8. srpna 2009 v 17:41 | Ebika
|
Mimozemšťan díl. 7 - 1/2
PS:Sry, ale je to na dvě části nwm, kdy tu přibude další, ale dneska asi ne přeju hezjé počteníčko a děkuji za komentíky:-D
Když na mě Dany zaječel, tak jsem zmizel dřív než bych si stačil cokoliv uvědomit, objevil jsem se někde v lese na louce plné květin.
V hlavě mi začali šrotovat kolečka a já už měl každou pojmenovanou všemi jazyky světa plus k čemu se dají použít, kde se vyskytují a jejich podrobný popis vzhledu.
Byl jsem jako pokažený stroj, kterému bylo všechno jedno.
Mé nohy už mě neudržely, tak jsem se svalil do trávy a jen potichu vzlikal.
Tohle je konec nikdy tam neměli vtrhnout neměl jsem odcházet mšl jsem tam zůstat pořád mi všichni říkali, že ještě nejsem připravený na skutečný svět, ale když tam vtrhli ti lidé nenapadlo mě nic jiného nežli utéci, tak strašně jsem se bál, ale pokud to mám porovnávat se strachem, který mě tíží teď, neznamenmal nic proti tomu jak velký ho mám teď.
Vím, že nejsem stejný jako ostatní, že jsem o hodně jiný vyjímaje zvláštních schopností, kterými oplívám jsem něco jako…znáte takové ty broučky co mohou mít malé, i když je to kluk či holka nebo třeba žížali u těch to taky platí.
Jsem něco podobného a tahle událost mi určila život, zajímalo by mě jestli mě hledají.
Ale asi ne proč by to dělali.
Do místnosti vstoupila postarší žena a usmála se na ještě skoro chlapce bez oblečení sedícího na velkém bílém křesle napojeného na všemožné přístroje.
"Ahoj Dimi, tak jak pak si se dneska měl?"
Promluvila na něj mile a starostlivě si ho prohlížela, zatímco on se jen trochu ochamble, zesláble a smutně usmál.
"Zdál se mi sen"
Zašeptal a postarší dáma se na něj zařívě usmála a nadšeně se posadila k němu na židli.
"Napovídej a jakýpak?"
Zaptala se ho a on se jen nádherně pousmál a začal vyprávět.
"Zadálo se mi, že jsem se probudil někde na neznámém místě.Na sobě jsem měl jen plášť halící mé tělo a bylo mi velké teplo.
Na neby svítilo veliké rudé slunce vše kolem bylo zlaté stříbrné a modré, rostliny ptáci neznámích druhů spousta divně vypadajících lidí spíš se podobajících mě než komukoliv z vás.
Byly tak krásní a dokonalý, bylo to jako z jiného světa.
Pomyslel jsem si, že mám žízeň a v ruce se mi objevil zlatý list s podivné roztiliny a s ještě divnější tekutinou průhlednostříbrné barvy na něm, nádherně to vonělo.
Trochu jsem ochutnal a zjistil, že to je přímo výborné sednul jsem si do zlaté trávy a hrál si s motýlkem s křídli plnými peří zářil všemi barvami duhy všechno, tam zářilo takovíto barvami bylo tam tak překrásně vůbec se mi odtamtud nechtělo.
Ty barvy tak krásné splívali a lidé se tak nádherně a všichni hřejivě smáli.
Každý měl na sobě plášť, ale jinak zdobený, byly tam jen muži a byly vzájemě v páru nikdo se na ně neohlížel a všichni byly šťastní byla to krása.
A potom se na mě otočil jeden z nich a řekl mi, že tam mám zůstat, že patřím mezi ně.
Nerozuměl jsem jeho slovům, ale po tom co mi to řekl se na mě otočili pohledy všech a zkoumavě si mě prohlíželi do té doby než se ke mně začali blížit s velkým úsměvem.
Jeden z nich mě chtěl obejmout,a le to jsemse začal probouzet a ve snu zečal z toho místa mizet nechtělo se mi, bylo tam tak krásně."
Dokončil zasněně a žena se jen nejistě usmála vypadala, že tuší co se dělo.
"Víš přála bych ti aby si tam mohl zůstat, ale já si myslím, že ty patříš sem spolu se svou poviností udělat svět lepším"
Dimi se nejisně zahihňal a stejně nejistě odpověděl.
"Možná ano…možná ne"
Zašeptal a sklopil pohled k zemi zatímco, žena se jen zvedla přívětivě Dimiho pohladila po vlasech a začala mu odebírat krev.
"Nelíný se mi tady"
Zašeptal Dimi a rozplakal se.
Pomalu otevíral oči a začal si uvědomovat ten fakt, že určitě není na louce, ale v pěkně peké posteli a přikrytý teplou dekou.
"Tak už si se probral?"
Zaptal se ho ženský hlas a on je zvedl pohled.
"Kde to jsem?"
Žena se na něj hezky usmála a trochu hiperaktivně odpověděla.
"No můj manžel tě našel , když venčil psa a tak tě vzal k nám nemusíš mít strach nic z tebe tahat nebudeme , když nám nebudeš chtít říct co se ti stao, tak je to jen tvoje věc, i kdyř by mě zajímalo co se ti stalo"
"Nemůžu hýbat nohama"
Zašeptal Dimi plačtivě a na to ho žena jen objala.
"Kolik ti je let co??"
Zeptala se šeptem a pohupovala s ním v náručí jak s novorozenětem.
"Nevěřila byste mi"
zašeptal a snažil se marně dostat z jejího pevného objetí.
"Jmenuju se Anna a budeš u nás dokud se neuzdravíš"
Odvětila nekompromisně a přísně se na Dimiho zadívala.
"Můj muž Adam se vrátí brzy a ty by si už měl být v pohodě tedas tou dobou, takže te´d něco sníš a nebudeš odmlouvat!"
Varovala jej, když viděla v jeho očích slabý protest.
To be continute…
Zajimavý O.O a Pěkný :)