6.díl-Úkol pro dva 3/3
PS:Tak tady to je je to delší jako omluva za to, že to tak trvalo.
A od pondělka by to tu mělo začít chdit tak jak to tu chodilo před pár dny polovinu známek jsem si totiž už opravila, tak to snad nějak půjde.Ještě šprtání o víkendu a konec.
Tak jo tak díky za komentíky a přeju příjemné počteníčko
PS2:Jo a na sto pro tam bude hodně překlepů, protože jsem šíleně ospalý a psala jsem to strašně narychlo, tak se omlouvám, ale snad to nebude tolik vadit
Zaklepal jsem na dveře a když se ozvalo…
"Dále!"
Tak jsem vešel, ale jak jsem se snažil tak jsem se snažil Arašiho jsem nikde neviděl.
Najednou cvakl zámek.
A já se ohlédl odkud to přišlo.
Ze dveří? Ano byly to dveře musím podotknou, že tajné dveře prostě kdybyste je hledali tak by nebylo třikrát nejlehčí je najít.
Vykoukla hlava s dlouhými černými vlasy a hned na to vyšel celý.
Zalapal jsem po dechu když jsem ho spatřil.
Na sobě měl jenom kožené místy roztrhané a všemožně řetězy a řetízky obješené kožené kalhoty zlaté barvy.
Na rukou snad 150 000(Obrazně řečeno) různých náramků a řetízků, na krku jeden tlustý řetěz, za který když se zatáhne tak se stisk kolem krku ještě zůží.
Měl obtáhlé oči zlatou tužkou a na řasáh černou řasenku.Jemný lesk na rty mu na ústech svítil jako samy hvězdy na neby a vlastně on celý zářil jako samotná noční obloha.PO celém obličeji měl napatlaný bílý make-up díky , kterému byla jeho pleť ještě světlejší než před tím.
Vrchní čát těla měl holou a plnou malích podlitinek a modřinek a mě hned došlo, že to je z včerejší noci, kdy se to stalo.
"Nedívej se tak na mě a běž se připravit všechno už máš nachystané.Jo a nahoď si na ksichtu dokonalou masku bezcitnýho zmetka!"
Zavrčel a já opět nechápal jeho změnu chování a tak jsem jen němě přikývl a odešel jsem .
Všechno jsem si oblékl a připravil se a asi po deseti minutách jsem vyšel ven zcela hotov.
Araši se na mě jenom podíval a otáveně si odfrknul.
"Sluší ti to, ale něco si zapoměl!"
Tázavě jsem na něho pohlédl.
On si, ale znovu jenom odfrknul a potom zašel do tajné koupelny.
Po chvíli vyšel ven a v ruce měl černou tužku a oči.
"Tak to ne!Tuhle srač"
Nestihl jsem doříct a už mi to patlal na oči.
Čím jsem si to zasloužil?
Zaúpěl jsem v duchu, Ale radšií jsem se moc nevrtěl přece jenom skončit s vypíchnutým okem jsem nechtěl.
"Tak a je to."
Oznámil mi stroze, ale do zrcadla mě kouknout se nenechal což mě , ale vůbec nepotěšilo.
Ale stejně to muselo vypadat komicky.No řekněte samy mít kvádro od toho nej. Návrháře na světě a k tomu mít namalovaný oči.
"Deme!"
Chňapl mě za ruku a vyletěli jsme z pokoje ven.
*
Za několik málo hodin jsme vystoupili u veliké budovy s několika patry.
Araši od někut vyhrabal řetězový obojek a připnul si jho ke krku na svůj již dříve zmíněný škrtící řetěz.Css škrtící to zzńí blbě stahovací bude stačit.
Vystoupily jsme z limuzíny a řidič hned odjel zaparkovat.
Araši mi do ruky vrazil ono vodítko a na tváři vyloudil dosti přesvědčivý úsměv zamilované štětky*hmmm to zní taky blbě, ale co tady se tak tvářit musel
A od této doby jsem mohl udělat cokoli na světě a on nesměl ani ceknout.No, ale musím uznat, že se mi to i celkem líbí mít ho takhle v moci a on udělá cokoliv si budu přáti.
Škoda, že to tak není ve skutečnosti, ale bude o to se sám postarám.
Vstoupili jsme do místnosti obřích rozměrů.
Všude byly tzv. mazlíčci oblečení do různých odstínů černých kožených oděvů.
A nemohl jsem si ani nevšimnout těch mlsných pohledů, které jejich páníčci házeli na Aršiho.
A kydž se to prozkoumá blíže, tak se dá zjistit, že Araši úplně září mezi všemi tady je jako hvězda na noční obloze.
Všichni a všechno zde má ak ponuré barvy, ale on ne, on je ve zlatě strojeném kroji.
"Pan Hakili?"
Optal se mě někdo za mími zády a já se otočil se zlím úšklebkem na tváři.
"Ano?"
"Tudy prosím Pan Hanabi vás již očekává i s vašim mazlíčkem"
"Ale jistě"
Mrazivě jsem se usmál a Araši se zasekl.
"Parchante"
Utrousil mezi zuby, ale já si všiml, že si té poznámky všiml taktéž i onen mladík co nás vyprovázel pletitými chodbami a schodišti.
"Co si to dovoluješ?!"
Přirazil jsem Arašiho ke stěně a on jen kajícně složil hlavu i s pohledem směrem dolů.
"O-omlouvám se Pane"
No řekl to tak kajícně až měto zamrzelo a pustil jsem ho.
"Ať už se to neopakuje!Nikdy!"
Zavrčel jsem .
"H-hai Pane"
Špitl a já se začal znovu dívat na cestu.
"Zde prosím"
Otevřel nám dveře a my jsme vešli.
Musím přiznat, že jakmile jsem Pana Hanabiho uviděl tak se mi zvedl žaludek.
Ty špeky a š-š-špeky to je.
Mrkl jsem na Arašiho a když jsem uviděl ten jeho zelený zelený obličej a výraz jakým se na Váženého Pana Hanabiho díval, tak jsem se musel ujistit proč.
No jistě co jsem si mohl myslet Hanabi na Arašiho čumí jako na obrázek velkého poháru zmrzliny.
Ale já mu ho nedám on je můj.
"Posaďte se"
Pobídl mě.Tak jsem jen pokrčil rameny a sednul si Arašiho jsem si okamžitě přitáhl na klín a začal ho líbat.
"Chci tě"
Zašeptal jsem Arašimu do ucha a no se jenom zahihňal.
"Až budeme sami"
Chjo…takže ho nedostanu.Myslel jsem si, že aspoň jednou třeba kvůli tomu diamantu to se mnou ještě riskne a já bych mu ukázal, že umím být i něžný, ale on se zřejmě poučil.
Hrubě jsem ho zhodil z klína na zem a on se na mě vražedně podíval, ael jeho výraz se hned změnil na ublížený.
"Odveďte ho!!!"
Zahřměl jsem a hned na to ho nějací chlápci zvedli a odklusali s ním pryč.
*
¨No to je boží to bolelo jak prase!!!Zasran** Jake jestli si myslý, že se někdy nechám dobrovolně tak je na omilu.Tohle všechno je jen kvůli tomu diamantu.Je to moje vášeň diamanty vzácné kameny a všechno tomu podobné.Jsem na nich závyslý jako jna droze.A to je moje slabina krom jiných.
Hrubě mě hodili do místnosti kde se již nacházelo pár stejných šťstlivců, ale skoro všichni stejně civěli na ten diamant za sklem, který zde měli hlídat.
Rázně jsem k nim přešel a všechny je naráz odstrčil.
"Hej nejsi tady sám mi se chcem taky podívat!!!"
Zaječel na mě jeden, ale já tmu nevěnoval příliš pozornosti jako spíš tomu abych se co nejrychleji převlíknul do něčeho normálního.
Přešel jsem k lavičce a z pod ní vytáhnul již předem připravené oblečení na tuto loupež, o které se bude mluvit ještě hodně dlouho.
Zhodil jsem ze sebe ty řetězi a všechno možné a oblékl si kvádro a motálek k tomu a to ještě mou paruku a tunu odlíčovadla na můj obličej.
Ostatní se na mě jenom zkoumavě dívali a snažili se pochopit co to dělám.
Dementi!
Zavrčel jsem v duchu sám k sobě.
Ještě jsem vytáhnul malou taštičku a z ní ampulky a injekce.
Do sedmi z nich jsem natáhl tu tekutinu z ampulek a postupně jsem to každému z kolemstojících píchnul do žíly.
Byly ze mě tak vykulení, že se ani nebránili a za chvíli už všichni spokojeně oddechovali jak je díky mě přemohla únava.
Vytáhl jsem si minipočítačík a začal hledat bezpečnostní kód k onému sklu, které mě drželo od toho skvostného diamantu.
"Mám to!"
Křiknul jsem nadšeně a sklo se odklopilo.
Ještě jsem vyřadil pár čidel a takových kravinek a mohl jsem si tu nádherupotěžknout v ruce.
Tak za tohle bych měl dostat medaili nechat se tak ponížit a ještě k tomu znásilnit abych tohleto mohl mít v ruce.
To je jeden z největších skvostů světa, taková nádhera.
Rychle jsem otevřel dveře a vyběhnul ven.
Proplétal jsem se různými chodbičkami a uličkami až jsem došel ke svému cíly cž činili dveře za nimiž se nacházel Jake.
Ani jsem se neobtěžoval klepáním a vtrhl dovnitř.
Podle toho jak se oba přítomní smáli se dobře bavili.
Až do té chvile než jsem tam vtrhnul pak se jejich pohledy otočili na mě.
*
No konečně myslel jsem , že mě tu Araši nechl, i když moc nevěřím tomu, že by něco takového udělal, ale stejně.
"Deme!"
Ozval se rázně a já se zvedl.
"Omlouvám se Pane Hanebi, ale jen si zajdu pro mazlíčka a budeme muset jít máme ještě pár schůzek.Děkujeme za pohoštění a určitě ještě příjdeme"
Araši mě vzal za ruku a táhl ven.
No konečně.Oddychl jsem si když jsme se ocitli na čerstvém vzduchu.
Přijela limuzína a zrovna když jsme nastupovali ozvala se siréna ohlašující poplach.
hej to je super :) už se tesim na dalsi dilek