2. července 2009 v 12:13 | Ebika
|
11.díl-Návrat do reality
PS:Tááákže je mi líto, ale v tomhletom dílečku se do Arašiho pokojíčku nepodíváme ani na chvíli budeme stále jen u Jakea a jeho...Ehm...Ehm...myšlenek a pocitů dozvíme se zásadní změnu, která tento příběh posune trošku do jiného konce než bychom všichni čekali, že bych udělat mohla, ale nenechte se zmást mám ráda (šťastné konce)a nebo ne?
No v každém případě se to dozvíte dřívě či později a jediné co ještě tak oznámím...Hmmmm....nóóó máte se na co těšit, protože tohle je nový začátek, který nás konečně uvede do chodu děje .
Předcházející díly vás měli spíše připravit a uvědomit na to jaké povahy a myšlení všichni jsou a co od nich můžeme očekávat.
No, ale kecání už je dost, tak si to přečtěte bo tu vykecám celý příběh a to by se mi teda vůbec nelíbylo.
Díky za komntíky a další potěší!!!!A přeju příjemné počteníčko
No konečně už jsem doma.
Pomyslyl jsem si, když za mnou služebná zavřela dveře od domu.
Počkat doma?? ? Můžu tady tomu říkad doma?Je sice pravda , že u rodiny Kiiů bydlím už skoro rok, ale skutečně můžu říct doma?
Asi ano, pravdou je, že jsem se vlastně zrovna dnes vrátil z Austrálie kde mě otec poslal kvůli určitému úkolu a něčeho co jsem měl vyřídit.
Zajímalo by mě jak je Arašimu už dva mkěsíce jsem ho neviděl a když jsem odjížděl tak nevipadal tříkrát nejlíp.
PO tom co se vrátil prochlazený a na kost byl pořád nemocný mocse mi od něj odcházet nechtělo, ale když mě poslal pryč otec tak jsem musel, i když jsem nechtěl.
Přece jen je to můj otec je to člověk, který mě naučil všemu co umím.
A co mě vlastně naučil?
Ptal jsem se sám sebe zatíco jsem vycházel schody k Arašimu pokoji.
No tak co?…No vlastně naučil mě chladnokrevnosti, krutosti, přemýšlení nad věcmi, které se dějou a , které se mohou stát a stali se.
Naučil mě jak se zachovat při určitých situacích a jak využít protivníkovu sílu proti jemu samému.
A spousty jiných věcí, ale popravdě řečeno nikdy mě nenaučil to co jsem nejvíc potřeboval .
Nikdy mě nenaučil jak mám milovat a jak být milován, jak si mám najít přátele a jak být dobrým přítelem, jak někomu být nápomocen v čemkoli a jak si nechat pomoci sám sobě.
Nenaučil mě spousty věcí nenaučil mě citu a nai vidění pozitivních stránek.
Jediné co mě naučil dokonale bylo je a bude jen to jak se dokonale ovládat a jak manipulovat s lidmi jak jim nahnat strach a co udělat aby ten strach nikdo nenahnal mě samotnému.
A teď mě z mého rozjímání vyruší cizí hlas.
Vzhlédnu a setkám se s dvěma páry ledových očí patřícím postavám stojícím u Aveří od Arašiho pokoje.
"Co se děje?"
Optám se jich nechápavě a oni mi jen ledovým hlasem odpoví.
"Kdo jste?"
Pozcednu obočí v gestu říkajícím ,,Co si to dovoluješ ty špíno,,
Oni se na sebe po mé němé odpovědi podívají a jeden kývne na druhého.
"Vy jste Pan Jake?"
"Ano to jsem a absolutně nechápu co zde děláte"
Odsekl jsem drze, ale i slušně a jak se sluší a ptří pro člověka mého postavení.
"Omlouváme se , ale k Panu Arašimu mají všichni krom jeho rodičů zákaz jít nebo ho jen vidět.Je to v zájmu vašeho dobra a teď vás musím požádat abyste odešel"
"Css…"
Odfrknu si.
"…Co si to dovolujete!Víte vy s kým mluvíte?!A vůbec co se tu s vámi vybavuji!
Pusťte mě dovnitř nebo se stane něco nepěkného"
"Omlouvám se Pane Jakeu, ale není nám to dovoleno"
Odvětí mi jen jeden z nich a já si dokonale uvědomuji, že pohledem zkoumají mé reakce.
"Dobře…"
Chytnu se za hlavua povzdychnu si.
"A co mu etda je tak závažného, že mě k němu nepustíte?"
"Pan Araši je velice vážně nemocen.Víc vám k tomu neřekneme…"
Už jsem chtěl překvapeně něco napítnout , ale ti dva mě předběhli.
"…A pokud si chcete stěžovat, tak prosím, ale mi máme své rozkazy"
"No to si piště, že budu!"
S tím jsem nasupeně odešel, ale v hlavě jsem měl chaos.Co se asi stalo a jak to, že ještě není zdrvý vždyť to jsou už nejmíň čtyři měsíce , a když jsem odcházel tak už vypadal v pohodě.
Mírně jsem se zamračil a zamířil do společenské místnosti, kde jsem našel jak jsem doufal Pana a Paní Kaiiovi.
Zvědavě zvedli pohled kdo je to otravuje, a když mě zahlédli, tak na tváři oba vykouzlili společenský úsmě a pobýdli mě ať se posadím, pouhým gestem ruky a v absolutní tichosti.
Tak jsem se tedy smířeně posadil a pohldem je vybízel ať začnou sami byl jsem si stoprocentně jist, že už jsou imformováni o tom co chi vědět.
"Vítám Vás zpět Pane Jakeu a ano víme co chcete vědět"
Přivítala mně Paní Kaiiová a pohledem pobýdla Pana Kaiie ať pokračuje on.
"Jak už jistě víte tak Araši ochořel nikdo neví co to je, ale také nikdo neví jak dlouho s tím přežije"
Zalapal jsem po dechu a nezmohl jsem se na jediné kloudné slovo, slova mi prostě z úst nevycházela ať jsem se snažil jak jsem chtěl prostě mi to nešlo.
Jediné co jsem teď cítil byl příšerný strach o mou budoucí lásku a o to jak …jak…jak dlouho to…Jak dlouho to vlastně přežije?
A…a co mu je??
Proč se to děje??
Proč se to děje!!!!Do háje proč se to děje!!!!!!!Proč!!!!Proč, když si konečně najdu někoho kdo by mi mohl aspoň trochu rozumět, tak proč musí odejít!!!!!
Próóóč!!!!!!!
Křičel jsem v duchu , brečel, řval, a rozbíjel všechno na co jsem šáhnul, ale na venek jsem zůstával pořád stejně chladný a čekal jestli mi k tomu ještě nemají co říct.
"Araši to zvládá celkem v pořádku a vypadá to, že mu ta nemoc zatím moc neubližuje.No spíš nevipadá to na to, že by ho chtěla zbít?Nebo nevím jak to říct"
Podrbal se nervoźně ve vlasech.
Takže bude v pořádku nic se mu nestane, ale protože se neví co to je tak ani nevědí jestli mu to nějak ubližuje.
ZÁÁÁBIJU!!!!! Já je zabiju!!!!Uškrtím!!!!Vykuchám za živa!!!!
Proč mi to říkají až teď až po tom co jsem málem dostal infarkt.
"Ale párkrát už se stalo, že měl na mále"
Zase se nerózně drbal a ve mně to začalo vřít.Můj pohár trpělivosti pomalu přetékal a nabýral a na intenzivitě.
Ale na povrchu jsem stále byl stejně neprůspný a bezcitný, tak jak jsem chtěl abych byl.
"No a nikdo neví jestli to není přenosné nebo tak, tak vychází z pokoje jedině s rouškou"
"Aha"
Utrousil jsem a kdybych nebyl tak neskutečně vyděšený tak bych se zasmál nad jejiích výrazi, kterými po mě hodili po mé chabé odpovědi.
Tohle mi připadalo jakobych se vrátil z absolutní pohádky do kruté a nelítostné reality.
Bál jsem se toho co se stane a co se bude dít bál jsem se toho, že se něco stane, že se stane změna a já změni nemám rád.
Mám rád nepředvídatelné věci, ale změny ne a zvlášť, když se dějí mě.
Kdyby tu tak byl někdo kdo mě pochopí kdo by si se mno pokcal a já bych mu mohl věřit, že se mi nevysměje, ale , že mi poradí a popřípadě uchlácholí, ale jak už jsem říkal tohle neí pohádka.
Pohádky ve skutečném životě nejsou je jen krutá realita, která nám každým okamžikem, každou narůstajíci vteřinou, minutou, hodinou , dnem či roky dokazuje svou chladnost a nepřístupnost svou nezlomnost a hlavně svou nepředvídatelnost.
A teď když o tom všem tak rozjímám tak si uvědomuji, že chci být s Arašim, že ho miluji každou částí těla tím dál tím víc a že se ho nechci vzdát a spolu s ním budeme proti jeho nemoci bojovat a onu realitu proměníme v pohádku.
Společně aspoň ve své fantazii nebo na malou chvíli by stačilo, ale k tomu jsou potřeba dvou a Araši asi nebude chtít spolupracovat.
Ale jak už jsem říkal a pořád říkám tak já se tak lehce nevzdávám.
To be continute…
No doufám že nechcípne
Pokráčko rychlee 