Mimozemšťan??? 1
8. července 2009 v 20:38 | Mimozemšťan???Mimozemšťan???
PS:Fajn, tak tady je můj další pokus o povídku je to trochu jiné je to v běžném čase tzn. v dnešním, ale budou tam takříkajís čárymáry no v jiných povídkách mají být sice taky teda skoro ve....no nebudu říkat jejich děj nechte se překvapit a teď zpátky.
Jo takže budou tam čárymáry a snad se bude líbyt prosila bych skutečně o komentáře
Kdo si to přečte a napiště mi své názory podle toho buď napíšu pokračování a nebo ne zatím to bude jako jednorázovka na dvě části a pokud se to bude líbyt tak z toho udělám kapitolovku kapišto?
Má to necelých sedm stránek ve vordu a pokud bude teda to pokráčko, tak to už bude i shounen-ai a yaoi, ale jen v případě pokráčka.
Fajn tak přeju příjemné počteníčko!!!
No jo co jsem mohl čekat od života, který tak nenávidím nesnáším a nemám ho rád stejně tak jako on mě.
Proč mě nikdo nemá rád??
Proč ani můj vlastní život?Já nechápu stabylitu světa, světa, který neznám a nechci znát.
Ani nevím kde to jsem.Kde?
Nevím a nikdo mi to neřekne.
Jen du stále dál tou temnou uličkou a nevšímám si mlsných výrázů, které po mě házejí ti…ti….ti lidé nebo jak jim to vlastně říkají.
Já člověk nejsem, nevím jaké to je jím být….a nebo….vím?
Nevím na nic si nevzpomínám jediné co vím je, že jsem celý život co jsi pamatuji strávil v něčem co vypadalo jako….nevím jak to popsat moc věcí jsem neviděl na to abych to k nim mohl přirovnat.
Učili mě tam mluvit , psát a počítat učili mě tam všechno co lze znát abych se co nejvíc podobal člověku, ale zároveň abych nebyl ani z poloviny takový jací jsou oni.
Nechtěli abych takový byl.
Proč?
Sám nevím.Učili mě všechno a přitom nic.
Jak mám rozeznat co v jaké chvíli či situaci mám udělat??
Jak!?
Jak to mám rozeznat jak mám vědět, kde teď mám jít.Za kým mám jít.
Vím toho tolik a přitom nevím nic.
Věci kolem, kterých procházím bych podle mého učení nazval domy , paneláky, věžáky a spoustou další výrazů, které znám, ale jakými výrazy mám popsat ty pohledy, které po mě házejí??
Sám nevím neví jakými a nechci to vědět mám strach mám strach z toho co se stane.
A co to je vlastně strach?
To také nevím umím popsat co ten výraz znamená jak se projevuje a co dělá s lidskou psychykou, ale já nejsem člověk.
Ale stejně si myslým, že te strach mám.
Takhle už jdu podle zapadajícího a vycházejícího slunce několik dný přesněji třicet šest dní čtyři hodiny padesát osm minut a šest sekund.
Můj mozek spracovává informace jakoby to byl stroj, jakoby to znal a byl toho všeho příčinou a přitom vím, že to tak není, že jsem živý.
Vím, že když se pořežu a tak cítím vytékající krev z rány všechno to vím, ale nic necítím.
Ti lidé co mě drželi jak by člověk řekl v zajetí jsou mrtvý.Ti co se o mě starali ti, kteří tvořili mou rodinu všichni jsou mrtvý.
Vím, že bych měl plakat, hosterčit, řvát a všechno rozbíjet, ale já to nedělám, nechce se mi připadá mi to zbytečné tím přece nic nevyřeším nebo ano?
Nevým a nechce se mi to zkoušet.
"Hej ty!"
Zavolal někdo, ale já se neotočil neměl jsem k tomu sebemenší důvod proč bych se otáčel za hlasem někoho kdo neví co chce?Proč bych to dělal?
"Hej zastav!"
Ozval se ten mužský hlas znova a za mnou se ozavli rychlé kroky, ale já šel dál ani mě nenapadlo, že ten muž volal na mne já mám přeci jméno, kdyby se mnou chěl mluvit, tak by ho vyslovil.
Na rameni mi přistála něčí ruka.
Překvapeně jsem se otočil na toho kdo se opováži na mne šáhnout.
Z mého učení vím, že to by neměl udělat nikdo bez mého svolení což mě dosti překvapilo, že se to stalo a zrovna mě, že se mě někdo dotknul a tvářil se tak samolibě s výrazem jakoby říkal, že to je normální a že se za své činy nestydí, ale já vím , že není.
"Radím ti dobře běž domů nebo tě vezmu na stanici"
Promluvil na mě už tižším hlasem , domů?Já nemám domov.
Na stanici?To myslý na policejní stanici?
Tohle bude asi policista, ale co po mě chce nic jsem mu neudělal a zákon neporušil, tak čeho si ode mě žádá.
Naklonil jsem hlavu na stranu aniž bych si to uvědomil a zkoumavě se na muže před sebou zahleděl.
Měl na sobě policejní uniformu , ukrývající jeho vypracované tělo a pevné pozadí, které se i přes veškerou snahu zakrýt kusem látky přezdívající si kalhoty nepodařilo a krásně se vyjímá.
Je hubený a má široká ramena polde toho co vím tak to naznačuje tvrdý tréning a nebo nadměrné cvičení bojového sportu nebo plavání.
Ostrá brada a rysy tváře mu dávali trochu drsnější vzhled překrásné zelené oči, teda myslým, že zelené tak tmavou a při tom zářivou zelenou jsem ještě neviděl a delší černé vlasy svázané v zadu do copu.
"Hej vnímáš mě?!Běž domů!"
Zmateně jsem se na něj podíval.
Proč mi pořád říká ať jdu domů já domov nemám.
"Kdo jste?"
Promluvil jsem poprvé za celou dobu a docela mě překvapilo jak můj hls zněl tak roztřeseně a chraptivě nikdy jsem tak nezněl, že bych onemocněl?
Ale to není možné, není mi přece zima a nebo je?
Jsem z toho zmatený tohle je pro mě nový svět nikdy jsem ho neviděl a něchtěl ho spatřit, i když mi všichni říkali, že mě do něj jednou pošlou tak jsem netušil, že to bude tak brzy.
Ale oni mě neposlai já utekl jsou přece mrtvý, ale proč je všchny zebili?
Nejdřív je zabyli a potom stále dokola volali mé jméno proč?
"Jak to myslýš kdo jsem?"
Odpověděl mi na otázku otázkou a já po něm jen hodil zmateným pohledem.
"Vy sjte policista?"
Vykulil na mě oči a já tomu nerozuměl nerozuměl jsem jeho reakcím nerozuměl sjem citům to mě nikdo nenaučil.
"Odkud jsi?"
Konečně otázka, na kterou mohu odpovědět.
"Moc si na to nevzpomínám, ale asi před měsícem teď nevím přesně jsem odtamtud odešel vy odtamtud jdete také?"
Viděl jsem v jeho tváři nechápavost a překvapení zároveň nerozuměl jsem mu, ale snažil jsem se to nerozebírat.
"Pojď odvezu tě domů"
"Vážně?"
Optal jsem se ho se značnou nadějí v hlase, ale ta hned pohasla, když jsem uslyšel tu nadcházející otázku.
"Když mi řekneš kde bydlíš.A sundej si tu deky vypadáš jako bezdomovec"
Hvězdy v mích očích pohasly a já nechal ten hadr co halil mé tělo zklouznout až ke kotníkům.
V policistových očích se zračilo zděšení.
To vypadám tak příšerně?
Rychle se sehnul a do onoho hadru mě znovu zabalil.
Pevně ho kolem mě obmotal, že jsem se téměř nemohl pohnout a přehodil přeze mě svou bundu a potom … udělal něco co mě překvapilo, tak že jsem nebyl schopen se pohnout.
Vzal mě do náruče a někam nesl.
"Kam jdeme?"
On mou otázku ignoroval a dál se zabýval cestou, kterou jsem neznal.
"Je ti už teplo?"
Zeptal se mě hodné chvíli ticha a chvíli na to mi na obličej dopadl kousíček ledu vytvářející podivné obrazce, ale než jsem si ho stal prohlédnou tak se změnil a na kapku deště.
"To jsou vločky?"
Zeptal jsem se omámemě a pozoroval jak začínají padat jedna za druhou a ják to vypadá nádherně.
Muž se zastavil a znovu si mě začal prohlížet.
"Jsou to vločky?Sněhové vločky?"
Zeptal jsem se omámeně a hleděl s úsměvem an tváři do policistovi tváře.
Ten jen němě přikýv a já se začal radostně smát .
"Páni ještě nikdy jsem je neviděl jsou ještě krásnější než v knihách"
"Ty si je ještě neviděl?Odkud jsi?Z jiné planety?"
Zeptal se podivným tónem v hlase, který mi naháněl trochu hrůzy a strachu.
"Vidím je poprvé"
Odpověděl jsem na jedinou otázku , na kterou jsem znal odpověď a dál mu zkoumal jeho oči.
"Jak se jmenuješ?"
"A jak ty?"
"Já jsem Danyel a ty?"
Odpověděl mi a usmál se měl jsem pocit, že se mám tak yusmát tak jsem se znovu usmál a s úsměvem na tváři odpověděl.
"Jmenuji se Dimitrij"
"Dimitrij?"
Přikývl jsem .
"Pěkně jméno"
"Děkuju"
Odpověděl jsem z úsměvem a on se znovu rozešel zatímco já se fascinovaně díval na sněhové vločky.
"Kam jdeme?"
Zeptal jsem se znovu a začal zkoumat policistovu tvář ještě důkladněji než předtím, i když to nebylo potřeba, měl jsem ostřejší zrak než měli lidé, a tak mi stačila chvilička a viděl jsem i to co jiní ne.
Muž mi, ale opět neodpověděl a já…nevím proč, ale začal jsem se mračit v té chvíli jsem si neuvědomil co to se mnou dělá.
Že by zlost?Kdy jsem naposledy cítil zlost?Nikdy, nikdy jsem ji necítil, tak proč mě teď tak neuvěřitelně štve, že ten muž se mnou nikterak nekomunikuje?
Je to zvláštní pocit…ta ….zlost.
Najednou se mi přestalo líbyt to, že mě nese já chtěl jít umím přeci chodit, proč by ze mě měl dělat nemohoucího když jím nejsem??
"Pusťte mě na zem"
Řekl jsem tichým, ale i výhružným hlasem zároveň.
On se na mě překvapeně podíval a zadíval se mi do očí, potom svůj pohled přemístil k mím nohám a zadíval se na ně, nevím co na nich bylo , tak zajímavého, tak jsem udělal totéž.
"Byla by ti zima"
Odpověděl klidně a znovu se rozešel ignorujíc mé přání jít po svých.
"Zima?Mě není zima, nemůže být"
Ale on mě už zřejmě totálně ignoroval, tak jsem jen setrval v jeho náruči.
Za chvíli mě posadil do auta a on sám si sednul za volant.
"Mi někam pojedeme?"
Zeptal jsem se nic nechápajíc Danyela.
"Jo na úřad pohřešovaných dětí(nwm jestli něco takového axistuje), kde najdeme tvou rodinu"
"Já nemám rodinu!!!!"
Vyřkl jsem možná rázněji, než jsem původně chtěl a zlostně jsem se na Danyho podíval.
"Já nemám domov, nemám rodinu a přeji si abyste mě nechal být nic jsem vám neudělal!Tak a teď mě omluvte musím jít hledat cestu"
Po tom jsem se zvednul a vysoukal ven z auta, ale dřív než jsem udělal byť jen jediný krok, tak mě ze zadu chytli dvě silné ruce a stáhli zpět na sedadlo.
Danyel mi nic neřekl a na mé hlasité vyjeknutí jen zakroutil hlavou a snažil se mi zapnou pás.
Začal jsem se bránit a pomalu, ale jistě se schylovalo k tiché výměně názorů v podobě menšího souboje kdo z koho.
"Nejsem málé dítě dokážu se o sebe postarat sám a umím si zapnout pás o čemž vy, ale jistojistě jasně pochybujete což mě dosti mrzí, myslel jsem si , že lidé mají větší inteligenci, aspoň tak mě to učili, ale asi měli milné informace podle vašecho chování soudím…."
"A dost!"
Ozvalo se jeho rázné a já se nechcíc mírně přikrčil.
Ještě nikdo na mě nikdy neřval, byl jsem z toho celý nesvůj a absolutně vyděšený.
Viditelně jsem se začal třást a do toho se přidalo hlasité HEPČÍÍÍ!!!….HEPČÍÍÍ!!!
"Tý jo já jsem nemocný!Zřejmě chřipka!"
Vykvikl jsem nadšeně div, že domy v okolí sta metrů nespadly a začal jsem si za občasného pšiknutí spokojeně hopsat na sedadle.
*
Je ten kluk normální?
Ptal jsem se sám sebe a podivně zkoumavě na něj hleděl.
To jak vykřikl, že je nemocný a potom začal radostně jančit to přece není normální, ale on je celý podivný.
A proč vlastně šel v té zimě sám a NAHÝ po ulici a ještě k tomu den po štědrém večeru.
"Smím se zeptat kolik ti je Danyeli?"
Tahle otázka mě trochu překvapila.Proč bych mu měl říkat kolik mi je??Ale co budiž stejně nevypadá na někoho koho by to nějak obvzlášť zajímalo nebo by toho využil.
Spíš vypadá na pěkně praštěný vypelichaný kuře co neví co by s roupama.A to pěkně krásný kuře kdyby nebyl tak mladý dal bych si říct.Stejně vypadá jak holka.
"Je mi dvacet pět a tobě?Tipl bych ti tak patnáct"
Hlasitě se rozesmál, ale jeho smích se k jeho hlasu moc nehodil.
To be continute…
Komentáře
hmnmm je to krásny začiatok novej kapitolvky som rada že si sa rozhodla ju napísať úplne s tebou súhlasím bola by škoda len tak to skončiť ... *nepríjimá namietky* =3 .... heh =3
zajímavý nápad! No já bych to též viděla na kapitolovku =)
sugoiiii... páni, to je skvělý... dokonalý nápad a překrásně napísané. holka, ty máš talent. *_*
ale, tož, takovej konec... bože, já chcu pokráčko. zrovna to bylo takové napínavé. aaach. krása. krásně píšeš. *klaní se*
etoo... Je ten kluk normální?
Ptal jsem se sám sebe...
tak z toho nemůžu. dokonalost, ještě teď se směju. xD
fakt, nádherná povídka a hrozně se třesu na další.
jop já to vidím na kapitolovku
je to moc zajímavý nápad, je to opravdu pěkné a já chci rychle pokráčko:);)