Pravý původ

31. května 2009 v 22:14 |  *****Jednodílné...
Pravý původ



PS:No tak tady je moje první soutěžní povídka .A rozhodla jsem se, že si ji dám na blog, tak se snad bude líbyt
Je to shounen-ai a yaoi.Nevím možná se vám bude zdát, že je otevřený konec, ale není no co víc dodat…hmmm…tak si to užijte!!!
Díky za komentíky a přeji příjemné počteníčko



SOUČASTNOST

"Musíme ho najít jinak by mohl náš svět být prozrazen!"

"Hai pane"

"Víme kde je?"

"Už ano!"

Vběhl do místnosti asi dvacetiletý muž s po ramena dlouhýmy hnědými vlasy a čokoládovýma očima.

"Ale nevím jestli se vám to bude líbyt."

Starší muž , u kterého bychom mohli jeho věk určit podle množství vrásek na jeho čele se mírně zamračil a hlavou dal pokyn aby černovlsý pokračoval.

"dnes má vystoupení před asi 50 000 diváky, je to velie slavný a oblíbený zpěvák, bohužel nevíme jak vypadá"

Starší muž se zamračil více jak je zdrávo a mladší pokračoval.

"On totiž svou pravou podobu před svými diváky i fanoušky dokonce i před svým manažerem neukázal nikdo vlastně nezná a neví kdo to ve skutečnosti je ani jeho skupina, ale dnes se chce ukázat před svými diváky a fanoušky.a my ho nenajdeme tak lehce všichni tam budou mít totiž masky a vsadím se , že nejmíň ¾ diváků budou vypadat jako on a to nepočítám zpěváky z jiných skupin, kteří by taky rádi znali jeho tvář, a proto se tam zřejmě taky ukážou"

Sraší přikývl.

"Tak tam půjdeme a najdeme ho…hmm-Musíme nemáme na výber!"
*

PŘET TÝDNEM

v TV

"Davy se bouří aby získaly lístek na tak dlouho očekávaný koncert Masek, kde si má údajně náš snad nejpopulárnější zpěvák známý po celém světě sundat svou masku při jeho největším hitu a zároveň nejoblíbenější písni jménem:
Secret of masc because it my real face což v překladu znamená ,,Tajemství masky ona je má pravá tvář,, , u které svou tvář skutečně odhalí. Tento zpěvák, který je světově prosnulý svými písněmi plných záhad a tajemství, Nám odhalý jedno z mnoha tajů, které se kolem něj vznáší a to je jeho tvář"

Moderátor v televizi se zastavil když k němu dolehla zpráva.

"Tak nevím jestli tomu budete věřit, ale tento koncert je zcela vyprodán všech 50 000 vstupenek zmizelo za jediný den a touto zprávou se s vámi loučíme
nashledanou a pěkný večer"

*

SOUČASTNOST

Zatímco se Keiči jemě vlní na pódiu do rytmu své právě spívané písně.
Hidden true full of secrets-skrytá pravda plná tajemství , u které jeho divákům tečou slzy proudem, tak si nikdo nevšímá celkem početné skupinky podivných bytostí, které sice vypadají jako lidé, ale kdybyste se na ně podívali cítily byste, že jsou jiní, ale jací?

Píseň skončila a všichni nadšeně tleskají.

"Děkuji!"

Zakřičel a všichni utichli.

"Děkuji!Děkuji! a teď nastává ta chvíle kvůli , které tu tady všichni jste ta chvíle kdy vám ukážu svou pravou tvář, ale ještě před tím…"

Zadrhl se když tu skupinku uviděl. Stařík jakoby vicítil, že se na něj dívá se mu zadíval do očí, které byly to jediné co teď bylo vidět z Keičiho tváře.

Keiči se na něj díval zmatečně .

Zdá se mi to? Nebo ho od někud znám ne to určitě ne, ale je na něm něco…A potom hodil očkem po muži po jeho boku stál tam a usmíval se na něho ten muž s čokoládovíma očima se na mě usmívá.

Najednou to začalo hučet jak nikdo nechápal proč Keiči zmlknul, tak se tedy rychle snažil vzpamatovat a znovu pokračoval.

"…Vám zaspívám mou první píseň, kterou jsem složil a prozradím vám, že byla složena na základě smrti mé rodiny, která chtěla aby se stal tím čím jsem dnes.
Není to mím snem, ale jejich to oni chtěli abych byl takový jaký jsem dnes a já z jejich snem půjdu s hlavou hrdě vztyčenou a touhle písní vám to dokážu"

"Do toho Keiči!" "Seš machr!" "Zpívej jako ještě nikdy!"

A takové hlášky proletovali vzduchem jedna za druhou až přez ně nebylo slyšet téměř nic.

Nakonec, ale Keiči znovu promluvil a všechny tím opakovaně umlčel.

"Takže moje dnes poslední píseň Secret of masc because it my real face."

Ozval se velký dlouho trvající potlesk a pak ve stejnou chvíli vše utichlo když se vzduchem začaly řinout ty smutné a tiché tóny písně.

Každá nota se všem lidem i naší skupince podivínů zarývala hluboko do srdce a tak mohli všichni cítit snad…Že by tu boles , kterou cítil náš Keiči při chvílích kdy tuto píseň skládal?

Keičimu se najednou udělalo zle začala ho bolet hlava a celý svět se s ním točil.
Nejednou místo zpěvu jen bolestně zasípal a sesul se na kolena.

Diváci začali panikařit a naše skupinka se konečně dala do pohybu.

Přišli jsme tu a už z povzdálí jsem slyšel ten překrásný zpěv a tu srdcetrhající hudbu podívali jsme se na Toho na pódiu a , i když měl masku tak jsme věděli, že to je on.
Dospíval píseň a začal mluvit uprostřed se, ale zadrhl a hodil po nás pohledem, který se první zastavil na staříkovi a potom se vpil do mých očí.Cítil jsem , že on tuší, že tu zřejmě nebudem jen tak na jeho vystoupení, ale také jsem v jeho očích zahlédl záchvěv paniky? Strachu?
Velkým prostorem nádvoří se rozazněla další píseň plná smutku a samoty plná tajemství a strachu z budouzcnosti.Nevím jestli jí takle cítili i ostatní, ale já ano já jsem cítil, že se tímto snaží světu něco zdělit.
Co?! To snad ne! Už to začíná !
Viděl jsem ten jeho bolestný výraz vým, že to bolý já si tím taky prošel, ale na tu bolest si už nevzpomínám jenom vím, že v den mích pátých narozeňin jsem si řekl , že na takovouhle bolest v životě nezapomenu .

"Jdeme!"

Rokázal stařík a všichni jsme vyrazili do zákulisí.

Keiči se mezitím postavil na vratkých nohách a když stál znovu pevně tak po nás hodil nechápavým pohledem, ale po té se vzpamatoval a bez jediného náznaku bolesti tu píseň dospíval.

Za doprovodu zbytku kapely.Potom jsme jenom vyděli jak se přesunul ke svým spolupracovníkům a vzal si od nich prášek chvíli tam stál a pak se nejistýmy kroky vydal zpět doprostřed pódia.

"Omlouvám se udělalo se mi zle.A teď je to tady."

Omluvil se oznámil stroze krátký úvod a začal si sundávat svou masku.

Nejdřív mu vyklouzly po ramena blond vlasy sestříhané na postupku a po té všichni včetně nás zalapali po dechu jak se jim ho nedostávalo.

"To je snad anděl"

Pozdechnul jsem si nahlas.A stařík se na mě otočil.

"Teď na to není čas musí mít velké bolesti a každou chvílí by se mu mohla projevovat jeho pravá podoba a jeho schopnosti"

"Omlouvám se"

"Přídavek ! Přídavek! Přídavek!"

"Promiňte, ale už jsem zpíval dva a už nemůžu"

Odbelhal se z pódia a za ním celá jeho kapela.Viděli jsme jak se ho na něco ptají a potom jak odešli.

Podíval se na nás a zluboka dýchal.

Zase se zadíval na mě a já najednou přestal vnímat okolní svět to jak tam řve nějaký moderátor o něčem čemu se říká autogramiáda atd. …
To všechno přestalo existovat až do doby než uhnul pohledem.

Podíval jsem se na to na se podíval on a uviděl jsem podezdřelýho chlápka, který ho začal ošahávat a něco na něj mluvil.

Znovu se pokusil postavit, ale nohy se mu podlomily a on spadnul prudce na zem.

"Musíme ho rychle odvést pryč podle všeho proměna už začíná a já nehodlám ryskovat prozrazení.Nejraději bych je zabil ty co ho jako malého unesli , teď to bude mít těžké, ale honem"

*

Nechápal jsem co tu dělají mám takový pocit nevím jak to popsat.Jako bych je znal.Děsilo mě to neměl bych to říct ochrance?

Ale nakonec jsem si řekl, že to nachám být kdyby po mě něco chtěli tak mám osobní ochranku.

Ááá zasyčel jsem potichu co je to za příšernou bolest?!

Počkat ! Kam šli?! Zavrčel jsem si pro sebe.A ukázal Martimu(můj bodygárd) ať jde ke mně.

Okamžitě a během chvilky byl u mě.

"Potřebujete něco?"

"Ano byla tady taková skupinka lidí teď jsou někde tady v zákulisí jsou mi divní nepouštěj je ke mně!Nikdo jiný než můj tým a doktor ke mně nesmí."

"Ano pane nikoho k vám nepustím"

*

"Dobrý den nutně bychom potřebovali mluvit a panem Keičim"

Promluvil stařík na nějakého né moc přívětivě tvářícího se chlápka s úsměvem na rtech.

"Promiňte, ale pan Keiči si nepřeje být rušen není mu zrovna nejlíp"

"Ale mi opravdu musíme"

"Áááá!!!"

Ozval se řev plný bolesti a my všichni jsme sebou trhli.Hlídač se jenom ohlédl a když viděl, že tam je někdo jiný a plno doktorů, tak na nás promluvil.

"Je mi líto, ale měli byste jít. Panu Keičimu opravdu není dobře a vysloveně mi zakázal k němu kohokoli pouštět"

"Á tak to se omlouváme my…"

Zadrhl se když kolem nich Keiči proběhl jako blesk a ani my jsme ho se svými zvýřecími smysly nedokázali, tak rychle zachytit.

Vtrhl na záchod odkud se začínali ozívat rány.

Za ním se rozběhli zřejmě doktoři a jeho kapela a hned tam vlezli za ním.

Neváhali jsme a také se tam rozběhli na toho strážce jsme nebrali ohledy a vtrhli jsme tam.

Co se to?

Optal jsem se sám sebe spomaleně, když jsem pohlédl do Keičiho očí .Stál přímo naproti mně a probodával mě svým modrým a udivilo mě, že i hřejivím pohldem.

"Pane Keiči tohle nepřipadá v úvahu musíte do nemocnice nevíme co to je!"

Najednou jeho pohled poteměl.

"A co já s tím?! Já do žáné nemocnice nejdu na to vám kašlu!"

A znovu se zhroutil k zemi v bolestivých křečích.

Rychle jsem ho vytáhnul na nohy a odtáhl ven ze záchodků kde se mi vytrhl s poznámkou………… "Nešahej na mě!"

Hned po té ho obstoupili stejně přátelští chlápci jako byl ten předtím.

"Vypadá to, že budeme muset bojovat"

Odsekl stařík a já se jen ušklíbl.

Už už jsme se pouštěli do boje když nás zastavil Keičiho chraplavý a bolestí zastřený hlas.

"Co po mě chcete?"

Neodpověděli jsme.

Keiči se najednou narovnal jakoby ho už nic nebolelo , ale opak byl pravdou.

"Tak jo půjdem si promluvit"

Řekl zase normálním hlasem a rozešel se pryč.

*

asi po celkem i nedobrovolné hodině cesty limuzínou kdy jsme se jen měřily pohledy, ale nepadlo jediné slovo.

Byly jsme v nějaké místnosti, ve které byl ring a vůbec to vypadalo na tělocvičnu.

"Ovládáte bojové umění?"

Zeptal se s pohledem upřeným na mě.Počkat! N-na mě?!

V němé otázce jsem jsem jen ukázal prstem na sebe a on na to přikývl hlavou.

"Ano ovládám"

Odpověděl jsem a on mi do ruky hodil kopí.

"Umíš s tím?"

Přešel na tykání.A já jen pozvedl obočí.

Chvíli na to na mě zaútočil.Stařík nás jen pozoroval a ostatní?Ty Keiči nechal někde v místnosti pro hosty.

Stařík nás pozoroval zkoumavým pohledem a já se vsadím, že určuje Keičiho síly.

Boj skončil, když jsme obadva na sebe mířili ostrou stranou kopí.

"Kde si se naučil tento styl boje?"

On mou otázku ignoroval a jen si povzdechnul.

"Jste to vy."

"Ty nás znáš?"

Optal jsem se a čekali jsme na odpověď.

Keiči mě , ale znova jen ignoroval a řekl něco co bych nečekal.

"Nechci s vámi odejít mám svůj život a mám ho rád a jen tak lehce se ho nevzdám."

Řekl rozhodně.

"No sice nevím co o nás všechno víš a odkud, ale musíš jít s námi."

Opět si povzdechnul.

"Ano já vím, ale nedostanete mě bez boje."

"Tak kde ses to naučil?"

Přeskočil jsem téma a vzal jsem to oklikou a pozvolna.

Podíval se na mě zkoumavým pohledem a hodil nám masky, které jsem jak já tak stařík obratně chytili.

"Nasaďte si je!"

"Proč?"

"Tak dělej a nemel nemám na takové blbiny čas!"

Začal jsem chytat záchvaty zuřivosti.Chtěl jsem se na něho vrhnout .Co si to dovoluje rozkazovat nám co máme a co nermáme dělat.Ale zastavila mě staříkova ruka na mám rameni.

Podíval jsem se na něho a on si jen nasadil masku.Nakonec jsem to udělal taky.

"Marty!"

Zavolal Keiči a hned na to se otevřeli dveře a ten chlápek, který nás za ním před tím nechtěl pustit se obratně objevil po jeho boku.

"Klid nic se neděje.Jenom prosím řekni Ali ať hostům nachystá pokoje…"

Znovu jsem chtěl něco namítnout, ale již opakovaně mě zastavila staříkova ruka na mém rameni.

"A po té je tam zaveď."

Potom se otočil na mě s poznámkou.

"Ráno moudřejší večera"

Potom odešel a nechal nás na pospas tomu teď mě nenapadá jak bych ho nazval.

*

Den po té.

"Prosím posaďte se."

Pobýdl nás ten samý chlápek jako ze včerejška a my se posadili.

"Pan Keiči se vám bude hned věnovat."

"A kde je?"

"Vyhrkl jsem dřív než jsem si to stačil uvědomit"

Znovu se před nás postavil a sjížděl nás pohledem.Potom prolomil to panující ticho.

"Nevím proč vám Pan Keiči věří, ale pokud vám věří on já budu také.
Takže včera velmi trénoval a tak je unaven lehčeji řečeno trochu si pospal a zapoměl vstávat, takže ještě něco?"

"Co je mezi vámi?"

"Jste velmi vnímavý, chodili jsme spolu, ale nebylo to ono, tak jsme jen přátelé."

"O-on je n-na-na klu"

Marty se jen zasmál.

"Ne je na oboje.A brzy se vám bude věnovat.A pozor…"

Zvednul ukazováček do pozoru výhružně.

"…budu vás sledovat, nespustím z vás oči.Vy si myslýte, že tu nejsem, ale přitom vám budu v patách."

"Ale Marty nestraš nám hosty."

Ozval se Keičiův hlas a všichni jsme se na něj otočili.

Marty se jen lehce poklonil.

"Omlouvám se pane."

Potom se dal na odchod, ale ještě se otočil a dvěma prsty si ukázal na oči a pak je otočil směrem k nám a ukázal na nás.

Keiči se jenom rozesmál a něco po něm hodil.Ten se jenom zahihňal a zavřel za sebou dveře.

"Proč se skrýváte?"

Promluvil na nás.

"Odkud víš kdo jsme?"

"Chjo takhle to nepůjde."

"To tedy ne"

"Můžu se na něco zeptat?"

Zaptal se nevině a sednul si těsně vedle mě.Pocítil jsem podivné mravenčení v podbříšku a hned jsem věděl, že to on bude…

"Na co?"

Promluvil poprvé stařík a Keiči se po něm podíval.

"Jak se to schovává?"

"Co?"

Zeptal jsem se já i stařík zároveň.

Uhnul pohledem a zrudnul.

"T-ty uši a ocas"

Zašeptal a my jsme vykulili oči.

"Cože?!"

"Uči a ocas!"

Zařval tak, že mu naštěstí nemohl nikdo jiný než někdo s citlivým sluchem rozumět.

"Tobě už se objevili?"

"Co s tím mám dělat?"

Zaúpěl zoufale a hodil po nás štěněčím pohledem no tomu se prostě nedalo odolat.

"Musíš jít s námi!Teď už tady nemůžeš zůstávat!"

"A tak to máte smůlu!!!"

Zakřičel jako malé dítě a mi se nestačili divit.

"Já se s tím klidně smířím.A stejně jsou u mě všichni zvyklí na masku, tak mě nikdo nebude podezdřívat"

"Tak jo."

Pozdychnul jsem si a on po mě hodil očkem.

"Naučíš mě to schovat?"

Zapištěl mi do obličeje a doslova si na mě lehnul.Potom přivřel oči a z toho malého dítěte se najednou změnil v toho dospělého člověka, který s námi mluvil včera.

"Víš o tom, že seš docela hezkej?"

Stařík se jenom uchechtnul tomu jak jsem zrudnul pod Keičiho toužebným pohledem.

"Jak se vlastně jmenuješ?"

Zeptal se mě potichu a přibližoval se ke mně svými rty nevšímajíc si staříka.

"Daniel"

Usmál se .

"Dan to je pěkné jméno."

Zašeptal naposledy a přisál se mi na rty.Byl to tak příjemný pocit nemohl jsem se odtrhnou a cítil jsem, že Keiči taky nemůže.Do polibku jsem se absolutně ponořil.
A na staříka, který nás se zájmem pozoroval jsme rázem zapoměli.

Když stařík uviděl, že ho tam nepotřebujeme, tak se zvednul a s mrmláním si pod nos odešel a nechal nás tam.

Keiči mě nepatrně kousnul do oška, která se mi nesoustředěním se na to aby zůstala skryta objevila na hlavě a po té do něho fouknul a začal mi ho olizovat.

Bylo to tak příjemné a to krásné mravenčení v podbříšku pomalu se polibky přesouval na můj krk kde mi udělal pár pěkných flíčků, které nevypadali, že by chtěli rychle zmizet.

Pomalu mi stahoval triko až mi ho nakonec sundal. Já jsem ho jenom jemě hladil bříšky prstů po zádech a také jsem mu sundal.

Ježiš on má kimono!Až teď jsem si toho všimnul a pod ním nic nemá.

Keiči se jeno zasmál mému pohledu a zašeptal.

"Líbyl ses mi už včera, ale nevěděl jsem , že se neudržím."

Dřív než jsem stačil zaprotestovat tak mě znovu políbyl a svýma rukama jen hladce přejížděl po pokožce na hrudi.Nakonec jsem , ale sjel níž a vzal ho do ruky.

Z úst mu vyšel slastný sten a mě to popohnalo k tomu být aktivnější.Začal jsem přejíždět nahoru a dolů a podlouchal ty překrásné steny vycházející z těch růžových teď už i jemně naběhlých rtů.

Najednou přirazil proti mé ruce a s mím jménem ve vzduchu vyvrcholil.

Překulil jsem ho pod sebe a začal ho připravovat a svů vstup.

Po chvíli jsem si sundal kalhoty a trenky a začal se do něj nořit.On jen bolestně otevřel ústa dokořán, zaklonil hlavu a bolestně vykřikl, když si všimnul mého upřeného ohledu tak se mu jeho spocená tvář zbarvila do nachova a začala se tím nádherně lesknou .Chvíli jsem se jen kochal pohledem na to božské tělo a potom si ukradl jeden z jeho polibků.

Pomalu jsem začal přirážet a cítil své narústající vzrušení, ke keterému mě doprovázelo i Keičiho hlasité sténání.

Najednou se Keiči napnul a dnes již po druhé vyvrcholil a já chvíli po něm.

Vyčerpaně jsem se na něho svalil a podíval se mu do tváře musel jsem se usmát když jsem uviděl barvu jeho oušek.

Předtím jsem si toho nevšiml, ale měl je růžové a vypadal jako malý roztomilý kocourek, který, ale určitě umí pěkně drápat měl bych si dávat pozor na divocha.

"Půjdu s vámi, ale chci se někdy vracet a znovu si zaspívat před tou hromadou lidí co mě zbožňují."

"Dobře."

Příkývl jsem na souhlas a vystoupil z něj, lehnul si vedle něho a ještě těsně před tím než jsem usnul s Keičim v náruči , tak jsem uslyšel ta nádherná slova.

"Miluji tě"

"I já tebe"

Opověděl jsem a oba jsme usnuli.

Konec
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Riuu Riuu | Web | 31. května 2009 v 23:22 | Reagovat

Jééééééé!!!Naprosto kawai!!!!!!!Doufám,že do mé soutěže taky napíšeš tak krásnou povídku:D

2 terkic terkic | Web | 1. června 2009 v 15:20 | Reagovat

jéé to bylo super:)

3 Akyra Akyra | Web | 11. června 2009 v 14:13 | Reagovat

super ty vážně nemají chibu škoda že nemám víc času ale co nejdřív si je přečtu

4 Arlen Arlen | Web | 4. července 2009 v 18:29 | Reagovat

Hezká povídka, škoda jen, že nemá pokračování :(

5 tess tess | Web | 14. července 2009 v 2:24 | Reagovat

to byla krása. miluju tenhle typ povídek. a tahle byla setsakra povedená. ;-D

6 *Siky-chan* *Siky-chan* | Web | 15. července 2009 v 1:29 | Reagovat

sliiiiint... krása... už nevím jak chválit a co psát abych se pořád neopakovala. xD
úžasné, ta postelová scéna byla taaak sexy... *_*

7 Gel-chan Gel-chan | Web | 1. srpna 2009 v 20:18 | Reagovat

oUŠKA? nÁDHENÝ :d. ÁÁ :D

8 Ichigo Yuki Ichigo Yuki | E-mail | Web | 4. srpna 2009 v 19:48 | Reagovat

*nádherný*píše a tlemí se jak blbec

9 Amami Amami | Web | 4. října 2009 v 17:31 | Reagovat

jéééé tak toto bola veľmi pekná poviedka!!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama