close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Ap. 01

23. listopadu 2009 v 12:28 | Ebika |  Anděl páně
Anděl páně

PS:Ahojky Mám tu novou povídku je to psané trochu jiným stylem než jste u mě zvyklý, ale to jenom protože jsem měla včera takovu podivnu náladu no to je jedno bude to psané normálně tohle je jen takový úvod do celé kapitolovky.
Prosila bych o komentíky.
Věnování patří všem kdo mi za poslední měsíc napsali byť jeden jediný komentář to ostatní a´t si trhnou nohou, byla bych strašně ráda, kdyby byly ty komentáře aspoń tři takže moc děkuju , že si to aspoň někdo přečte a hezký zbytek dne...




"Kde seš , když tě potřebuji ty zrádče co?!!!"
Ozíval se řev ztichlím domem a do toho vzlykot mladé ženy.
"Tak se aspoň ukaž ať vidím do tváře tomu srabovi co mi nechce zachránit syna!!!"
Opět nic ozívá se jen tiché žblunkání kapek vody a tiché kvákání žab.
"Prosím zachraň jej vem si za něj můj život!"
Prosil a padnul do prachu.
Po několika minutách ticha stále hlasitějšímu vzlikání to muž vzdal a nahnul se nad svého asi desetiletého syna.
"Neboj se je to anděl musí ti pomoci, andělé přeci existují ne?"
Zeptal se muž nadějně, ale bylo vidět, že jeho naděje pohasíná.
"Matěji prosím nedávej mu plané neděje nemyslíš si, že kdyby skutečně byly byl by už dávno zdráv a plné síle?"
Muž poraženecky svěsil hlavu a opět padnul na kolena kde se jen tiše modlil za synovu duši.
Než se nadáli začalo se rozednívat a domem se ozívalo nic, jen tupé ticho tichá modlidba na rozloučenou, tichoučká prosba na matku zemi na boha a´t se vykašlou na ně, ale ať od něj rodiče nechytí jeho nemoc ať se stane cokoli co ho nechá v klidu zemřít co ho nechá udávit se morem.
"Andělíčku můj strážníčku opatruj mi mou dušičku…"
Ozval se jeho chraplavý hlas a v té chvíli se v domě objevilo světlo.
Muž se ženou nábožně zvedli hlavu a jejich syn pomalu upadal do věčného spánku.
"Skutečně to chceš?"
Ozval se sametový hlas, ale nikdo netušil koho se ptá na koho tím míří, koho myslí, neměli ani ponětí o čem je řeč.
"Matěji Elževniku skutečně chceš vyměnit svůj život za ten synův?"
Muž překvapeně zvednul hlavu a zuřivě začal kývat v kladnou odpověď.
V té chvíli se v místnosti oběvila postava světla, vody nebyla vidět tvář, rty , ústa bylo jen světlo a neskutečná zář, která se přelévala jako ve vlnách světla a jasu.
"Budiž tedy"
Padnulo rozhodnutí rozsudek byl pronesen a jen muž jménem neznámého co snad někdy existoval padnul na zem dávíc se ve vlastní krvi.
Doufejme, že životem zaplatil pro dobrou věc a syn jenž bude zdráv nesklame jeho naděje a stane se velkým i přes prostý původ s velkou budoucností.
Avšak…vše není jak bychom si přáli život je pavučina uliček a temný zákoutí s troškou světla a kapkou jako esensí naděje.
Žena na kolenou tiše se modlíc za duši svého muže, slibovala valnou péči o zachráněného syna již nikdy o existencí andělů však nepochybovala.
Však ony myšlenky jsou teď trochu jiné…skutečně jsou andělé tak čistí jak se zdají?
Proč tedy vzali bezejmenému, bezvýznamnému , chudobnému muži jediné co měl, bezvýznamný život, pro všechny asi tak postradatelný jako nejčernější špína.
A známe původy těch kdo zemřeli skutečně??Kdo vlastně syn Matějův je?
Prostý člověk s chudobného lidu?
Postava budoucnosti?
Osud?
Nebo člověk s tučnou kapsou a ze všech stran přetékajícím tukem jak neví co s nadutou peněženkou?
Existuje člověk se zlatým srdcem i přestože má tučné konto a pochází z obrovské a slavné rodiny?
Tak se podívejme na příběh onoho chlapce, obviňujícího se za smrt svého otce za padnutí matky v boji o jejich statek.
Bloudí tiše uličkami vesmíru a plujíc časem na obláčku míru a klidu hledí vpřed budoucnosti snažíc se udržet si víru, že ten kterého jenž před dvěmi lety spatřil byl skutečně, jeho andělem.
Vždy´t andělé přeci existují…ne??
O čtyři roky vpřed co by kamenem dohodil tyčí s epyšně svět velkolepých staveb a věží, klikyháky znažících se vět a slovy jenž by nerozeznali slovíčkoví skřeti.
Tam kde se stal zvrat na místě ve fantazii, tam kde existují šťastní lidé, šťastný svět, tam kde není chudoby jenž by trápili rodiny i děti, tam kde naděje nezná mezí.
Už téměř muž kráčel s hrdě vztyčenou hlavou avšak strhaným výrazem ve tváři, tolik let putování a bloudění labiryntem osudu, tišíc , tlumíc své kroky šel tichým městem neznajíc jména jediného městu vlastního, on byl jen na další z mnoha zastávek své životní cesty.
Zpívejmě a pějme mu proto písně do kroku, avšak i přez snahu lidu i proroků , minulosti se nevyhneme a musíme jí čelit ve dne v noci, ve snech se zmítat starou již viléčenou nemocí.
Klap klap ozval se zvuk podkov dopadajících v tiché a ničím do teď nerušené noci.
Úskok a hlasité PRRRRRRR
Zkoumavý a kupodivu omluvný pohled oříškových očí, jak stačil zjistit ve spěchu.
Nestihl pronést tiše omluvu a dveře kočáru otevřely svá tajemství.
"Není ti nic mladíku?"
Ozvalo se hedvábným hlasem, mladíček zvedl polekaně hlavu,toť šlechtic je, on mu vtrhnul a vrhnul se do cesty jeho oři vznešenému jménu jenž by měl nést, už jen pro vypracované tělo ušlechtilou hřívu a opečovávanou srtst či kopyta?
"omlouvám se pane nechtěl jsem vám skočit do cesty"
úpěnlivě, tiše prosil o odpuštění a zvedl pohledu svého, odvahy měl v očích dost, ale strachu tam bylo více.
Zaražení mladý šlechtic hleděl div nemluvil v obdivném tónu.
Avšak jen záblesk modrých očí se mihl v nepatrném nočním šeru a nic ticho, samota.
Klap, klap, klap kopyta klapou a způsobují ozvěnu v jinak vždy živém a rušném městě.
Lidé hlasitě zdavili a usmívali se na své pány , vládce a všemocné šlechtice.
Avšak mladý princ jim nevěnoval příliš pozornosti hledal jedinou tvář, ty jantarové, nebo smargdové oči jejich viděšený modrý lesk.
Lidé křičeli a jásali, všelijaké ženy se namalovali a ustrojili jen kvůli jedinému pohledu zelených smaragdových očí jejich prince.
Antoanet bloudil pohledem do všech stran a soustředěně hledal toho chlapce, kterého jeho kočí minulý týden téměř zajel.
"Dirku vidíš ho někde?"
naklonil se ke svému dobrému příteli, který s ním tu noc seděl a tiše rozmlouval v kočáře, ale ten jen smutně zavrtěl hlavou.
"vypadá to, že ho už nenajdeme, ale proč by utíkal z města?Dal jsem prohledat celou náves i vesnici, má snad z nás strach?"
Antoanet udiveně zvedl pohled zpět na Dirka.
"Nerozumím proč by měl mít strach a zrovna z nás a neříkej mi, že neví naše zvyky"
"Třeba nebyl zdejší!"
Navrhnul Dirk nejistě, ale věděl, že je to zbytečné tvrdohlavost jejich prince byla světoborně proslulá ve všech zemích, které zná.
"Pokud není zdejší tak co by potom dělal venku tak pozdě a sám v noci!"
Div nezačal křičet jak ho už jen pohled na utrpení někoho jiného bolel.
"Princi Antoanete měl byste si možná uvědomit, že tudy ten hoch mohl jen procházet a nemusí tady žít ani pracovat mohl to tu minout bez povšimnutí"
V tom jsem se zamračil proč by někdo takový jako byl ten kluk jen procházel?Je to přeci hloupost a není to možné aby prošel kolem našeho hradu bez jediného pohledu a navíc on, byl jiný takového člověka ještě neviděl.
"Takového člověka jsem ještě neviděl vlasy byly pletené samotnou měsíční nití, ty oči byly tajemné, ale jasnější než dení obloha, tvář byla přímo andělská"
Podíval jsem se na Dirka s nadějí v očích, ale ten jen zavrtěl hlavou jak mě ta jeho …vždycky mě dokáže naštvat jak se se vším dokáže tak rychle smířit.
Než jsem se nadál tak jsem stáli v obrovské vstupní místnosti s honosným zdobením stropu a maleb na stěnách.
Na můj vkus až moc vkusné, ale o samotné krásne zdobení nepochyboval bylo vskutku úchvatné.
Znázorňuje bytvu draka a obyčejného rytíře, ale není už zobrazeno kdo vyhrál jen ta bitva jak se rytíř zuřivě brání a statečně seká mečem na všechny strany tak dlouho dokud draka nezasáhne a neuštědří mu tržnou ránu do boku.
Říká se , že je minulostí ten rod, který tu kdysi žil před námi svitek rodinného kmene prý má jeden sz veleknězů tohoto králoství, ale kdo to je tajemstvím.
Přešel jsem ráznými kroky do svého pokoje se zamračenou tváří, tohle přece, nemůžu se jen tak vzdát praštil jsem sebou na postel, ale hned na to jsem se zvednul a zavolal si služebnou.
Dopřál jsem si osvěžující koupele po dlouhé cestě a smyl špínu z minulé potyčky s bandity.
Musím ho najít prostě musím, musím!!!
Zvedl jsem se a šel se převléci.
Ozvalo se zaklepání.
"Antoanete budeš dnes obědvat s námi?"
"promiń mami, ale už mám něco jiného!"
To určitě nějaký nudný oběd a štěbetání takříkajíc o klacku to je nuda a já musím najít toho kluka.
Vyběhnul jsem do stájí a tryskem mi byl osedlán můj kůň Vichřice, byl skutečně jako vichřice nepolapitelný.
Vyjel jsem z bran králoství a zajel do vesnice.
"Antoanete!"
Ozval se řev až jsem se přikrčil.
Téměř hned na to se z jednoho ze stánků vyřítil uřícený zakrslí pidimůžík a lomil rukama nad zbořeným stánkem.
"Já omlouvám se"
Pomohl jsem mu to uklidit někdy mi ta štědrost už pěkně leze krkem, ale v tomhle králoství se něco jako sobeckost nebo rozlišování lidí podle toho kdo má na co dost peněz krutě trestá a je to jen dobře, aspoň nemusímě věčně řešit nějaké hloupé problémy s tím on mi čmajzl to a ten zas tohle.
Ještě než jsem naskočil zpět na koně tak jsem se ještě chtěl zeptat.
"A strýčku?neviděl ste tady náhodou takového kluka stříbrné vlasy modré oči, vypadá jako andělíček"
Josef přivřel nebezpečně oči.
"Neměl bych, ale…nestarejte se o toho kluka"
pozvednul jsem obočí tohle mě zajímalo.
"A proč bych neměl?"
"Prostě to nedělejte budou z toho jen problémy chodí tady maximálně jednou za měsíc nikdo neví pro co, ale je dost podivnej narazil do mě a málem se zpřelámal jak se o překot omlouval.
A viděl ste , že by někdo takhle mohl vypadat?To je…držte se od něj dál všichni to tu dělají a dělají jen dobře"
Tak jo počkám si na něj.
Chtě jsem se obrítit a jet domů, ale něco mi v tom bránilo, nakonec jsem se ještě otočil k tomu staříkovi.
"A nevíte kam většinou chodí?"
Podíval se na mě přísným pohledem.
"No to nevím, ale většinou bere směr k té rozpadlině na severní straně velekopce ne sever odsud pane, ale lidé tam moc nechodí říká se , že tam prý straší kdo ví co je na tom k pravdě já to zkoumat nehodlám"
Odpověděl nakonec a já se obrátil směr byl jasný chci o něm vědět vše co je to za člověka, kde byldlí co má rád, proč tenkrát utekl proč…
V tom jsem se zarazil a zastavil Vichřici v běhu.To ne…ten kluk nějak moc mi stoupl do hlavy měl bych se s tm vyrovnat už ho neuvidím možná jdnou jedině pouhou áhodou, ale nemyslím si, že bych ho dokázal najít on je divný, rodičům by se moc nelíbylo, kdybych se scházel s někým takovým asi to nechám plavat.
Pochop to, já prostě nemůžu…jsem dědicem, dědicem trůnu nemůžu si dovolit něco jako schůzky s tajemným podivínem, cizincem stejně zítra má přijet král s královnou ze sousedního panství, chtějí se sami přesvědčit o zdejší pohostinosti.
Musel jsem si odfrknou, že se někdo opovažuje, nevěřit taková ubohost.
Kopnul jsem do slabin a kůň nabral rychlého tempa zpět k panství.
"Roberte odsedlej a vykartáčuj mi koně a a k večeru i ho opět osedlej pjedu na projížďku!"
Rozkázal jsem aRobert náš stájník přikývnul v odpověď.
"Princi, princi!!!!"
Ozval se řev a ke mně se velkou rychlostí řítila Josefína to j kuchtička z naší kuchyně.
"Co potřebuješ?"
Optal sjem se , když se zastavila celá zadýchaná přímo předemnou.
"Pán a Paní ze sousedního králoství přijeli dříve za chvíli bude audience u vašich rodičů měl byste tam být v čas"
Cože?!!!
Rychle jsem kolem ní proletěl a šel se převléknou do jiné róby.
Málem jsem se zabil na shodech jak jsem po nic letěl, stihnul jsem to tak tak jen co jsem e postavil po otcově boku rozrazili se dveře a dovnitř vpochodovalo několik lidí.
Nejdřív Královská osobní stráž a potom sluhové s dary pro náš hrad a asi někde uprostřed si to k nám s pyšnými výrazy ve tvářích i v očích kráčel zakulacený král, který měl místo nosu prasečí rypák a vedle něj štíhlá a vnadná žena s chladným výrazem ve tváři.
Za nimi ještě několik sluhů, o které jsem se nazajímal, vlastně jsem to celé vnímal jen tak napůl.
Audience proběhla rychle a všichni se odebrali k odpolední svačině do spolenského sálu.
Značně znuděně jsem se posadil a už jn čekal na stejně tak nudný čaj a sušenky já tyhle ty zasedání tak nesnáším je to povídání o ničem o všem, prostě nic důležitého jen drby a klepy, ale je to i formálností takže se něčemu takovému tentokrát nevyhnu.
Někdo předemě postavil šálek s čajem a začalo se nosit na stůl.
Njednou se ozvalo tříštění skla ohlédl jsem se co se stalo, ale přes hradbu sluhů jsem nic neviděl, najednou tupá rána a další, tichý hlásek měl jsem takové podivné tušení a vydal jsem se na to místo.
Když jsem se prohrabal skrz všechny sluhy, tak se mi málem zastaviklo srdce to byl, to byl on.
To be continute…
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Gel-chan  ♥♥ Gel-chan ♥♥ | Web | 23. listopadu 2009 v 15:03 | Reagovat

Háá jasně že si ho můžeš přidat - proč myslíš že bych ho jinak dávala na blog ? Jupí povídečkáá nová jdu chlemtat písmenka :D.

2 Lachym Lachym | 23. listopadu 2009 v 15:56 | Reagovat

Moc pěkné, přidej brzy pokračování. Už teď se těším. :-)  ;-)

3 zzuzzi zzuzzi | Web | 23. listopadu 2009 v 21:12 | Reagovat

aaaa to je fakt skvely ... vazne se mi moc libi .... :) uz se moc tesim na dals dilecek ... a jak se vubec mas?

4 terkic terkic | Web | 23. listopadu 2009 v 21:40 | Reagovat

no páni, to vypadá opravdu zajímavě:-)

5 Aylen Aylen | 23. listopadu 2009 v 22:48 | Reagovat

Těšim se na pokráčko. :-)

6 Naru-chan♥ Naru-chan♥ | Web | 24. listopadu 2009 v 17:08 | Reagovat

Muahahaaaa,Ebíí to vypadá úžasně *w* prej Antoanet..XDDD Napiš co nedjřív další díl ;)

7 Haku Haku | 28. prosince 2009 v 21:45 | Reagovat

Ahoj,mas noveho fandu-teraz som ku Tebe nakukla a hadaj co?Uz sa ma nezbavis. :-P  :-P  :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Na všechny povídky, fikce i příběhy se vztahují má autorská práva a nebyly sepsány za účelem zisku ani osobního obohacení. Jedná se především o fan nebo originální tvorbu, prosím aby nebyla šířena bez mého vědomí a svolení, jakékoli kopírování a šíření dál, je zakázáno.
Kontakt: Ebika94@seznam.cz