29. listopadu 2009 v 11:16 | Ebika
|
Abbadon
PS:Tak je tunová kapitolovka tady je první díleček, menší upozornění mno takové hororovější prvky nebo chvíle to ej jedno, tenhel díl je celý krutý...
Ještě chci upozornit, že na téhle kapitolovce si budu vybíjet své depky aby potom nemrvila ty ostatní a nezabíjela vlastní postavi.
neříkám, že tohle bude mít Sad end, ale ani neříkám, že Happy end kdo u toho vydrží a bude to číst ten se dozví jakého konce se náš Abbedon dočká.
A teď již přeji příjemné počteníčko...
"Všichni jsou mrtví, všichni zemřeli, on zemřel zabili ho ti bastardi!"
Vrčel tiše a při tom tichounce vzlykal, už to bylo rok co zemřeli a on se přes to pořád nedokázal přehoupnou.
Stále vzpomínal na chvíle strávené s ním a jeho dotekem, jeho láskou, kterou k němu i on sám choval.Sdíleli spolu všechno vždycky, všude...bolest, lásku, žel, strasti, minulost, pro něj již minulou přítomnost a doufali, že spolu prožijí i budoucnost,ale nebylo jim přáno.
Zabili jej pro lásku k tomu chlapci, zabili jej i jeho rodinu, rodinu chlapce, kterého miloval, jen aby potrestali, chlapce jehož krása není srovnatelná ani s krásou archanděla Gabriele, proto a jen proto byl on jediným kdo přežil ten masakr.
V křeči se zhroutil na podlahu a vyplivnul krev po té chraplavě zakašlal.
Ozval se mlaskaví zvuk a dýka projela tělem skrz na skrz a pomalu putovala víž a k drudi, kde se zastavila na místě a už navěky trčela, tak jak byla zabodnuta do těla chlapce, který už nedokázal snášet opovržené pohledy a život bez lásky bez rodiny.
Bylo to žalostným pohledem, jak mlčky ležel pokroucený na zemi ve vlastní krvi a jen mokré cestičky na tvářích nasvědčovali, chlapcově bolesti.
Němé oči hleděli do prázdna a jejich dřívější tvrdost se ještě ztmelila návštěvou smrti, temný povlak se přetáhl přes tu překrásnou modrou marvu, a dřívě zdravě růžovoučké tváře zbledly a byly pokryty blátem a prachem, omyty nastalým deštěm a očištěny vlnou času.
Jeho andělem zrozená tvář už nikdy nebyla spatřena ve světě lidí, jeho duše se smažila v plamenech pekelných a duch jeho bývalé lásky to celé žalostně sledoval z místa, kde smutek nemá co dělat.
Je konec jen jeho nářek bolesti se lynul temnými chodbami pekel a tiše marně vyčkával dokud nebude jeho duše očištěna.
Po několika tísících milénií se stal zlom na místě, kde by to kdokoli čekal nejméně duše chlapce mohla být očištěna pod jednou podmínkou a tady začal náš příběh.
"Budeš očištěn milý Michaeli,ale pod jednou podmínkou"
Posměšný hlas hlásil svůj příchod a hleděl do skrvavené tváře a vypálených očí , vyžíval s v žalostném pohledu na toho dřív nejkrásnějšího chlapce, ze kterého te´d nezbylo nic z jeho vůle, z jeho dřívější síly, te´d to bylo jen tělo loutkou v rukách ďábla.
Slunce bylo právě to co pro chlapce nesvítilo, slunce bylo jeho nadějí.
"Jakou podmínkou?"
Zašeptal nakonec tiše chraplavím hlasem již dávno stratil pojem o čase jediné co jeho slepé oči viděli byla tvář, na kterou nemohl zapomenout, tvář chlapce, kterého miloval víc než vlastní život, ticho a zlověstná atmosféra se vznášeli ve vzduchu.
Byl čas na jeho trest přesně v půlnoční hodině přiletěk sokol a začal mu drásat tělo a žrát jeho maso klovat do spálených důlků očí, krysy se seběhly ve chvíli, kdy se podzemním peklem rozezněl chlapcův nepříčetný řev a začaly mu okusovat prsty, nejdříc kůžy, nechty maso, netopíři se slétli a pili odkapávající krev.
Z hora na chlapce vyprsknul vařící déšť a nakonec si na něm a jeho vnitřnostech pochutnali hadi, kojoti a malé šelmy.
Když nezbylo nic než jen okousané kosti a ustalo řevu, tak kostra začala obrůstat masem a to se plnit orgány, pokrývat kůží a lebka dostala znovu svou zohizděnou tvář.
Ďáblův posel to celé pozoroval pobaveným pohledem a tiše vyčkával než trest dokoná své dílo aby si mohl s chlapcem klidně promluvit.
Vše bylo dokončeno a chlapec zhluboka dýchal.
"Staneš se andělem žalu"
Oznámil chlapci chladně a měřil si jej přísným pohledem.
"Každých sto let se ti přihodí událost, jakákoliv tragická, jakákoliv, která ti ublíží a objeví se člověk, který pochopí kdo si jakmile vysloví tvé jméno, kterým je Abbadon spoutá tě tak svou přítomností a ty mu budeš bezmezně věrným,ale ani zdaleka to není vším i přes to všechno už ze jména vyplívá Anděl propasti = Abbadon, že se mezi váma až do konce jeho života bude vznášet hluboká propast žalu, nebudeš schopen milovat nikdy…budeš jim tím ubližovat to bude tvým životem výměnou za tohle všechno to bude tím jediným pro co budeš žít, nikdy nenajdeš spásy, je to tvé rozhodnutí a tím nezvratné dám ti pár set let na rozmyšlenou, zatím se měj hezky"
Pověděl líbezně a zmizel v pekelných plamenech, které ožehli Michaelovu tvář a spálili zbytky bělostně čisté kůže jako papír…na prach. Neplakal pro sebe neplakal pro nikoho on už dávno neměl slzy už dávno neměl oči, které by mu poskytovali trochu útěchy v podobě odplavení svého utrpení svého smutku.
Vysel v okovech a kolem srdce se začala stavět žalezná hradba proti , kterýmkoli pocitů, které kdy mohl cítit, slepé oči se pokrali vrstvou ledu.
"příjmám nabýdku"
Tiše zavzlykal a to bylo poslední důkazem přítomnosti srdce.
Ve chvíli , kdy pronesl své slova byly jeho ochablé ruce propuštěny ze spárů okovů a řetězů a on upadl na rozžhavenou zem a spopelněné uhlíky, dokazující, že kdysi plakal a měl plnou náruč slz, které hasili svou čistostí žhavost pekelné země i lávy, proto mu byly vypáleny oči aby jejich čistota a nevinost neděsili procházející démony a neprotínaly peklo skrz na skz svým jasem a svitem touhy po porozumění po odpuštění po kráse lidského těla, po touze cítit objetí milovaných paží jeho lásky.
Jeho tvář se pomalu pokrývala vrstvou stejně bělostné kůže jako bývala před milénii a jeho rty získali svou nasládlou barvu jahod, líce chytily, barvy růží a oči svůj jas smaragdů a drahého kamenní, tělo svou čistotu a bývalou křechkost a předposlední změnou byl nárůst po zem dlouhých bělostných blond vlasů s nádechem slunečního svitu.
Poslední a nejbolestnější změnou byla křídla.
Zařval jako lev, když mu z páteře vyrůstala nová kostra a ta se probojovala na venek skrz do te´d neporušenou a dokonalou, jemnou, hladkou pokožku zad.
Dlohé pevné kosti se drali ven dokut nedosáhli délky jednoho metru.
Následoval opět nárůst pasa a nakonec hojná várka bělostných per, jemný na dotek, sametových na pohled, líbeznějších a jemější svou krásou než samotný květ Sakury.
Udýchaně pozvedl pohled, který mu téměř hned na to utkvěl na hromátce šatu, který měl zahalit jeho čisté, bělostné tělo.
Oblékl si kožené kraťásky tak akorát pod drobný zadeček a upnutou koženou vestu zvýrazňující jeho křehkou stavbu těla a odhalující mírně ochmířenou hruď.
Následovaly dlouhé kozačky nad kolena obtahující tvar pevných nohou, na vysokém podpadku.
Než se nadál tak se k němu někdo zezadu připlížil a mčky mu sepnul vlasy sponou temnější než noc snázorňující tvar týraného zvířete v okovech.
"Správné rozhodnutí"
Pronesl tajemný hlas a prohlížel si postavu chlapce zezadu načež ho obešel a prohlédl si jej celého, jediné co ho mírně zarazilo byl pohled těch očí.
Jakoby byly stále slepé a nic necítili, mrtvé, bez života, oddané osudu, smířené s žalostnou budoucností, naprosto smířené se svým pánem se svou minulostí.
"Nádherné oči, překrásná tvář, čistota na první pohled křehkost a jediná křivka těla není chybnou, tak proč máš tak mrtvé oči?Tvé duši bylo dáno vykoupení měl bys mít radost a ne strach"
Nic… chlapec jen němě hleděl před sebe.
"Strach?…."
Ozvalo se nakonec posměšně.
"K čemu strach?Ten necítím necítím nic city jsem stratil již dávno před spousty milénii"
Černovlasý démon an něj hodil smutným pohledem, ale nijak se k tomu nevyjadřoval.
"Tak podej mi ruku seznámím tě s tvou prací?která ti je odedneška jediným smyslem života, zrada se trestá smrtí, doživotním trestem upalování za živa a nikdy nekončící bolestí ani chvílí k oddechu, nikdy nekončící smrtí žádná šance k odkoupení tvé duše"
Chlapec tiše příkývl a ladně podal démonovi svou jemnou a hebkou ručku s líbezným zápěstím, né ledajaké princezny či krásky, ale skutečného zjevení a důkazem nebývalé nádhery.
To be continute…
tak tohle je opravdu krutý, fakt se mi to líbí