9.díl-Pokračování?
PS:No tak jsem napsala další dílek, ale téměř nic se v něm neděje je to spíš chvíli o Arašim a potom kecání bude tam spousta chych to stoprocentně a to jsem to opravovala sice tak, že jsemto jen rychle přelétla očima, ale nechtělo se mi to po sobě číst.
Tak ať se vám díleček líbíDíky za kometíkyA peju příjemné počteníčko
PS2:No aspoň je ta kapča torchu delší
"Araši"
Šeptal jsem a hladil ho po vlasech , hned po tom co jsem ho uložil do jeho postele a ošetřil, ale on nejevil nejmenší známky duchapřítomnosti.
Jen sem tam pootevřel a znovu zavřel oči.
Měl jsem o něj strach a vlký strach rychle jsem si k němu lehnul a přitisknul ho na sebe.
Ani jsem si to neuvědomil a usnul jsem.
*
Pomalu jsem otvíral oči a skoro nevímal tu palčivou bolest, která mi vystřelovala snad do všech částí mého těla.
Pootočil jsem hlavu a zamžoural očima na postavu ležící vedle mě, ale nebyl jsem schopen rozeznat její rysy až do té doby dokud místnot neprotnul sluneční paprsek, který úřipomínal v této chvíli spíš jakoby to byl bles a hned na to hrom uhodil, když na mě pohlédly dvě Jakeovi oči, ale hned na to je znovu zavřel a spokojeně si chrupkal dále.
Počkat!!!
V mé posteli!!!U mě v pokoji!!!A co hůř semnou v posteli!!!
Rychle jsem vyskočil na nohy a neuvědomil si svou prudkost pohybu, a proto jsem se i na můj vkus až příliž rychle sklátil kzemi kde jsem zhluboka oddechoval.
Já ho zabiju!!!!!!
Soptil jsem v duchu a odšoural se do koupelny kde jsem se dal do kupy.
Vyšel jsem mjiž oblečený a plný síly ven a pohlédl na postavu na mé posteli ta na mou nepřítomnost nijak nereagovala, tak jsem jen urychleně odpochodoval pryč slibujíc jí pomalou a bolestivou smrt.
Teda jestli si mylsý, že tohle mu jen tak projde tak je na omylu chlapeček.
Už jsem si pomalu oddychoval, když jsem se ocit u vchodových dveří do domu a chystal se odejít, ale co by to bylo za náhodu kdybych někoho nepotkal, že?
Ohlédl jsem se přes rameno a uviděl jsem Pana Hatašiho stát za mímy zády jak mi je prudce provrtává pohledem.
"Už je vám dobře?"
"Csss"
Odsekl jsem na jeho otázku a klidně odešel ven a třísknul za sebou dveřmi.
Co jsem komu udělal?
Zaúpěl jsem v duchu a hned jsem se rozesmál sám nad se bou nad mí vlůastním vtipem a blbou otázkou.
"Prý co jsem komu udělal"
utrousil jsem sám pro sebe ironicky.
No co ?Co jsem komu udělal?Co by jen jsem vrachch odporný podvraťák a chladný odtažitý svi*ák.
No co víc jsem si mohl přát.
Rozhodl jsem se , že půjdu na projížďku po okolí už dlouho jsem na žádné nebyl.
Nasedl jsem tedy na svou motorku jednu z mnoha nasadil si helmu a profrčel pryč.
*
Pomalu otevírám oči a stejně tak pomalu si uvědomuji, že tu někdo chybý někdo kdo by měl ležet, odpočívat a léčit se.
Rychle vstanua mrknu na hodinky.
Do háje!Zaklel jsem v duchu.
To už je tolik.
Ježiš nechápu jak jsem mohl chrnět do 13:00 a hůř nevšimnout si Arašiho zmizení.
Vyběhnul jsem na chodbu a namířil si to do jídelny.Požádal jsem kuchařku aby mi něco udělala zdlabal jsem to a vydal se na procházku.
Jen cojsem vyšel ven tak jsem uslyšel něčí rozhovor vydal jsem se tedy za hlasy po cestičce vydlážděné štěrkem a v altánku jsem spatřil manžele Kaiiovi a mého otce.
Pn Kaii teda nevypadl moc dobře bylo na něm dost hodně vidět, že svůj trest už dpstal, ale já měl stejně sto chutí ho zabít.
Přišel sjem k nim a přisedl si čímž se na mě obrátila pozornost všech.
"Přeji pěkné odpoledne"
Pozdravil jsem slušně , i když to ve mně pěkně vřelo.
"Já taky"
ozval se hlas Arašiho, který byl teď vystaven překvapených pohledů nás všech krom mého otce což mě trochu udivilo.
"Je ti dobře?"
Zeptala se ho jeho matka a strarostlivě se na něho podívala.
Arašimu okamžitě opadl úsměv a nahodil si zpět ten svůj ledový výraz slibující smrt.
"Nemusíš se starat!Dokážu se o sebe postarat sám, ale když to tak nutně potřebuješ vědět, tak se cítím úplně skvěle.Za to otče ty nevypadáš nejlípú copak se ti stalo?Hmmm?"
Poslední větou se otočil ke svému otci a pozvedl jedno obočí v tázavém gestu, ale vypadal při tom tak roztomile .
Rozpíval jsem se nad ním a nai se neuvědomoval narůstající hádku mezi ním a jeho otcem.
"Proč se do toho melete!!!"
Otočil se potom na mě s otcem div, že kolem něj už nebylo jezero lávy jak soptil.
Už jsem se chystal odpovědět, když mě zastavil gestem zevdnuté ruky.
"A copak si dělal v mé posteli hmmm?"
"Co by.Jen jsem tě hlídal."
Odvětil jsem drze a hned na to po měAraši skoči a chytil mě úplně překvapeného pod krkem a jak semnou shodil židli tak si mi sednul na břicho a svůj obličej přiblížil až nebezpečně blízko ke mně.
Otec to sledoval nevrlým pohledem a viděl jsem mu na očích, že by si přál abyhc já takhle seděl na Arašim a držel ho pod krkem ané obráceně.
"Už to nikdy nedělej. …"
Zavrčel mi výhružně do obličeje a pokračoval
"…Pamatuj si, že já stejnou chybu dvakrát nikdy neudělám a ti jsem ti začal věřit.Hajzle!"
S tím se postavil a odpochodoval se pryč.
"Mohli byste nám vysvětlit ty jeho manýry co tu předvádí???"
"Obávám se, že on …nemá rád, když se o něj někdo stará nenávidí to a aby dosáhl toho co chce tak jde přes mrtvoly."
"Pročpak?"
Otázal se otec a čekal odpověď, kterou hned dostal od druhé polovičky čili od Pana Kaiie.
"Když jsme ho našli tak se o něj všichni strali pořád se ho ptali jak se cítí a nutili ho chodit k psychiatrovi a tak podobně on nenávidí , když má o něj někdo strarost tím co dělá jen poukazuje na to, že se o sebe postará sám."
"A co zanmenala ta poznámka o chýbách a o tom, že mi začínal věřit?"
Paní Kaiiová se nadechla a jala se odpovědět.
"No zřejmě si něco udělal něco co ti dovolil, ale nepočítal s obratem , a kydž se to stalo tak jsi mu pravděpodobně ublížil a neomluvil se mu nebo ses na něj nedíval jako na chudinku."
"Fajn to by vysvětlovalo tu dvěru a co to ostatní?"
"To o té chybě znamenalo to, že ti už nedá druhou šanci"
Podíval jsem se na ni vražedně stejně jako můj otec, který se už snažil něco odvětit, když mu do toho znovu skočila Paní Kaiiová.
"Teda , že ti ji nedá jen tak lehce jako to udělal teď budeš si ji muset u něj buduvat hodně dlouho, ale už víš jak na to tak to budeš mít lehčí."
"Nedá jen tak lehce?"
Vypískl jsem a nai si to neuvědomil.
"Prý lehce!Trvalo mi půl roku než jsme se dostali k tomu, že jsme na sebe už jen nevrčeli a teď tohle!"
"Om-omlouvám se, ale může…"
Zvýšila hlas když ji zastavila manželova ruka, ale ona ji jen setřásla pokračovala v proslovu.
"…te si za to sami neměli jste mu tak ubližovat to kvůli vám teď je takový nevěřícný Tomáš!!!Co jste si nadrobili to si taky snězte!!!"
Zaječela a odpocodovala pryč a hned za ním Pan Kaii.
Jen jsem tupě zíral na jedno místo d díky plné zaneprázněnosti si nikdo nevšiml postavi stpjící za rohem a poslouchající náš rozhovor.
jůůů:) hlavně nenapínej ještě víc, páč už teď sem napnutá k prasknutí, rychle pokráčko:)