Vražedná láska
PS:Mno tak ahojky lidičky tákže s touhle povídkou jsem soutěžila u Keiro mno řeknu vám, že tahle má jediný smutný konec co jsem kdy napsala text je doložen písní, ale už nevím jakou trochu jsem si ji ještě poupravila podle sebe, chci říct, že i když jsem vyhála jen diplomek a k tomu krásnej diplomek(Bude pod povídkou)tak jsem na tuhl epovídku možná i tak trochu pyšná, protože vykloudnit ze mě něco se smutným konec je vážně věc, takže snad jsem vás neodradila a aspoň někdo si to přečte jo a pro ty co mají tu odvahu jít do toho připravte si kapesníčky...
Tak už zbývá jen popřát hezké počteníčko, děkujinukuju za komentíky a hezký zbytek večera:-D
PS2:Sry musela jsem to dát na dvě části prej to má moc slov, tak snad vás to neodradí...jště víc?*zajíkne se*Mno jo měla jsme depku...
Budu vám vyprávět příběh, který je propletený minulostí, přítomností i budoucností, tak pozorně naslouchejte a čtěte slova, která byla určena mé matce, ani nevím proč jí to píšu, ale i přes mou nenávist k ní, si zaslouží vědět pravdu. Mou úlohou v něm bude vypravěč a hlavní postava snad z mého rukopisu pochopíte mé činy a teď už jen tiše seďte a naslouchejte příběhu, který jsem vám zanechal
Někteří lidé si myslí, že když vám někdo zemře a vy jste při tom mladý, tak vás smutek přejde a vy budete žít dál.
Přece jen takový mladý člověk jako já… Měl jsem tenkrát čtyři roky, ale přesto to bolelo. Můj otec byl vše co jsem měl , byl mi celým světem a vsadil bych se, že kdyby tady teď se mnou byl, byl by to on kdo by mi řekl, že je na mě hrdý a pyšný, že jsem syn, kterého si vždycky přál a že to jediné, co pro mě chce je to nejlepší.
Byly mi tenkrát jenom čtyři roky, když jsem svého otce našel u té řezačky.
Tenkrát asi opravoval něco u stolu nebo co, už si přesně nevzpomínám, ale na tom nezáleží, byly mi jenom čtyři roky a já ho našel s uřezaným palcem a prostřelenou hlavou. Byla to rána přímo mezi očima a ta bolest, která se mi tenkrát zahryzla do srdce, ta odporná nechuť k celému světu, nikdy na to nezapomenu. V té chvíli se mi zhroutil celý svět. Od té doby to šlo se mnou z kopce, navštěvoval jsem všelijaké doktory, potom došlo na psychology a nakonec na psychiatry. Všichni se mi snažili pomoci, ale já to nebral vážně nebral jsem to v potaz, mě bolelo srdce, teda ten kousíček, který mi ještě zbyl po tom útoku na mou psychiku a celý svět mi byl jedno, bylo mi jedno co se děje kolem mě.
Tenkrát jsem míval sny o tom jak se ke mně vrátí, jak si mě přitáhne do svého obětí a šeptá mi utěšující slova, která zaplňovala tu propast v mé duši, která mě utvrzovala v tom, že to co jsem viděl byla jen má představivost, jen odporná a zkažená iluze, kterou mi seslal nějaký škaredý a zlý skřet.
Tenkrát jsem byl ještě dítě, bylo mi už dvanáct let, když mě pustili z oddělení maximální péče a poslali na obyčejnou procházku ven. Stále si pamatuji jak se mi srdce sevřelo radostí, že zmizela ta běloba, ty mučivé stěny zabraňující mému talentu vylézt ven, tenkrát to byla jediná šťastná chvíle. Ne jediná by bylo špatné slovo, první šťastná chvíle po těch osmi letech chození po všech doktorech a psychiatrech, první šťastná chvíle od doby, co zemřel můj otec. Tenkrát jsem si uvědomil, že pokud nepřesvědčím ty lidi v bílém plášti, že jsem se se svou ztrátou vyrovnal, tak uvidím slunce jen jednou denně a to při odpoledni, kdy se jeho krása ani zdaleka nedala vyrovnat kráse východu či západu.
Bylo mi patnáct let… Ano čtete správně trvalo mi další tři roky než jsem ty lidi přesvědčil, že nejsem okolí nebezpečný.
Viděl jsem tenkrát poprvé po tak dlouhé době skutečný západ slunce a hned den na to jeho východ, slzely mi oči a já si přál tuto chvíli uchovat napořád a navždy, už nikdy se toho pocitu štěstí nevzdat, ale přeci jen jsme musel. Musel jsem se vzdát toho co stvořil bůh a dal nám … Ano dal nám obyčejným smrtelníků jako dar, který nám nemá jen obstarat místo k životu, ale hlavně zahřát naše ledová srdce. Myslíte, že kdyby nebylo slunce, objevilo by se někdy jaro při, kterém kvetou růže a zem dostává jejího zaslouženého tepla a tráva zeleně, že by se nám naskytlo léto, které rozehřeje i ty největší omrzliny jak na těle tak na duši?
Že bychom se na podzim, kdy všechno a všichni dostávali barevný nádech buď už z nastávajícího chladu, dešťů a různobarevných listů nebo z nemoci, kterou stihnete chytnout?
Že bychom se mohli na podzim smát z nadcházející zimy, kdy všechno to veledílo, které slunce oživilo opět zmrzne a pokryje to bílá nadílka a tuny sněhu, které na jaře zmizí a vše se rozraší?
Ne…slunce je základ pro rozehřátí každého srdce každé duše ať už je zahrabána či odstrčena do nejtemnějšího koutku mysli.
Bylo tomu dva roky na to, přesně dva roky, zrovna, když jsem měl ten den sedmnáct, dali mi ten největší dárek, který mi dát mohli… Svobodu.
Tenkrát jsem se poprvé od svých dvanácti let od srdce zasmál, ale to jsem ještě netušil, co mě čeká.
Dali mě do péče zpět mé matce, nikdy jsem ji neměl příliš v lásce. Pro mě to byla jen zlá čarodějnice, která ukládala tresty za každé rozbité koleno, za každé smítko na podlaze v mém dětském pokoji.
Přišli za mnou a já zvedl hlavu od stolu, na kterém byl můj výkres, kde se rozprostírala krajina politá slunečními paprsky a odlesky vln na moři o kus dále.
Vždycky jsem si ho přál vidět.
A zde začala má životní cesta. Přestože jsem se cítil neskonale šťastný, že opustím tyto prostory, tak jsem pociťoval strach a zoufalství, bolest a utrpení, které už nikdy nemělo spatřit světlo světa, už nikdy. A už vůbec ne má matka ani ty dámy či pánové, co si přezdívali doktoři.
Do místnosti vstoupila Kate byla to milá postarší dáma a měla úsměv od ucha k uchu, hned za ní si to kráčel někdy milý a hodný, ale jindy dost nepříjemný muž okolo snad čtyřiceti let, ale co mě udivilo bylo, že jeho jindy vážnou a vždy přísnou tvář zdobil také jeden velký a bíle se lesknoucí úsměv.
Za těmi dvěma pak už šli jen dva strážníci, kteří měli taky zjevně velice dobrou náladu, ale jejich oči mi říkali něco jako…konečně se ho zbavíme.
Nerozuměl jsem jejich výrazu, ale když jste tady tak se něco naučíte a já se naučil, usmívá se okolí? Směj se radši taky, i když se cítíš jako zmoklej pes a uvnitř tebe tě sžírá vlastní sebelítost, kterou jsem pochopitelně všechny ty léta musel skrývat.
Nechápu co to dělají, ale Kate a ten robustní muž jménem Jake se postavili přímo přede mě a radostně mi oznámili.
"Chrisi jedeš domů."
Pastelka rudé barvy mi vypadla z rukou a já jen zmateně těkal očima tam a zpátky čehož si samozřejmě všimli.
Kate se posadila vedle mě a s přívětivým a utěšujícím úsměvem na rtech se mi to pokusila vysvětlit.
"Víš Chrisi, jsi velice šikovný…"
Prohlédla si mě od hlavy k patě a pokračovala.
"…mladík a za poslední roky si udělal spoustu pokroků a my si myslíme, že je čas aby si nás opustil. Že je čas aby si opustil brány tohoto světa a okusil skutečnou příchuť života."
Překvapeně jsem vykulil oči a na mé tváři se objevil zdravý a teprve až teď od srdce jdoucí úsměv.
"Vážně?" zeptal jsem se pro jistotu se značnou nadějí v očích.
Na to se oba doktoři rozesmáli a přikývli.
"Běž si sbalit věci ať máš zatím, co na sebe než ti tvoje matka něco pořídí"
Má…matka… To oslovení jsem vyplivnul se značnou nechutí. Avšak dál jsem se tím vůbec nezaobíral a radostně vyskočil na nohy a už, už pelášil si sbalit.
Ani ne do deseti minut jsem byl sbalený i převlečený a se srdečným, a hlavně hlasitým smíchem jsem, si to kráčel směrem k východu, kde na mě čekala ještě Kate, která si přece nemohla nechat ujít poslední mateřské obětí a oznámení, že maminka čeká venku hned za dveřmi.
Na to jsem přikývnul a se sevřeným srdcem úzkostí, stresem a strachem poprvé za celý svůj život ty dveře otevřel sám.
"A nezapomeň běž s hlavou hrdě vztyčenou a nezapomeň na své sny," připomněla mi mile a já jen zavolal na zpět.
"Nikdy nezapomenu!"
Copak to se dá, když jsem tady strávil téměř celý život a mé sny, že se jednou stanu slavným kytaristou v nějaké kapele, která se bude vyhřívat na Brodway…Jediné co mě tady udrželo při zdravém uvažování byly mé sny a iluze, které se mi snad jednou splní.
Ale to už stojím venku a nenápadně se rozhlížím, když v tom mě zezadu obejmou čísi ruce a já jen vyděšeně vyjeknu, jak jsem se leknul.
Osoba mě hned pustila a já se opatrně a pomalu otočil.
Byla's to ty mami, že ano? Že jsi to ty?
Jak bysmet samozřejmě, že jsi to ty…Copak se ty tvoje chladné modré oči a blond vlasy v převleku za miss barbie dalo přehlédnout?
Byl jsem tak odlišný. Zatímco ona měla na krátko střižené blond vlasy, já je měl černé jako uhel a dlouhé až k bokům. Zatímco ona si svou ženskost snažila dokázat alespoň ženským oblečením, tak já si tu svou snažil skrýt tím chlapeckým, což šlo dosti těžko.
Zatímco ona měla zářivé azurové oči, tak lehce přirovnatelné k letní obloze či spíš kostce ledu, tak ty moje byly temné jako mořské hlubiny jako samotný déšť, jako samotná moje duše, která opět propadala depresi z toho, jak si mě to stvoření přezdívající si máma prohlíželo.
Pohlédl jsem jí do očí a ona jen zašeptala. "Chrisi?"
Nepatrně jsem přikývl a jí vypadla z pusy cigareta, ze které se zuřivě teď snažila popotahovat. "Přísahala bych, že jsem měla kluka."
Nechápavě kroutila hlavou a odhodila vajgl.
"Ale já jsem kluk," namítl jsem trochu rozhněvaně a ona se na mě znovu zkoumavě zahledí. No nekoukej jak kdybych spadl ze sedmého nebe měla si mě někdy přijít navštívit, naposledy si za mnou byla před čtyřmi lety ty potvoro!!, nadával jsem na ní v duchu, ale ona jen vybuchla v hlasitý smích.
Nechápavě jsem se na ni zahleděl v němé otázce, ale ona jen zakroutila hlavou a zmlkla.
"No, tak myslím, že představovat se nemusíme tak pojď musím ti někoho představit…jo a on o tobě neví, takže pak nekoukej stejně nechápavě jako bude koukat on jo?"
Ničemu nerozumějíc jsem přikývl a pomalu s nejistými kroky jsem si to za ní cupital.
Zahnuli jsme za roh a po té se vydaly na obrovské, auty přeplněné parkoviště… My jsem šli na tu vzdálenější část, a tak mi bylo jasné, že to jediné auto, které na ní stálo bylo to, ke kterému jsem šli my.
Podíval jsem se na mámu, ale ta se hrabala v kabelce a pravděpodobně něco hledala, tak jsem si řekl, že se nebudu ptát na tu stupidní otázku, jakože kdo je ten co se opírá o jeho kapotu a spokojeně si pokuřuje. Vlastně jsem na něj ještě pořádně neviděl, ale kouř od úst mu šel, o beton se ozývalo jen hlasité dunění těch půlmetrových podpatků, u který absolutně netuším jak na nich máma vůbec může chodit, ale zatím se nezabila…Kéž by.
Povzdechnul jsem si a znovu hodil pohled směrem k autu, v tu samou chvíli zvedl pohled i ten kluk a naše oči se střetly. Dřív než bych snad stačil postřehnout jen jejich barvu, je ten kluk rychle sklopil a já už jen viděl, jak se rychle snaží předmětu doličného v podobě cigarety zbavit a popřípadě ho i zašlápnout. Když se tak stalo, tak se nechápavě podíval na mámu, která právě zvedla pohled a střetla se jím s tím jeho a potom svůj pohled přesunul na mě a zpátky na ni.
"Niku musím ti někoho představit a nevím jestli se ti to bude líbit," začala máma nejistě a my si s - Nikem? - vyměňovali nechápavé pohledy.
"No, ale asi bych měla začít od Chrise?"
Otočila se zmateně na mě a potom ještě zmateněji zpátky na Nika.
"Ehmmm…mno víš Niku…Ne, Chrisi, když jsem byla s tvým otcem tak to bylo jenom, protože jsme měli tebe a on se se mnou odmítal rozvést, ale já už měla jiného syna a to právě tady…Ehm…Nika, bylo mu tenkrát osm let a …hmm-Ehmm-ehmmm…ééé..nóóó…"
"To je můj bratr!" vyjekl jsem jak mi docvakla kolečka a s ústy téměř na zemi jsem se na něj podíval.
Měl špinavě blond vlasy spíš dohněda a zelené teď z nějakého důvodu tvrdé oči s podivným neidentifikovatelným zápalem, svalnatou vypracovanou postavu a už na první pohled jsem věděl, že s ním si moc rozumět nebudu.
Propaloval mě divným pohledem, který jsem radši ignoroval, už teď jsem si připadal jako bych právě vylezl ze solárka jak mě tím pohledem sežehnul.
"A kdes ho vyhrabala?" prolomil to ticho a jeho oči házely šavle na všechny světové strany.
Měl jsem pocit, že se mi zabodávají už i tak do dost pochroumané psychiky a duše, do mého proti jeho až příliš křehkého a jemného těla. Na rozdíl ode mě byl i tak o hlavu a půl vyšší a tak jsem si připadal jako mravenec, jako obyčejná muška, na kterou stačí fouknout a ona odletí na měsíc i s navijákem.
Jeho zelený pohled mi, ale připomínal jaro a trávu, jiskřivou zelenou pěstovanou trávu, na kterou nikdy nevkročila lidská noha.
Připomínal mi listy, listy Lípy či snad Jasanu?
Nechápavě jsem sám nad vlastními myšlenkami zakroutil hlavou a radši vypnul úplně, což mi samozřejmě nevydrželo dlouho a za nastalého ticha jsem se zamyslel.
Takže ona tátu podváděla?Ona ho nikdy nemilovala? Lámala mu srdce a vůbec nic si z toho nedělala, plakala pro něj vůbec?
Co všechno se stalo zatímco já tady nebyl, zatímco jsem byl zavřený na tom psychiatrickém oddělení, jak moc se svět změnil?
Dostanu se vůbec na nějakou školu, když nemám ani dodělanou tu základní?
Samozřejmě jsem měl učitele a ti se mě snažili naučit všechno to co bych uměl, kdybych žil normálně, ale skutečně to budou lidi brát stejně jako bych do školy chodil normálně?
Mou mysl zaplavila vlna otázek a já na ně neznal odpovědi, když v tom mě z myšlenek vytrhly hlasy hádající se dvojice.
"Okamžitě toho nech Niku! Je to tvůj bratr, sice ne přímý, ale jsem jeho matka stejně, tak jako ta tvoje a teď nasedni do auta!"
Kupodivu mi bylo líto, že se hádají kvůli mně.
Nasedli jsem do černého mercedesu a já jen tupě zíral před sebe, tak rád bych měl už osmnáct. Nemusel bych se s ní už nikdy setkat, našel bych si práci a měl svobodu.
Já a Nik jsme seděli vedle sebe vzadu, z čehož on asi nebyl příliš nadšený podle toho jak se tvářil.
"Proč ses najednou vrátil a nezůstal tam kde si byl doteď?!" vyprskl na mě. Stočil jsem na něj svůj nic neříkající výraz a měl chuť mu v té chvíli vymazat z tváře ten jeho úšklebek.
"To víš v blázinci si toho moc neužiju…"
Vykulil na mě oči a já tomu ještě přidal třešničku navrch.
"…a navíc, tam si moc nezašpásuju, nemyslíš?"
Překvapeně na mě třeštil oči, ale nakonec se uklidnil a promluvil svým hlubokým hlasem.
"Panebože budu žít s magorem, to je pech." odfrknul si a já jen sklonil pohled směrem dolů, čehož si dvě modré oči v zrcátku všimly.
"Niku ticho! Chris tam byl, protože nezvládl smrt svého otce, stejně to byl j…"
Chtěla pokračovat, ale já ji do toho skočil, byl jsem doslova nasranej, že se opovažuje o něm ještě ke všemu hnusně mluvit.
"Neříkej to!" zavrčel jsem výhružně a auto prudce zabrzdilo, jak byla máma překvapená, asi není zvyklá, že jí někdo odporuje.
Chtěl jsem pokračovat, ale to se ozval nadšený hlas Nika.
"Hele tam jsou kluci! Já zapomněl na zkoušku!"
Praštil se do hlavy a já na něj nechápavě hleděl, naklonil hlavu na stranu a optal se.
"Zkoušku?"
Hodil po mě pohledem neotravuj, ale odpověděl.
"Jo mám kapelu víš?"
"Kapelu?" vyjekl jsem nadšeně a měl jsem neskonalý pocit štěstí. Že by ke mně konečně přišlo, taky na návštěvu a nechalo mi trochu toho skřítkovského zlata z konce duhy, abych mohl být taky šťastný?
Vždycky jsem chtěl hrát v kapele!!!
"Můžu se dívat?" vyhrkl jsem dřív než jsem se stačil zastavit a on se na mě pohrdavě podíval. A ještě pohrdavěji mi odpověděl, ale já to teď vůbec neřešil.
"Fajn v tom blázinci sis asi moc neužil co?!"
Jenom jsem nadšeně rychle přitakal.
Na to se on jen rozesmál nad jiným neštěstím a odfrknul si se zlým úsměvem na rtech, u kterého jsem si nebyl jistý, co signalizuje.
"Tak pojď."
"Na co hraješ?" zeptal jsme se nadšeně a házel zkoumavé pohledy na svět, který jsem neznal.
Támhle seděla nějaká partička kluků a holek, kteří pili pivo, kouřili a vzájemně se ocucávali. Na druhé straně byla zas partička kluků co si vzájemně dávali do držky, nad čímž jsem se uchechtl.
"Páni ti si dávaj!" zamumlal jsem si pod nos a pochechtával se.
"Hraju na kytaru a zpívám" odsekl mi a já mu skočil nevědomky kolem krku.
Nad tím se zastavil a snažil se mě ze sebe se slovy, které jsem neznal, ale nezněli moc mile, setřást a já mu na to zařval do ucha.
"A já taky na kytaru!"
Oněmělý mým záchvatem se zastavil a s občasným bouchnutím do ucha se snažil zbavit pravděpodobně zalehnutí, které jsem mu způsobil.
"Neřvi tak ty demente! Panebože ty máš ječák !" zařval na mě na oplátku. To se na nás otočili ti kluci, které nazýval kamarády.
A hned se k nám se zmateným výrazem vydali.
"Čest Niku!"
Praštili si pěstmi a potom se objali a poplácali po zádech.
"Páni co to máš za šťabajznu s ní bych si nechal říct."
Všichni byly oblečeni do podivných místy potrhaný kalhot různých odstínů od modré po černou a v trikách podivných vzorů, jeden měl na něm lebky…Fuj, jak v tom může chodit vždyť vypadá jak smrtka.
Na hlavách kšiltovky a kolem pasů mikiny, prostě a jednoduše vypadali jak vandráci.
"Alexi, zavři klapačku je to můj novej brácha"
Na to se na mě otočily tři páry překvapených pohledů.
"Ona je kluk?" vyjekl někdo jiný s hnědýma očima hnědými vlasy a na to ho Nik zpražil pobaveným a i zlým pohledem.
"Jo Eriku!"
Na to se mi představil blonďák s modrýma očima jako Adam.
Potom na mě zaměřili pohledy a já vykoktal jen pouhé.
"A-a-ahoj?"
Někteří lidé si myslí, že když vám někdo zemře a vy jste při tom mladý, tak vás smutek přejde a vy budete žít dál.
Přece jen takový mladý člověk jako já… Měl jsem tenkrát čtyři roky, ale přesto to bolelo. Můj otec byl vše co jsem měl , byl mi celým světem a vsadil bych se, že kdyby tady teď se mnou byl, byl by to on kdo by mi řekl, že je na mě hrdý a pyšný, že jsem syn, kterého si vždycky přál a že to jediné, co pro mě chce je to nejlepší.
Byly mi tenkrát jenom čtyři roky, když jsem svého otce našel u té řezačky.
Tenkrát asi opravoval něco u stolu nebo co, už si přesně nevzpomínám, ale na tom nezáleží, byly mi jenom čtyři roky a já ho našel s uřezaným palcem a prostřelenou hlavou. Byla to rána přímo mezi očima a ta bolest, která se mi tenkrát zahryzla do srdce, ta odporná nechuť k celému světu, nikdy na to nezapomenu. V té chvíli se mi zhroutil celý svět. Od té doby to šlo se mnou z kopce, navštěvoval jsem všelijaké doktory, potom došlo na psychology a nakonec na psychiatry. Všichni se mi snažili pomoci, ale já to nebral vážně nebral jsem to v potaz, mě bolelo srdce, teda ten kousíček, který mi ještě zbyl po tom útoku na mou psychiku a celý svět mi byl jedno, bylo mi jedno co se děje kolem mě.
Tenkrát jsem míval sny o tom jak se ke mně vrátí, jak si mě přitáhne do svého obětí a šeptá mi utěšující slova, která zaplňovala tu propast v mé duši, která mě utvrzovala v tom, že to co jsem viděl byla jen má představivost, jen odporná a zkažená iluze, kterou mi seslal nějaký škaredý a zlý skřet.
Tenkrát jsem byl ještě dítě, bylo mi už dvanáct let, když mě pustili z oddělení maximální péče a poslali na obyčejnou procházku ven. Stále si pamatuji jak se mi srdce sevřelo radostí, že zmizela ta běloba, ty mučivé stěny zabraňující mému talentu vylézt ven, tenkrát to byla jediná šťastná chvíle. Ne jediná by bylo špatné slovo, první šťastná chvíle po těch osmi letech chození po všech doktorech a psychiatrech, první šťastná chvíle od doby, co zemřel můj otec. Tenkrát jsem si uvědomil, že pokud nepřesvědčím ty lidi v bílém plášti, že jsem se se svou ztrátou vyrovnal, tak uvidím slunce jen jednou denně a to při odpoledni, kdy se jeho krása ani zdaleka nedala vyrovnat kráse východu či západu.
Bylo mi patnáct let… Ano čtete správně trvalo mi další tři roky než jsem ty lidi přesvědčil, že nejsem okolí nebezpečný.
Viděl jsem tenkrát poprvé po tak dlouhé době skutečný západ slunce a hned den na to jeho východ, slzely mi oči a já si přál tuto chvíli uchovat napořád a navždy, už nikdy se toho pocitu štěstí nevzdat, ale přeci jen jsme musel. Musel jsem se vzdát toho co stvořil bůh a dal nám … Ano dal nám obyčejným smrtelníků jako dar, který nám nemá jen obstarat místo k životu, ale hlavně zahřát naše ledová srdce. Myslíte, že kdyby nebylo slunce, objevilo by se někdy jaro při, kterém kvetou růže a zem dostává jejího zaslouženého tepla a tráva zeleně, že by se nám naskytlo léto, které rozehřeje i ty největší omrzliny jak na těle tak na duši?
Že bychom se na podzim, kdy všechno a všichni dostávali barevný nádech buď už z nastávajícího chladu, dešťů a různobarevných listů nebo z nemoci, kterou stihnete chytnout?
Že bychom se mohli na podzim smát z nadcházející zimy, kdy všechno to veledílo, které slunce oživilo opět zmrzne a pokryje to bílá nadílka a tuny sněhu, které na jaře zmizí a vše se rozraší?
Ne…slunce je základ pro rozehřátí každého srdce každé duše ať už je zahrabána či odstrčena do nejtemnějšího koutku mysli.
Bylo tomu dva roky na to, přesně dva roky, zrovna, když jsem měl ten den sedmnáct, dali mi ten největší dárek, který mi dát mohli… Svobodu.
Tenkrát jsem se poprvé od svých dvanácti let od srdce zasmál, ale to jsem ještě netušil, co mě čeká.
Dali mě do péče zpět mé matce, nikdy jsem ji neměl příliš v lásce. Pro mě to byla jen zlá čarodějnice, která ukládala tresty za každé rozbité koleno, za každé smítko na podlaze v mém dětském pokoji.
Přišli za mnou a já zvedl hlavu od stolu, na kterém byl můj výkres, kde se rozprostírala krajina politá slunečními paprsky a odlesky vln na moři o kus dále.
Vždycky jsem si ho přál vidět.
A zde začala má životní cesta. Přestože jsem se cítil neskonale šťastný, že opustím tyto prostory, tak jsem pociťoval strach a zoufalství, bolest a utrpení, které už nikdy nemělo spatřit světlo světa, už nikdy. A už vůbec ne má matka ani ty dámy či pánové, co si přezdívali doktoři.
Do místnosti vstoupila Kate byla to milá postarší dáma a měla úsměv od ucha k uchu, hned za ní si to kráčel někdy milý a hodný, ale jindy dost nepříjemný muž okolo snad čtyřiceti let, ale co mě udivilo bylo, že jeho jindy vážnou a vždy přísnou tvář zdobil také jeden velký a bíle se lesknoucí úsměv.
Za těmi dvěma pak už šli jen dva strážníci, kteří měli taky zjevně velice dobrou náladu, ale jejich oči mi říkali něco jako…konečně se ho zbavíme.
Nerozuměl jsem jejich výrazu, ale když jste tady tak se něco naučíte a já se naučil, usmívá se okolí? Směj se radši taky, i když se cítíš jako zmoklej pes a uvnitř tebe tě sžírá vlastní sebelítost, kterou jsem pochopitelně všechny ty léta musel skrývat.
Nechápu co to dělají, ale Kate a ten robustní muž jménem Jake se postavili přímo přede mě a radostně mi oznámili.
"Chrisi jedeš domů."
Pastelka rudé barvy mi vypadla z rukou a já jen zmateně těkal očima tam a zpátky čehož si samozřejmě všimli.
Kate se posadila vedle mě a s přívětivým a utěšujícím úsměvem na rtech se mi to pokusila vysvětlit.
"Víš Chrisi, jsi velice šikovný…"
Prohlédla si mě od hlavy k patě a pokračovala.
"…mladík a za poslední roky si udělal spoustu pokroků a my si myslíme, že je čas aby si nás opustil. Že je čas aby si opustil brány tohoto světa a okusil skutečnou příchuť života."
Překvapeně jsem vykulil oči a na mé tváři se objevil zdravý a teprve až teď od srdce jdoucí úsměv.
"Vážně?" zeptal jsem se pro jistotu se značnou nadějí v očích.
Na to se oba doktoři rozesmáli a přikývli.
"Běž si sbalit věci ať máš zatím, co na sebe než ti tvoje matka něco pořídí"
Má…matka… To oslovení jsem vyplivnul se značnou nechutí. Avšak dál jsem se tím vůbec nezaobíral a radostně vyskočil na nohy a už, už pelášil si sbalit.
Ani ne do deseti minut jsem byl sbalený i převlečený a se srdečným, a hlavně hlasitým smíchem jsem, si to kráčel směrem k východu, kde na mě čekala ještě Kate, která si přece nemohla nechat ujít poslední mateřské obětí a oznámení, že maminka čeká venku hned za dveřmi.
Na to jsem přikývnul a se sevřeným srdcem úzkostí, stresem a strachem poprvé za celý svůj život ty dveře otevřel sám.
"A nezapomeň běž s hlavou hrdě vztyčenou a nezapomeň na své sny," připomněla mi mile a já jen zavolal na zpět.
"Nikdy nezapomenu!"
Copak to se dá, když jsem tady strávil téměř celý život a mé sny, že se jednou stanu slavným kytaristou v nějaké kapele, která se bude vyhřívat na Brodway…Jediné co mě tady udrželo při zdravém uvažování byly mé sny a iluze, které se mi snad jednou splní.
Ale to už stojím venku a nenápadně se rozhlížím, když v tom mě zezadu obejmou čísi ruce a já jen vyděšeně vyjeknu, jak jsem se leknul.
Osoba mě hned pustila a já se opatrně a pomalu otočil.
Byla's to ty mami, že ano? Že jsi to ty?
Jak bysmet samozřejmě, že jsi to ty…Copak se ty tvoje chladné modré oči a blond vlasy v převleku za miss barbie dalo přehlédnout?
Byl jsem tak odlišný. Zatímco ona měla na krátko střižené blond vlasy, já je měl černé jako uhel a dlouhé až k bokům. Zatímco ona si svou ženskost snažila dokázat alespoň ženským oblečením, tak já si tu svou snažil skrýt tím chlapeckým, což šlo dosti těžko.
Zatímco ona měla zářivé azurové oči, tak lehce přirovnatelné k letní obloze či spíš kostce ledu, tak ty moje byly temné jako mořské hlubiny jako samotný déšť, jako samotná moje duše, která opět propadala depresi z toho, jak si mě to stvoření přezdívající si máma prohlíželo.
Pohlédl jsem jí do očí a ona jen zašeptala. "Chrisi?"
Nepatrně jsem přikývl a jí vypadla z pusy cigareta, ze které se zuřivě teď snažila popotahovat. "Přísahala bych, že jsem měla kluka."
Nechápavě kroutila hlavou a odhodila vajgl.
"Ale já jsem kluk," namítl jsem trochu rozhněvaně a ona se na mě znovu zkoumavě zahledí. No nekoukej jak kdybych spadl ze sedmého nebe měla si mě někdy přijít navštívit, naposledy si za mnou byla před čtyřmi lety ty potvoro!!, nadával jsem na ní v duchu, ale ona jen vybuchla v hlasitý smích.
Nechápavě jsem se na ni zahleděl v němé otázce, ale ona jen zakroutila hlavou a zmlkla.
"No, tak myslím, že představovat se nemusíme tak pojď musím ti někoho představit…jo a on o tobě neví, takže pak nekoukej stejně nechápavě jako bude koukat on jo?"
Ničemu nerozumějíc jsem přikývl a pomalu s nejistými kroky jsem si to za ní cupital.
Zahnuli jsme za roh a po té se vydaly na obrovské, auty přeplněné parkoviště… My jsem šli na tu vzdálenější část, a tak mi bylo jasné, že to jediné auto, které na ní stálo bylo to, ke kterému jsem šli my.
Podíval jsem se na mámu, ale ta se hrabala v kabelce a pravděpodobně něco hledala, tak jsem si řekl, že se nebudu ptát na tu stupidní otázku, jakože kdo je ten co se opírá o jeho kapotu a spokojeně si pokuřuje. Vlastně jsem na něj ještě pořádně neviděl, ale kouř od úst mu šel, o beton se ozývalo jen hlasité dunění těch půlmetrových podpatků, u který absolutně netuším jak na nich máma vůbec může chodit, ale zatím se nezabila…Kéž by.
Povzdechnul jsem si a znovu hodil pohled směrem k autu, v tu samou chvíli zvedl pohled i ten kluk a naše oči se střetly. Dřív než bych snad stačil postřehnout jen jejich barvu, je ten kluk rychle sklopil a já už jen viděl, jak se rychle snaží předmětu doličného v podobě cigarety zbavit a popřípadě ho i zašlápnout. Když se tak stalo, tak se nechápavě podíval na mámu, která právě zvedla pohled a střetla se jím s tím jeho a potom svůj pohled přesunul na mě a zpátky na ni.
"Niku musím ti někoho představit a nevím jestli se ti to bude líbit," začala máma nejistě a my si s - Nikem? - vyměňovali nechápavé pohledy.
"No, ale asi bych měla začít od Chrise?"
Otočila se zmateně na mě a potom ještě zmateněji zpátky na Nika.
"Ehmmm…mno víš Niku…Ne, Chrisi, když jsem byla s tvým otcem tak to bylo jenom, protože jsme měli tebe a on se se mnou odmítal rozvést, ale já už měla jiného syna a to právě tady…Ehm…Nika, bylo mu tenkrát osm let a …hmm-Ehmm-ehmmm…ééé..nóóó…"
"To je můj bratr!" vyjekl jsem jak mi docvakla kolečka a s ústy téměř na zemi jsem se na něj podíval.
Měl špinavě blond vlasy spíš dohněda a zelené teď z nějakého důvodu tvrdé oči s podivným neidentifikovatelným zápalem, svalnatou vypracovanou postavu a už na první pohled jsem věděl, že s ním si moc rozumět nebudu.
Propaloval mě divným pohledem, který jsem radši ignoroval, už teď jsem si připadal jako bych právě vylezl ze solárka jak mě tím pohledem sežehnul.
"A kdes ho vyhrabala?" prolomil to ticho a jeho oči házely šavle na všechny světové strany.
Měl jsem pocit, že se mi zabodávají už i tak do dost pochroumané psychiky a duše, do mého proti jeho až příliš křehkého a jemného těla. Na rozdíl ode mě byl i tak o hlavu a půl vyšší a tak jsem si připadal jako mravenec, jako obyčejná muška, na kterou stačí fouknout a ona odletí na měsíc i s navijákem.
Jeho zelený pohled mi, ale připomínal jaro a trávu, jiskřivou zelenou pěstovanou trávu, na kterou nikdy nevkročila lidská noha.
Připomínal mi listy, listy Lípy či snad Jasanu?
Nechápavě jsem sám nad vlastními myšlenkami zakroutil hlavou a radši vypnul úplně, což mi samozřejmě nevydrželo dlouho a za nastalého ticha jsem se zamyslel.
Takže ona tátu podváděla?Ona ho nikdy nemilovala? Lámala mu srdce a vůbec nic si z toho nedělala, plakala pro něj vůbec?
Co všechno se stalo zatímco já tady nebyl, zatímco jsem byl zavřený na tom psychiatrickém oddělení, jak moc se svět změnil?
Dostanu se vůbec na nějakou školu, když nemám ani dodělanou tu základní?
Samozřejmě jsem měl učitele a ti se mě snažili naučit všechno to co bych uměl, kdybych žil normálně, ale skutečně to budou lidi brát stejně jako bych do školy chodil normálně?
Mou mysl zaplavila vlna otázek a já na ně neznal odpovědi, když v tom mě z myšlenek vytrhly hlasy hádající se dvojice.
"Okamžitě toho nech Niku! Je to tvůj bratr, sice ne přímý, ale jsem jeho matka stejně, tak jako ta tvoje a teď nasedni do auta!"
Kupodivu mi bylo líto, že se hádají kvůli mně.
Nasedli jsem do černého mercedesu a já jen tupě zíral před sebe, tak rád bych měl už osmnáct. Nemusel bych se s ní už nikdy setkat, našel bych si práci a měl svobodu.
Já a Nik jsme seděli vedle sebe vzadu, z čehož on asi nebyl příliš nadšený podle toho jak se tvářil.
"Proč ses najednou vrátil a nezůstal tam kde si byl doteď?!" vyprskl na mě. Stočil jsem na něj svůj nic neříkající výraz a měl chuť mu v té chvíli vymazat z tváře ten jeho úšklebek.
"To víš v blázinci si toho moc neužiju…"
Vykulil na mě oči a já tomu ještě přidal třešničku navrch.
"…a navíc, tam si moc nezašpásuju, nemyslíš?"
Překvapeně na mě třeštil oči, ale nakonec se uklidnil a promluvil svým hlubokým hlasem.
"Panebože budu žít s magorem, to je pech." odfrknul si a já jen sklonil pohled směrem dolů, čehož si dvě modré oči v zrcátku všimly.
"Niku ticho! Chris tam byl, protože nezvládl smrt svého otce, stejně to byl j…"
Chtěla pokračovat, ale já ji do toho skočil, byl jsem doslova nasranej, že se opovažuje o něm ještě ke všemu hnusně mluvit.
"Neříkej to!" zavrčel jsem výhružně a auto prudce zabrzdilo, jak byla máma překvapená, asi není zvyklá, že jí někdo odporuje.
Chtěl jsem pokračovat, ale to se ozval nadšený hlas Nika.
"Hele tam jsou kluci! Já zapomněl na zkoušku!"
Praštil se do hlavy a já na něj nechápavě hleděl, naklonil hlavu na stranu a optal se.
"Zkoušku?"
Hodil po mě pohledem neotravuj, ale odpověděl.
"Jo mám kapelu víš?"
"Kapelu?" vyjekl jsem nadšeně a měl jsem neskonalý pocit štěstí. Že by ke mně konečně přišlo, taky na návštěvu a nechalo mi trochu toho skřítkovského zlata z konce duhy, abych mohl být taky šťastný?
Vždycky jsem chtěl hrát v kapele!!!
"Můžu se dívat?" vyhrkl jsem dřív než jsem se stačil zastavit a on se na mě pohrdavě podíval. A ještě pohrdavěji mi odpověděl, ale já to teď vůbec neřešil.
"Fajn v tom blázinci sis asi moc neužil co?!"
Jenom jsem nadšeně rychle přitakal.
Na to se on jen rozesmál nad jiným neštěstím a odfrknul si se zlým úsměvem na rtech, u kterého jsem si nebyl jistý, co signalizuje.
"Tak pojď."
"Na co hraješ?" zeptal jsme se nadšeně a házel zkoumavé pohledy na svět, který jsem neznal.
Támhle seděla nějaká partička kluků a holek, kteří pili pivo, kouřili a vzájemně se ocucávali. Na druhé straně byla zas partička kluků co si vzájemně dávali do držky, nad čímž jsem se uchechtl.
"Páni ti si dávaj!" zamumlal jsem si pod nos a pochechtával se.
"Hraju na kytaru a zpívám" odsekl mi a já mu skočil nevědomky kolem krku.
Nad tím se zastavil a snažil se mě ze sebe se slovy, které jsem neznal, ale nezněli moc mile, setřást a já mu na to zařval do ucha.
"A já taky na kytaru!"
Oněmělý mým záchvatem se zastavil a s občasným bouchnutím do ucha se snažil zbavit pravděpodobně zalehnutí, které jsem mu způsobil.
"Neřvi tak ty demente! Panebože ty máš ječák !" zařval na mě na oplátku. To se na nás otočili ti kluci, které nazýval kamarády.
A hned se k nám se zmateným výrazem vydali.
"Čest Niku!"
Praštili si pěstmi a potom se objali a poplácali po zádech.
"Páni co to máš za šťabajznu s ní bych si nechal říct."
Všichni byly oblečeni do podivných místy potrhaný kalhot různých odstínů od modré po černou a v trikách podivných vzorů, jeden měl na něm lebky…Fuj, jak v tom může chodit vždyť vypadá jak smrtka.
Na hlavách kšiltovky a kolem pasů mikiny, prostě a jednoduše vypadali jak vandráci.
"Alexi, zavři klapačku je to můj novej brácha"
Na to se na mě otočily tři páry překvapených pohledů.
"Ona je kluk?" vyjekl někdo jiný s hnědýma očima hnědými vlasy a na to ho Nik zpražil pobaveným a i zlým pohledem.
"Jo Eriku!"
Na to se mi představil blonďák s modrýma očima jako Adam.
Potom na mě zaměřili pohledy a já vykoktal jen pouhé.
"A-a-ahoj?"
Cchdáčeko n ... pokráčkuju a jdu číst dál, moc se ti to povedlo ^^