7.díl-Návštěva ala Arašiho noční můra 2/2
PS:Tak tady je další část snad se bude líbyt.Zatím se tam nic moc neděje, ale už se pomalu dostávám do části kde se něco dít bude a nebude to jenom samé kecání.
Tak přeju příjemné počteníčko a děkuju za komentíky
"Pane Hataši vítáme vás zde"
Promluvila Paní Kaiová po trapné chvíli ticha kdy si každý každého měřil očima, ale přesto tu jeden člen rodiny Kaiů stále chyběl což se mému otci moc nelíbylo, a proto mě provrtával zlostným pohledem, který nevěstil nic dobrého.
"Araši hned příjde měl něco na práci"
Dopověděl za svou manželku Pan Kaii a bylo vidět jak atmosféra u stolu pomalu,ale jistě houstne tak , že by se mohla krájet.
TŘÍSK!!!
Dveře se rozletěly a v nich stanul už na první pohled pěkně rozzuřený Araši.
Rychle se rozhlédl po přítomných a na nepatrnou chvíli se pohledem zastavil na mém otci, který si ho nepokrytě a důkladně prohlížel.
"Asi mi už začíná hrabat"
Povzdechl si Araši potichu, ale neuvědomil si, že v nastalém tichu překvapeného osazenstva se to rozlehlo po celém sále jako gong oznamující začátek bitvy.
"Kde je!!!"
Viděl jsem jak se na něho všichni čuměli jako na blázna a všiml jsem si i toho , že mu to je dosti nepříjemné a asi si uvědomil, že zjevně nevíme o čem je řeč.
"Kde je ten par*ant, kterého hodlám zabít a mučit tak dlouho dokud nebude prosit o slitování!!!Kde je ten zasr*ný de*il co mi to čmajznul přímo pod rukama!!!"
Začal ječet jednu nadávku za druhou a přitom rudnul vzteky.
"Pane Araši našli jsme ho!"
Zavolal někdo z chodby a na to se Araši jenom urychleně obrátil na podpatku a vyletěl stejně tak rychle jako přiletěl.
Trapná chvíle ticha nicnechápání.Ano právě tohle zde panovalo.Všichni přítomní se na všechny přítomné zkoumavě dívali a snažili se aspoň z náznaku v obličeji uhodnout jestli ten dotyčný neví oč se jedná, ale bylo to marné nevěděli to, to bylo jasné hned na první pohled a já to taky nevěděl.
Ticho protla až rána jak z děla.
Místností proběhl asi 15-tiletý mladík s vyděšený výrazem ve tváři.
"Zastav!"
Zakřičel za ním právě přidupajíc Araši a měřil si ho ledovým pohledem slibujícím smrt.
"O-omlouvám se Pane.P-prosím nezabíjejte mě, j-já musel jsem mají moji sestřičku oni říkali, že jestli to udělám tak ji pustí"
Začal ten mladík koktat roztřeseným hlasem.
"Kde je?"
Zavrčel Araši.
Kluk se zarděl a vytáhl z kapsy další teď už si myslým, že i z mnoha klenotů z Arašiho sbírky diamantů, ale musím uznat, že i tento kousek měl krásu k nezaplacení.
Araši když to uviděl se za ním rozešel jak nejrychleji mohl a tichou místností se jeho kroky rozeznívaly i s ozvěnou, která se zde jako mávnutím kouzelného proutku taktéž objevila.
Rána…tělo padající k zemi…Araši s chladným výrazem zabijáka…
Se na nás otočil už konečně s klidnou tváří což mého otce udivilo po tom co tady viděl, ale nijak to zatím nekomentoval a ani se k tomu neměl tobych na něm poznal.
Araši se lehce uklonil a tichým a stoprocentně vyrovnaným hlasem promluvil.
"Omlouvám se za způsobené nepříjemnosti, ale nesnáším služebnictvo co krade někdo takový si nezaslouží nic než smrt, a i když tak všichni vědí co se stane tomu co mé pravidla poruší, tak se vždy najde někdo kdo si myslý, že svému trestu ujde.A teď mě prosím omluvte hned jsem zpět"
Podíval se na mého otce a do jeho očí.
*
Ach můj bože ne!!!T-to nemůže být on!!!Těkám očima z Jakea na toho chlápka a mám z toho divný pocit.
Cítím, že se nemůžu pohnout…nemůžu mluvit…nemůžu se bránit…já prakticky v za to nemůžu dělat vůbec nic…Jen vnímat tu palčivou bolest přirážení a odpornou pachuť s těch odporných stů toho odpornýho chláka co mě tu drží…Proč jsem tady?…znovu?…zde?…na tomto místě za hranicí mého a i lidstkého chápání…za hranicí skutečné reality, která mě volá zpátky, ale já se od svých vzpomínek nemůžu odtrhnou…nejde to vím a cím , že to nejde. …Bolest!…Strach! …Ponížení! A znovu strach!…
Na zemi se choulí drobná postava teď už desetiletého chlapce, který ani sám neví jak dlouho tady v té špíně a beznaději vězí, který ani sám neví jestli se stále den střídá s nocí a měsíc se sluncem, který si díky svému utrpení už nepamatuje jestli hvědy září na noční nebo na dení obloze.
Ale pořád si pamatuje , že by je ještě jednou chtěl spatřit.
"Kdo jste?C-co po mě chcete?"Ptal se uklepaným hláskem vyděšeného dítěte a na to se muž naproti němu jen krutě a zle rozesmál.
"Jsem tvá noční můra!"
Odpověděl hnusným a hrubým hlsem.
"Araši?!!"
Nic
"Araši!!!"
Někdo mnou zacloumal a já mu za to v té chvíli byl vděčný, i když to na sobě v žádném případě nesmím dát znát.
*
Araši se podíval na mého otce a najednou jakoby se pro něho zastavil čas úplně zkoprněl a stál jako solný sloup.
Stoupnu si kněmu a trochu s ním zatřesu.
"Araši?!!"
Nic žádná odezva.
"Araši!!!"
Zatřásl jsem s ním víc než jsem měl v plánu.
Pod bradou jsem ucítil studený kov hlaveně Arašiho pistole.
"Tak tohle už nikdy nedělej!"
Zavrčel mi do obličeje, otočil se na podpadku a rázně odkráčel pryč.
Hodil jsem pohledem po Panu a Paní Kaiových, ale ti se jen přiblble usmáli a Pan Kaii řekl.
"Tak začneme jíst ne?Araši se za chvilku vrátí a bude v pohodě…to se mu občas stává"
"Aha"
Zazněla suchá odpověď z mé strany , ale můj otec mlčel a potichu se dal do jídla.
Já a můj otec jsme jen civěli do jídla a tak jsme si ani nevšimli příchozího Arašiho , který se mlčky posadil ke stolu a dal se dojídla.
"Araši budeš naše hosty dlouho ignorovat nebo se Panu Hatašimu konečně představíš?"
Obadva jsme zvedli hlavu od talíře a překvapeně se podívali na Arašiho , který seděl naprotinám.
"Nač plýtvat slovy Jakea už znám a u Váženého hosta bych si hlavu nedělal s představováním, mám totiž menšího tucha, že mi se známe velice dobře, že?"
"Ano a odkud?"
Odpověděl mi Pan Hataši výsměšným hlasem díky , kterému mě přešla i chuť k jídlu.
"No já vlastně ani nevím, tak jo jsem Araši Kaii..."
Představil se mému otci a potom ještě s notnou dávkou ironie dodal pro své rodiče
"...šťastní?"
"Rád vás poznávám ja se jmenuji Hataši Hataši"
Araši vydal zvuk podobající se usmrknutí a poté zrudl zadržovaným smíchem.
"Vaši rodiče měli určitě velkou fantazii"
Kontastoval džentlmensky a uchichtl se.
"Taky si myslým. Já jim to říkal pořád"
Pokýval hlavou na souhlas.
"Tak to se nebojím, že by to nevěděli"
"Já taky ne"
Bylo mi jasné, že tohle by Arašimu u mého otce jen tak určitě neprošlo, ale vypadalo to dokonce, že se u toho i celkem baví.
"A co ty Araši?"
"Co? Co já?"
Zeptal se Araši nechápavě.
"Třeba kam chodíš na školu"
"Na tu samou jako váš syn a nemyslým si, že vám do toho něco je , takže mě doufám omluvíte, když vám na otázky tohoto typu nebudu odpovídat"
"Ale jistě, že ne"
Odvětil na to můj otec, ale bylo vidět, že teď ho Araši naštval.Člověku jako je můj otec se totiž neodporuje.Vlastně Araši se mu dost podobá, porušuješ pravidla?Neposloucháš?Nevíš kde je tvé místo? Pak tedy zasluhuješ trest.
A to trest smrti.
No zbytek oběda proběhlo již v klidu.
Araši se asi po hodině poslouchání rozhovoru jeho rodičů s jejich hostem zvedl s tím, že mu není nejlím a odpochodoval pryč.
Otec se na mě zlostně podíval, ale zatím nic neříkal, ale já vím, že to příjde a rozhodně se mám na co těšit.
jůů rychle pokráčko, tohle je moje nejoblíbenější povídka na této stránce:)