává často a tak nepochyboval o tom kdo ho tu právě te´d drží pod krkem.
"deidaro pus´t mě nerad bych ti ublížil"
Pověděl výsměšným hlasem, ale uvnitř se třísl a bál…Jak až moc nebezpečně hluboko do srdce se mu ten blonďák zaryl?
"přestaň ze sebe dělat ořád takovýho machra nejseš nic a dneska tě porazím"
Zasyšel mu Dei do obličejě,a le to už byl k oné stěně přiražen on sám.
Dříve než-li si stačil uvědomit co se to právě děje, tak ho ty mekké poddájné a chladné rty opustili a on zůstal skameněný stát uprostřed chodníku nevšímajíc si překvapených pohledů ostatních spolužáků.
Na svých rtech stále cítil ty jiné ty pro něj cizí, omámeně zvedl prsty ke rtům a jemě si po nich přejel, překvapovalo ho jak je měl přecitlivělé na sebemenší dotek.
Omráčeně se vydal domů, ale jeho nohy se zastavili na místě a výraz tváře naplnil uvědoměním.
Než se nadál na tváři se mu objevila grimasa zlosti aon se rozběhl směrem, kterým Itači, když už si myslel, že ho stratil z dohledu tak ho zahlédl jak za sebou zavřel dveře jednoho z patrových domů s obrovskou zahradou.
Než si uvědomil co to vlastně děloá, tak se začal rejdit dovnitř,a le…
*
"Hlupáku!neměl si tam chodit"
řekl itači a hen na to zasténal.
Pomalu hladil blonďáčka po obnažené kůža a svými rty zkoumal každičký centimetr jeho kůže, samozejmě věnujíc se také již hrdě vztyčenýma vzrušením ztvrdlím bradavkám, kterým i nadále poskytoval tolik pozornosti a rozkoši kolik jen svedl.
Nechal ze sebe pomalu svlékat svůj plášť noci a černou saténouvou košili.
"Já-já mu-musel"
Odvětil mezi sténáním deidara a toužebmě se propnul v zádech čímž přirazil do řernovláskových zubů a zavinil si tak mírné kousnutí do citlivé bradavky, které itači věnoval toliko pozornosti.
*
Itači seděl na malém polštářku a na natažených rukou mu spočívala nádherně zdobená katana.
"Víte tohle je opravdu překrásná katana, ale vy jste hlupák pokud jste si myslel, že an to nepřijdu skutečně si myslíte, že bych se nechta je tak jednoduše odstranit?"
Itači sebou ani nepohnul jen dál zíral na onu věc ve své dlani.
"Dřív ano, ale teď…chci vědět kdo z nás je lepší v boju, protože pokud by šlo o běžnou njemnou vraždu neměl byste sebemenší šanci, nikdy byste nepřišel na to, že ten slavný Black Anjel chdí právě na školu, ve které pracujete, že zrovna on by se nechal tak ponížit a poslouchal vaše nudné výklady"
Pronesl Itači klidným hlasem , ve kterém nebylo zazanamenáno jediné emoce.
Osoba za ním se zamračila.
A to se už jen ozvalo cinknutí jakoby někdo baličkou uhodil do trianglu.
Švih míjel švih, obrana míjela zásah a , zásah míjel obranu, konec boje se rychle a úctyhodně blížil a bylo jasně zřetelné, že vítěztví stojí na stran anděla a né vlka.
Prudký kop a katana napíraná ke krku.
Výpad …itači si uvědomil co se talo až , když uviděl, ten překvapený nic nechápající výraz nebeských očí.
*
Dvě těla se propínala ve vášnivém tanci a z touhou zastřenýma očima se v dokonalém souladu pohybovala.
Itači přirážel stále tvrdějia tvrději a Dei sténal stále hlasitěji.
Tohle je jejich poprvé a zrovna na tokovémhle místě.
*
"Okamžitě jej pusť!"
Rozkázal itači a pohledem zabíjel oba dva Deidaru za to, že se mu vloupal do domu a vystavil se tak nebezpečí a masku za to, že si dovolil plést do jejich osobního souboje i někoho jiného.
"Ani mě nehne!"
Zavrčel ten na oplátkua uhodil bloďáčka do zátylku jakmile se modré oči z vyjeknutím zavřel a on upadl do náruče muže s maskou, tak ho ten vyzvedl na ruce a pod krk mu přeložil nůž, který si vytáhl z boty.
"Vyber si bu´d se vzdáš, nebo jej zabiju stejně tak jako tvého bratříčka víš jak kňučel, když jsem přímo před tím znásilňoval toho jeho andělíčka?Ach…jde vidět, že jste bratři máte stejný vsku na sladký a tak čistý chlapečky"
itači s ezarazil v pohybu.
Jeho bratr?Sasuke?Naruto?Pohled mu spočinul na Diovi a on si uvědomil že na to aby ho mohl obětovat ho má až příliš rád.
"Máš měsíc na rozmyšlenou"
S tím postava s maskou zmizela.
*
Obě těla se propnula ve vášnivém opojení a současně vyvrcholili Itači se zhroutil na Deiovo tělo a zhluboka oddechoval stejně tak jako Deidara sám.
"Miluji tě"
Pronesli oba zároveň.
Itači z Deie pomalu vystoupil a začal se oblékat.
Nestihli to nepodařilo se jim to ještě nedostal znamení Naruto i Sasuke oni oba jsou…
Nedokázal na to ani pomyslet, když v tom se na do te´d temném hvězdami posetém neby objevil varovný signál a Itači se pousmál.
Dei smutně sledoval Itačiho postavu, ale jeho úsměv v té tmě nemohl zahlédnout.
"Itači, prosím neopouštěj mě, nenechávej mě tady samotného"
Zašeptal plačtivě ,a le to se nad ním už opět objevila postava Itačiho, který zmateného Deie důkladně zabalil do pokrývky.
"myslím, že…"
Dei na Itačihohleděl velkýma alzičkami zalitýma očima.
"…bych se tě po téhle noci už nemohl vzdát Dei"
Itači i s Deiem v náruči odešli z kopky a zanechali tam svou minulost, identita maskovaného nájemného vraha nebyla nikdy odhalena, protože jediné co z jeho těla zbylo byl téměř neidentifikovatelný kus čehosi strašně zapáchajícíhoa podobajícího se ohořelé kostře člověka.
Ale zvláštní, je, že toho dna se stratil právě profesor učící fiziologické vědy a to Kakashi Hatake.
Je on jeho bratr, naruto a Dei vědí pravdu ot tom kdo to skutenčě byl.
Itači se s polu s Deiem odstěhovali a odjeli ze státu a teď žijí klidným životem na jedné z průzračných pláží, s vodou jiskrnou, tak jako je jejich život sám.
The end
vždycky, pokud si řečtu nějakou tvoji povídku děsně se mi líbí i když jsem to už neudělala louho a tahl je první za dlouhodu dobu ale povedla se ti jen prostě já vím možná to tak chceš psát ale strašně mi vadí když píšeš Itači ale je to tvá věc a nemění to nic na tom že ta povídka je pěkná miluju tenhle pár