21. října 2009 v 17:32 | Ebika
|
11.díl-Uchiha
PS:Tak a konečně tu máme pokračovaní na pro mě téměř zapomenutou povídečku, jak sjem si něcon takového mohla dovolit, ale tak důlouho jseman to nic nenapsalal, že sjem zapoměla, že to mám rozepasané to mi musíte připomínat, tak si to užijte přeji hezké počteníčko a moc děkujinkuju za komentíky:-D
Itači stál jako přikovaný na místě a tupě hleděl na červenajícího se Kimimara jak se nervózně schovává za Arašim.
"Madara?"
Araši přitakal a zkoumal Itačiho reakce nechtěl ab yse stalo něco co by Kimimara viděsilo, ale věřil, že to to Itači příjme dobře a nebude se chovat jako pitomec teda aspoň v to doufal.
"takže to, ale znamená, že Kimimaru je můj … synovec?"
Araši opět jen přitakal a pobaveně sledoval hru emocí na Uchihově tváři.
Itači se otočil na Kimimara a po důkladném prohlížení prohlásil.
"Máš Sharingan?"
Kimimaru chvíli jen hleděl do Itačiho očí, ale nakonec po pohledu na Arašiho také přikývnul.
"Ale neumím ho ovládat, je moc nebezpečný"
Itači se překvapeně obrátil na Arašiho v němé otázce.
"Když se jednou Kimimarovi při tréningu stalo, že omilem aktivoval svůj Sharingan tak málem všechny zabil má jej příliš silný na to aby ho ovládal a ty jistě chápeš proč by se to měl naučit, že?"
Itači s kamennou maskou na tváři přikývl.
"Kimimaru se a nějakou dobu přestěhuje do Konohu za účelem tréningu chce se učit od Sasukeho"
"Ale proč né ode mě?"
Zeptal se Itači překvapeně.
"Nechci aby nás někdo viděl nechci aby to věděl někdo jiný a nemohli bychom trénovat nikde jinde než-li ve vesnici, proto je lepší trénovat v Konoze"
Itači v pochopení přikývl, ale te´d nějak netušil jak by se měl ke Kimimarovi chovat, když teď ví, že to je jeho synovec.
"Tak myslím, že tohle je vyřešeno Kimimaru běž si sbalit věci na pár týdnů všichni tři půjdem do Konohy o vesnici se postará Akiko"
"Si si jistý, že to je rozumné řešení?Zrovna v téhle době měli bychom být zde a hlídat hranice naší země"
Araši vypadal, že o tom přemýšlí.
"ne Itačio myslím, že to bude dobrý Akiko je přece skušená Kunoiči a má se situacemi neočekávaných útoků dobré skušenosti, tak proč by to nešlo a navíc nechci nechávat Kimimara se Sasukem samotného nikdy nevím kdy Sasukemu prdne v bedně, však víš jak to myslím"
Itači se usmál a přikývl moc dobře věděl jak to Araši myslí.
"No my bychom to měli zajít oznámit a taky jít zabalit ne?"
"Jak můžeš v takovéhle chvíli být tak bezstarostný"
Prohodil Itači jen tak mimochodem.
Araši k němu přešel a přitiskl se na něj.
"jak?…Normálně, kdybych byl bez tebe tak by to tak lehce nešlo věř mi"
Itači si Arašiho přitiskl ještě blíže ke svému tělu a chytl ho za zadek.
"Ale copak Uchiha dostal chuť na kocourky?"
Itači pobaveně pozvedl obočí.
"Ty si o sobě myslíš, že jsi kocourek?"
Araši se zahihňal.
"Si piš, že jo a nejsem snad?"
Pobaveně se o Itačiho otřel a rukou mu stiskl rýsující se vyboulkeninu v rozkroku.
Itači jemě zasténal a hladově se přisál na Arašiho rty, když se odtrhnul tak zašeptal.
"To víš , že jsi a to takový jaký svět ještě neviděl…"
Když uviděl Arašiho nechápající pohled tak dodal.
"…pěkně divoký"
Araši párkrát zamrkal a téměř hned na to se hlasitě rozesmál, zatímco Itači naslouchal Arašiho podtóního a barvitého, sametově hebkého smíchu, tak zavětřil postavu schovávající se ve křoví v té chvíli z něj vzrušení odpadlo a jemě mrknul na Arašiho, který mu mrknutí oplatil na znamení, že neznámou osobu také zavětřil v tom smích ustal.
"tak vylez!"
Rozkázal Araši hrubě a kdyby ho Itači neznal nevěděl by jestli to je pravý Araši nebo jen někdo kdo stejně vypadá.
Zakřupala větvička a ze křový vyšla uplakaná holčička s copánky na každé straně a ušatým králíčkem v náručí.
Itači a Araši jen vyjeveně koukali, než se Itači vzpamatoval a zamračil se.
"kde máš maminku?"
Holčika se rozplakala ještě víc a zhroutila se pláčem na zem.
"Maminka mě poslala a´t půjdu tady , oni maminku přepadli a maminaka nás poslala tady spolu s mím starší bráškou, ale bráška zůstal, když jsme potkali ty vlky a řekl a´t jdu tady"
Ta věta byla nesouvislá, ale pro Arašiho a Itačiho to neblo problémem pochopit, tak často se stávalo to cose stalo te´d.
Některé rodiny začínajíc tušit, že se něco chystá a děje se rozhodli přestěhovat, ale po cestě je přepadli nepřátelští ninjové.
Itači se k holčičce sehnul a pohladil ji po tváři, ta k němu zvedla velké uplakané oči a přitiskla se k němu ještě těsněji.
"Ukážeš mi směr odkud si přišla?"
Zašeptal mile a pohladil ji po vláskách, holčička přikývla a ukázala kamsi za sebe na to Itači kývnul na Arašiho a ten urychleně něco zapsal do svitku, který se vzápětí vznesl a ve vzduchu sroloval poháněn podrou čakrou se vydal na cestu k vesnici, nečekali ani dvě minuty , když se u nich objevila skupinka ninjů, kteří kývli na pozdrav a vzali si od Itačiho holčiku, se kterou se vydali směrem k vesnici druhá polovina tam zůstala vydala se opačným směrem,.
"Tak a mi musíme jít"
Prohlásil Araši a oprášil si ruce od prachu, Itači přikývl a vydal se na cstu kjejich společnému domu zabalit.
Araši se vydal taktéž stejným směrem, ale za účelem obeznámit vesnici se svým odchodem.
*
"Akiko!"
"Araši-sama?"
Zvedla černovlasá dívka překvapeně hlavu se štětcem v ústech a knihami všude kolem sebe.
"Mám pro teb misi"
Akiko odložila štětec a postavila se pře Arašiho do pozoru.
"Budeš bránit vesnici svým vlkastním životem po dobu co tu já , Itači a Kimimaru nebude"
Akiko mlčela, ale bylo na ní znál, že by ráda věděla důvod, ale mlčela jen odpověděla na souhlas, veděla, že jí Araši - sama věří, ale netušila, že zas tak moc.
"vensici už jsem oznámil kdo mě bude zastupovat"
Akiko přikývla.
"Tak tedy hodně štěstí"
"Hai!"
Araši zamračeně přikývnul.
"Říkal jsem ti přeci aby ses nestavěla do pozoru jsem si sobě rovni připadám si potom jako pako"
"Ale to vy nejste!"
Namítla Akiko rozhněvaně.
"Jste mnohem víc"
Odvětila už klidně a neuvědomila si jak to vyznělo, Araši také chvíli vyjeveně koukal než se hlasitě rozesmál v tom si to Akiko uvědomila a nervózně začala házet rukama a omlouvat se.
"To je dobré vím jak si to myslela"
Akiko si otřela čeloa zničeně vydechla.
"Tak?"
"Co taK?"
Optalka se Akiko nechápavě.
"No šup do práce"
"A-a-ano H-hai!"
Odvětila překvapeně a už si to pelášila pryč za sbou ještě zaslechla Arašiho smích, ale nevěnovala mu příliš pozornosti teď měla jiné starosti.
*
"Itači!"
Zvolala Araši do stichlého dmu, ale nic se neozvalo, tak začal procházet jednotlivé pokoje, když v tom jej najednou zezadu objali čísi ruce.
"Itači víš jak jsem se zlekl?!"
Vyjekl Araši a víc se přitiskl k rozehřátémi tělu.
"Ne to nevím, nejsem ve tvé kůži"
Zašeptal mu Itači roztouženě do ucha, když v tom Araši ucítil tu známou vůni Itačiho šámpónu v žilách mu zběsile pulzovala krev a v rozkroku cítil tvrdnoucí vzrušení.
"Nechceš se zajít ještě osprchovat?po celém tom náročném dnu by to určitě neuškodilo"
Araši jen přikývl a zatímco jej Itači vzal do náruče a po cestě do koupelny ho zbavoval oblečení tak on Itačiho líbal a haldil každou čístečku těla, toužembe sledoval svalnaté tělo po kterém stekají malé kapičky vody a přepínající se svaly při každém Itačiho pohybu.
"Miluju tě"
Zašeptal Itačimu do ucha Araši a přisál se mu na šíji.
Itači slastně zavzdychla a stáhnul z Arašiho poslední pro tuto chvíli tak nepotřebný kus oděvu, hned po té Arašiho strčil pod sprchu, kde jej začal připravovat na svůj vstup.
"vem si mě"
Zachrčel Araši vzrušením zastřeným hlasem a jen sílícími smysli vnímal Itačiho jemné zacházení a vzrušený dech na jeho rozpálené kůži.
Itači ho poslechla opřel zády o studené kachličky.
Na Arašiho tázaví pohled jen odpověděl.
"Chci ti vidět do tváře v momentě největší rozkoši"
ten na to jen přikývl a jako smylů zbavený obmotal Itačimu nohy kolem pasu a pomalu se začal na bodávat na Itačiho tvrdnoucí pyj.
Když byl Itači do Arašiho ponořen až na dosah tak se začal pomalu pohybuvat a při tom poslouchyt Arašiho stále hlasitější steny odrážející se ve zdech, jak čas postupoval a jeho vlastní vzrušení sílilo tak se začal pohybovat rychleji a tvrději doku oba se slatným výkřikem a jménem toho druhého na jazyku nevyvrcholili.
To be continute…
bylo to fakt povedený, sem ráda, že ses k tomu vrátila