7. září 2009 v 17:36 | Ebika
|
10.díl-Cesta
PS:A je to tu konečně jsem se dokopala k něčemu dalšíu, si to užujte a přeji příjwmné počteníčko a díky za komentíky:-D
Pomalu jsem za sebou zavřel pootevřené okno byl to tak děsivý pocit jakobych ho zavřel na dobro jakoby to už nemělo být nikdy místo, ve kterém jsem byl šťastný a už nikdy nebudu.
Bylo to tak zvláštní jakobych dobrovolně opouštěl z vlastní blbosti ty, kteří by mjě molhi mít rádi a pomohli se vyrovnat s touto skutečností.
Špatně!!!
Nikdo mi nebude pomáhat já budu s Deiem, i kdybych kvůli němu měl jet na konec světa.
* * *
Zrovna sedím ve vlaku a ohlížím se na krajinu na zemi na řeč , kterou jsekm si zde osvojil a statečně to za sebou nechávám, ale jinak to nejde.
Už nikdy nebudu ubožák já ne.
Už nikdo neuvidí moje slzy nikdo kromě Deie toho jediného totiž skutečně miluji, prosím Deii bojuj příjdu si pro tebe nikdo mi tě nevezme.
Po asi hodině jízdy se mi udělalo zle, příšerně zle bylo mi na zvracení, co se to děje?
Bázlivě a hlavně pomalu jsem se vyklopýtal z kabinky, kterou sjem obýval sám a potom se tím nejrychlejším tempem rozběhl na záchod, kde jsem vyzvracel všechno co jsem snědl.
No ty jo, tak blbě mi nebylo už pěkně dlouho…kéž by si tady byl dei, kéž by.
Miluju tě!
A nevzdám se tě!!Budu bojovat za naši lásku, i kdyby sis mě nepamatoval já najdu způsob jak se uzdravíš, i kdybys měl být ten poslední člověk na zemi koho uvidím, tak bych byl ten nejšťasnější člověk na celé planetě.
Kéž by si mě teď slyšel kéž by…kéž…
Pomalu jsem se postavil na nohy, ale jakmile jsem udělal prudší pohyb, tak to začalo na novo.
Téměř celou cestu jsem blokoval záchod, jak mi bylo zle…tomu byste nevěřili.
Po asi dvou hodinách se ozvalo stydlivé zaklepání a tenký hlásek.
"Pane prosííím já potřebuju čůůůrat"
Pravděpodobně nějaká malá holčička, ale nž jsem stihl odpovědět, tak jsem se znovu začal dávit.
"Moment"
zamumlal jsem a vyzvracel se.
Pomalu, ale jistě jsem se zvednul a vyklopýtal se ven.
Na tu malou holku jsem se ani nepodíval a šel do své kabinky, kde jsem se natáhl na sedačkua trpělivě vyčkával než dojedu do svého cíle.
A to je letištní hala směr New York.
* * *
"Pane!"
Ozvalol se mi rázně u ucha a já se s leknutím probudil a dezorintovaně zamžoural očima, kde že se to vlastně nacházím.
"Eh…ano?"
"musíte vystoupit tohle je poslední zastávka"
"Jo aha a nevíte co to , kde…víte kde to je?"
Průvodčí se na mě překvapeně podíval, ale slušně odpověděl.
"U letiště"
"Jo emmm…díky"
Vystoupil jsem a rozhlédl jsem při pohledu na ten chumel lidí co se hrnou do autobusů, které by je měli přesně dovést na letiště, jsem se rozhodl, že se radši projdu stejěn mám dost času.
Batoh jsem si přehodil přez záda a vydal se pěšky, je to sice celkem kus několik kiláků, ale pořád lepší než se tam mačkat mezi těma upocenýma lidma a nebo se naopak mořit touhou po ksylíku díky některému dost silnému deodorantu, který by mohl nějaký robustnmí muž či decentní dáma používat.
O to vážně nestojím.
Vyšel jsem pomalším krokem a procházel kolem zelených či žlutý a dokonce i červených polí.
Všude voděla všudypřítomná hlína a její vlhkost.
Na obzoru nrbylo nic jen čisté nebe a dlouhá klikatá cesta tak akorát pro autobus či osobní auto.
Sem tam tudy profrčel nějaký motorkář co se asi bojí, že nestihne letištní kontrolu a nebo letadlo, které by jim molho uletět…myslím, že za nepoužité letenky peníze nevracejí.
Na € si dávají až moc velký pozor aby jim náhodou jen jedno jediné neprokouzlo mezi prsty a nenašlo ho nějaké malé dítě.
Šel jsem, šel a šel a tak nějak jsem si začal uvědomovta, že ta hala je o něco dál než to vypadalo na mapě…možná…že ten autobus by byl skutečně lepší.
Ale nad totuto myšlenkou jsem okamžitě záporbě zakroutil hlavou co mel za blbosti?
Sám sobě jsem se zasmál jak můžu být tak naivní?
Ani jsem si to neuvědomil a už jsem měl o stupeń lepší náladu.
Optimista…co myslíte jsem?
Jsem optimista?
Já myslím, že ano, že Dei a později všechno bude v pořádku, že se nemám čeho bát.
Pokud mi do cesty strčítek kámen přeskočím ho, pokud mi do cesty dáte bažiny, lesy , vysoké porosty, trávy probrouzdím se.
Pokud mi do cesty nalijete tuny vody v podobě obřích jezel či oceánů, přeplevu je přeletím je, pokud se mi doi cesty postaví hory zdolám ji Dei…kvůli tobě bych zdolal Alpy, Mont Blanck
(Sry nwm jak se to píše)
Přelezu je pokřím je za cestou za tebou Deii mě skutečně nic nezastaví.
Jsem odhodlaný člověk a tebe miluji otec mi vždy říkal ať se lidí, které miluji ze všeho nejvíc nikdy nepouštím a držím se jich jak pijavice.
A já tě ze svých chapadel nepustím…nikdy.
Nikdy tě nepustím!!!
Seš jen a jen můj máš smůlu.
Při rozjímání jsem si ani nevšiml, že se již nacházím na letišky…mrknul sjem se na čas a s uspokojením zjistil, že jsem tu tak akorát abych vše stihnul a zbytečně se nestresoval.
Blaženě jsem si povzdechnul.
Krásná procházka.
Po asi hodině běhání po letišti tam a spátky jsem se dostal na příslušné místo odevzdal letenku a…
Vzhůru do neznáma!!!!!!!!
* * *
Někdo zeklepal a tak sjem šel otevřít.
Zvednul sjem se z pohovky pomalu prošel chodbou ostatní byli zabráni do filmu a stejně se se mnou nikdo nebaví máma furt brečí a táta se tváří jak spadlej z višně.
Itačimu nestojím ani za kloudný pohled a já se cítím pod psa.
Proč jsem to vlastně udělal?
Už ani sám nevím jsem to, ale hlupák.
Zmáčknul jsem kliku a neomaleně otevřel.
Ovšem to co jsem spatřil mi vyrazilo dech.
"N-N-Naruto?!!!"
To be continute…